HLAVNÍ STRANA
Akcie.net - akcie na internetu
INFORMACE
ČLÁNKY
DISKUSE
ODKAZY
rodič.eu

Předsudky proti střídavce

Ing. Aleš Hodina


Text přednášky na odborném semináři na téma “STŘÍDAVÁ PÉČE” dne 22. února 2011 v Poslanecké sněmovně PČR.


Dobrý den, jmenuji se Aleš Hodina a jsem místopředsedou občanského sdružení Striedavá starostlivosť o deti, slovensko-česká spoločnosť. Provozuji také portál RODIČ.EU, zabývající se porozvodovou péčí o děti, kam spadají weby jako Střídavka, Výživné, OSPOD a další.

Dámy a pánové, jak slyšíte i z dalších příspěvků, střídavá výchova se ve světě obecně osvědčuje - jako nejméně špatné řešení pro děti, jejichž rodiče se rozešli. Zachovává dětem to nejdůležitější, oba rodiče. Takzvaná střídavka je proto ze své podstaty v zájmu dětí.

Problém je v tom, že za zájem dětí jsou někdy vydávány záležitosti zcela podružné. Pravidelné docházení do modelářského kroužku má být důležitější než zachování péče obou rodičů. Na základě takových důvodů pak bývá u nás střídavá péče zamítaná.

Bylo by dobré se nejprve zamyslet proč. Proč se někdo snaží přetrhat vazby dětí k jednomu z rodičů? Komu vadí střídavka? Analýzou zjišťujeme 3 takové hlavní skupiny:

1. Rozvodový průmysl

První z nich je rozvodový průmysl. Jsou to ti, kdo žijí z rozporů mezi rozvádějícími se rodiči, z jejich protahování, stavění táty a mámy proti sobě a hledání lepšího z nich, namísto jednoduchého přiznání podílu na výchově oběma rodičům. Nutí tak rodiče soupeřit o děti místo spolupráce. Tím by přece přišli o práci a o moc.

Patří sem mnohé opatrovnické soudkyně, sociální pracovnice z OSPOD, znalci posuzující rodiče (kteří předtím roky vychovávali své děti bez jakýchkoliv posudků), patří sem rozvodové právničky. Jak říká americký profesor Stephen Baskerville, „byrokracie se často rozmnožují tak, že vytvoří právě ten problém, kvůli jehož řešení vlastně existují“.

Například kolínská soudkyně Libuše Kantůrková, dokonce v době, kdy už i Ústavní soud řekl, že nesouhlas matky nemůže bránit střídavé výchově, tvrdila, že podmínkou je „schopnost rodičů domluvit se na střídavé péči“... To je ale přesně ta podmínka, která umožňuje tomu z rodičů, který cítí větší šanci na svou výlučnou výchovu, aby svou nedomluvou bránil v péči druhému rodiči. A spor se tak jen eskaluje.

2. Feministky

Střídavá péče vadí i některým feministkám. Tam, kde jsou zvýhodněny ženy, rovnoprávnost neprosazují. Naopak, feminismus dnes někdy nabývá podobu takzvaného feminacismu, který bojuje o moc a vzbuzuje nenávist - ne mezi rasami, ale mezi pohlavími... 

Současným hitem feministických organizací, jako je Rosa nebo proFem, je takzvané domácí násilí. Podle jedné z nich je formou domácího násilí dokonce i nečekaná „kontrolní“ návštěva doma či telefonát. Nelze se pak divit, že počet obvinění narůstá a zneužívají se i v boji o děti. Vždyť přece tatínka, který si dovoluje chtít své děti vychovávat, je tak snadné ocejchovat jako násilníka. Třeba tak, jako to dělá feministka Marie Saša Lienau, když straší, že často je „střídavá péče intenzivně pachateli domácího násilí při rozvodovém řízení vyžadována.“

3. Nezralé matky

Třetí skupinou, které vadí střídavka, jsou nezralé matky. Tak nazýval nedávno zesnulý doktor Bakalář ty, které chtějí vytěsnit otce ze života dětí a být – jak říkal - „výlučným architektem duše dítěte“. Používají k tomu omezování otcovy výchovy, jeho očerňování, ale i rozmazlování dětí. Tyto ženy rády slyší na feministické „osvobození od útlaku manželství“, což je jen eufemismus pro rozbití rodiny. Pro tyto ženy je dítě vždy „mé“, nikdy „naše“, táta nemá co o dítěti rozhodovat a vychovávat ho, ale nanejvýš se s ním „stýkat“... Například herečka Ivana Jirešová veřejně prohlašuje, že je pro ni "hrozný trauma každých těch čtrnáct dnů", kdy je dcera Sofinka u svého táty.

Symbióza těchto tří skupin představuje značnou sílu, která působí proti zachování péče obou rodičů o děti... Děti a ani jejich rodiče nemají takový vliv a lobbing jako rozvodový průmysl, který je na současné rozvodové patologii přímo závislý.

Proto jedině zákon může upravit situaci tak, aby rozvodový průmysl přestal vykládat zájem dítěte jako výchovu jen jedním rodičem. A zaštiťoval se při tom různými předsudky a problémy, které jsou většinou způsobeny rozchodem, ne střídavou výchovou.

A) Stěhování

Prvním předsudkem, který je asi nejčastější, je, že dítě při střídavé výchově trpí stěhováním mezi dvěma domovy. Pro mnohé děti je přitom takové střídání dvou známých prostředí naopak vítané, obohacuje je novými podněty, širším okruhem příbuzných a kamarádů a podobně. Připusťme ale, že některým dětem mohou takové změny činit určité problémy. Ano, dítě se stěhuje mezi tátou a mámou - ale to přece dělá i při výlučné péči jednoho rodiče. Pouze s tím rozdílem, že u něj pobývá delší dobu a u druhého kratší, například víkend. Než se stačí zadaptovat, musí zase pryč. Střídavá výchova s vhodně zvolenými intervaly tyto problémy naopak zmenšuje.

Problém stěhování tedy není problémem způsobeným střídavou péčí, ale rozchodem rodičů. Dá se vyřešit pouze tak, že rodiče znovu začnou žít spolu, nebo naopak radikálním omezením styku dítěte s jedním rodičem, s pravděpodobným vznikem syndromu zavrženého rodiče a s psychickými následky pro dítě do dalšího života.

B) Dvě školy (školky)

S tímto souvisí i další námitka, která se týká střídání dvou škol, případně školek. Pokud jde o školky, ty na rozdíl od škol nemají osnovy a učební plány, takže jejich střídání dětem obvykle nedělá  žádné problémy. Mohu to potvrdit i z vlastní zkušenosti mého syna, který - ač nemá ani střídavou péči - dvě školky bez problémů navštěvuje.

Naopak střídání základních škol je skutečně oříšek. Nicméně i zde existuje dvojí řešení - v obou případech pochází ze Spojených států, které mají se střídavkou už čtyřicetiletou zkušenost.

Za prvé, střídavou péči lze praktikovat i ve výrazně delších intervalech, půlročních nebo ročních. Přechody mezi školami tak děti zatěžují výrazně méně, případné rozdíly mezi školami se dítě doučí vždy jednorázově. Při těchto dlouhých intervalech je samozřejmě nutné, aby dítě neztratilo vztah s druhým rodičem a často jej alespoň o víkendech navštěvovalo.

Druhé řešení je typické například pro Kalifornii a snaží se přimět rodiče, aby se v zájmu dítěte neodstěhovávali z dosahu dosavadního společného bydliště. Rodič, který se odstěhuje, prostě ztrácí výchovu dítěte. U nás ale zcela protismyslně dostává dítě do péče často ten, kdo maří právo dětí na oba rodiče, třeba tím, že se odstěhuje.

C) Konflikty rodičů

Třetím velkým předsudkem proti střídavé výchově je, že nefunguje při konfliktech rodičů. Znám řadu rodičů a dětí, kteří svým praktickým fungováním potvrzují opak. Rodiče na sebe podávají i trestní oznámení, ale pokud své spory neřeší před dítětem, to je jich ušetřeno a ve střídavé péči prosperuje lépe než ve výlučné (zde mohu srovnávat, protože tyto děti si obvykle prošly oběma modely).

Jestliže dochází ke konfliktům při předávání, pak jsou obdobné, jako při předávání ke styku u výlučné výchovy. Také rozpory ohledně řešení záležitostí dítěte se nijak neliší od výlučné péče. Často se totiž zapomíná, že i při výlučné výchově mají podle zákona o rodině zodpovědnost za dítě a plnohodnotná rodičovská práva oba rodiče, a ti nemusejí být vždy ve shodě. I tyto rozpory jsou tedy spojeny s rozchodem rodičů, nikoliv se střídavou péčí.

Ta je naopak při konfliktech rodičů nejlepší prevencí vzniku syndromu zavrženého rodiče. I kdyby jeden z rodičů měl tendenci dítě proti druhému popouzet, nemá k tomu takový prostor jako při výlučné péči, aby se syndrom zavrženého rodiče snadno rozvinul.

Jak vidíme, střídavá péče oproti výlučné nijak nezhoršuje situaci dětí způsobenou rozchodem rodičů, a to ani v případě problematických vztahů mezi rodiči nebo dalších komplikací. Naopak, v mnoha ohledech situaci dětí zlepšuje a napomáhá jim se s touto nelehkou pozicí lépe vyrovnat.

Dámy a pánové, dovolím si na závěr popřát dětem, aby rozvodový průmysl nezvítězil a všem dětem zůstávala zachovaná péče obou rodičů vždy, pokud je to jenom trochu možné. Zároveň aby všichni rodiče, kteří chtějí a jsou schopni své děti vychovávat, tak činit opravdu mohli.

U nás je totiž paradoxně mnohem více chráněno vlastnictví než rodičovství. Nebo si dokážete představit takový rozsudek? „Obžalovaný si jako člen družstva vypůjčil koně, poté ho nevrátil a skrýval se s ním. Protože si ale na něj kůň zvykl, obžalovaný mu dává pravidelně nažrat a žije s ním daleko v pohraničních horách, ponechává se kůň obžalovanému a ostatní členové družstva jsou povinni mu na jeho žrádlo přispívat.“ Při soudní "ochraně" rodinných vztahů je podobný rozsudek často smutnou skutečností...

Děkuji vám za pozornost.


Kliknutím na obrázek si stáhnete prezentaci k této přednášce:



23.02.2011
Sdílet

Diskuse (max. 650 znaků):




Tátové - tátové pečující o děti - diskuse, zkušenosti, názory, kontakty


PŘIDAT DO OBLÍBENÝCH
INFO@STRIDAVKA.CZ