HLAVNÍ STRANA
Akcie.net - akcie na internetu
INFORMACE
ČLÁNKY
DISKUSE
ODKAZY
rodič.eu

Ústavní soud: chybějící komunikace mezi rodiči II

Stridavka.cz


Toto usnesení Ústavního soudu je odstrašujícím příkladem toho, jak jsou rozvádějící se rodiče našimi soudy stále účelově kádrováni. Místo aby bylo respektováno přirozené právo dětí na oba rodiče. Viz též KOMENTÁŘ.


II.ÚS 1993/10 ze dne 02.09.2010

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. arch. Ing. Z. S., zastoupeného JUDr. Janem Vočkou, advokátem se sídlem Horní náměstí 12, 755 01 Vsetín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2010 č. j. 14 Co 508/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu. Tvrdí, že odvolací soud ve věci nepostupoval v souladu s obsahem hlavy druhé a páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a neposkytl mu ochranu práva v souladu s články 2 odst. 2, 3 odst. 1, 4 odst. 3, 32 odst. 4 a 36 odst. 1 Listiny a s článkem 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Napadeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, kterým byli nezletilí synové stěžovatele M. a T. S. svěřeni do výchovy matky V. Š. Zároveň bylo stěžovateli uloženo přispívat na výživu nezletilých částkami 3 000,- Kč a 2 000,- Kč měsíčně od 1. 7. 2009. Dále bylo rozhodnuto o dlužném výživném, o nákladech řízení a o úpravě styku stěžovatele s nezletilými dětmi tak, že je oprávněn se s nimi stýkat o víkendu v sudém týdnu, a to od pátku 15,30 hod. do neděle 19.00 hod., dále mimo prázdniny každé úterý a čtvrtek v době od 15,30 hod. do 19,00 hod., v době jarních prázdnin od pátku 15,30 hod. do neděle po těchto prázdninách 19,00 hod., o velikonočních prázdninách od neděle 9,00 hod. do pondělí 19,00 hod., v době vánočních prázdnin od 26. 12. 9,00 hod. do 29.12. 19,00 hod., a o letních prázdninách po dobu 14 dní v červenci, a po dobu 14 dní v srpnu, a to vždy od 9.00 hod. prvního dne do 19.00 hod. čtrnáctého dne příslušného měsíce.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, neboť střídavá výchova, o niž v soudním řízení usiloval, fakticky probíhala bezmála čtyři roky bez problémů až do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu. Dle jeho názoru mezi rodiči nebyly neshody, které by znemožňovaly uplatňování stejného rozsahu rodičovských práv a povinností na obou stranách. S matkou dětí komunikoval ústně i telefonicky, o důležitých záležitostech písemně. Poukazuje na to, že děti byly na tento stav zvyklé, střídavá výchova jim plně vyhovovala a nyní jsou výrazně omezeny ve svých zájmových aktivitách, které jim matka stejnou měrou nemůže zajistit. Uvádí, že okresní soud nezletilé nevyslechl a jeho návrh zamítl, čímž nerespektoval ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), neboť děti v době rozhodování soudu dovršily již 15. a 11. rok věku. Chlapci byli vyslechnuti až krajským soudem, avšak v nepřítomnosti rodičů i jejich právních zástupců. Nicméně soud nezdůvodnil, zda dovodil splnění podmínek formulovaných v ustanovení § 100 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., Občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Tímto bylo stěžovateli znemožněno se k důkazu vyjádřit a položit případné dotazy. Postup odvolacího soudu proto považuje za nepřezkoumatelný.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

S ohledem na rozsah svých kompetencí a na argumentaci ústavní stížnosti, týkající se především aplikace a interpretace podústavního práva, se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda odvolací soud v řízení svévolně neaplikoval rozhodné právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel se sice dovolává ochrany základních procesních práv, v podstatě však zpochybňuje posouzení otázky úpravy výchovy a styku s nezletilými dětmi obecnými soudy. Stěžovatel se tak u Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti v podstatě uvádí tytéž námitky, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, jež odvolací soud doplnil mimo jiné i výslechem obou chlapců. Na jeho základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Z dokazování vzaly soudy za prokázané, že děti mají oba rodiče rády a snaží se udržet stávající stav, aby žádnému z nich neublížily. Opakovaně se vyjadřují tak, že jim vyhovuje a chtějí být ve střídavé péči rodičů. Nicméně rodiče nejsou schopni spolu komunikovat a kooperovat z úhlu pozic rodičovských v zájmu nezletilých dětí. Byť byly výchovné postoje obou rodičů shledány dobrými, u otce jsou větší tendence k sebestřednosti, vztahovačnosti, kritičnosti, což dosahuje až hranice nevyrovnanosti osobnosti. Není ochoten navázat vstřícnou komunikaci s matkou ve prospěch nezletilých dětí. Dohody s ní je sice schopen uzavřít, musí ale být v souladu s jeho přáními. Otec se jeví jako dominantnější a nekompromisnější, a komunikace s ním je proto obtížnější. Jeho tendence k netolerantnosti vůči matce, nerespektování ve výchovných postojích i nerespektování závěrů odborníků rovněž snižuje jeho výchovnou způsobilost. Právě pro svou osobnost by otec nebyl schopen komunikace v zájmu dětí v takové šíři jako matka, která chápe a respektuje potřebu klidu dětí.

Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud při rozhodování o tom, zda budou nezletilé děti svěřeny do střídavé výchovy obou rodičů, velmi odpovědně zvažoval zákonná kritéria, a dominantně zájem i potřeby nezletilých. Vzal v úvahu všechny okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, a důkazy hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. Dospěl přitom k závěru, že odvolání stěžovatele nevyhoví, a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že pro střídavou péči nejsou splněny zákonné podmínky předvídané v ustanovení § 26 odst. 2 zákona o rodině, neboť v zájmu dětí při střídavé výchově je, aby byli rodiče schopni spolu kooperovat a komunikovat. Ústavní soud přitom nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by soudy rozhodovaly svévolně, a proto jejich rozhodnutí respektuje.

Neústavnost rozhodnutí nemůže v projednávané věci způsobit ani to, že krajský soud nezdůvodnil, proč děti vyslechl bez přítomnosti dalších osob, a stěžovatel se k výpovědi synů nemohl vyjádřit, případně položit dotazy. Ústavní soud připomíná, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani zmíněným námitkám stěžovatele, neboť pro celkové posouzení věci totiž bylo podstatné, zda a jak dalece jsou schopni spolu komunikovat v zájmu dětí oba rodiče.

Ústavní soud se tedy neztotožňuje s tvrzením stěžovatele, že postup odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Naopak konstatuje, že žádné důkazy nebyly neprávem opomenuty ani nebyly získány v rozporu s procesními předpisy. Odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela transparentně a přesvědčivě objasňuje, na základě jakých důkazů byl zjištěn skutkový stav, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily, jaké skutečnosti byly vzaty za prokázané a jaké právní závěry z nich byly vyvozeny, a které předpisy byly ve věci aplikovány. Provedené důkazy byly řádně hodnoceny z hlediska jejich závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor. Právní závěr, dle něhož jsou splněny podmínky pro svěření nezletilých do péče matky s vymezením rozsáhlého styku s otcem, ani nelze, s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.

Ústavní soud uzavírá, že právní názor odvolacího soudu vyplývající z napadeného rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry v něm vyslovenými neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v projednávané věci učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2010

Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu


02.10.2010
Sdílet


Reklama:


PŘIDAT DO OBLÍBENÝCH
INFO@STRIDAVKA.CZ