HLAVNÍ STRANA
Akcie.net - akcie na internetu
INFORMACE
ČLÁNKY
DISKUSE
ODKAZY
rodič.eu

Můj syn je „baťůžkář“ a nemá s tím problém

Ing. Martin Lukeš


Můj syn žije ve střídavé péči obou rodičů od svých 8 měsíců věku a tato střídavá péče trvá již téměř tři roky. Troufám si říct, že je to dostatečně dlouhá doba na to, abych se na základě této zkušenosti pokusil vyvrátit pseudoargumenty, které s takovou oblibou používají ortodoxní zastánci jednoho domova (= odpůrci střídavé péče). A že jich je mezi veřejností velká spousta, dokazují diskuze plné kritických názorů pod jakýmkoliv článkem s tématem střídavé péče. Tito odpůrci (ve valné většině odpůrkyně) vycházejí ve svých názorech dle mých zkušeností z holé nevědomosti, osobních předsudků, přežitě konzervativního přístupu k péči o děti po rozchodu rodičů a v mnoha případech nechuti uznat oba rodiče za stejně důležité v životě dítěte. Je pak na nás, resp. našich dětech, kteří máme se střídavou péčí osobní zkušenosti, přesvědčovat a vysvětlovat, že realita se od jejich kritického pohledu dosti liší.

Hlavní rozdíl v přístupu k problematice střídání prostředí spatřuji už v základu chápání pojmu domov. Můj syn není pendlujícím chudákem bez domova, ale naopak – má domovy dva. Jeden u své mámy, druhý u mě. V obou domovech má své hračky, své knížky, svojí postýlku – tedy věci, které bere za své a ani náznakem si nepřipadá ani v jednom prostředí cize. V obou těchto prostředích se cítí skutečně jako doma, a to právě díky tomu, že si je spojuje s přítomností svých nejbližších a důvěrně známých věcí a činností. Jak jinak by mělo dítě vnímat prostředí, kde si pravidelně hraje, snídá, obědvá, svačí, večeří, čte si, kouká na pohádky, kam se vrací z procházek a výletů, kde poslouchá čtení na dobrou noc, spí a ráno se probouzí, než jako svůj domov?

Vzhledem k tomu, že oblečení a podobné věci má u nás obou, předávání probíhá vesměs bez tašek a stěhování hory věcí sem a tam, pouze občas si do malého batůžku (který s velikou oblibou nosí) zabalí hračku od druhého rodiče. Hned po příchodu se vrhá na hračky ve svém pokojíčku, chce si s tátou hrát nebo číst knížku, zkrátka chová se naprosto přirozeně, chová se jako doma. Po celou dobu pobytu žádný stesk po hračkách u mámy, žádný stesk po jedné posteli a jednom pyžamu. Docela by mě zajímalo, jak by tomu rozesmátému a spokojenému klukovi argumentovali zastánci jednoho domova, že toto pro něj není vhodné, že mu stačí jedno stálé prostředí u mámy a k tátovi by měl jezdit jen na občasnou návštěvu.

Můj syn přistupuje ke střídání nikoliv jako k problému, ale jako k cestě. K cestě za druhým rodičem, na kterého se těší, po kterém se mu mnohdy stýská. Přirozeně nastane občas situace, kdy se mu ode mě nechce, a pak se mu snažím přechod usnadnit povídáním o hračkách a zážitcích, které ho čekají zase u mámy a ujištěním, že ke mně zase zanedlouho přijede. Při těšení se na to, co všechno zažije, až bude zase u táty, v tu chvíli jen těžko splňuje roli „zlomeného nešťastného chlapce, který nikam nepatří“.

Nezpochybňuji, že ne vždy je střídavá péče vhodným řešením, že jsou situace, kdy je dítěti výrazně lépe u jednoho rodiče. Ovšem jsem přesvědčen, že je to způsobeno zejména přístupem rodiče k dítěti. Nikoliv nepodstatnými argumenty, které pro potřeby prosazení svého názoru používají dospělí a děti je prakticky nevnímají. Jestliže se svému chlapci při pobytu u mě chci a dokáži plnohodnotně věnovat, jestliže mu jsem schopen svou péčí a materiálním dostatkem zajistit zdravé fyzické i duševní prospívání, tak mu tím u sebe zajišťuji zcela regulérní pocit domova – a jeho spokojenost, bezprostřednost a láska je toho důkazem.

Účelem tohoto textu není přesvědčit čtenáře o bezchybnosti střídavé péče. Měl by však otevřít oči zaslepencům mluvícím údajně v zájmu dětí, používajícím otřepané fráze a řešícím pseudoproblémy, které při zodpovědném přístupu rodičů nemají pro děti podstatný význam.


03.12.2012
SDÍLET

Diskuse k článku (max. 650 znaků):


Navštivte také naši hlavní DISKUSI.


Právní poradna Střídavky


PŘIDAT DO OBLÍBENÝCH
INFO@STRIDAVKA.CZ