Mgr. Agnieszka Janiec-Nyitrai, PhD.
3. Obyčejný život – otec náš vezdejší
Na rozdíl od románu Povětroň, který nabízí koherentní a jednoznačný portrét otce, přináší poslední část Čapkovy trilogie asi nejúplnější obraz otcovství, protože zobrazuje cestu k sebepoznání hlavního hrdiny, a tím také vede k revizi postavy hrdinova otce. V románu se zrcadlí proces, který skrz obtížné odhalování svých vlastních pohnutek, skrz zpětné prozkoumání předchozích vztahů vede k odhalení pravdy o sobě a jiných.
Dochází zde k přeinterpretování postavy otce, jak píše Jiří Holý14. Nemění se otec samotný, mění se hrdina, který začíná vnímat různé vlastnosti otce. Tento proces můžeme obrazně sledovat, pokud srovnáme jednotlivé popisy. Nejprve se otec jeví jako nepřekonatelný: (…) já cítím s blaženým vzdechem, jak je mocný a silný; nic se nemůže stát tam, kde je on (Ož., s. 321), pak je zobrazen jako bázlivec: A tatínek byl slaboch, žalostný slaboch (Ož., s. 408) Šetrnost se mění v hamižnost: Byl velmi šetrný, neboť měřil peníze prací, kterou na ně vynaložil (Ož., s. 326,) a pak: Tentokrát jsem ovšem dobře nechápal jeho úzkostlivou spořivost – byla to vlastně skoro lakota (Ož., s. 390). Obdobnou proměnu lze spatřit na příkladu další otcovy vlastnosti – pokory vůči urozeným: (…) dal mě tatínek studovat; ostatně se to jaksi rozumělo samo sebou, už proto, že si vážil pánů a že hmotný a společenský vzestup byl pro něho nejsvětějším a samozřejmým úkolem řádného člověka a jeho potomků (Ož., s. 329), která se pak podle syna stává podlézavostí: Takový byl silný a veliký, nejsilnější ze všech lidí, že? Ale „vážil si pánů“; přesněji řečeno, zdravil je poníženě, tak poníženě, že se i ten klouček za to červenal (Ož., s. 378). Vlastnosti, které byly na začátku považovány za kladné (spořivost, předvídavost, pokora a skromnost) získávají nyní nový, negativní rys a střídají se s chamtivostí, přílišnou ostražitostí, přesvědčením o vlastní méněcennosti.
V první části knihy je otec silný, spravedlivý, je pro chlapce vzorem. Často se objevuje přirovnání otce ke skále, zdi, pilíři, o něž se člověk může opřít (srov. Ož, s. 326, s. 328). Postupem času však v tomto obraze můžeme zahlédnout stále více trhlin. Vidíme člověka unaveného životem, který každou neděli přepočítává peníze na vkladní knížce (srov. Ož., s. 326-327). Prolínají se dvě perspektivy pohledu na otce, které splývají v jeden celek. Postupně dochází k doplnění obrazu otce, k nalezení nového aspektu otcovství. Je třeba zdůraznit, že nové poznání nevylučuje existenci dosavadních otcových vlastností. Vzniklý obraz můžeme označit za komplikovaný a zdánlivě protikladný, protože otci jsou přisuzovány rozporné vlastnosti. To je přirozeným důsledkem pohledu na svět, který je v románu prezentován, v samotném přístupu k chápání člověčenství, které se odráží v celé Čapkově trilogii. Bezejmenný obyčejný člověk, který se zpovídá ze svého života, nese v sobě mnoho osobností, které ne vždy tvoří koherentní celek: je hypochondrem, básníkem, kariéristou, zvrhlíkem, dobrým manželem. Podobně je to s otcem – je to hrdina a antihrdina zároveň. Tento zdánlivý paradox zdůrazňoval Čapek v jednom z článků: Kámen není pouhý kámen; je to zbraň, mezník, stěna domu, kámen úrazu, budoucí socha – vše, co z něho uděláš. Tygr není pouhý tygr; tygr je mládě, otec, kožišina, lesní bůh nebo dobrodružství v džunglích.15 Podobná myšlenka se vyskytuje ve fejetonu „Škatulka sirek“: Nemusím vám říkat, co všechno je kapesní nůž; zbraň, umělecký nástroj, pila, páčidlo, dláto, lanceta i nebozez: vše, co činí z člověka řemeslníka, sochaře, válečníka a technika; hotový všenástroj, celý arsenál i dílna o třech želízkách.16 To, zda uvidíme hlavu nebo orla mince, zbabělce nebo odvážlivce, kámen úrazu nebo budoucí sochu záleží pouze na okamžiku, náhodě, okolnostech, na našich vlastních schopnostech a představách.
Chlapcův svět osciluje mezi dvěma póly – emotivním, vypjatým světem matčiných citů a jednoduchým otcovým světem, plným práce: Teprve, když jsem se stával malinkým, pětiletým mužem, rostl ve mně odpor k takovým ženským projevům citu; odvracel jsem hlavu, když mě tiskla k ňadrům, a myslel jsem, co na tom má; to tatínek je lepší, je cítit tabákem a sílou (Ož., s. 327). Přílišná matčina láska narušila v synovi odvahu, zodpovědnost, vypěstovala v něm hypochondra a přecitlivého člověka. Vůbec maminka byla pro mne spojena s potřebou plakat a být chlácholen, s přecitlivělou potřebou kochat se ve své bolesti (Ož., s. 327). Tyto dvě protikladné síly narážely na sebe a vedly s sebou boj na život a na smrt. Na sklonku svého života hrdina vidí, jak málo se po celý svůj život vzdálil od domova:
A když se teď dívám, co ve mne je tatínkovo a co maminčino, shledávám, že oba šli ve mně po celý život a že se můj domov nikdy nekončí; že i dnes jsem dítě, které má svůj tajný svět, zatímco tatínek pracuje a počítá, a maminka mne sleduje pohledem strachu a lásky (Ož., s. 328).
Uvědomuje si, jak málo je v něm jeho samého, a že jeho životem řídily náhody, neznámé motivace, které v něm byly hluboce uloženy od jeho narození a dostávaly se ven pod vlivem nějakého vnějšího nebo vnitřního impulzu. Hodnotí své činy prostřednictvím chování a vlastností svého otce: To byl ve mně tatínek nakloněný nad svou prací (…) (Ož., s. 333). Lidský osud je determinován tím, co v nás utkvělo od prvopočátku; jsou v nás uloženy zkušenosti, prohry a vítězství našich předchůdců:
Byly ve mně věci, o kterých jsem věděl, tohle je tatínek, a jiné, ze kterých jsem cítil, tohle je maminka. Ale v tatínkovi a mamince žili zase jejich otcové a matky, které jsem skoro neznal (…). Třeba každý z nás je jen součet lidí, jenž narůstá z pokolení do pokolení (Ož., s. 431)
Cestu k vlastnímu nitru hledá hrdina prostřednictvím odhalení pravdy o vlastních rodičích, hlavně o otci. Vztah k matce se v podstatě nemění, hrdina si od začátku uvědomuje její hysterickou lásku a emoční labilitu. Aby se hrdina dostal sám k sobě, musí přehodnotit svůj vztah k otci. Musí se vrátit ke každodennosti, která je už za ním a najít v obyčejném otci obyčejného člověka.
14 Srov. J. Holý, Noetická trilogie?, op. cit., s. 181.
15 K. Čapek, Pouhost, in: V zajetí slov, Praha 1969, s. 79.
16 K. Čapek, Škatulka sirek, in: Věci kolem nás, Praha 1954, s. 40.
10. 4. 2014 at 13:26
Reader´s Digest aneb Čapek snadno a rychle.