Střídavka Brno
Na téma porozvodové péče o děti hovořila naše brněnská redakce s odbornicí MUDr. Taťjanou Horkou, věnující se dětské a dorostové psychiatrii a rodinné terapii.
Argumentace soudkyň při zamítání střídavé výchovy bývá, že při ní je nutná komunikace rodičů. Při rozšířeném styku otce a výhradní péči matky již tato komunikace nutná není. Jak se jako profesionálka k takové argumentaci soudkyň stavíte?
Komunikace mezi pečujícími rodiči v případě jakéhokoliv modelu pečování o společné nezletilé dítě je vždy namístě a potřeba. Oba rodiče jsou v dítěti spojeni, dítě je jejich společným „manifestovaným“ plodem. Na začátku se oba podíleli na početí a byli spolu spojeni tělesně, duševně, duchovně… To, že dojde k rozvodu, rozchodu rodičů, nezmění nic na nitkách propojení v jejich společných dětech.
A pokud nefunguje komunikace (koneckonců na jejich prvotní komunikaci závisel život jejich společného dítěte), tak vidím nutnost hledání cest, jak ji vylepšovat, budovat, měnit. Komunikace mezi rodiči je důležitý mezník v životě jejich dítěte. Je svědkem, pozorovatelem jejich vzájemných interakcí a nasává pro sebe zkušenosti a vzory, které se s ním potáhnou další léta jeho života.
Domníváte se, že obvyklý postup opatrovnické justice – svěření dítěte do výhradní péče jednoho z rodičů, většinou maminky – je tou správnou cestou? Samozřejmě v případě, že oba rodiče jsou způsobilí a mají o výchovu dítěte zájem.
Nedokážu na tuto otázku odpovědět, protože mi zavání zobecňováním postupu při rozhodování justice. Dovedu si představit, že rozhodnutí soudu může být někdy velkou chybou, závisí to případ od případu, a někdy to může být skutečně namístě.
Je smutné, že mezilidské vztahy spojené s láskou k dětem, doprovázením dětí v jejich životě musí řešit instituce, ale na druhé straně to vybízí každého z nás ke změně v chování a jednání, a tam jsou velké rezervy. Učit se respektu, úctě, toleranci např. k zákazníkům nějaké velké firmy, to musí umět každý prodejce, který chce být úspěšný. Projde školením, kurzem, seminářem apod. Rodičovství se nějak nevěnujeme – hodnotím to podle toho, jak to vypadá v naší společnosti.
Jako ideální model vidím, pokud se podílí oba rodiče na péči o společné děti, každý za sebe dělá to nejlepší. A ještě kdyby se rodiče mohli střídat v bytě, kde by stabilně jejich děti žily, děti by nemusely cestovat…
Často se tatínkové setkávají s tzv. “mykáním maminek”, například “otče, můžeš nám zaplatit”, “my potřebujeme”, “my kromě tvých financí nic nepotřebujeme, dej nám pokoj”, atd. Jak vnímáte takové chování maminek?
Když maminky hovoří o sobě a dítěti jako o „my“, je dobré se podívat, v jaké fázi vývoje je dítě (a maminka). Pokud je v lůně matky nebo je kojeno, tak jsou prostě „my“. Pokud dítě již zvládlo separaci od matky, tak jistě „mykání“ něco signalizuje, je to případ od případu jiné. Pokud jsem v terapii, tak se ptám přímo té konkrétní maminky, co to „my“ znamená a jak tomu mohu rozumět.
„My“ je víc než jeden… V některých případech to je zapojení dětí do boje proti druhému rodiči. Dítě se ocitá v pozici soudce druhého rodiče a stává i se trestajícím. Možná taková maminka potřebuje pomoci a posílit svoje rodičovské kompetence, ale hlavně potřebuje dozrát. V mé hlavě zní „my a ty“ jako oddělování se („my“ – já s dětmi a „ty“ – otec) a v tom vidím háček, protože rodičovství nemohu oddělit od žádného dítěte. Všichni jsme součástí nějaké konkrétní rodové linie.
Mezi ženami panuje názor, že pouze maminka s výhradní péčí o dítě je tou správnou matkou. Maminky praktikující střídavou péči bývají těmito ženami nazývány krkavčími matkami…
Určitě bychom zase našli různé odpovědi, pokud bychom se tázali těch, co tento názor hájí. Já bych to asi nijak nehodnotila a neposuzovala podle výhradní péče a střídavé péče, kdo je krkavčí matka a kdo ta správná. Protože jsou i rodiny úplné, a přesto se tam rodič může k dítěti chovat nezpůsobile. Prostě jsou ženy, které mají děti ve výhradní péči a dělají jistě v tu chvíli to nejlepší, a ženy, které se střídají s otci svých dětí a taky dělají to nejlepší. V tom druhém případě jejich děti zažívají více sociálních interakcí i s druhým rodičem.
Můžete maminkám praktikujícím střídavou péči dodat nějaká povzbudivá slova, aby se ve společnosti necítily na jejím okraji, kam se je zřejmě snaží vytlačit názor zakotvený mezi ženami?
Aby si stály za svým rozhodnutím a věřily samy sobě a nějaké zakotvené názory jim byly jedno. Možná ta povzbudivá slova jsou pro oba rodiče, pro matku i pro otce, patří jim gratulace, že se jim podařilo rodičovství, i když partnerství se rozpadlo, a oni mohou střídavě být se svým společným potomkem. Gratulace k tomu, že nadále v mezilidském vztahu vítězí láska, tolerance, pochopení a přijetí. Ať se jim společně daří a svému dítěti dávají lásku bez výhrad a ten nejlepší příklad spolupráce a sdílení.
Setkáváte se ve své praxi s případy, kdy maminka striktně odmítá střídavou výchovu pouze z důvodu nechuti či boje s otcem dítěte?
Myslím, že ten boj tam bývá často, ale je tam současně toho vždycky víc, proč matka odmítá střídavou péči. Kdybych měla jmenovat, tak se tam objevuje nespolehlivost, nezodpovědnost, špatná komunikace, nezájem o hledání společné cesty ze strany otce apod.
Jak se stavíte k maminkám, které odmítají rodičovskou terapii za asistence odborníka, aby se mohli pokusit o napravení stavu a aby mohla být střídavá výchova jejich společného dítěte realizovatelná?
Vidím za tím nějaké jejich zranění a je mi jich líto. A hlavně mne mrzí, že tu štafetu bolesti takto předávají dál na společné potomky. Ale když to odmítají, tak mi nezbývá, než respektovat jejich rozhodnutí. Nejsem soudce, abych soudní cestou tuto terapii nařizovala. Samozřejmě jim přeji, ať se jim daří – pokud budou spokojené a klidné, tak se to dostane k jejich dětem a působí to i v jejich okolí.
Je slučitelné takovéto chování rodičů s tak často proklamovaným “jednáním v zájmu dítěte”?
Víte, to je složité a já nejsem od toho, abych posuzovala a odsuzovala chování nějakých (obecných) maminek a (obecných) tatínků. Jiná situace je při terapii-doprovázení, když mám před sebou konkrétní rodinu, konkrétní matku, konkrétního otce a jejich děti, tam se můžu doptat. Můžeme společně směřovat v zájmu dítěte. Ta cesta je v bezpodmínečné lásce a přijetí tohoto dítěte, vzešlého skrze konkrétní rodiče, matku a otce… Ale pokud budu maminka, která má problém sama se sebou, nepřijala jsem sebe, se svým otcem mám letitý problém a se svou matkou nemluvím 10 let, tak přes tyhle moje zranění nemusím vůbec uvidět zájem svého dítěte, ale řeším svoje „vnitřní zraněné dítě“ z roku 1958…
Co můžete poradit maminkám, které tvrdí, že ony jsou v pořádku, že ony odbornou pomoc nepotřebují?
Je pravdou, že skutečně maminky mohou být v pořádku a pomoc nepotřebují, ale pokud jsem pochopila otázku, tak se jedná o pomoc rodině po rozvodu, a to stojí nad individuálním zájmem. Takže je někdy na místě se zúčastnit mediace, rodinné terapie nebo konzultace stran následné péče o děti. Otázkou je kvalita odborné pomoci a jaká tam panují přesvědčení a názory na střídavou péči. Doporučuji maminkám, aby si našly reference stran odborné pomoci a kontaktovaly někoho, kdo má za sebou dobrou zkušenost. Dnes v době internetu a různých diskusních fór by to neměl být problém.
Jaký je váš názor na ustanovení § 100 odst. 3 o.s.ř.: “Ve věcech péče o nezletilé děti může soud uložit účastníkům na dobu nejvýše 3 měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii. “
Je to smutné, když musí soud dospělým lidem ukládat smírčí nebo mediační či jiné jednání, ale je to tak. Můj názor je, že bychom se měli učit komunikačním dovednostem a smiřování nejen ve svých rodinách, ale už od vstupu do mateřské školky a následně v dalším vzdělávání, protože to prostě neumíme, nikdo nás to nenaučil. Současná situace v rozpadajících se rodinách nám jasně signalizuje, kde máme rezervy. Je to velká výzva pro každého z nás, pro školství, zdravotnictví a celou společnost.
Česká opatrovnická justice stále v malém měřítku využívá § 26 odst. 2 zákona o rodině – nařízení střídavé výchovy. Setkáváte se ve své praxi u klientů s chybami, kterých se naše soudy v dané oblasti dopouštějí?
Vnímám, že často chodí muži a chtějí děti do střídavé péče a je to stále oříšek. Nedaří se dohodnout a spory končí soudem a pouze možností rozšířeného styku. Cestu vidím ve „vzdělávání“ k rodičovství.
Jak ze svého pohledu vnímáte tak často soudy nařizovaný styk jednoho rodiče v intervalu jeden víkend za 14 dní?
Myslím si, že je to zcela nedostatečné pro uskutečňování nějakého vztahu, péče, výchovy či vlivu. Bohužel se s tímto modelem setkávám poměrně často. Je na nás všech, jak se nám podaří uskutečnit změnu.
Jsou vám z praxe známy výsledky, jaký vliv na děti mívá výhradní péče jednoho z rodičů, převážně maminek, a k tomu velmi omezený styk dětí s tatínky?
Z praxe vidím, že takové dítě zažije výchovu jednostrannou, zvykne si, že matka rozhoduje a je zcela za něj zodpovědná a k otci chodí jen na „návštěvy“. Otec často ani do výchovy nezasahuje. Dítěti zcela chybí obraz interakce mezi dospělým mužem a dospělou ženou. Otázkou je, co si dítě odnese do svého dospělého života a co předá svým budoucím partnerům a dětem. Dítě s jedním rodičem je také ochuzeno o jedinečné zkušenosti a zážitky.
Na závěr, co byste ráda vzkázala českým maminkám, které žijí v modelu převzatém od svých matek: “dítě je můj majetek, pouze já jsem pro něj nejlepším rodičem”?
Že jsou určitě těmi nejlepšími maminkami, protože si je jejich dítě „vybralo“. Tak, jak si „vybralo“ i svého otce. Dítě není ničí majetek, je to lidská bytost, která potřebuje bezpodmínečnou lásku, pocit důvěry a přijetí v tomto světě. A ve vhodnou chvíli požehnání na svoji jedinečnou cestu životem.
5. 4. 2012 at 16:13
dobrý článek – škoda, že se na odborníky pasují i jiní pochybní jedinci. Z vlastní zkušenosti nemohu doporučit pseudoodborníky typu PhDr Břicháčková, PhDr Kšajt, MUDr. Turnovská – ti považují děti za majetek matek, a otce který brojí proti výlučné péči označují za vyděrače, paranoidního jedince
6. 4. 2012 at 13:05
a divíte se, takto je doblbnul bolševik….sami tito odborníci jsou ničitelé a vyděrači se svým totalitním postavením! Seslal je do české společnosti sám SATAN aby to tu ničili a tato společnost se neumí ubránit a podléhá …bolševik napřed ničil křesťanství, kde oba rodiče jsou si rovni a dítě jim bylo svěřeno….aby bolševik mohl nastolit svoji ideologii majetnictví živého tvora! Protože sám bolševik se povýšil do role vlastníka člověka, kde pouze bolševik mohl diktovat jaký život lid povede a jak o životu člověka bude rozhodovat jedině bolševik…tak s enemůžeme divit tomu zvěrstvu, ale panuje to tu dalších 25 let a navíc se to zhoršuje….
9. 4. 2012 at 16:05
Dobrý den,
Společný byt, kde by kluk měl domov, a idioti co se nejsou schopni dohodnout by se střídali jsem navrhoval. A víte jak jsem vypadal!? Dítě je přece matky, ne že ne! A proto je třeba ho od otce separovat, a nebudeme čekat na rozsudek, odstěhujeme se hned. Pak přijde rozhodnutí soudu: matce, pak druhé: matce, a konečné: matce.. takže měla pravdu a je hotovo. Od té doby jsem ho neviděl, neslyšel, a kamkoli přijdu mi hlásí: “Víme, že jste otec, ale matka styk zakázala, nashledanou”. Komunikace o klukovi žádná, ale zkuste neposlat platbu, to je najednou zájmu.
Nicméně, děkuji za Vaše názory a pokud víte ještě o jedné takové ženské dejte mi prosím vědět (mezi náma, budete asi jediná).
Mnoho zdaru, Miroslav /mmiklin@centrum.cz
10. 4. 2012 at 10:16
Tak mám z paní odbornice MUDr. Taťjany Horké, věnující se dětské a dorostové psychiatrii a rodinné terapii, poněkud špatný pocit. Ikdyž otázky, jež jí byly kladeny se výrazně lišily, odpovědi byly jedna jako druhá – velmi alibistické, nic neřešící, stylem “s nikým si to nerozházet”, a hlavně mi ty názory připadají jako korektní ve smyslu teoretickém, ve smyslu učebnice, použitelné v případě, kdy jde o čestné a pravdomluvné lidi, háájící zájem dítěte. Tyto podmínky ale v 99% případů splněny nejsou. Ach jo. Kdy už budou skuteční odborníci na svých místech? Kdy jim půjde o pravdu, spravedlnost a skutečný zájem dítěte, společnosti, apod. ZATÍM TO TAK NENÍ!!!