HLAVNÍ STRANA
Akcie.net - akcie na internetu
INFORMACE
ČLÁNKY
DISKUSE
ODKAZY
rodič.eu

Barbora Maráková: Má dítě patřit jen matce? Na hlavu padlé

Karol Sudor


česky slovensky


Poškozeného rodiče úředníci nejčastěji odepíšou, tvrdí v rozsáhlém rozhovoru pro SME čestná předsedkyně Ligy otců Barbora Maráková.


Liga otců má za čestnou předsedkyni ženu. Kouzlo nechtěného nebo záměr?

Je to super, zajímavý paradox. Liga otců však není jen o otcích. Stejně pomáháme i matkám, dokonce se na nás obracejí i rodiče společně. Podstatou je vždy dítě a naše snaha pomoci věc vyřešit tak, aby se nestalo polosirotou a nebylo rukojmím sporu.

Pak zakladatelé nezvolili právě nejvýstižnější název. Srozumitelnější by byla Liga rodičů, ne?

O názvu se debatovalo déle, byly různé názory, nakonec zvítězila Liga otců, protože na otcovství jsme chtěli dát důraz. Má to opodstatnění - je to kontroverznější, lidé si toho spíš všimnou. Soudy totiž nejčastěji svěřují děti matkám a mnozí otcové neskutečně trpí, přičemž se nemají na koho obrátit. Všechny státní instituce v tom selhávají. Vyhrazené dva víkendy v měsíci na kvalitní vztah s dítětem nestačí. O tom, že často své dítě nemohou vidět vůbec, ani nemluvím.

Předpokládám, že na to, aby vznikla Liga otců, se musel někdo konkrétní řádně naštvat, protože mu expartnerka bránila stýkat se s dětmi.

Samozřejmě, první impuls pro vznik Ligy otců přišel proto, že někdo konkrétní měl osobní zkušenost s tím, jak mu matka odmítá styk s dítětem. S hrůzou totiž zjistil, že tímto tématem se zde nikdo nezabývá a otcové se navzdory zákonům nemají šanci dovolat svého práva. Takových otců jsou zde tisíce, přičemž stát v této věci fatálně selhává.

Tím člověkem byl LACO ĎURKOVIČ?

Přesně tak. Dobré věci často vznikají tak, že v životě narazíte na problém, přičemž zjistíte, že totéž trápí i tisíce jiných. Logicky se s tím pak rozhodnete něco udělat. Laco je typ, že když mu něco ve společnosti vadí, začne jednat. Již dříve měl dítě, kde bylo vše v pohodě, ale z dalšího vztahu měl syna, přičemž ho ani ve snu nenapadlo, že po rozchodu bude mít problém v kontaktu s ním. Je snad jasné, že dítě má nárok na oba milující rodiče.

S exmanželem jsme to ani neřešili

Není pravdou, že dítě, zejména v útlém věku, opravdu více potřebuje matku? Ona ho porodila, kojí, obvykle i častěji přebaluje, koupe, je tedy přirozené, že více přilne k ní.

Podporujeme aktivní otcovství, dnes už často vidíte i otce s kočárky. Je nemyslitelné, aby po rozvodu celou péči o děti přebírala jen matka. Stereotypy sice fungují, my je však chceme porážet - jak během manželství, tak i po něm. Pokud děti vyrůstají bez jednoho z rodičů, přicházejí o polovinu dětství a celé rodiny. Ženy se dnes také snaží o emancipaci, chtějí být rovnocenné s muži, já sama jsem po roce mateřské nastoupila do práce. Nevidím nejmenší důvod, proč by měl být otec při výchově ignorován. Co je špatného na tom, jestliže místo ženy zůstane na mateřské dovolené muž?

Nic, je to věc partnerů. Obvykle je doma matka, což vyplývá z tradice, respektive do práce chodí ten, kdo více vydělává, protože rodinu je třeba zajistit.

Samozřejmě, ale je na hlavu padlé, pokud se automaticky předpokládá, že dítě patří jen matce. Patří oběma a oba mají právo rovnocenně se podílet na výchově. Navíc v běžné rodině se o dítě starají oba. Proč by to po rozvodu mělo být jinak? To má být úloha muže redukována na placení alimentů? Je směšné, když se zabýváme arabskými státy, kde ženy nemají mnohá práva, a přitom u nás diskriminujeme otce. Sama jsem žena, ale absolutně nesouhlasím s názorem, že když žena dítě porodí, má na něj automaticky větší právo než otec.

Zkusme vaši vlastní zkušenost - jste rozvedená, máte devítiletého syna. Jak je to mezi vámi a exmanželem?

Syna si bez problémů střídáme tak, jak nám to všem třem vyhovuje v rámci daného dne - pokud má čas, jde pro něj do školy otec, pokud ne, tak já a podobně. Vůbec to nepočítáme na dny, protože nemusíme. Dokonce jsme se přestěhovali tak, abychom bydleli od sebe jen jednu ulici. Malý tak může k tatínkovi či ke mně přeběhnout, kdy se mu zachce. Funguje to tak od té doby, co jsme se rozvedli, tedy už čtyři roky.

Dohoda proběhla bez problémů?

My jsme to ani neřešili. Vůbec jsme nediskutovali o tom, komu připadne dítě, bylo jasné, že oběma. Jediné, co jsme řešili, byl náš vztah. Nefungoval, věděli jsme, že musíme jít od sebe, ale na to, že obereme toho druhého o dítě, jsme ani nepomysleli. Pokud chce jít exmanžel se synem ven, prostě si pro něj přijde. Na takové věci normální lidé nepotřebují soud, protože se umí dohodnout. Ani jsme nepřemýšleli nad jiným řešením, než je neomezený styk pro oba.

Problém nebyl ani s výživným?

Ne. Oba jsme při rozvodu věděli, kolik nás dítě stojí. Dohodli jsme se, že výživné platí bývalý manžel mně, ale jelikož syn je běžně u něj i dva týdny v kuse, část mu v takovém případě vrátím. Má to logiku, protože během té doby ho živí on.

Kde má dítě domov? Děti to neřeší, nesmysly trápí jen dospělé

Nemá dítě zmatek z toho, že má dva domovy, že si musí přenášet věci?

Kdepak. A z čeho? Že jednou si hraje se mnou, jednou s otcem? Že jednou se učí s maminou a pak s taťkou? Vždyť to se děje v každé domácnosti. Kromě toho děti obvykle chodívají i ke svým babičkám a dědečkům. Pokud jdou na déle, také si musí přenášet věci. Řekl by v tom případě někdo, že dítě má v hlavě zmatek? Má ho tehdy, když se rodiče rozvádějí. Když potom vidí, že všechno klape, ačkoli každý žije jinde, nemá s tím problém.

Jak by svou rodinu nakreslilo ve škole?

To víme přesně, protože se to už stalo. Nakreslilo všechny. Tatínka, maminku, sebe, mého přítele, jeho syna, tedy nevlastního bratra, všechny babičky a dědečky. Dokonce se těší z toho, že jich má až tolik. Pokud se dítě správně vede a vyhne sporu, dokáže i ty neradostné důsledky rozchodu vnímat jako benefit.

Nedotklo se ho, že v jeho životě je nový muž, tedy váš nový partner?

Ne. Nikdo ho nenutí, aby ho nazýval otcem, je to spíše jeho kamarád. Otce má jednoho, a ten se mu věnuje.

Mám známého, jehož expartnerka jejich synovi vždy doma nahučí, že doma mají větší auto, dražší oblečení a podobně. Syn pak přijde k otci a první den vypráví zejména o tom.

Bohužel se to stává. Jeden z rodičů se nejednou snaží implantovat dítěti do hlavy, že u toho druhého mu bude hůř. Děti si pak zvyknou to zneužívat. Mnohé matky si neuvědomují, že touto manipulací sice mohou dítě získat na svou stranu, ale zároveň mu ubližují. To je o inteligenci rodičů. Sami si tím škodí, neboť karta se v životě může kdykoliv obrátit.

Nevnímá však dítě, že jeden rodič je přísnější a druhý měkčí? Může inklinovat spíše k tomu druhému, ne?

Přísní a měkčí jsou i v běžné rodině. Pamatuji si, jak syn začal chodit do školy, tedy už měl i nějaké povinnosti, nejen čas na hraní. Jelikož většinu času je u mě, logicky si zafixoval, že jsem ta přísnější, neboť u mě se musí učit. A to jsem se schválně snažila, aby měl u otce více času na zábavu. Samozřejmě, přišel od něj a říkal, že tam se hlavně bavili. Vysvětlila jsem mu, že nejdříve je učení, až potom volný čas. Odpověděl, že raději tedy jde k tatínkovi. Říkám - žádný problém, vyzkoušej si to. Když zjistil, že tam se učení také nevyhne, pochopil, že úkoly si na něj počkají všude.

Rodiče nemusí mít strach z toho, že když nebudou tím "lepším", dítě bude mít raději toho druhého. Ne. Dítě vždy více miluje na jednom rodiči to, na druhém ono, nesmíme se toho bát. Je to přirozené. Můj syn se raději baví se svým otcem než se mnou. No a co? Jsou to chlapi, mají společné zájmy. Navíc je důležité dát dětem najevo, že o některých věcech rozhodují dospělí a ne ony. Když jim něco zásadního řekneme, nemůže se vypočítavě dožadovat otce a naopak.

Vás syn má tedy dva rovnocenné domovy?

Má. Když jsem minule vyprávěla o střídavé péče na katedře psychologie, padla otázka, kde má vlastně takové dítě domov. Spontánně jsem odpověděla, že dítě takové věci vůbec nerozebírá. Ani ho nenapadne řešit, zda je doma u mě nebo u otce, podobné nesmysly napadají jen dospělé. Nebyla jsem si tím však zcela jistá, tak jsem se na to doma zeptala i syna. Na otázku, zda ví, kde má domov, odpověděl, že mi nerozumí. Tím chci říci, že dospělí si občas namlouvají věci, které děti netrápí. Syn říkal, že když je u mě, tak je doma zde, když u otce, tak u něj, když u babči, tak u ní. Nic složitého. Když jede dítě na chalupu, cítí se doma i tam.

Začal bojovat o syna, za trest ho neviděl

U vás a exmanžela to tedy funguje, zažíváte však i opačnou zkušenost. Váš současný partner svého syna nevídával. Bránila mu v tom bývalá partnerka.

Neviděli se více než půl roku, změnilo se to až podáním návrhu na výkon soudního rozhodnutí. Boj o syna přitom trvá už léta. Začalo to tím, že se rozešli, a když odešel ze společné domácnosti, soud syna automaticky přidělil matce. Ta totiž podala návrh na svěření do péče a určení výživného, ​​přičemž styk otce s dítětem nijak neřešila. Měl nárok vidět ho jen každý druhý víkend v sobotu a neděli přes den po 8 hodinách a během pátků 2,5 hodiny. Tak to navrhl psycholog ve znaleckém dokazování. S tím, že dítě u něj nesmí ani jen přespat. Absurdní. Vycházel z předpokladu, že tehdy už skoro čtyřleté dítě je příliš maličké, proto by mělo být u matky. Jakoby v běžných rodinách nebylo malé dítě v kontaktu s oběma rodiči.

Brojí před ním matka proti jeho otci?

Jde o ten typ matky, která vždy řekne moje a ne naše dítě, která chce rozhodovat o všem - co bude mít oblečené, jaké bude mít vlasy, zájmy, na jakou školu půjde a tak dále. Jelikož žije ve společné domácnosti s rodiči, do dítěte jsou denně huštěné jednostranné informace. Neříkám, že vždy vědomě, ale prostě ho ovlivňují tím, že vyzdvihují jen sebe a o otci neřeknou nic pozitivního.

Když byl malý na návštěvě u nás, dělali jsme to naopak - podporovali jsme ho v tom, že kromě otce má i maminku, a když jsme šli na nějakou akci, vždy jsme jí něco koupili, aby viděl, že otec si jeho mámy váží. To ona neudělá, syn to prý prostě nechce. To je však logické, dítě je k tomu třeba vést. Ani u nás to nenavrhne spontánně, vedeme ho k tomu tím, že mu dáváme příklad. Například chodíme po zahradě, sbíráme spolu kytičky a řekneme, že je dá své mamince. Bez problémů souhlasí a má z toho radost. Jednoduché, a přitom tak důležité.

Váš současný partner pak začal bojovat za to, aby syna viděl častěji. Doplatil na to.

Ano. Jelikož psycholog tvrdil, že syn je na častější styk s otcem maličký, počkal si, až nastoupil do školky, aby se adaptoval i na jiné lidi, než matku a babičku. Když se to podařilo, zeptal se expartnerky, zda by se už dokázali dohodnout, aby u něj mohl občas i přespat nebo být o prázdninách. Prý v žádném případě, a pokud něco chce, má to dát k soudu. Učinil tak a od té doby syna neviděl vůbec. Změnilo se to teprve nedávno podáváním trestních oznámení, pod hrozbou trestního stíhání a přizváním prokurátora do řízení, který dal matce poslední šanci k prokázání jejích tvrzení, že nikdy nebránila ve styku dítěte s otcem.

Co přesně se dělo?

U soudu podal návrh na rozšíření styku s dítětem, čímž začalo nové dokazování, zda je na to jako otec vůbec vhodný. Matka to odmítala, prý si dítě nepřeje ho vidět, chodí s ním s přemáháním a podobně. Dokud otec akceptoval předchozí omezené setkávání se s ním, problém neměla. Jelikož řízení trvalo už rok a blížily se prázdniny, otec podal návrh na předběžné opatření na soud, aby ho dostal alespoň na jednu devítidenní dovolenou. Soud souhlasil, ale když si otec přišel po syna, matka přinesla OČR (ošetřování člena rodiny) a dala mu ho k telefonu. Syn s třesoucím se hlasem řekl, že ho už nechce víc vidět, že nikam nemůže jít, protože ho bolí bříško a nemá ho rád. Matka k tomu dodala, že už mu ho víc nedá a hotovo. Od té doby ho více méně vídával už jen u dveří, a i to se schovával, po čase dokonce vůbec.

Jinými slovy matka zmařila rozhodnutí soudu?

Ano, protože pochopila, že už nebude o všem rozhodovat jen ona. Viděla, že soud dává otci syna na dovolenou, a tak udělala peklo. Půl roku mařila styk otce se synem. Nemá problém soudu uvést, že se řídí podle svého srdíčka a ne prý "nesmyslným" rozhodnutím soudu. Přitom i tak dostane druhou šanci. Krásné, ne?

Pokud se nemýlím, vy s exmanželem v zájmu syna děláte i společné akce.

Samozřejmě. Organizujeme společné svátky i výlety, jezdíme lyžovat. Pokud mám narozeniny, exmanžel se synem kupuje dárky, stejně to funguje naopak, tatínkovi dokonce pečeme dort. Spolu chodíme i do nemocnice. Děláme to, aby viděl, že má oba rodiče, a to přesto, že s exmanželem vůbec nemáme idylické vztahy. Koneckonců, pokud bychom měli, nejsme rozvedení. Dokážeme se velmi pohádat, nikdy však ne před synem. Jednoduše se v jeho zájmu musíme přes jisté věci přenést. I když jsme na nože, syn to nesmí pocítit, jeho se to netýká.

Stát systémově vyrábí polosiroty

Co o této problematice říkají statistiky?

Na základě zákona jsme si vyžádali rozsudky o dětech ze všech soudů na Slovensku. Zpřístupnilo nám je 21 soudů. K dispozici tak máme přes 1700 soudních rozhodnutí. Jako první jsme je PODROBILI i obsahové analýze. Z ní vyplývá, že dítě rozejitých rodičů tráví s otcem průměrně jen 5,1 dne měsíčně. Ještě více šokující je, že jen 1,8 noci. Většina rozhodnutí tedy říká, že dítě nemá nárok přespat u otce. Jak si pak mají vytvářet vazby? Modelový příklad - v sobotu o desáté vám matka odevzdá malé dítě, pohrajete si, dostane oběd, jde spát, pak krátká procházka a na šestou ho musíte vrátit, mnohdy bez večeře. To přece není normální.

I další statistiky hovoří jasnou řečí - za posledních deset let naše soudy rozhodly o svěření 186 tisíc dětí, jen v loňském roce to bylo 13 tisíc dětí. Z nich bylo přes 11 tisíc svěřených matce, 1000 otci. Do střídavé péče obou rodičů, která začala platit minulý rok, bylo svěřených jen 114 dětí. To je méně než jedno procento! Stát tím jasně deklaruje, na koho kašle. Na zájem dětí, z nichž bez mrknutí oka vyrábí polosiroty.

Legislativa o střídavé péči říká, že dítě má nárok na oba rodiče ve stejném poměru. Proč to soudci nerespektují?

Začněme ústavou - v ní se píše, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů. Děti tedy mají právo na rodičovskou výchovu i péči. Podle zákona o rodině zase soud respektuje právo dítěte na zachování jeho vztahu k oběma rodičům, a dbá na to, aby bylo respektováno právo dítěte na výchovu a péči ze strany obou rodičů, nebo aby bylo respektováno právo dítěte na udržování pravidelného, ​​rovnocenného a rovnoprávného osobního styku s oběma rodiči. Zákon už tedy nemluví o mateřství a otcovství jako v minulosti, ale o rodičovství.

Střídavka tedy jen fixuje právní stav, který platil už předtím?

Přesně tak. Kvalitní soudci ho i respektovali. Většina to však zjevně brala tak, že matka je stále vůdčí silou komunistické společnosti, jinak si ta rozhodnutí vysvětlit nedokážu. Rodinné právo v socialismu bylo totiž založeno na tom, že dítě je majetkem matky a úloha otce spočívá pouze v tom, aby je živil.

Máme tedy skvělé zákony a neschopné soudce?

Legislativa je výborná, dokonce i na evropské poměry. PROBLÉM je v aplikaci v praxi. Například jsou zde nenormálně dlouhé lhůty pro vyřizování takových věcí. Leckterý soudce vám sice řekne, že šest měsíců není dlouhá doba, v životě dítěte je to však strašně moc, změna u dítěte přichází každým dnem. O tom, že mnozí soudci lhůtu ani nedodržují, škoda mluvit, čeká se roky. Setkáváme se tak s opravdu šílenými příběhy. Rodiče sami stahují návrhy, dítě je už odmítá, naopak druhý rodič, který se cítí posílený tímto stavem, podává protinávrhy na zvýšení výživného a úplný zákaz styku pro druhého rodiče.

Konkrétní příklad z naší poradny - otec s matkou se rozešli, dodnes však žijí ve společné domácnosti. Ona je zaměstnána v Rakousku, kam vždy odjíždí na dva týdny v kuse. Dítě na ten čas nedá otci, ale k babičce. Přitom to není žádný tyran ani alkoholik, prostě se mu mstí.

Střídavka by měla být povinná okamžitě po rozvodu

Soudy by měly o přidělení dítěte a úpravě styku s ním rozhodovat na základě relevantních informací, ne?

Jistě. Proto se v takových případech dělá znalecké dokazování psychologem či kolizním opatrovníkem. Ti by měli zjistit, u kterého rodiče bude dítěti lépe, a zda je ten druhý vhodný na to, aby se s ním dítě setkávalo, zda u něj žilo, a v jakých termínech. Přestože však v posudku stojí, že matka je konfliktní, že manipuluje i dítě, na konci vždy přibude formulka, že rodiče se neumějí dohodnout, proto není v zájmu dítěte, aby probíhala střídavá péče. Výsledkem je, že druhý rodič dostane dítě jen během každého sudého víkendu, případně mu přiznají jinou obdobu omezeného styku.

Je jen málo odvážných a rázných soudců, a ještě méně sociálních pracovníků, kteří by soudu shromáždili relevantní podklady pro vydání správného rozhodnutí. Na základě jejich zpráv často není jasné ani to, o jaké dítě jde.

Prosím?

S dítětem se často nikdy nesetkali, neumějí posoudit nic, jen majetkové poměry, které pro dítě nejsou vždy nejdůležitější. Mají chránit citové vazby, aby se dítě mohlo zdravě vyvíjet. Vždyť pokud budeme podporovat současný model, nikdy to neskončí - naše děti to budou dále dělat svým dětem, ty svým a tak dále.

Vrátím se však k původní tématu - místo toho, aby byla matka, bránící otci ve styku s dítětem, stíhána, potrestaný je vlastně otec. Matka přitom nemusela udělat nic pro to, aby měla dítě 26 dní v měsíci, ale otec musí dokazovat, že je správné, aby neměl dítě jen 5, ale alespoň 15 dnů v měsíci.

Liga otců proto žádá, aby střídavá péče byla jasně daná konstanta hned po rozvodu. Teprve pak ať se zkoumá, zda má mít někdo dítě častěji nebo vzácněji. Dokud není nic dokázáno, ať má dítě oba rodiče na stejný čas. Zamezí se tak zneužívání ze strany matek i otců. Pokud jsou oba rodiče vhodní na výchovu, není o čem debatovat. Nemáme přece na mysli případy, kdy je matka prostitutka a narkomanka, otec tyran a alkoholik. Takto patologických rodičů jsou možná tři či čtyři procenta, možná pět procent, přičemž je samozřejmé, že dítě nemůže zůstat v jejich přítomnosti.

Ta procenta jsou diskutabilní, nikdy to nebylo exaktně zmapované. Není navíc lidsky pochopitelné, že matka brání kontaktu dítěte s otcem, pokud ten opustil rodinu pro jinou ženu? Jednak sama trpí, jednak nepovažuje takového otce za vhodný vzor pro dítě. Neberme matku automaticky jako člověka, který dítě vnímá jako nástroj pomsty vůči manželovi.

Problém je, že většinou se do nových vztahů s následkem opuštění rodiny pouštějí ženy. Potvrzují to i podání návrhů na rozvod - 72 procent podání je od matek.

Příčinou však nemusí být to, že si našly jiného. Důvody bývají mnohem hlouběji.

Samozřejmě, ale například v Česku existuje průzkum, který to dokazuje. Nového partnera si prostě nachází více žen než mužů. I kdyby tomu tak však nebylo, hleďme na to očima dítěte - nejdříve vyrůstalo s dvěma rodiči. Proč by po rozvodu mělo o některého z nich přijít, pokud má rádo oba?

Ještě jednou - nebavíme se o patologických jedincích. Porovnejte to s tím, že nikdo nesahá na dítě dívce, která v sedmnácti otěhotní na diskotéce s diskžokejem kdesi z Horní Dolní, ačkoliv se o něj neumí postarat. Ani narkomance, která přijde k dítěti na ulici a ani neví s kým. Mají něj automatické právo. V našem případě však máme dva rodiče, kteří se chtějí o dítě řádně starat. Soud to ale jednomu z nich natvrdo znemožní.

Jak to chcete napravit?

Naši činnost dělíme do tří oblastí - pomáháme, měníme, hovoříme. Pracujeme se soudci, sociálními pracovníky, organizujeme akce v parlamentu i na náměstích, podrobně radíme lidem, kteří se do takové situace dostali, organizujeme školení na školách, účastníme se soudních jednání, vydáváme materiály v tištěné podobě i na internetu, spolupracujeme s poslanci a ministerstvy, provozujeme právní poradnu, ale zejména trávíme čas s rodiči a jejich dětmi. Neustále komunikujeme, díky čemuž se poodhalí i anomálie, které sociální úředník ani psycholog z jedné návštěvy nikdy nezjistí. Dítě je například často jen šíleným nástrojem vydírání výživného. My tvrdíme, že péče o dítě je přednější než výživné. V praxi se běžně děje, že matka otci řekne, že pokud chce dítě vidět častěji, musí více platit.

Úředníci rodiče nejčastěji zcela odepíšou

Kdo chodí do vaší poradny?

Matky i otcové, kteří si stěžují, že expartner jim dělá problémy ve styku s dítětem, manipuluje ho, přičemž soudy natahují čas. Než rozhodnou, uběhnou měsíce, jindy roky. Někdy se nemožností setkávat se vztahy mezi dítětem a druhým rodičem pokazily tak, že náprava je již nemožná. Častý vzorec je tento: "Rozešli jsme se, odstěhoval jsem se a od té doby jsem neviděl dítě. Co mám dělat?" Samí frustrovaní jedinci.

Člověk by jim doporučil odbor sociálně-právní ochrany dětí, tedy sociální kuratelu. Nepomůže?

Tam takového rodiče nejčastěji zcela odepíšou. Na úřadě sedí nějaká paní za stolem, která mu poradí jen to, aby s matkou více komunikoval, aby ji poprosil, aby byl na ni hodný, a pak dodá: "Jinak vám neumím pomoci, je nám to líto."

Kuratela má přece obrovské pravomoci.

Samozřejmě, ale případů, kdy se takto zachová, jsou tisíce. Kuratela opravdu může udělat spoustu věcí. Obvykle však neudělá skoro nic, čest výjimkám. Mohla by si předvolat matku, domluvit jí, dělat šetření, dát případ k soudu, sama iniciovat změnu svěření, odvolat se, ale nic z toho neudělá. Pokud i matka přijde, nakydá na otce špínu a oni se přikloní na její stranu, protože tak je to zažité. Otce zatlačí do pozice, že vlastně bývalé partnerce ubližuje, že se o dítě nestará a všechno dělá naschvál a ne z upřímného zájmu.

Uniká jim, že by se i chtěl starat, jen nemá možnost a šanci to dokázat. Kdyby kuratela pracovala, jak má, rovnou by oběma rodičům nastavila rovnocenná pravidla. Ve skutečnosti tento státní orgán fatálně selhává a odstaveného rodiče doslova slisuje. Umíte si představit totální bezmoc, když bojujete o dítě nejen s matkou, ale i s úřady?

Dá se to přirovnat k boji s nevyléčitelnou nemocí - již předem je jasné, že jí podlehnete. Přitom ve skutečnosti na ni existuje lék, jen vám ho nedají. Musíte si ho nejdříve zasloužit, nebo vám o něm musí někdo říct. Samozřejmě, je třeba spěchat, neboť čas je neúprosný. Když jste slabší jedinec a nebudete mít štěstí, pouze suše zkonstatují smrt.

Znáte hloupější otázku?

Po neúspěchu na kuratele zřejmě následuje právník.

Ne každý na něj má peníze, navíc mnozí advokáti se na toto téma nespecializují. Umějí podat paušální návrh na soud, jehož vzor mají v počítači, ale nedokážou dostatečně využít stávající možnosti. Raději klientovi řeknou, aby nežádal víc, než je běžné, protože nezíská nic. Advokát si vydělá, ale nepomůže. Ti kvalitní zase neberou další případy, protože nestíhají. Nechci to generalizovat, i na kuratele, i mezi právníky najdete schopné lidi, problém je, že jich je méně, než třeba.

Právník dá návrh na soud. Co se děje dál?

Soud pošle kolizní opatrovnici, aby zjistila vztah mezi dítětem a rodiči. V praxi jde do domácnosti za matkou a otce si vyslechne na jednom pohovoru bez přítomnosti dítěte. Interakci mezi nimi tedy vůbec nevidí. Stává se i to, že matka otci dítě na dokazování nedá, a protože otec ho má jen v sobotu, opatrovnice nepřijde, protože je to mimo její pracovní dobu. Matka tak má široké pole pro manipulaci.

Přitom opatrovnice by klidně mohla požádat soud o vydání předběžného opatření, že kvůli prověřování musí být dítě v tom a tom termínu u otce, nebo matku vyzvat, aby ho přivedla na úřad či někam do parku. Jak jinak chce zjistit, zda se ho dítě bojí, jestli ho poslouchá, obejme, jak se tváří a podobně? Kdyby to udělala, soudce má na stole všechny potřebné informace - poměry v domácnosti u otce i matky, interakce dítěte s oběma rodiči, průběh předávání dítěte mezi nimi, může také vyslechnout dítě o samotě...

Jednoduše milion možností, které stačí jen využít. Jak vůbec opatrovnice do zprávy píše o interakci otce s dítětem, když je nikdy spolu neviděla? Přitom se běžně malého dítěte zeptá, zda má rádo tatínka, ještě v přítomnosti matky. Znáte hloupější otázku? Proč vůbec dítě stavíme před Sophiinu volbu?

Jak se zachová soud?

Obvykle odročí jednání, protože si myslí, že donutí rodiče k dohodě. Otec tedy nevidí dítě další pololetí a matka získá další čas, aby ho štvala proti němu. Po půlroce soud zjistí, že rodiče se nedohodli, tak nařídí znalecké dokazování u psychologa. Ten má navrhnout řešení na základě toho, že se u něj hodinu až dvě vykecá matka, pak otec, pak sleduje dvě hodiny matku s dítětem, následně zase otce s dítětem, přičemž jediné, co vidí, je dávno zmanipulované dítě, které už rok nevidělo svého otce. Klíčový je přitom každý den bez možnosti vidět druhého rodiče, každé Vánoce či prázdniny.

Běžně se pak děje, že na otázku psychologa, zda venku svítí sluníčko, dítě automaticky odpoví, že nemá rádo tatínka. To je jediné, na co se, chudák, dokáže v tom momentě soustředit. Psycholog pak soudu uvede, že střídavá péče by způsobovala dítěti ještě větší problémy, takže bude lepší, když bude u otce jen každý sudý víkend bez možnosti přenocování, čímž se snad omezí to manipulování ze strany matky.

Otec se může odvolat.

Ale jen na krajský soud, který většinou potvrdí původní rozhodnutí. V rodinném právu se k Nejvyššímu soudu odvolat nedá. Můžete to sice dát na Evropský soud pro lidská práva, ale než se to skončí, dítě bude mít osmnáct. Navíc soudit se tam nemůžete o rozšíření práva na styk s dítětem, jen o to, že stát porušil vaše práva. Představte si frustraci rodiče, který se nijak neprovinil a přesto už léta neviděl své dítě. Myslím si, že už ani nemá sil se dále soudit. Dělají to jen někteří, ale z praxe vidím, že navzdory jejich vytrvalosti jim už z toho trochu hrabe, ztratili elán, jiskru, mnohdy i práci, o radosti ze života ani nemluvím.

Pokud dítě nedá, okamžitě mu ho odebrat a dát druhému rodiči

Jak zamezit, aby jeden z rodičů nemařil styk dítěte s tím druhým?

Naše představa je jasná - zmaří styk jednou, podruhé, soud okamžitě odejme dítě tomuto rodiči a předá ho druhému. Od té chvíle bude povinen dodržovat tato pravidla zase on. V Česku to funguje - pokud matka blokuje styk dítěte s otcem, soud ho dá okamžitě k otci a naopak. (kéž by to tak skutečně fungovalo - pozn. překl.) Na Slovensku víme o tisících blokování styku, tak jsme se soudů ptali, kolikrát za poslední dva roky rozhodly o tom, že dítě jde k druhému rodiči.

Výsledek?

Z přibližně poloviny slovenských soudů, které odpověděly, tento sankční paragraf VYUŽILI jedenkrát. Absurdní. Každá matka by se přitom měla bát, že pokud otci nedá dítě navzdory rozhodnutí soudu, bude svěřeno jemu. Kdepak, v této zemi sice trestáme neplatiče výživného, ​​ale matky, které ubližují dětem i otcům, spí klidně.

Co konkrétně umíte udělat?

V první řadě rodiči poskytneme psychickou podporu. Obvykle už neví, co dál, je to zlomený člověk, který se nedokáže smířit s tím, že nevidí své dítě. Najednou cítí, že někdo za ním stojí, že v tom není sám, že takových případů je mnoho. Ukážeme mu, že není nenormální, pokud své dítě miluje, pokud se o něj chce starat. Mnozí už přitom v beznaději spáchali sebevraždu.

Kromě psychické pomoci zřejmě poskytujete i další služby.

Umíme zajistit soubor kroků, které změní situaci, zejména pokud se rodič ozve hned na začátku. Tam je ještě možná dohoda. Dokážeme však tvrdě bombardovat nečinné úřady, a věřte, že je jiné, pokud se u neschopné kurátorky o něco snaží jeden rodič, kterého se snadno zbaví, než když se do toho pustíme my s odborníky. Chtěli bychom vidět, jak by se ta kurátorka cítila, kdyby jí manžel ukradl děti. Také by mlčela, jak běžně radí frustrovaným otcům, které obviňuje z konfliktnosti? Byla by snad milá a usmívala by se?

K tomu umíme zajistit veřejnou kontrolu soudního řízení, respektive intervenovat při každém kroku jakéhokoliv úřadu. Poškozený rodič se nesmí cítit jako osamělý Robinson nebo disident v Číně, na kterého se každý vykašle, ačkoli nic špatného neudělal. Zároveň ho i vzděláváme, aby věděl, co všechno může podniknout. Málokdo například ví, že už maření předběžného opatření je trestný čin.

Pachatelkou byla Slovenka, která dítě unesla, ne otec ze Španělska

V médiích je občas slyšet o případech únosů dětí jedním z rodičů jako způsobu řešení jejich konfliktů. Kolik jich je?

Za poslední dva roky se STALO 42 únosů dětí ze strany otců a 272 ze strany matek. To jsou ty oficiální, nehlášených je víc. Řeknu příklad - máme zde případ bohatého podnikatele ze zahraničí, který se zamiloval do Slovenky a mají spolu dítě. Koupil jí byt a měsíčně jí platí několik tisíc eur. Jeho jedinou podmínkou je, aby měl malou jeden týden v měsíci s tím, že na vlastní náklady vždy přiletí z USA a vezme ji do Paříže, kde má další byt. Tak to oficiálně žádal u soudu. Tipněte si, kolik času na dceru mu vymezil náš slavný soud.

Jeden víkend za měsíc?

Kdepak. Pět hodin měsíčně.

Kdyby matce přiškrtil eura, asi by změnila názor.

Jenže právě to on nechce - matky svého dítěte si váží, stará se o něj dobře, takže jí nechce ubližovat. Ona naopak - chce peníze, ale odmítá mu dát dítě alespoň na pár dní měsíčně. Možná kdyby se nám ozval dříve a v začátcích využil mediaci, všechno by bylo jinak. Naivně se však spolehl na soudy, protože netušil, jak se u nás rozhoduje.

Pět hodin měsíčně je výsměch, ale dítě tu chodí do školy, nemůže každý měsíc odcestovat do Paříže.

Proč? Umělo by další jazyk, nabralo by zážitky a zkušenosti, a zejména by mělo i druhého rodiče. Když se chce, všechno jde. Řekněme, že by se ty týdny spojily do prázdnin, nemusí jít přece samostatně o každý měsíc, klidně by mu ho mohla dát na dva měsíce v létě, čímž by se to kompenzovalo. A co udělal kolizní opatrovník, aby se rozšířil kontakt dítěte s otcem? Absolutně nic.

Jiný případ - známe Košičana, který se v USA oženil se Slovenkou. Tam se jim narodily i děti, bylo o ně dobře postaráno, vše fungovalo. Ona mu však řekla, že jede na Vánoce domů i s dětmi. Souhlasil, už se ale nevrátili. V USA ty děti mají trvalý pobyt, ona mu přitom ani nezvedá telefon. Problém byl, že nemohl jen tak na delší dobu odcestovat, protože tam má firmu. Zkuste se pak přes oceán doprošovat o to, na co máte jasný nárok. Zhroutil se mu život a žije jen tím, aby děti mohl znovu vidět. To je takový teror, že se ani nedivím, pokud některému z takových otců přeskočilo a začali dělat i chybné kroky.

Známá je i NEDÁVNÁ KAUZA, kdy soud rozhodl, že otec si domů do Španělska může odvézt dítě od matky, která se s ním vrátila na Slovensko. Některá média stála spíše na její straně, vy ji naopak považujete za tu, která pochybila.

Samozřejmě, protože ne jí jsou odpírána práva, ale ona je upírala otci dítěte. Věřte, že kdyby ji chtěl někdo toho dítěte zbavit, uděláme vše proto, aby se tak nestalo. Jenže celá věc proběhla jinak - matka neměla rozhodnutí soudu o tom, že dítě patří jí, trvalým odchodem na Slovensko bez vědomí otce se stala pachatelkou únosu.

Jednoduše toho Španěla zbavila rodičovských práv. A místo toho, aby byla souzena, všichni se otírají o jejího partnera, který nic špatného neudělal, jen poctivě u soudu požádal o to, na co měl nárok. Bylo přece jejím svobodným rozhodnutím mít dítě se Španělem ve Španělsku, tak teď musí chápat, že má i povinnost upravit si práva na styk s dítětem v místě obvyklého pobytu dítěte, tedy v dané zemi. Kam bychom došli, kdyby se každý po rozchodu zvedl a utekl s dítětem tisíce kilometrů od svého expartnera, ačkoliv ten nic špatného neudělal?

Nehrozí, že právě on jí pak bude bránit ve styku s dítětem?

To je jen dezinformace médií. Náš soud přece nerozhodl o tom, že jí dítě bere, že ho dává otci, že dítě vystěhuje do Španělska, ale o tom, že matka je povinna se vrátit do Španělska a udělat to, co na začátku zanedbala - upravit si styk s dítětem na tamním soudu tak, aby ho mohl vidět i otec. Soud by ho tak či tak přidělil jí, s tím, že jemu by vyhradil čas na setkávání. Ona to však obešla a utekla na Slovensko. Výsledkem je, že on dítě rok neviděl. Všimněte si, jak ona křičí do médií, ale ani jedno z nich si nedalo námahu spojit se s otcem a zeptat se na jeho názor. On to dítě přitom miluje, navíc trpí rozchodem, protože ona nechala jeho, ne naopak. Podle fotografií a slov právníka je zřejmé, že na výchově dcery se podílel, staral se o ni, trávil s ní hodně času.

Odkud víte, jak to bylo?

Laco Ďurkovič se s matkou okamžitě spojil, nikdo totiž nechtěl, aby ji někdo odsuzoval bez toho, že zná všechna fakta. Vysvětlil jí také, jak mohla problému předejít a co může udělat i dnes. Mezinárodní střídavky jsou přece běžné, stačí, když udělá gesto a umožní styk dítěte s otcem. Laco umí španělsky, a tak jí nabídl, že zkusí domluvit otci a vyzkoušet mediaci a návrh dohody - například takové, že dítě by řekněme jezdilo do Španělska na prázdniny či na tři měsíce v roce.

Matka už na tuto nabídku neodpověděla. Chce dítě jen pro sebe a otce ignoruje. Je šílené, že z pachatelky únosu dnes média dělají oběť a z milujícího otce zločince. Kdyby se takto zachoval on, podporujeme tu dívku a děláme vše, abychom jí pomohli. Je to jednoduché - pokud dítě milují oba rodiče, oba se mají právo o něj starat. Dítě není její majetek. Španělský soud přitom nepochybně svěří dítě matce a otci upraví styk na konkrétní termíny, takže dívka se vůbec nemá čeho bát.

Blogerka Iveta Rajtáková si dost podrobně a odborně PODALA poslední legislativní iniciativu kolem střídavé péče, která neprošla ve druhém čtení v parlamentu. Vyčítá jí, že ze zákona vypadl "zájem dítěte" a navrhovatelům také jaksi uniklo, že zákon navazuje i na jiné právní předpisy. Jinými slovy, vznikl by právní paskvil. Argumentace Rajtákové zní logicky.

Tvrdit, že novelou by vypadl zájem dítěte, je zavádějící, vždyť na zájem dítěte přece soud přihlíží vždy - vyplývá to z § 24 odst.. 4 zákona o rodině. Otázkou zůstává, co je vlastně zájem nezletilého dítěte? Respektují ho vůbec dnes soudy, když rozhodují, tak jak rozhodují?

K chybám, které blogerka vytýká předkladatelům - na jejich odstranění zde máme obor legislativy kanceláře parlamentu právě proto, že drtivá většina zvolených zástupců národa nejsou právníci. Bez tohoto oboru by z našich zákonů nebylo aplikovatelné asi nic právě kvůli legislativně-technickým detailům, které předkladatelé bez právnického vzdělání nejsou schopni uhlídat. Jejich návrh schválila i ministryně spravedlnosti.

Z čeho Ligu otců financujete?

Existujeme přes rok. Za ten čas jsme vygenerovali obrovskou agendu, ale většinu jsme dokázali zajistit díky nadšení dobrovolníků, tedy zdarma. Náklady za loňský rok byly nula centů. Na to, co dnes potřebujeme dělat, však potřebujeme kolem 60 tisíc eur ročně. Většinu rozpočtu dnes tvoří dary bohatších lidí, nejen mužů, ale i žen. Díky tomu dokážeme realizovat účinnou pomoc. Každé utracené euro máme zveřejněné na naší internetové stránce. Je to však expertní práce, vyžadující odborníky, takže každé euro navíc se hodí. Když vidím, kolik poškozených a utrápených lidí se na nás obrací, vůbec nepochybujeme, že to má smysl.


Přeložil Ing. Aleš Hodina


04.07.2011
Sdílet

Diskuse (max. 650 znaků):




Právní poradna Střídavky


PŘIDAT DO OBLÍBENÝCH
INFO@STRIDAVKA.CZ