HLAVNÍ STRANA
Akcie.net - akcie na internetu
INFORMACE
ČLÁNKY
DISKUSE
ODKAZY
rodič.eu

Společenské tabu o násilných ženách

Prof. Dr. Dr. Michael Bock


Přednáška známého německého univerzitního vědce Prof. Dr. Dr. Michaela Bocka na Technické univerzitě ve Windisch, SRN, 28. května 2007.


Domácí násilí je pro oběti ještě více stísňující a ponižující, než násilí od cizích lidí. Člověk se cítí ještě bezmocněji. K pachateli násilí chová mimo to ambivalentní pocity a nechtěl by ho ztratit. Doufá proto, že se přece jen ještě všechno může obrátit k lepšímu. Z toho důvodu je správné, že tento problém přišel na pořad dne jak kriminalistů, tak politiků.

O to horší je ovšem, že se tohoto tématu zmocnili zástupci partikulárních zájmů. Aktuální projekty k boji proti domácímu násilí znají - i přes pohlavně neutrální jazyk ustanovení - jako jeho původce pouze muže a jako oběti pouze ženy. Dozor nebo trest stanoví pro muže a pomoc nebo ochranu pouze pro ženy. Muži a staří lidé, kteří se stanou oběťmi ženského násilí, nemají žádnou šanci. A děti ji mají pouze tehdy, když je náhodou pachatelem otec. V prvním a druhém čtení tak zvaného "Zákona proti násilí" v parlamentu to bylo patrné na stanoviscích rozhodujících žen - političek. "Násilník jde, bitá zůstane", bylo jejich heslo.

V nesčetných iniciativách příslušných zemských ministerstev, komunálních rad nebo také čistě soukromých nebo církevních spolků se pracuje s tématem "domácího násilí" tím stejným způsobem. Zatracování mužské síly a vyhánění skutečně a nebo domněle hrubých mužů z jejich bytů se stalo dávno předmětem široké společenské kampaně. V Baden-Württembersku se ve stylu sportovních zpráv vyhlašují vždy nové a nové rekordy v počtu "červených karet" - jak zní populární označení pro policejní vykázání z bytu. Doby, kdy policie a soudy v případech domácího násilí situaci uklidňovaly a nebo reagovaly jen velmi váhavě, patří dávno minulosti. Pokud se samozřejmě jedná o muže!

Proč se ale pachatelé a oběti rozdělují tak markantně podle pohlaví? Oficiální místa nám tvrdí, že se to shoduje s empirickou skutečností. Muži že jsou skutečně viníci a ženy skutečně oběti. Mezinárodní vědecký výzkum nás ale učí něco jiného. Reprezentativní výzkumy to dokládají více než jasně a ve velkém počtu: těžké fyzické násilí mezi partnery je rozděleno mezi muži a ženami přibližně stejně. Pouze ty studie, které se spoléhají na selektivní údaje veřejně zaznamenaných případů (a metodicky tak nemohou zaznamenat případy nezveřejněné), prezentují více žen jako obětí a více mužů jako původců násilí. Ale také to se dá snadno vysvětlit. Když se obrátí muži, kteří se stali obětí násilí ze strany žen, na veřejnost, ztrácejí minimálně svou tvář a svou sebeúctu. Pokud jim vůbec někdo uvěří. Ženy naproti tomu získávají - pozornost, materiální a emocionální podporu, byt, lepší šance ve všech rodinných rozepřích. A problém přesvědčit někoho o tom, že jsou oběť, také nemají. Není tedy žádný zázrak, že vědecké práce na základě veřejně registrovaných případů jsou pohlavně nevyvážené, zatímco vědecké práce na základě náhodného výběru testovaných osob vynášejí na světlo, jak je tomu skutečně.

Mezitím máme k dispozici špičkové vědecké práce, které odpovídající vědecké studie metodicky sjednotily, kriticky zhodnotily a shrnuly jejich výsledky. Britský vědec John Archer ("Sex differences in aggression between heterosexual partners: A meta-analytic review"; Psychological Bulletin 2000, S. 651-680) dochází přitom k následujícím výsledkům: "Agresivní chování se vyskytuje u žen a u mužů skoro stejně často. Rozdíly v měřících metodách, typu a velikosti vzorku obyvatelstva jakož i některé další rozdíly v celkem 82 studiích, které byly do analýzy začleněny, způsobovaly jen minimální odchylku od tohoto hlavního výsledku. U vnímaných poškození je mírná převaha žen (62 % případů).“ V Německu jsou známy výsledky pouze jedné studie: Wetzels, Petr: „Kriminalita v životě starých lidí“, 1995. V ní se udávají počty obětí 246.000 žen a 214.000 mužů.

Často jsou to oba partneři, kteří jsou násilní. Těžké fyzické násilí je většinou jen konec dlouhého řetězce eskalací, vzájemného duševního a verbálního ponižování a poškozování. Tato skutečnost relativuje pohodlné stanovisko, že tím, že se bojuje s mužským násilím, bojuje se proti plné jedné polovině násilí jako takového. Neboť na způsobu chování těchto mužů a žen se dá jen pak něco trvale změnit, když se s nimi společně zpracuje celá jejich "historie". Všechny konstruktivní způsoby komunikativního vyřešení konfliktu, terapie nebo mediace, jsou ale udušeny už v zárodku tím, že jsou jednomu z konfliktních partnerů, totiž ženě, dány do ruky právní nástroje k tomu, aby mohla "rušivého" partnera naprosto bez rizika vyvlastnit a zbavit se ho. Současně se určí právně a sociálně jednostranné rozdělení rolí mezi zlým pachatelem a hodnou obětí. Je samozřejmé, že to ale nezpůsobí nic jiného, než zatvrzelost na straně neprávem stigmatizovaného muže a potlačení nebo zlehčování jejího vlastního podílu na násilných událostech na straně ženy, opečovávané ze všech stran jako oběť. Když jsou u toho děti, nebudou u svých rodičů pozorovat žádnou změnu v jejich jednání, která by mohla snad ještě napravit škody, které na nich násilné zážitky způsobily. V nových partnerských vztazích těchto násilníků se pak budou opakovat tytéž mechanismy, protože s pomocí zákonů o domácím násilí se vytvářejí pouze vítězky a poražení, ale žádní životní partneři, kteří by se poučili ze svých chyb.

Nejde přitom ale jen o muže a ženy, ale také o děti a seniory. Když se napřed udělá rovnítko mezi domácím násilím a násilím mužským, ztratí se úplně ze zřetele, že ženy jsou do násilí proti dětem a starším lidem zapojeny dokonce mnohem častěji než muži. Argument, že se ženy výchovou a domácí péčí zabývají častěji, může být zrovna tak pravdivý, jako ta skutečnost, že důvodem pro týrání dětí a násilí na seniorech může být jejich přetížení. Jenomže to nemění nic ani na faktech, ani na potřebě společenské intervence. U mužů se naproti tomu o přetížení nebo stresu nikdo nezmiňuje a ani se o to nikdo nezajímá. Násilí se u nich definuje jako zlo, které si vybrali svobodně.

Vzhledem ke stavu mezinárodních vědeckých poznatků je zřejmá jednostrannost a neúplnost současné politiky na ochranu před domácím násilím. Nicméně pak se přímo vnucuje otázka: proč někdo nechce vzít na vědomí očividné skutečnosti? Ve zdůvodnění svého návrhu zákona spolková vláda o jiných druzích násilí mlčí zcela, což znamená, že je buďto trestuhodně neznalá a nebo provádí vědomou dezinformaci. Jako vědec v sociálních vědách jsem v takových případech zvyklý se ptát: cui bono?

Odpověď je jednoduchá. V rámci boje proti domácímu násilí se rozdávají pozice, peníze a dobře placená místa a to včetně nutného průvodního výzkumu. Monopol žen na status obětí se zrcadlí v označení ministerstev, ve speciálních odděleních u policie a prokuratury, v pracovních skupinách preventivních rad, v odděleních u církví a u neziskových organizací. Ženskému hnutí se podařilo získat definiční moc nad určitým sociálním problémem a impregnuje v tomto smyslu ideologicky a organizačně sociální politiku. Mezitím nezávisí na tomto monopolu jen finance, ale celé IDENTITY, protože bez něj by se z "expertek" staly náhle jen protagonistky určitých zájmových kruhů, na "ženské pomocné sítě" by padlo podezření, že zneužívají veřejné peníze pro své účely. A právě z těchto důvodů se musí monopol žen jako obětí bránit za každou cenu. Z těchto důvodů je pravda pro ně tak nebezpečná.

Jak to ale jen může fungovat? Jak se může povést skrývat úspěšně pravdu ve věku médií a vědecké civilizace? To se může podařit jen u velkých tabu, u hluboce zakořeněných mýtů a předsudků, proti kterým jsou informace a osvícenství bezmocné. U dogmat, na kterých se trvá i v rozporu s fakty. A na takovém poli se pohybujeme bohužel také v případě domácího násilí. Ikona pomocné, laskavé matky se nesmí poškodit prostě proto, že tomu tak být nesmí.

Dobře se to dá pozorovat na "dramaturgii boření tabu". První reakce na porušení tabu je spontánní odmítání: "tomu nevěřím", "to není možné", "ženy jsou přece mnohem slabší"! Když má bořitel tabu tu odvahu a trvá i dále na faktech a skutečných výsledcích výzkumu, musí se tabu chránit jiným způsobem. Například vtipem nebo trochu vynuceným smíchem. Bořitel tabu se má také zasmát. Tím by se z toho stal jen takový okrajový žertík. Když to ale neudělá a i nadále mu vůbec nepřipadá k smíchu, že tolik obětí násilí zůstává bez ochrany a pomoci, zbývá už jen poslední možnost: označit jeho osobně za cynika, nepřítele všech žen nebo tajného spolupachatele. Aby se nemuselo brát vážně to, co říká.

Reagují tak jak ženy, tak muži. Ze všech politických stran. Muži v domnělé rytířskosti často ještě horlivěji: "muži proti mužskému násilí". V těch případech, kdy se ženské násilí popírat nedá, slyšíme pak na adresu mužských obětí: "si to zasloužil". Tento stereotyp se objevuje také v mnohých filmech a reklamách, kde se to jen hemží "zaslouženými" fackami a kopanci pro muže. Podobně jako dříve slýchávaly znásilněné ženy, že jsou coury, útok vyprovokovaly a nebo dokonce, že si to užily, mají dnes muži strach ze sekundární viktimizace*. Po primární viktimizaci, zkušenosti, kterou udělali jako oběť v domácím prostředí, dostává se jim dalšího zraňování ve formě veřejného degradování: mezi ostatními muži, před soudem, v televizi. Jsou považováni za slabochy, podpantofláky a každý je hned podezřívá, že si to zavinili sami svým vlastním nesprávným chováním.

To je ta duševní zeď, proti které většina mužských obětí jít nechce. Avšak svým mlčením dosáhnou muži pouze toho, že se neobjeví ve zveřejňovaných číslech o domácím násilí, které pak mohou "expertky" opět pobouřeně komentovat a požadovat další a další opatření. A tak se neustále opakuje kriminálně politická kampaň, při které ti tiší a skutečně slabí odejdou s prázdnou. Nový zákon o ochraně proti násilí bude tuto nerovnováhu cementovat. Podle tohoto zákona má stačit i jen pohrůžka násilí proti ženě nebo dětem k tomu, aby byl muž vykázán z bytu. A posléze u soudu bude pro něj zhola nemožné se prosadit proti stávajícím společenským předsudkům. Jeden ze znalců proto nazval tento zákon "zbraň prvního úderu". Muž, proti kterému poběží proces podle tohoto zákona, ztratí na jeho konci - a to nezávisle na tom, jak proces dopadne - nejen právo vychovávat a stýkat se svými dětmi, ale ztratí i jejich úctu a lásku. Protože vedle obvinění ze sexuálního zneužívání neexistuje žádný lepší prostředek, jak označit "špatného otce“ za původce všeho zla, než když je potřeba dokonce policie, aby nás před ním chránila.


Převzato z webu Agresorka.cz



* Sekundární viktimizace = druhotné zraňování a vystavování oběti nadbytečné psychické zátěži v průběhu vyšetřování. Oběť trestného činu se stává ještě obětí vyšetřování.


04.05.2011
Sdílet

Diskuse (max. 650 znaků):




Tátové - tátové pečující o děti - diskuse, zkušenosti, názory, kontakty


PŘIDAT DO OBLÍBENÝCH
INFO@STRIDAVKA.CZ