Prof. dr. Václav Příhoda

Občas bývá zajímavé podívat se do starší literatury. Odborná kniha profesora Příhody „Ontogeneze lidské psychiky“ z roku 1977 je stará jen 34 let. Nevydala ji církev, ale socialistické Státní pedagogické nakladatelství, n. p. jako příručku pro vysoké školy univerzitního směru. Podívejme se tedy do kapitoly týkající se rozvodu, jak se změnilo myšlení společnosti za pouhou jednu generaci – a zda jde o změnu k lepšímu:

Lehkomyslní lidé, jakési korouhvičky větrem se klátící, nepřijímají rozvod s hlubším dojetím. Jsou dokonce i adulti, kteří jej vítají jako změnu, takže jej několikrát opakují, aby znova uvedli bezohledně do nesnází neprozíravého partnera, s nímž se po tolikáté žení nebo za něhož se vdávají. Pokud je manželství bezdětné, je omezeno rozvodové drama jen na dvě osoby, ať je povahy tragické nebo komické. Těžkým sociálním zlem je však ztroskotání a zánik manželství, jsou-li jím zasaženy děti. U lidí normálního cítění je tedy možno předpokládat, že se vzhledem k osudu vlastních dětí odhodlají k zrušení manželského svazku jen v krajní duševní nouzi. …

I když je manželství niterně rozvráceno, rodiče se přece jen neodhodlávají nechat děti napospas těžkého osudu. … Jejich osud je velmi kormutlivý, jak je známo z mnoha popisů, neboť rozvod je uvádí do vnějších i niterních konfliktů. Není náhodou, že nejvíce mladých provinilců pochází z rozvrácených rodin. Toto veliké a skutečné nebezpečí sociální je působeno především psychickou zátěží, zármutkem nad odchodem jednoho z rodičů, scénami mezi rodiči předražďujícími nervovou soustavu dítěte a dospívajícího pubescenta a mladíka, ztrátou tepla domova s pocitem bezpečnosti a jinými emočními narušeními. Je však vyvoláno i faktem, že je dítě ochuzeno o výchovný vliv obou rodičů, o optimální prostředí pro vývin správné životní linie. Toto nebezpečí je hromadné. …

Právník Josef Glos, který věnoval problému znaleckou úvahu (LN XVI, číslo 503, 12. prosince 1967), upozornil na pojednání K. Marxe o rozvodu, který vytkl, že přívrženci usnadnění rozvodu „neustále nám vypráví o neštěstí manželů spojených proti své vůli“. Marx pak významně dodává:

„Zaujímají eudaimonické stanovisko, myslí toliko na ona dvě individua, ale zapomínají na rodinu, zapomínají, že téměř každé rozloučené manželství je rozloučením rodiny, zapomínají, že i z čistě právnického hlediska nelze děti a jejich majetek učinit závislými na libovůli rodičů, na tom, co si zamanou. Kdyby manželství nebylo základem rodiny, nebylo by předmětem zákonodárství, tak jako jím není např. přátelství. Tito lidé berou tedy v úvahu jen individuální vůli, nebo – lépe řečeno libovůli manželů, ale nepřijímají v úvahu zájem na manželství, mravní substanci tohoto svazku.“