HLAVNÍ STRANA
Akcie.net - akcie na internetu
INFORMACE
ČLÁNKY
DISKUSE
ODKAZY
rodič.eu

Rodina – syndrom zavrženého rodiče 1.

Mgr. Erika Olbertová


Anotace

Tato diplomová práce se v širších souvislostech zabývá pohledem na novodobé trendy změn podob rodinných vztahů, jak po stránce nových přístupů žen a mužů k partnerství a rodičovství, tak po stránce vzniku a řešení konfliktů v rodinách. Poskytuje analýzu rodin, v nichž došlo k rozvodu a věnuje se problémům v porozvodové péči o děti. Nahlíží na problematiku střídavé péče a novodobého syndromu zavrženého rodiče. Byly použity tyto metody: rozhovor, analýza dokumentů, srovnávání, případová studie, dotazníkový průzkum a metoda biografické analýzy.

Klíčové pojmy

Porozvodová péče
Rodinná mediace
Společná péče
Střídavá péče
Syndrom zavrženého rodiče


Úvod

„Motto: Lze vést válku, nebo lze vést mír. To druhé je o řád náročnější.“
(z knihy O čem sní muži aneb jak to vidí otcové)

Je dobré si uvědomit, jak málo toho o sobě víme. Jak málo víme o biologických základech člověka, o své genetické výbavě, o rostlině a o zvířeti v sobě, a o tom, že se všechno vyvíjelo po miliony a miliardy let. Ani drtivá většina vysokoškolsky vzdělaných lidí toho o sobě a o lidech obecně neví příliš mnoho. Nemáme tušení o kolektivním nevědomí, o archetypech, nevíme o své masce a o svém stínu. Musíme si naplno uvědomit, že to nevědí ani politici, novináři, právníci, ekonomové, historici, umělci a další lidé (z odborných profesí), kteří spoluvytvářejí veřejné mínění, a kteří nás přímo či nepřímo ovlivňují. Tito lidé vynášejí dalekosáhlé a často velice zavádějící soudy. „Je to jako s fotbalem. Přece i obézní stopadesátikilový fanda, který už třicet let nepopoběhnul, ví nejlépe, jak kterou kličku za plného běhu udělat. Škoda, že podobní ,odborníci‘ nedělají mosty či neprovádějí svým kolegům operace srdce. Bude proto lépe porušit vlastní tradici, přestat rozšiřovat nesmysly a začít studovat. Bez toho to asi nepůjde.“ (Bakalář a kol., 2005, s. 275)

Kniha O čem sní muži aneb jak to vidí otcové mne oslovila natolik, že bych ji doporučila přečíst každému. Obsahuje nesmírně zajímavé a veskrze hodně smutné životní příběhy mužů, kterým se jejich ženy z nějakých důvodů odcizily a které jim připravily peklo na zemi tím, že se jim snažily vzít nebo vzaly jejich děti. Každý příběh v této knize nás nutně musí přivést k zamyšlení, proč si lidé nedokážou života vážit a žít jej s pokorou. Tématika vzájemných vztahů mezi lidmi je dnes předmětem nebývalého zájmu. Mnohdy si s těmito vztahy totiž nevíme rady nebo musíme přiznat, že nejsou takové, jaké bychom si je přáli mít.

Při výběru tématu jsem vůbec netušila, jak moc se mě řešená problematika bude dotýkat osobně. Studium literatury mne přivedlo nejen k zajímavým knihám a autorům, kteří mě oslovili hluboce pravdivými myšlenkami, ale zároveň mě každá kapitola vedla v poznávání souvislostí dál a dál. Práce má pro mne velký význam, neboť jsem přijala do své životní skládanky další dílky, které rozšířily můj osobní „obrázek“. Bohužel i já sama patřím do skupiny rodičů, kteří nedokázali udržet svůj manželský život a kteří svému dítěti připravili méně poklidný vstup do vlastního života. Ač jsem sama nezažila zavržení a nebyla ani jeho strůjcem, přesto se v mém životě vyskytly etapy, jež byly provázeny symptomy podobnými syndromu zavrženého rodiče. Rozpad rodiny byl pro mne zátěžovým obdobím po dobu čtyř let. Snažila jsem se pro syna vytvořit klidnou a láskyplnou atmosféru, ale tu také střídaly chvíle nenávisti, sebeponížení, neúcty, sebestřednosti, agresivity, zoufalství a beznaděje. Ale protože jsem se chtěla se situací poprat a stát se v ní vítězem, našla jsem sílu a věřila, že nakonec radostné období zase jednou přijde. Současný stav a nový partnerský vztah jsou pro mne velkou odměnou za tuto víru. Je třeba na sobě neustále pracovat, naučit se vnímat svoje pocity a lépe nakládat se svými emocemi, kultivovat je.

Další oblastí, kterou se tato práce zabývá, je problematika střídavé péče. Domnívám se, že pokud se rodiče přestanou mít rádi a rozejdou-li se, pak neexistuje pro dítě žádné dobré řešení, ale jen několik více či méně špatných variant. Po třech a půl letech „výhradní“ péče o syna a přes různé fáze vztahu k bývalému manželovi jsem dospěla k rozhodnutí, že střídavá péče prospěje nám všem. Protože se syn narodil s mentálním postižením, přináší mi střídavá péče tolik potřebný čas na odpočinek a dostatečný prostor pro nabytí nových sil. Myslím, že synovi dlouhodobě chyběl nejen mužský vzor, ale hlavně mužská energie. A jeho táta přijal po letech zodpovědnost za své dítě se vším všudy.

Dotazníkový průzkum mi přinesl mnoho podnětů k zamyšlení, neboť lidé, kteří se nemuseli rozhodovat ve stejné situaci, mají postoje občas i striktně odmítavé. Znejistěla jsem, zda střídavá péče synovi opravu spíše prospívá nežli mu může uškodit. Názory respondentů respektuji, ale uvědomila jsem si, že si je nesmím brát až příliš osobně. I nadále doufám, že pro svého syna dělám to nejlepší, co v danou chvíli umím a mohu. A že v tomto duchu jedná každý.

Věřím, že text nabízí poučení, poskytne příležitost k „prožití“ života někoho jiného a přispěje k obohacení i nezávislého čtenáře…


1. Syndrom zavrženého rodiče

„V každé chvíli svého života vězíme jednou nohou v pohádkách a druhou v propasti.“
Paulo Coelho (Jedenáct minut)

1.1 Adverzivní systém a jeho vedlejší produkt - zhoubný syndrom zavrženého rodiče

V soudnictví vychází adverzivní systém z principu, že v případě sporu obě strany prezentují svá stanoviska před nestranným pozorovatelem, např. soudcem, který rozhodne pro jednu z nich. Zprvu byl používán v trestních záležitostech a později byl transformován do práva občanského. Mnohé z toho, co dnes v soudnictví užíváme, pochází ze starověku.

V primitivních společnostech byly strany nuceny ke kompromisu, který byl pro přežití kmene přece jen lepší než řešení jeden vítěz a jeden poražený. Ve starém Řecku byly strany povinny navštívit prostředníka, který se snažil konflikt urovnat, a až v případě neúspěchu se mohly obracet na soud. V Japonsku stále platí pravidlo, že se účastníci sporu obracejí na starší, kteří záležitost velmi často opravdu vyřeší. Jen výjimečně se obracejí na soud. V Japonsku je jeden právník na 10 000 obyvatel, zatímco např. v USA na každých 320.

Nevýhody řešení adverzivním způsobem tkví v tom, že zde nezůstává příliš prostoru pro usmíření či alespoň částečnou kooperaci. V soudním boji se aktivují spíše ty horší stránky lidské povahy – lidé lžou, nenávidí se, chtějí se pomstít, tvrdě manipulují s jinými lidmi, popouzejí děti. Právě v tomto bodě přichází jako vedlejší produkt zhoubný syndrom zavrženého rodiče. (Gardner, 1996)

1.2 Je důležité umět v partnerství vyjednávat

Na cestě společným životem musíme umět vyjednávat a nacházet tak řešení uspokojivá pro obě strany. Vyjednávání nám pomáhá manévrovat po žhavé půdě emocionálních bouří a rozdílných názorů s chladnou hlavou, schopnou racionálního úsudku.

Dominance, vítězství a porážka, to všechno jsou termíny ze světa soutěží a válek či sportovních hřišť. Do říše milostných vztahů je lépe je nepouštět. I když hádka může skončit pro jednoho vítězstvím, jako pár se můžeme dostat bolestně blízko k prohře. „Boje poškozují spojovací tkáň vašeho vztahu.“ (Carter-Scottová, 2000, s. 128) Ohavné výrazy a nepřátelská slova vynesená v návalu vzteku mohou říznout hlouběji než dýka. Nesouhlasit samozřejmě není zakázané a je dokonce přípustné sem tam se i pohádat. Hádky mohou být zdravou cestou, jak něco vyřešit a jak uvolnit emoce, které nesouhlas provázejí. Avšak ubližovat tomu, koho máme rádi, jen abychom prosadili svou pravdu, je nepřijatelné. Mějme tedy na paměti, že zákeřný útok na partnera nadělá více škody než uspokojení, které možná pocítíme při prosazení svého názoru.

Nežli se ale hádat, je bezpochyby lepší a účelnější hledat cesty k vedení dialogu, kultivovanému diskutování a konstruktivnímu řešení konfliktů1. Ten, kdo se hádá, prokazuje svým jednáním nedostatek emoční inteligence, neschopnost naslouchat či ovládnout agresivitu. Konflikt bývá doprovázen nejistotou, nervozitou a strachem. Mísí se v něm prvky věcné s těmi iracionálními. Často je nutné uvážit více alternativ, aby mohl být vyřešen.

Otevřený konflikt dvou osob může vyvolat jednání, chování nebo reakce partnera z důvodu osobnostních dispozic, aktuálního psychického stavu, nesplněného očekávání, nedostatku alternativních voleb, nedorozumění a nesprávného pochopení chování a projevů partnera nebo chování se záměrem získat nad druhým převahu.

Význam dialogu plyne z pochopení a uznání, že se člověk může mýlit nebo zastávat jednostranné stanovisko a že mu tedy může pomoci setkání s názorem druhého či druhých. Setkávání a střetávání názorů může přinášet lepší, pravdě bližší názory než měli účastníci před setkáním. Tento důležitý náhled se někdy dokládá i jiným, doslovnějším výkladem řeckého slova dialogos, jež lze vyložit také jako dia-logos čili „skrze řeč“ nebo „prostřednictvím řeči“. Aby však rozhovor mohl vést k lepšímu nebo hlubšímu poznání, musí jeho účastníci splňovat jisté podmínky: musí mít vlastní názor, který jsou schopni zdůvodnit; musí být schopni tento názor jasně a srozumitelně vyslovit; musí být ochotni poslouchat i názory a argumenty druhých a případně se jimi i nechat přesvědčit. Zejména tato poslední podmínka je náročná a vyžaduje od všech účastníků odvahu nechat si vlastní názor zpochybnit. Proto se někdy jako dialog označuje jen takový rozhovor, při němž jsou tyto podmínky splněny. Naopak třeba „mlžení“, snaha ovlivnit partnery jinými prostředky, překřikování nebo skákání do řeči tyto podmínky porušují a rozhovor pak nemůže přinést nic.

Psycholožka Chérie Carter-Scottová se během své mnohaleté praxe jako konzultantka a poradkyně dozvěděla, že nejdůležitější, ale často i ty nejhorší zkušenosti si lidé přinášejí z partnerských vztahů. Každý buď lásku hledá nebo se snaží udržet a posilovat tu, kterou už našel. Každý ví, že je třeba naslouchat druhému, být k němu spravedlivý a vážit si ho, ale – ruku na srdce – kdo z nás to opravdu dělá? Ve shonu dnešního života se na sebe spíše utrhujeme, zlobíme se nebo spolu nemluvíme. Nedopřáváme si vzájemně tolik času, kolik by partnerský vztah zasluhoval. Budování spolehlivé lásky je velice citlivý proces, ale jedině láska nám dává možnost vyrůst v opravdovou osobnost.

Ve své knize Je-li láska hra, pak má tato pravidla se mimo jiné zamýšlí nad nezbytností komunikace a také nabízí kroky, kterými lze docílit efektivní komunikace. Je důležité snažit se vyhnout chybě (podráždění, nevyslovenému předpokladu, nepozornosti), která následně vede ke zhroucení komunikace, k bludnému kruhu útoku a obrany. Komunikaci s partnerem se učíme neustále a vyžaduje trpělivost, čas a praxi. S každou nově získanou schopností dodáváme vztahu novou energii a každý smysluplný dialog znamená krok k hlubokému a trvalému spojení s partnerem. Jednou z charakteristik dialogu je střídání rolí – role mluvčího a role naslouchajícího. V dialogu jsou oba aktivními účastníky. Pokud mluvíme, ale neočekáváme ani neobdržíme zpětnou odezvu, jedná se o monolog. Řeč zní, ale hovořící neví, jestli ho druhý partner slyšel, co si myslí, jak na to reaguje. Občas se může stát, že nikdo neposlouchá nikoho. Když spolu dva lidé hovoří, ale každý říká jen to své a druhému neodpovídá, pak mluvíme o duetu monologů, čímž nedochází ke střídání slova a tím ani k „budování společného díla.“

Chceme-li s někým vést dialog, musíme si ho především vážit jako rovnocenného partnera a mít v něj důvěru, abychom se mohli otevřít. O tom, že jsme hodni jeho důvěry, přesvědčíme svého partnera jedině tak, že naše vlastní chování a jednání bude důvěryhodné. Dialog není jednostrannou záležitostí, proto bychom měli být ochotní dávat, ne jen přijímat. Dialog nehrají herci, ale probíhá mezi opravdovými přáteli, takže není na místě něco předstírat nebo zastírat. Odložení masky a obav o svoji vlastní pověst učiní z rozhovoru ryzí, autentický dialog. Také připravenost ke změnám a k přehodnocení postojů, citlivé odkrývání překážek v dorozumění a snaha o hledání postupů, jak je překonat, doplňování jeden druhého a péče o vzájemně přátelské přijímání v příjemné atmosféře umožňují zrod dobrých vzájemných vztahů, vzájemného porozumění a přátelství. Tohoto ducha přátelství je třeba pěstovat, pokud nám jde o opravdový dialog. (Křivohlavý, 1986)

„Vítězství – porážka“

Při dosažení výsledku „vítězství – porážka“ jeden partner získá to, co chce, na úkor toho druhého. Vítěz odchází spokojen, zatímco poražený se může cítit pokořený, sražený k zemi, podrážděný a uražený. K tomuto modelu vyjednávání většinou partneři dospějí ve chvíli, kdy mezi nimi dojde k nevyrovnanosti a jeden nebo oba začnou tvrdohlavě lpět na své pozici. Začnou připravovat důkazy, shromažďovat podporu a sbírat údaje, které toho druhého zdiskreditují. Vzhledem k tomu, že oba mají hluboce zakořeněnou potřebu mít pravdu, dojde k „bitvě“, která ukáže, kdo je ve výměně názorů schopnější. Během této tvrdé zkoušky se oba snaží v hádce zvítězit bez ohledu na to, jaký dopad to bude mít na partnera. Jeden druhého může zdolat, ale poškodí-li to jejich vztah, kdo je pak vlastně vítězem? Takový pár ví, jak soupeřit a ovládat, ale nedokáže spolupracovat. Pokud chtějí oba získat, co chtějí, musejí se prostřednictvím vyjednávání naučit dospět k výsledku „vítězství – vítězství“.

„Vítězství – vítězství“

Ve skutečnosti není zdaleka tak náročné, aby oba partneři dostali, co chtějí, aniž by se museli čehokoli vzdát. K omylu, že taková dohoda není možná, dochází z přesvědčení, že pokud mají dva lidé opačné názory, pak se nutně musejí vzájemně vylučovat. To ale často není pravda. Kompromis pro mnohé znamená, že jsou slabší a horší než jejich oponent a že se při kompromisu spokojí s něčím menším, než o co původně usilovali. Ale dosáhnou-li výsledku „vítězství – vítězství“, nikdo nikomu neustupuje.

Aby vyjednávání bylo efektivní, je třeba respektovat potřeby a přání partnera a brát je rovnocenně s tužbami a potřebami svými. Jestliže hodnoty partnerových požadavků zlehčujeme hned na začátku, sami se tím stavíme na opačnou stranu barikády ještě dřív, než k vyjednávání vůbec může dojít. Je tedy zapotřebí usedat k „jednacímu stolu“ s ochotou partnerovi naslouchat. Upřímné přání problém vyřešit, a vyjet tak ze slepé uličky, dovolí otevřít mysl novým možnostem. Toto přání otevře také oči a před partnery se najednou objeví „společná cesta“.

Prvním zásadním krokem je odkrytí svých potřeb a pořadí jejich důležitosti. Pokud se už jen tímto nedosáhne kýženého výsledku, je třeba udělat krok další – najít společné „překlenovací“ přání, které se hodí oběma. Je dobré zjistit, z čeho pramení podstata přání. Posledním krokem k úspěchu je prodiskutování jednotlivých záležitostí, co kdo chce a proč, čímž se pár může přiblížit k nalezení fungujícího kreativního řešení.

„Naučit se žít s druhým člověkem v harmonii není snadný úkol. Vy a váš partner jste do vztahu vnesli každý své potřeby, touhy a názory, které se někdy mohou dostávat do konfliktu. Objeví-li se rozpory, je třeba zařídit všechno tak, aby váš vztah byl výhrou pro každého z vás. Vaše ,my‘ je tvořeno dvěma odlišnými entitami ,já‘. Oběma je nutno naslouchat a respektovat je, aby vaše společná cesta mohla probíhat hladce a bez problémů.“ (Carter-Scottová, 2000, s. 138)

Co se děje mezi mnou a tebou? Výchozím bodem není ani dobrý ani špatný vztah, ale to, co se mezi námi odehrává. Důraz je tedy kladen na činnost, která probíhá mezi dvěma lidmi. Není důležitý druh činnosti, co ten či onen člověk dělá, ale jaký dopad má tato činnost na druhého partnera. Interakce může mít charakter jednostranného působení, kdy je jeden aktér „vysílačem“ a druhý „přijímačem“. Sociální interakci2 oproti tomu dodává charakteristickou živost vzájemnost činností jednoho i druhého člověka a celé řetězce vzájemně na sebe navazujících činností. Hovoříme o obousměrném působení. „Zde je možné se ptát: ,Je obousměrné působení něčím podstatně jiným nežli dvojnásobně jednosměrné působení, kde interakce probíhá v opačných směrech?‘“ (Křivohlavý, 1986, s. 95) Přirovnání k silniční dopravě mi připadá geniální. Můžeme se domnívat, že obousměrná silnice je v podstatě dvěma jednosměrnými cestami, položenými vedle sebe. A přece existence dopravních nehod, kdy se srazí dva protijedoucí vozy, naznačuje, že dvě vedle sebe ležící jednosměrné silnice jsou něčím úplně jiným nežli jedna obousměrná. I v sociální interakci se mohou vyskytnout srážky v protisměrném pohybu. Musíme přiznat, že ač hovoříme o střídání rolí hovořícího a naslouchajícího, i tak dochází ke střetům, kdy např. oba hovoří najednou nebo naopak oba mlčí. Obousměrná interakce je považována za nejdůležitější druh interakce vůbec. Záleží nám na vzájemné sepjatosti akcí jedné a druhé strany.

1.3 Svěřování dětí do porozvodové péče rodičů

Když se rodiče rozcházejí, je nejdůležitějším úkolem zajistit dětem takové prostředí, aby ke ztrátě rodinného zázemí nepřibývaly další újmy.

V roce 1996 byla do češtiny přeložena a vydána kniha amerického autora, Dr. Warshaka, odborníka na problematiku porozvodové péče o děti – Revoluce v porozvodové péči o děti, která přináší na základě rozsáhlých výzkumných šetření spektrum postupů, z nichž je absolutní prioritou zabezpečení skutečných potřeb dětí. Autor poukazuje na to, že rodiče mohou vytvořit takové podmínky, které dítěti dají jasně najevo, že s ním se nikdo „nerozvádí“ a ani kvůli němu.

Je prokázáno, že matky, kterým je dítě svěřeno do péče, bývají přetížené a výchovný potenciál otců bývá využitý jen málo nebo vůbec ne. Vztahy dětí k oběma rodičům tím samozřejmě trpí.

Rodiče ale mohou pro své děti udělat velmi důležitou věc – přistoupit ke krizi s odpovědností, moudrostí a citlivostí. Měli by do boje vyrazit s těmi lepšími stránkami svého já a nedát příležitost pocitům křivdy, nenávisti a msty.

1.4 Vysvětlení pojmu syndrom zavrženého rodiče

Abychom mohli v porozvodové situaci v rodině mluvit o syndromu zavrženého rodiče, je „nutné“ splňovat dvě podmínky. Jde o to, že rodičovské programování dítěte proti druhému partnerovi musí být zároveň doplňováno o scénáře odsuzující a zavrhující druhého rodiče i ze strany samotného dítěte. Pro realizaci terapeutických postupů je pochopení účasti dítěte na vytváření syndromu důležité. Právě přehánění drobných nedostatků a slabostí v péči je jedním z hlavních znaků syndromu.

Syndrom je porucha relativně nová a vychází ze změn v kritériích, jimiž se určuje opatrovnictví. Existují dva důvody, které přispívají k jeho náhlému rozšíření. Za prvé: předpoklad, že matka je vhodnějším a lepším opatrovníkem, se začal považovat za „sexistický“. Pohlaví rodiče by nemělo být důležitějším argumentem než jeho schopnost zajistit dítěti adekvátní péči. Za druhé: od začátku 80. let 20. století stoupá popularita společné péče. Za nerovnoprávné se začalo považovat rozdělení jediný „opatrovník“ a druhý „pouhý návštěvník“. Společná péče by měla přinést spravedlivější rozdělení zodpovědnosti za dítě a za čas s ním strávený.

Dříve si byly matky jisty, že aby otec dítě dostal, musel by prokázat skutečně významné nedostatky v matčině péči. Dnes je hlavním zájmem to nejlepší pro dítě, a tak se stala pozice matky mnohem nejistější. V důsledku toho se právě ženy častěji pokoušejí otce znevážit před dítětem a snaží se tak posílit svou naději na vítězství ve sporu. Děti mívají tendenci podporovat matku mnohem více než otce, čímž samy přispívají k syndromu zavrženého rodiče. Matky jsou navíc mnohem náchylnější k tomu, aby se staly manipulátorkami a programátorkami dítěte. Doktor Warshak uvádí, že asi jen v 10%
případů nastává situace opačná a upřednostňovaným rodičem je otec.

„Těžká konfliktní situace, ve které jeden z rodičů zapudí druhého ze svého zklamaného srdce, je pro dítě strašná pohroma. Ve víře v rodiče by se muselo spojit s jedním proti druhému. Chce ale zůstat věrné oběma a cítí se roztržené. Jeho zoufalé pokusy urovnat poměry mezi otcem a matkou žalostně ztroskotají. Dítě bolestně touží po jednotě rodičů. Každý rozkol mu projíždí srdcem jako nůž, cítí se tažené tu na jednu, tu na druhou, ztrácí svoji vnitřní rovnováhu a nemůže najít v sobě klid.“ (Prekop, 2001, s. 37-38)

Abychom mohli lépe pochopit teoretické úvahy a stanoviska, jsou do textu vřazeny případové studie lidí, kteří tyto teorie prožívají každodenně ve svém životě. Kazuistiky3 a případové studie jsou názornými praktickými ukázkami toho, co se odehrává, jaké jsou okolnosti, souvislosti.

1.5 „Tátu jsem dost dlouho nenáviděla“ (případová studie)

Natálie: 21 let, studentka UK v Praze, bydlí na koleji, domů za matkou jezdí téměř každý víkend, žádný sourozenec

Důležité momenty: rozchod rodičů ve třech letech, rozvod v 6 letech, odchod táty v 7 letech

Matka: 52 let, invalidní důchodkyně, bývalá zdravotní sestra, nyní v domácnosti, 3 starší sourozenci - 2 sestry a 1 bratr

Důležité momenty: invalidní důchod byl přiznán na základě syndromu vyhoření, který doprovázely deprese; k odchodu z práce ji vlastně donutili kolegové, se kterými pracovala jako instrumentářka na operačních sálech; k tomuto se přidružily zdravotní problémy způsobené v dětství – asi ve dvou letech vypadla z okna a zlomila si obratel. Tehdy neproběhla žádná léčba, takže zlomenina způsobila výrůstky do míchy, které vyvolávají občasné obtíže s koordinací a citlivostí nohy. Operace je nemožná.

Její matka jí odmalinka říkávala, že je nechtěným dítětem. Celý život se k ní chovala odměřeně, odcizeně, city vůbec neprojevovala. Syna měla nejraději a nejvíc se mu věnovala. Až do současnosti přetrvává snaha zavděčit se jí a dokázat, že i ona je stejně tak dobrá jako její bratr.

Otec: 61 let, sourozence ani další děti nemá, momentálně žije se svou matkou a Natálie neví o žádné nové partnerce

Důležité momenty: též nechtěné dítě – ale oběma rodiči. S dcerou se vídá ob týden nebo i každý víkend díky dceřiným návštěvám babičky. Natálie ale s tátou žádný čas netráví a nikdy ani netrávila. Na dovolené spolu byli 2x za život (cca ve 14 letech) a asi 3x na výletě. Nikdy nebyl spontánní, nikdy nic nevymyslel, a když, tak až na popud své manželky, která plánovala všechno sama.

Natálie: „Na víkendy si mě nebrával a mámě to bylo jedno, nebránila mu. Ani jeden jsme o to vlastně nestáli. Podle táty jsem byla prostě mámina starost. Když mi bylo kolem tří let a máma šla na noční, tak jí řekl, že její dítě hlídat nebude. Z jeho chování dedukuji, že mě asi moc nechtěl.“

Jaké máš vzpomínky na dětství?

„Nikdy jsem nestála o dětský kolektiv. Jsem hodně introvertní, takže už ve třech letech jsem byla mimo, a pak i ve škole. Nechtěla jsem navazovat žádné vztahy, měla jsem pocit, že by mi všichni mohli ublížit. To se změnilo až v 5. třídě, kdy jsem šla na gympl. Cítila jsem se tehdy osaměle, ale díky novému kolektivu jsem začala být vstřícnější a otevřenější. Čím jsem starší, tím se cítím lépe. Vzpomínám si, že když mi bylo tak 8 let, byla jsem u psychologa. Nechtěla jsem jet na školu v přírodě a mámě někdo řekl, že bych tam měla jít, že jsem uzavřená. Pamatuji si, že jsme mluvili o rodině, že jsem se rozbrečela. Poradili mi, abych chodila mezi děti, že jsem mimo kolektiv, ale já jsem v té době prostě nechtěla.“

Povíš mi něco také o svých prarodičích?

„Rodiče mojí mamky… No, to je malinko irelevantní, protože můj děda zemřel, když mi byly dva roky, ale docela jsem se o něho zajímala. Děda byl člověk, který chtěl velkou rodinu, mít hodně dětí, udržovat styky se všemi příbuznými, povídat si se svojí ženou. Moje babička je hodně dominantní, vše musí být po jejím, povídání jí přijde zbytečný, udržovat styky s příbuznými jí přijde zbytečný, dětí tolik nechtěla. Děda se později úplně stáhnul do sebe, nepodílel se na výchově dětí, trávil svůj volný čas opravami domu a v hospodě, ale moc nepil, takže šlo asi hodně o potřebu sociálního kontaktu. Bohužel na děti působil dojmem, že je mu všechno jedno. Babička nemá pocit, že by někde byla chyba. Pravděpodobně se hodně odcizili, ale žili spolu a výrazně se nehádali. Dědu ze strany otce jsem také nepoznala, zemřel dokonce před mým narozením. Babička s dědou se rozvedli asi po dvaceti letech manželství, možná o něco dříve, vzali se hlavně kvůli těhotenství babičky. Rozvod chtěla asi víc babička, která pak měla několik vztahů. Z mého dědy se stal alkoholik a nakonec spáchal sebevraždu. Několik let po jeho smrti se babička vdala za muže, se kterým žila už v době dědovy smrti. Babička mého dědu téměř úplně vymazala z paměti a můj otec víceméně také, takže se o něm zmiňují jen okrajově. Nikdy mi nechtěli o něm ani nic vyprávět. Ale hodně toho vím od mojí matky.“

Jak jsi coby dítě vnímala vztah svých rodičů?

„Nevzpomínám si na dobu, kdy by se naši nehádali. Hádali se celé dny a hlavně kvůli hloupostem. Mamka si tátu vzala s tím, že se změní věci, které jí hodně vadily. Úžasný vztah to moc nebyl, ale vzali se hodně dlouho před tím, než jsem se narodila. Mým narozením se krize vyhrotila. Táta se nestaral, přišel o práci a chtěl, aby se o něho máma starala, ale ona se věnovala mně. V podstatě byl pro mámu druhým dítětem. Vadilo jí, že nic nedělal, že měl být chlapem, ale nebyl. Mamku usurpoval a radil jí, co má dělat. Tak se máma jednou rozhodla, že se rozvedou.“

Jak otec reagoval?

„Prohlásil, že mámu zničí. U soudu byl proti rozvodu a byl přesvědčen, že není žádný důvod. Jemu mámina péče vyhovovala. S mámou se nedohodli, takže jim soudkyně navrhla navštívit manželskou poradnu, kde dokonce několikrát byli. Mamka chtěla zachránit manželství kvůli mně. Otec mámě soud hodně znepříjemňoval tak, že všechno protahoval, i dohodu péče o dítě. U soudu vypovídal jen to nejhorší. Táta je extrémní sobec, člověka chtěl vlastnit a chtěl udělat všechno pro to, aby mámu psychicky týral. Zažádal o moje svěření do péče, pak se nechtěl odstěhovat, po mámě chtěl, aby mu koupila byt, spor o majetek taky prodlužoval. Ale hlavně mu bylo jedno, co dělám já, co cítím.“

Tím určitě utrpěl tvůj vztah k němu…

„Já jsem k tátovi žádný vztah nikdy ani neměla. Měla jsem ráda mámu, jezdily jsme k babičce a tetě, chtěly jsme vypadnout z bytu. Máma ho nenáviděla, což se na mě přenášelo. Také o něm občas říkala, že je debil, že je neschopný. Když se hádali, byla jsem na straně mámy. Ona byla pro mě ta oběť, táta ten agresor. Jednou se mi zdál sen a já šla za nimi do ložnice. Viděla jsem rozbité talíře, táta se skláněl nad mámou a asi ji chtěl uhodit. Od té doby jsem ho nenáviděla, byla jsem strašně nešťastná a zoufalá. To mi bylo asi pět let. Jednou v životě jsem i uvažovala, jestli nemám skočit ze sedmého patra, ale řekla jsem si, že to za to nestojí…

Tátu jsem dost dlouho nenáviděla a nechtěla se s ním moc vídat. Máma měla výčitky, že mi tátu bere, ale zároveň nechtěla, abych s ním navázala vztah. Vyčítala by mi, kdybych ho měla ráda. Byla vděčná, že jsem na její straně. Ale po rozvodu jí asi došlo, že by bylo dobré tátu mít a všechno mu víceméně odpustila. Nevím, ona má tendenci být na všechny hodná.“

Je hodná i na tebe?

„Vůči matce se buď cítím jako velký sobec, že se jí nevěnuji nebo se jí naopak snažím vyjít vstříc, což mě zase omezuje. Občas musím lhát a pak se snažím utéct. Třeba nerozumím tomu, proč mi vyčítá, že jsem vegetariánka. Psychicky mě vydírá a já jí nechci pořád ustupovat. Občas se situace vyhrotí do extrému a třeba mi řekne, že nemám jezdit domů. Jenže tím si akorát staví mezi námi zeď a bolí ji to. … Chtěla bych žít víc svůj život.“

S tátou máš teď jaký vztah?

„Mluvíme spolu, ale jako kdyby byl cizí. Pro mě je jako nějaký strejda, nějaký můj příbuzný, ale to je všechno. Koupila jsem mu k Vánocům lístek do divadla a on mi řekl, že nepůjde. Mrzelo mě to, ale nebylo líto, z čehož usuzuji, že mi je ukradený.“

Co myslíš, ovlivnil nějak jeho přístup k tobě tvůj vztah k mužům?

„Určitě. Vztahy k mužům vlastně nemám. Myslím, že se jich bojím, což je ale způsobeno i matkou. Ta říkávala, že všichni muži jsou ,debilové‘. Já ve spoustě situací vůbec nevím, jak se mám chovat, co bych od vztahu chtěla. Moje představy jsou velmi vzdálené realitě.“

Věříš, že ten strach překonáš?

„Dlouho jsem si nepřipouštěla, že mám strach ze vztahu. Měla jsem zkreslené představy, že všechno zvládnu i bez chlapa. Máma říkala, že mám dost času se na někoho vázat, což je podle mě pěkná blbost. V tom je i trochu sobectví, protože se máma o mě nechce dělit a nedokáže si představit normální vztah, který něco dává. V jejích očích každý vztah něco bere. Čekala jsem na prince a myslela si, že poznám, až přijede… V 19 letech jsem si řekla, že se to nějak vyřeší samo a odešla jsem do Prahy. Ale nic se nestalo. Vysílala jsem prostě špatné signály. Balily mě typy, které jsem nechtěla. A když už se mi někdo líbil, tak jsem neudělala nic a on taky ne.“

Potkala jsi už někdy někoho, kdo by tě zaujal?

„Nedávno jsem se zamilovala, ale klukovi šlo nakonec jen o sex. Byla jsem hodně smutná, protože do něj bych to opravdu neřekla. Máma mi pořád připomíná, že sex není v životě důležitý. Jenže většina populace v mém věku to takhle jako já neřeší. A myslím, že stejně nikdy nepoznám, že to je pan ,úžasný‘. Nenasbírala jsem žádné zkušenosti a vždycky jsem akorát automaticky dopředu čekala, že všichni chtějí jen sex.“

Teď nějakého partnera máš?

„Před dvěma měsíci jsem se seznámila na kongresu v Kodani s 24letým Němcem. Hodně jsme si tam spolu povídali. Řekl si o telefonní číslo a později jsme si začali i psát. Divím se tomu, ale já dokonce iniciovala další setkání a pozvala ho do Čech. Najednou zažívám úplně jiné pocity. Ale stejně se ptám, jestli se do mě může zamilovat kluk po měsíčním e-mailování? Ze začátku jsem nevěřila, že vůbec odepíše. Bála jsem se, že budu dávat víc já jemu než on mně, bála jsem se zamilovat. Když přijel, moc se neprojevoval, tak jsem ho zkusila naťuknout…Reagoval, ale nespali jsme spolu. Nevím, možná nemá zkušenosti? Je takový rezervovaný, nic po mně nechce. Na jednu stranu jsem toužila po intimní blízkosti, ale měla jsem pořád vyčítavý pocit, že dělám něco špatného! Bála jsem se, že mi bude vadit, až mě vezme za ruku, že nesnesu, aby na mne sahal, ale já tohle cítit nechci… Když na něj myslím, tak si moc přeju, aby se mě dotýkal, cítím nové pocity…“

Držím ti palce a budu na tebe moc myslet, abys našla klid v duši a byla z lásky šťastná. Děkuji za tvůj životní příběh, otevřenost a důvěru.

Pomlouvající rodiče se chovají nadřazeně, ačkoliv ve skutečnosti se cítí jako rodiče méněcenní. Přesvědčují sami sebe, dítě i okolní svět, že oni jsou těmi lepšími a lásku dětí zasluhují. Jenže snahou vylepšit svůj rodičovský dojem právě naopak názorně dokazují vážné rodičovské selhání. Jsou ochotni obětovat potřeby svých dětí pro posílení vlastního slabého ega. Narcismus charakterizují tyto typické znaky: rodič má přebujelou představu o vlastní důležitosti, má tendence zveličovat svoje úspěchy, nepřiměřeně touží po obdivu, nedokáže se vcítit do pocitů jiných lidí, přespříliš závidí a je přesvědčen, že i ostatní závidí jemu, mívá tendence k panovačnému jednání.

Svým sobeckým chováním si rodiče děti znepřátelují, ale problémy z toho plynoucí svalují na druhého rodiče a jen zřídkakdy přijmou zodpovědnost za pohromy, které tímto ve vztazích napáchají. Vzhledem k faktu, že se nedokážou vcítit do druhých, vůbec nechápou, proč by měli dělat kompromisy nebo jaký vliv má jejich chování na děti. Aby takoví lidé začali spolupracovat, je bohužel často nutné pohrozit dokonce právním postihem.

Do sebe zahleděného rodiče je třeba povzbuzovat v tom, co mu pozvedne jeho ego, čím se bude moci donekonečna „chvástat“. Může to být třeba účast na kroužcích nebo zvláštních školních projektech. Může například pomoci, když mu právně zůstane status rodiče s dětmi ve střídavé péči, přestože u něj tráví méně času a většina důležitých rozhodnutí stejně leží na druhém partnerovi. Je třeba posilovat sebevědomí tím, že mu bude poskytnuta příležitost smysluplně se podílet na životě dětí.

Některé manželky jsou již předem zformovány tak, že chtějí rozhodovat ve sto procentech případů a kompromisy nechtějí dělat vůbec. Tento postoj bývá převzat od jejich matek – generálek, bývá pevně zakotven v osobnosti a před sňatkem pečlivě skrýván. Matky – generálky bývají ve sporech svých dětí vždy nablízku a dirigují vše, co se dá. (Bakalář a kol., 2005)

Natálie se zmínila, že je hodně introvertní, což znamená, že se zaměřuje do vlastního nitra, na sebe sama, na svůj vnitřní svět, prožitky, city a myšlenky. V patologické míře může dojít až ke ztrátě kontaktu s realitou. Při rozhovoru s ní jsem měla ten pocit, že žije v úplně jiném světě. Na druhou stranu ale obdivuji, jak dokáže ve svém věku naprosto přesně definovat příčiny svých trápení a také přesně ví, co by měla udělat pro to, aby byla šťastnější. V jejím věku jsem byla zamilovaná, lítala v oblacích a vůbec NIC jsem neřešila. Vztahy prostě plynuly a poučení z nich jsem pochopila až o mnoho let později. Jak je vidět, rodina je stále tou nejdůležitější instancí, ve které se učíme dovednostem pro život a vztahy v ní nás formují až „na kost“. A kdekdo si nese z dětství nějaký ten šrám na duši. Mám pocit, že se tyto šrámy zacelují pracně a ztěžka a v dospělosti pak často vyplouvají na povrch. Pokud se je člověk naučí vnímat a dokáže je nazvat i pravým jménem, má ve svých rukou obrovskou moc. Jen záleží, jak s tímto poznáním naloží. Není možná snadné pochopit smysl věcí, které se odehrály už dávno, ale podle mých zkušeností ta šance k tomu jednou přijde. Člověk potřebuje pochopit, aby mohl i odpustit. Když se odpuštění podaří, život se promění jako mávnutím kouzelného proutku.

Na Natálii se mi líbí, že vidí svůj příběh v souvislostech a snaží se s nimi naložit k vlastnímu prospěchu. Do života si s sebou nese mnohá traumata, která, ať už vědomě, či podvědomě, ovlivňují její jednání a rozhodování. Zřejmě bude muset ujít veliký kus cesty k odpuštění. To jí přinese osvobození od závislé matky a nevšímavého otce a snad i otevřenost srdce pro přijetí opravdové lásky.

Na příběhu Natálie jsem si uvědomila, jak moc bych měla být vděčná svým rodičům za pěkné dětství. Ne každý máme takové štěstí. Její vyprávění mě přimělo být pokornější, citlivější a empatičtější. Lidská odlišnost a různorodost mi najednou připadá fascinující, protože jedině tak se můžeme vzájemně obohacovat.


POKRAČOVÁNÍ


1 Z lat. confligó, conflictum - srážka či střet dvou nebo několika neslučitelných stanovisek či nesmiřitelných stran, které se nechtějí nebo nemohou dohodnout. Je to střetnutí dvou nebo vícerých, do určité míry se vylučujících nebo protichůdných snah, sil, potřeb, zájmů, citů, hodnot nebo tendencí.

2 Vzájemné dorozumívání, verbální i neverbální, mezi dvěma nebo více jedinci či mezi skupinami; nejčastěji probíhá tak, že se chování jednoho stává podnětem pro chování druhého, jeho reakce se pak stává podnětem pro prvého; zahrnuje jak sociální komunikaci, procesy, vliv a moc, tak i kooperaci a sociální konflikt.

3 Kazuistika je pojem označující popis jednotlivého případu, slouží jako pomoc a srovnání pro podobné případy, často se sestavuje prostřednictvím rekonstrukce životopisu sledované osoby. Kazuistika se pro daný případ ukončuje. Ve vztahu k moderním vědám je tento pojem užíván jako synonymum pro případovou studii. U té však zůstává konec otevřený.


12.09.2013
SDÍLET

Diskuse k článku (max. 650 znaků):


Navštivte také naši hlavní DISKUSI.


Dětská revoluce: CHYBÍ MI TÁTA!


PŘIDAT DO OBLÍBENÝCH
INFO@STRIDAVKA.CZ