Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.

–

Dnes od 21:30 budu na ČT1 v pořadu Máte slovo diskutovat o výživném a tzv. rozvodové novele. Redakce mi k těmto tématům poslala několik otázek, se kterými se můžete seznámit i vy:

Jak podle Vás funguje stávající úprava zákona? A jste pro návrat kriminalizace? Prosím o vysvětlení.

Tzv. rozvodová novela v něčem situaci zlepšila, v něčem zhoršila. V oblasti výživného je například správné, že soud nyní určuje výživné oběma rodičům (pokud se nedohodnou jinak). Špatným krokem je například umožnění obchodu s pohledávkami výživného.

Dekriminalizace neplacení výživného je též správnou věcí, proto pro návrat kriminalizace rozhodně nejsem. Trestní procesy zatěžují státní aparát a tím i státní rozpočet, stejně tak náklady na uvěznění při výkonu trestu. Rodič, který je uvězněn, navíc těžko bude na výživné vydělávat a trpět tím budou opět děti. I alternativní tresty (například odejmutí řidičského průkazu) omezují možnosti rodiče vydělávat na výživné.

Největším problémem však je, že dluhy vznikají často stanovením nepřiměřeného výživného, které rodič není schopen platit. Přihlíží se třeba k teoretickému příjmu, který by rodič mohl dosahovat, ale ve skutečnosti jej zdaleka nedosahuje. V případě zhoršení výdělku pak nejsou soudy schopny reagovat dostatečně rychle a výživné snížit.

Neplacení takto stanovovaného výživného je hanebné kriminalizovat.

Co dalšího vnímáte v současné podobě zákona jako problematické? 

Velmi problematické je například zrušení předběžných opatření v rodinných věcech, kterými mohl soud rychle (do 7 dnů) reagovat na změnu poměrů. Nyní jsou vydávána tzv. prozatímní rozhodnutí, na jejichž vydání má soud celé 3 měsíce. Není u nich navíc ani možnost odvolání.

Vidíte smysl a účinnost alternativních trestů? Případně za jakých podmínek?

Smysl a účinnost alternativních trestů určitě vidím. Jsou pro stát méně nákladné a viníkům umožňují alespoň do určité míry fungovat běžným životem a vyhnout se kriminálnímu prostředí věznic. V případě neplacení výživného by tyto tresty především neměly omezovat schopnost rodiče na výživné vydělávat. A rozhodně by měly nastoupit pouze v případech, které vymezuje současné znění zákona – tedy pokud rodič dlouhodobým neplacením výživného vydá dítě nebezpečí nouze.

Je podle Vás v pořádku, že stát nahrazuje placení výživného? A je podle Vás náhradní výživné v dostatečné výši?

Na stejnou otázku už jsem odpovídal České televizi před 12 lety. Má odpověď dnes bude téměř stejná:

Placení výživného státem rozhodně není v pořádku. Je to snaha řešit problém od konce. Stát by měl především zajistit, aby se rodiče mohli o své děti starat a živit je osobně, aby nebyli odstavováni od svých dětí. Aby o děti pokud možno pečovali oba rodiče, i když se rozejdou. Tím by se přirozeně zajistily potřeby dětí a omezila nutnost stanovovat výživné.

Teprve těm, kdo se o své děti nemohou nebo nechtějí sami dostatečně starat, by mělo být vyměřováno výživné. Zde je však potřeba nejprve stanovit jasná a spravedlivá pravidla pro jeho stanovení. A ta musejí vycházet z reálných příjmů rodiče.

Výživné by mělo být stanovováno v zásadě v takové výši, v jaké by rodič hradil potřeby dítěte, kdyby žili spolu. Nemělo by se nahrávat zlatokopkám, které si s jeho pomocí chtějí vylepšit vlastní životní úroveň. Výživné má sloužit pouze dětem a jejich přiměřeným potřebám! Cokoliv navíc by mělo být otázkou dobrovolného příspěvku rodičů. V Rakousku se například za nemravně vysoké považuje výživné, které je vyšší než 2,5násobek průměrného výživného.

Teprve poté, co bude výživné stanovováno pouze v nezbytných případech a ve spravedlivé výši, má smysl bavit se o jeho vymáhání. A i pak je velkou otázkou, zda se stát má stavět do pozice vymahače dluhů, funguje-li už poměrně tvrdý systém vymáhání pomocí exekucí. A především je otázkou, zda má stát hradit dluhy za soukromé osoby jiným soukromým osobám. Stejně tak by totiž mohl třeba vracet peníze seniorům, kteří je zaplatili podvodným obchodníkům, a mnoho jiných dluhů. Zaplatili bychom to ale my všichni ze svých daní, nebo dalším zadlužováním státu. Nebo snížením státních výdajů na jiné věci, třeba na důchody nebo zdravotní péči.

Principiálně špatné je také to, že stát chce i tímto způsobem více a více zasahovat do vztahů mezi lidmi. Zvláště v oblasti rodiny je toto vměšování státu prostřednictvím opatrovnické justice velmi nebezpečné. Začíná to svévolným určováním toho, kolik má rodič přispívat na jeho vlastní dítě, pokračuje to tím, jak má své dítě vychovávat a zda jej vůbec smí vychovávat, když se rodiče rozejdou, a končí to odebíráním dětí z úplných rodin.

Rádoby dobrými úmysly je dlážděná cesta do pekla.

Je podle Vás možnost „obchodu s výživným“ správná, nebo ne? Proč?

Není. Jak bylo uvedeno výše, výživné je u nás stanovováno často v nepřiměřené výši. Pokud se takto vzniklé pohledávky z výživného dostanou do rukou vymahačských společností a skupin, může to vést k dalším lidským tragédiím.

Musíme se zaměřit především na to, aby výživné bylo stanovováno rozumně a mohlo být řádně placeno. Pro dítě je rozhodně lepší nižší výživné, které pravidelně dostává, než vyšší výživné, které nedostává, a rodič se k tomu potápí do dluhové pasti a je někdy i kriminalizován.

Přispívá, podle Vás, rozvodová novela k jednoduššímu procesu, zmírnění konfliktů i větší ochraně dítěte? Nebo máte výhrady?

Rozvodová novela přispívá zejména u tzv. nesporných rozvodů případů k jednoduššímu procesu i ke zmírnění konfliktů. Protože čím méně se bude řízení protahovat, tím menší je pravděpodobnost, že se stihne rozhořet větší konflikt. Soudní proces atmosféru mezi rodiči určitě nezlepší. Ideální by bylo, kdyby rodiče, kteří jsou na všem dohodnuti, nemuseli vůbec k soudu.

Ale i v případech, kdy rodiče nejsou ve shodě, novela dětem pomáhá. Pomáhá jim v tom, aby nepřišly ani o jednoho z nich. Důraz na rovnocennou péči obou rodičů by měl bránit snahám některých vyšachovat z péče druhého rodiče. Pokud budou rodiče vědět, že se jim to nepodaří, nebudou se o to snažit a ubyde konfliktů.

Výhrady mám spíše k tomu, jakým způsobem si někteří vykládají požadavek rovnocennosti péče. Tvrdí, že nezáleží na kvantitě péče, ale na kvalitě. Ovšem kvalita je v tomto případě spojená i s kvantitou. Je zcela odlišná péče např. šest dní v týdnu, kdy dítě s rodičem žije běžný život a rodič jej může vychovávat, a např. jeden den v týdnu, který je spíše jen o zábavě. Zde nemůže být o rovnocennosti vůbec řeč.

Viz též článek Proč má být rovnocenná péče skutečně rovnoměrná?

Je podle Vás správné, aby po rozvodu výživné platili oba rodiče stejně? Nebo máte výhrady? A byl byste pro úpravu výše výživného? Navýšení, valorizace, minimální výživné, apod.?

Rozdíly ve výživném mohou být. Ale k současné praxi mám řadu výhrad:

První z nich směřuje k požadavku, aby dítě mělo shodnou životní úroveň s životní úrovní rodičů. Náš zákon jde v tomto mnohem dál než mezinárodní Úmluva o právech dítěte. Ta říká, že rodiče musí zabezpečit životní podmínky nezbytné pro rozvoj dítěte. Nic navíc by neměla být povinnost. Rodiče mohou přispívat svým dětem cokoliv navíc dobrovolně, může to být i součástí jejich výchovy – pokud jim stát tento výchovný prvek nesebere a nepřikáže jim vše dávat dětem povinně.

V úplných rodinách to nikdo neřeší. Jestliže dítě nehladoví nebo jinak nestrádá, nikdo neurčuje rodičům, kolik do něj mají investovat. Rozvedení a nesezdaní rodiče jsou v tomto výrazně diskriminováni.

Soudní praxe jde ale navíc někdy ještě dál. Životní úroveň rodičů nevykládá jako průměr životní úrovně obou, ale pouze toho bohatšího rodiče. A tomu přizpůsobuje výši výživného.

Určitě by neměla být závazně stanovena žádná minimální hranice výživného. V sousedních zemích (Německo, Rakousko) je naopak určena minimální částka, která musí rodiči zbýt po zaplacení výživného. Aby vůbec přežil. V Německu je v tomto roce stanovena v přepočtu zhruba na 43 000 Kč. Pokud by rodiči mělo zbýt méně, výživné neplatí a druhý rodič může řešit situaci pomocí sociálních dávek.

Naopak by bylo namístě výživné zastropovat určitou maximální hranicí. Nemělo by narůstat do neúměrných částek, které dítě ani nespotřebuje. Jak jsem již uváděl, v Rakousku je tato hranice na úrovni 2,5násobku průměrného výživného. U nás žádný takový limit bohužel není.

Co se týče automatické valorizace (zvyšování) výživného, má svá pro i proti. Argumentem pro by mohlo být zjednodušení situace pro rodiče i soudy, kteří by se nemuseli stanovováním výživného v průběhu doby opakovaně zabývat. Vážným argumentem proti je však to, že současná soudní praxe neumí rychle a účinně výživné snížit, pokud se zhorší podmínky na straně rodiče. Automatické zvyšování výživného by takovou situaci ještě více zhoršovalo.