HLAVNÍ STRANA
Hodina změny - diskuse o potřebných změnách
INFORMACE
ČLÁNKY
DISKUSE
ODKAZY
rodič.eu


Ústavní soud: Je nutno vycházet z nejlepšího zájmu dítěte v kontextu srovnání stávajícího a navrhovaného výchovného prostředí

Stridavka.cz


I. ÚS 823/16

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti D. H.,  zastoupeného JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem Náplavní 2013/1, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015 č. j. 35 Co 373/2015-133 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 2015 č. j. 50 P 69/2015-113, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, A. H., matky nezletilých dětí, zastoupené JUDr. Zdeňkou Viktorovou, advokátkou se sídlem Čs. armády 828/34,160 00 Praha 6 - Bubeneč, nezletilých dětí K. H. a A. H., obě zastoupené opatrovníkem Městskou částí Praha 13, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015 č. j. 35 Co 373/2015-133 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 2015 č. j. 50 P 69/2015-113 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na výchovu dětí garantované čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015 č. j. 35 Co 373/2015-133 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 2015 č. j. 50 P 69/2015-113 se ruší.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

1. Napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovy jeho nezletilých dětí, konkrétně návrh na svěření dětí do střídavé výchovy.

2. Předchozím rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 4. 2014 byla schválena dohoda rodičů, na základě níž byly nezletilé děti svěřeny do výchovy matky. Stěžovatel (otec) se zavázal platit výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně na první dceru a 2 500 Kč měsíčně na druhou dceru. Uvedeným rozhodnutím byl též upraven styk stěžovatele s nezletilými dcerami, a to v lichém týdnu od pátku 16:00 hod do neděle 19:00 hod, v pondělí od 16:00 do 19:00 hod, dále tři týdny po dobu letních prázdnin a během vánočních svátků od 24. 12. 10:00 hod do 25. 12. 16:00 hod v každém sudém roce.

3. Stěžovatel podáním ze dne 18. 2. 2015 navrhl změnu výchovy nezletilých dětí, a to střídavou výchovu s periodicitou střídání po jednom týdnu. Jak plyne ze soudního spisu, stěžovatel v návrhu (č. l. 60-64) argumentoval možností se o děti řádně postarat po návratu stěžovatele do původního bytu, ve kterém děti vyrůstaly, blízkostí bydlišť obou rodičů (cca 500 m), vyšším věkem obou dětí, nástupem starší dcery do školy a řádnou péčí o děti při dosavadním styku stěžovatele s dětmi. Dále dokládá příslib změny pracovní doby od zaměstnavatele stěžovatele v případě schválení střídavé výchovy (č. l. 93).

4. Obvodní soud pro Prahu 5 ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrh stěžovatele zamítl. Jako důvody uvedl, že od doby posledního rozhodnutí ve věci samé uplynula krátká doba, a to 1 rok. Na straně rodičů nedošlo k žádné podstatné změně, nezletilá K. pouze nastoupila do první třídy základní školy, rodiče se pravomocně rozvedli. Vztahy mezi rodiči jsou stále negativní, prakticky spolu nekomunikují, pouze e-mailově, v péči matky nebyly zjištěny žádné závady, připomínky neměl otec ani kolizní opatrovník. Soud dále uvedl, že ze soudní praxe je známo, že střídavá výchova je nevhodná tehdy, pokud rodiče spolu přívětivě nekomunikují, vzájemně se nepodporují, nepodporují komunikaci dětí s rodičem, se kterým děti momentálně nejsou. Soud dále zmínil nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), ze kterého cituje pasáž, podle níž "pokud jde o (ne)svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů za situace, kde již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je také podstatné, zda došlo k dostatečné změně okolností a zda je v souvislosti s touto změnou nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly". Soud závěrem opět připomenul, že od předchozího rozhodnutí, které bylo před velmi krátkou dobou (1 rok), nedošlo k žádné podstatné změně na straně účastníků, přičemž ani stěžovatel svůj návrh o žádnou změnu poměrů neopírá.

5. Po odvolání stěžovatele odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Připomenul, že soud může i bez návrhu změnit rozhodnutí nebo dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, změní-li se poměry. Musí jít ovšem o změnu poměrů závažnějšího rázu, která je důsledkem podstatné změny v těch skutečnostech, které tvořily podklad pro předchozí rozhodnutí soudu o výchově, popř. pro schválení dohody rodičů v tomto směru. Soud dále uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že současný stav, kdy jsou nezletilé ve výchově matky a otec (stěžovatel) se s nimi stýká ve výše uvedeném rozsahu a realizuje tak své právo podílet se na jejich výchově, nezletilým vyhovuje a osvědčil se, v dosavadní péči matky či otce o nezletilé nebyly zjištěny žádné závažné nedostatky. Dle závěru odvolacího soudu není v zájmu nezletilých měnit dosavadní fungující a nezletilým vyhovující úpravu, která navíc působí krátkou dobu (v době rozhodnutí odvolacího soudu cca rok a půl - pozn. ÚS) a je v zájmu nezletilých zajistit jim stabilitu prostředí, ve kterém vyrůstají. Podle soudu nebyla změna poměrů závažnějšího rázu prokázána. Za uvedenou změnu nelze podle soudu považovat to, že otec změnil stanovisko, nesouhlasí s původní dohodou, kterou uzavřel v předchozím období, kdy chtěl uspíšit rozvod a vypořádání rodičů, a ani to, že v předchozím období čelil trestnímu stíhání, neboť z rozhodnutí nevyplývá, že by trestní stíhání otce bylo důvodem, proč nezletilé děti byly svěřeny do výlučné výchovy matky, nikoliv do střídavé péče obou rodičů. Podle závěru odvolacího soudu je v zájmu nezletilých dětí, aby si zvykly na situaci, která pro ně vyplynula z rozhodnutí rodičů o jejich rozchodu a následném rozvodu, a aby se stabilizovaly v novém uspořádání, které pro ně rodiče připravili. Nutit děti, aby si znovu, a to v tak krátké době, která od poslední úpravy uplynula, zvykaly na nové uspořádání, není v jejich zájmu.

II. Tvrzení stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), právo rodiče na péči o dítě a jeho výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny a zákaz diskriminace z důvodu pohlaví dle čl. 3 odst. 1 Listiny.

7. Stěžovatel tvrdí, že v řízení prokázal podstatnou změnu poměrů, konkrétně, že bydliště obou rodičů jsou nyní od sebe vzdálena jen cca 500 m, nezletilé děti by tedy mohly navštěvovat stávající základní školu, resp. mateřskou školku a stávající zájmové kroužky a i jejich místní sociální vazby by zůstaly zachovány. Obě děti jsou již vyššího věku, než při prvním rozhodování o výchově, dcera K. zahájila ve školním roce 2014/2015 školní docházku. Stěžovatel si zajistil změnu pracovní doby tak, aby v týdnu, kdy by měl nezletilé děti v péči, pracoval pouze šest hodin každý pracovní den a mohl se tak plně věnovat péči o nezletilé děti. Stěžovatel je schopen se o nezletilé děti zcela a řádně postarat, v jeho výchově nebyly shledány žádné nedostatky.

8. Stěžovatel dále tvrdí, že pokud by obecné soudy požadovaly ještě větší změnu poměrů, než jaká se již odehrála, není stěžovateli známo, co by za dostatečnou změnu poměrů mohlo být ze strany soudů považováno. Výchova nezletilých dětí by tak fakticky zůstala "zakonzervována" ve stávajícím stavu a jakékoliv další jednotlivé pozitivní změny by nemohly být považovány za dostatečné ke změně úpravy výchovy nezletilých dětí.

9. Stěžovatel tak spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že ačkoli na straně stěžovatele neexistuje žádná objektivní překážka nařízení střídavé výchovy, byl návrh stěžovatele na změnu výchovy zamítnut, přičemž ho obecné soudy při svém rozhodování znevýhodnily z důvodu pohlaví. Obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu ve spojení se skutečností, že byly splněny veškeré podmínky pro stanovení střídavé výchovy k nezletilým dětem stěžovatele, svým postupem de facto "zakonzervovaly" stávající úpravu péče o nezletilé a zamezily její změně v budoucnu. Nerespektováním judikatury Ústavního soudu došlo k nerespektování principu legitimního očekávání a porušení práva na předvídatelnost soudního rozhodnutí na straně stěžovatele, které mělo dle stěžovatele za následek denegatio iustitiae. Obecné soudy se absolutně nezabývaly kritérii ke stanovení střídavé péče uváděnými Ústavním soudem v jeho konstantní judikatuře (poprvé v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13). Rozhodnutím obecných soudů tak došlo ke zkrácení stěžovatele na jeho rodičovských právech. Stěžovatel rekapituluje judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, z níž plyne, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů.

10. Stěžovatel si je plně vědom požadavku stability výchovného prostředí nezletilých dětí, upozorňuje však na skutečnost, že primární by měl být při rozhodování o výchově nejlepší zájem dítěte. V konkrétním případě je vždy nutné zvážit, zda stálost výchovného prostředí představuje hodnotu, která převáží nad zájmy stěžovatele na stejný styk s nezletilými dětmi jako má matka nezletilých dětí, resp. na právu nezletilých dětí na výchovu obou rodičů.

11. Stěžovateli bylo v průběhu řízení u obecných soudů přičítáno k tíži také to, že při prvotním rozhodování o výchově nezletilých dětí přistoupil na dohodu s matkou, která spočívala ve výlučné péči matky a stanoveném styku s otcem, a nežádal střídavou výchovu nezletilých dětí již od počátku. Stěžovatel upozorňuje, že k takové dohodě přistoupil z řady racionálních důvodů, které nyní pominuly a svou měrou se také podílely na změně poměrů (vykázání z bytu, trestní stíhání, snaha urychlit rozvod). Stěžovatel připomíná, že byl zcela zproštěn všech obvinění vznesených matkou.

12. Stěžovatel zdůrazňuje, že absolutně respektuje stanovenou úpravu výchovy nezletilých dětí a dodržoval dobu vyhrazenou mu pro styk s nimi. Vždy se o nezletilé děti dovedl bez problému perfektně postarat a nezletilé děti jsou tak na péči otce zvyklé. Obecné soudy neshledaly na straně otce žádné nedostatky. Jediná změna pro nezletilé děti by tak v případě střídavé péče spočívala v tom, že by s otcem trávily polovinu času. Stěžovatel dále uvádí, že byt, který nyní obývá, a kde by nezletilé děti s otcem trávily polovinu svého času v případě střídavé výchovy, je stejný byt, ve kterém vyrůstaly a žily, a z nějž byl otec vykázán, stabilita výchovného prostředí by proto byla zachována a nezletilé děti by pobývaly v prostředí jim perfektně známém.

13. Stěžovatel dále připomíná, že obtížná komunikace mezi rodiči nemůže jít k tíži otce. Je nepřípustné, aby absence či obtížnost komunikace mezi rodiči byla důvodem omezení práv jen jednoho z rodičů.

14. Stěžovatel dodatečně k ústavní stížnosti doložil pracovní posudek od zaměstnavatele a výpis z rejstříku společenství vlastníků jednotek dokládající jeho členství ve výboru společenství.

III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

15. Soud prvého stupně plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.

16. Odvolací soud uvedl, že si není vědom toho, že by svým rozhodnutím nebo postupem, které jeho vydání předcházelo, jakýmkoli způsobem porušil práva účastníků řízení chráněná Ústavou a Listinou základních práva a svobod. Stěžovatel své námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, a ty se s nimi v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly. Odvolací soud dále odkázal na odůvodnění svého rozsudku.

17. Kolizní opatrovník nezletilých (Orgán sociálně právní ochrany dětí Městské části Praha 13) souhlasí s obsahem napadených rozhodnutí a odkazuje na svá vyjádření v řízení před obecnými soudy.

18. Vedlejší účastnice (matka nezletilých) považuje napadené rozsudky za věcně i právně správné a s jejich zněním se zcela ztotožňuje. Rozsudky jsou v zájmu a zcela v souladu s přáním nezletilých dětí stěžovatele jako otce a vedlejší účastnice jako matky. Ústavní stížnost stěžovatele považuje vedlejší účastnice za nedůvodnou a pouze za další formu pokračování boje stěžovatele s vedlejší účastnicí, ke kterému neváhal v minulosti použít jak slovní, tak fyzické násilí, ale ve kterém pokračuje nadále slovně nejrůznějšími urážkami, dehonestováním vedlejší účastnice jako matky, snahou o vyřazování vedlejší účastnice jako matky ze života nezletilých dětí, nevhodným chováním a vyjadřováním se o matce před dětmi, znemožňováním kontaktu dětí s matkou a matky s dětmi v době, kdy jsou nezletilé děti u stěžovatele, stavěním se do pozice nadřízené vůči vedlejší účastnici apod. Vedlejší účastnice uvádí, že úprava poměrů nezletilých dětí byla učiněna dohodou rodičů, kdy taková dohoda byla zcela v souladu se zájmy a přáním obou nezletilých dětí. Stěžovatel měl a má poměrně široký styk s oběma nezletilými dětmi, vedlejší účastnice nikdy stěžovateli ve styku s dětmi nebránila. To se však nedá říci o stěžovateli ve vztahu k vedlejší účastnici. Rozhodnutí obecných soudů vychází jak z přání nezletilých dětí, na kterém se nic nezměnilo, tak ze stanoviska vedlejší účastnice jako matky, která přání dětí respektuje, ale i ze skutečnosti, že stěžovatel podal návrh na změnu poměrů v době, kdy od posledního rozhodnutí uplynula krátká doba, a k žádné podstatné změně poměrů nedošlo. Vedlejší účastnice dále uvádí, že komunikace mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí stále není dobrá, připomíná, že v průběhu rozvodového řízení stěžovatel na vedlejší účastnici vytáhl nůž, ve vedlejší účastnici zůstává stále pocit strachu z chování stěžovatele; skutečnost, že stěžovatel byl v trestním řízení pro nedostatek důkazů nakonec zproštěn obvinění, vedlejší účastnici na pocitu bezpečí nepřidala.

19. Vedlejší účastnice dále uvádí, že stěžovatel nepřispívá na děti nad rámec výživného, a vytýká další nedostatky v péči o děti. Stěžovatel svůj návrh na střídavou péči s vedlejší účastnicí neprojednal a přání dětí zůstat ve výlučné péči vedlejší účastnice jako matky, kde se cítí doma, nerespektoval a nerespektuje. Vedlejší účastnice přikládá ke svému vyjádření též rozhodnutí o vykázání stěžovatele, obžalobu stěžovatele a trestní příkaz, který byl následně soudem zrušen.

20. Vedlejší účastnice dále podrobně rekapituluje tvrzená pochybení ve výchově dětí na straně stěžovatele, zdůrazňuje, že dohodu o výchově dětí stěžovatel uzavřel dobrovolně, v péči vedlejší účastnice nebyly shledány nedostatky a děti si střídavou výchovu nepřejí. V zájmu důsledné právní ochrany nezletilých dětí je respektování jejich zájmu v nejširším slova smyslu, tedy i zájmu na zdravém psychickém a fyzickém vývoji, klidném rodinném prostředí a stabilním zázemí, uspokojování nákladů a potřeb a respektování zájmů a přání dětí s ohledem na jejich věk, rozumový vývoj a sourozenecké vztahy. Nelze se dožadovat střídavé výchovy bez ohledu na konkrétní situaci. Nelze pominout, že v zájmu nezletilých dětí rozhodně není chování stěžovatele vůči jejich matce. Stěžovatel má možnost se na výchově nezletilých dětí podílet. Dohodou rodičů byl schválen poměrně široký styk stěžovatele s dcerami. Stěžovatel v rámci běžného styku nevyužívá styk ani v rozsahu, ve kterém rodiče původně uzavřeli dohodu. Pokud svůj názor stěžovatel po devíti měsících změnil, nelze, dle názoru vedlejší účastnice, považovat toto za jednání v zájmu nezletilých dětí, které si navíc jiné uspořádání poměrů nepřály a nepřejí. Uzavření dohody rodičů o úpravě poměrů a styku stěžovatel s nezletilými dětmi nemělo s vykázáním stěžovatele a jeho následným trestním stíháním nic společného. Před podáním nového návrhu na změnu úpravy poměrů stěžovatel svůj úmysl s dětmi neprojednal a jejich názor neznal.

21. Vedlejší účastnice má za to, že stěžovatel nebyl obecnými soudy v žádném ohledu na svých právech zkrácen, ústavní práva stěžovatele nebyla porušena a ústavní stížnost měla být odmítnuta či zamítnuta.

IV. Replika stěžovatele

22. K vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze i Orgánu sociálně právní ochrany dětí Městské části Praha 13 stěžovatel uvádí, že se evidentně odmítly argumentací stěžovatele zabývat a pouze bez dalšího odkázaly na svá dosavadní rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že uvedená podání pouze ilustrují nezájem orgánů veřejné moci o hlubší ponoření se do problematiky ukládání střídavé výchovy a péče k nezletilým a jejich neochotu svou dosavadní rozhodovací praxi změnit tak, aby byla v souladu s moderním celospolečenským vývojem a především také s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel dále trvá na skutečnostech, které uvedl ve své ústavní stížnosti.

23. K vyjádření vedlejší účastnice (matky nezletilých dětí) stěžovatel uvádí, že ve svém podání uvedla řadu nepravdivých a nepodložených informací, jejichž jediným cílem je patrně stěžovatele očernit. Stěžovatel nepovažuje za nutné na jednotlivé invektivy a osobní útoky reagovat. Ilustrují však postoj vedlejší účastnice a její snahu stěžovatele poškozovat, mimo jiné i tím, že pro podporu svých tvrzení používá nerelevantní argumentaci trestním řízením, které bylo proti stěžovateli vedeno ve věci, pro niž však byl v plném rozsahu viny zproštěn. Stěžovatel uvádí, že by mohl také uvést řadu podobných důvodů, které by subjektivně v negativním světle dokreslovaly výchovu matky, nepovažuje to však za vhodné a v řízení před Ústavním soudem za relevantní. Podání ústavní stížnosti není v žádném případě motivováno bojem s vedlejší účastnicí, nýbrž snahou dopřát svým nezletilým dětem péči obou rodičů, na niž mají právo. Stěžovatel připomíná, že neexistuje žádná zákonná úprava, která by stanovovala, po jak dlouhé době může rodič dát návrh na změnu úpravy péče o nezletilé. Zásadní je podstatná změna poměrů jak na straně rodiče, tak na straně dětí, k níž v posuzované věci zcela bez pochyb došlo. Stěžovatel trvá na tom, že obecné soudy pochybily, když situaci neposuzovaly komplexně a ve svých rozhodnutích poskytly pouze stručná odůvodnění odkazující na krátkou dobu od prvního rozhodování o péči o nezletilé a neexistenci podstatné změny poměrů, aniž by vzaly v úvahu skutečnosti, které v průběhu řízení stěžovatel uváděl.

24. Stěžovatel nezpochybňuje, že komunikace mezi ním a vedlejší účastnicí je komplikovaná, nicméně odmítá, aby z této skutečnosti těžila vedlejší účastnice. K úhradám nad rámec výživného stěžovatel uvádí, že plní svou povinnost stanovenou mu obecnými soudy. Nabyla-li vedlejší účastnice dojmu, že výživné má být vyšší, může podat návrh na zvýšení výživného. Stěžovatel dále tvrdí, že nezletilým dětem kromě výživného hrazeného k rukám matky pravidelně kupuje různé oblečení a věci pro volnočasové aktivity.

25. Vedlejší účastnice sice poměrně explicitně popisuje, jaký negativní vliv má výchova otce na nezletilé, avšak svá tvrzení ničím kromě svého subjektivního hodnocení ovlivněného negativním vztahem ke stěžovateli nedokládá. Stěžovatel trvá na tom, že nezletilé děti mají stejné právo na výchovu matky i otce ve stejném rozsahu. Stěžovatel souhlasí, že zájmy dětí jsou v řízení to nejpodstatnější, zároveň však upozorňuje na to, že i otec má právo se na výchově svých dětí podílet. Obecně mají oba rodiče právo na péči o nezletilé ve stejném rozsahu, střídavá péče by proto měla být preferovaným způsobem výkonu rodičovské odpovědnosti, nebrání-li tomu zásadní okolnosti, jak plyne z judikatury Ústavního soudu.

26. Stěžovateli nelze vyčítat, že k obraně těchto práv využívá nástroje, který mu demokratický stát poskytuje, tedy ústavní stížnosti. Nebýt totiž rozhodnutí obecných soudů, které nerespektovaly základní lidská práva stěžovatele a jeho dcer a judikaturu Ústavního soudu, stěžovatel by nebyl nucen v řízení tak dlouho pokračovat.

V. Upuštění od ústního jednání

27. Ústavní soud nenařizoval ústní jednání, neboť s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nebylo možno od ústního jednání očekávat další objasnění věci ve smyslu § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

VI. Hodnocení Ústavním soudem

28. Ústavní stížnost je důvodná.

29. Ústavní soud se k otázce ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně vyjádřil [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399); nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363; nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167); nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013; nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014; nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683); nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 či nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016].

30. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud shrnul, že "střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují".

31. Je nutno přisvědčit stěžovateli, že z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vyplývá presumpce střídavé péče před péčí jednoho z rodičů, resp. závěr, že "v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09, bod 28; nález sp. zn. I. ÚS 266/10, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26)]. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14, "pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Evropské úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vytváří presumpci ve prospěch střídavé péče".

32. Zároveň však platí, že střídavá péče nemá být určitým automatismem. V citovaném nálezu I. ÚS 1554/14 Ústavní soud též uvádí, že presumpci střídavé péče lze vyvrátit, jsou-li k tomu "pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Mezi tyto důvody patří například specifický zdravotní či psychický stav dítěte, v jehož důsledku by střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte".

33. Jak připomenul Ústavní soud např. ve shora zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. 3. 2015, samotné hledisko nejlepšího zájmu dítěte není právními předpisy nijak vymezeno. Výbor pro lidská práva v Obecném komentáři č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (dále jen "Obecný komentář") formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte (body 53-54), identitu dítěte (body 55-57); zachování rodinného prostředí a udržování vazeb (body 58-70); péči o ochranu a bezpečí dítěte (body 71-74); příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí (body 75-76); právo dítěte na zdraví (body 77-78); právo dítěte na vzdělání (bod 79). Obecný komentář ve vztahu k hledisku nejlepšího zájmu dítěte mj. uvádí: "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (bod 32).

34. Jak již bylo shora uvedeno, nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční, resp. věcný přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.

35. V nyní posuzovaném případě prvostupňový soud zamítl návrh otce na změnu výchovy (nařízení střídavé výchovy) prakticky na základě argumentu, že nedošlo k žádné podstatné změně poměrů od prvního rozhodnutí (tj. od schválení dohody rodičů) a že od této doby uplynula relativně krátká doba. Prakticky se stejnou argumentací jeho rozhodnutí potvrdil též odvolací soud.

36. Argument nedostatečné komunikace mezi rodiči zmíněný v napadených rozhodnutích není sám o sobě konstantně v judikatuře Ústavního soudu považován za dostačující k vyloučení střídavé péče, pokud se soudy situaci nepokusily zlepšit např. nařízením mediace (srov. např. shora zmiňované nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, sp. zn. I. ÚS 1554/14, sp. zn. III. ÚS 1206/09 či sp. zn. I. ÚS 2661/10). Vyloučení střídavé péče na základě špatné komunikace rodičů je tak výjimečně možné, když ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv. Soud však musí zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 32). I tato úvaha se však musí jasně v odůvodnění rozhodnutí soudu objevit.

37. Soud prvého stupně cituje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 první větu bodu 29, která uvádí: "Pokud jde o (ne)svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů za situace, kdy již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je také podstatné, zda došlo k dostatečné změně okolností (viz § 28 zákona o rodině) a zda je v souvislosti s touto změnou nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly". Následující věta bodu 29, kterou již soud prvého stupně nezmiňuje, však dále uvádí: "Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života".

38. Obě napadená rozhodnutí se nijak nevypořádala s argumenty stěžovatele, že pro střídavou péči je důležitá jak blízkost bydlišť obou rodičů (cca 500 m), tak změna pracovní doby stěžovatele umožňující přizpůsobit svou práci péči o děti, když je zřejmé, že blízkost bydlišť obou rodičů umožňuje dětem zachovat jejich dosavadní sociální kontakty (škola, školka, kroužky, kamarádi apod.), stejně tak, že slíbená změna pracovní doby je z hlediska možnosti péče o děti relevantní změnou. Taktéž není nijak zdůvodněno, proč soud v daném kontextu nepovažuje za podstatnou změnu poměrů přechod jedné z dcer z mateřské na základní školu.

39. Dle judikatury Ústavního soudu platí, že pro nenařízení střídavé péče musí soudy uvést relevantní a silné argumenty, resp. se vypořádat s kritérii vymezenými judikaturou Ústavního soudu jakožto s kritérii ústavně relevantními (srov. shora zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14). Ústavní soud uvedené požadavky formuloval mj. v reakci na argument, taktéž stěžovatelem zmíněný, o strukturální diskriminaci otců z důvodu pohlaví při svěřování dětí do péče. Právě kvalitním zdůvodněním rozhodnutí, resp. pečlivým vypořádáním se s tvrzeními navrhovatelů dožadujících se svěření dítěte do střídavé péče, mohou soudy dostatečně vyvrátit argument o diskriminaci z důvodu pohlaví při svěřování dětí do péče. V nyní posuzovaném případě však soudy tuto povinnost nenaplnily, pouze odkázaly na nedostatečnou změnu poměrů a krátkou dobu od předchozího rozhodnutí, aniž se vypořádaly s tvrzeními stěžovatele o tom, že střídavá péče by byla v danou chvíli vhodnější, resp. uvedly dostatečně silné argumenty pro to, že střídavá péče není v dané situaci vhodná, resp. není v nejlepším zájmu dítěte.

40. Ústavní soud nijak nepředjímá, jakým způsobem mají být argumenty stěžovatele, resp. argumenty vedlejší účastnice hodnoceny, dokud se s nimi řádně nevypořádají právě obecné soudy, resp. nijak nepředjímá, jak má být ve věci rozhodnuto. Podstatné však z hlediska ústavního práva na spravedlivý proces, resp. práva na péči rodičů o děti je, že se v rozhodnutí, je-li postaveno právě na neexistenci změny poměrů, musí soud se stěžovatelem tvrzenou změnou poměrů argumentačně vypořádat a následně posoudit možnost nařízení střídavé péče optikou pravidel, která plynou ze shora citované judikatury Ústavního soudu.

41. Pokud jde o argument neuplynutí dostatečně dlouhé doby od předchozího rozhodnutí, tj. v zásadě argument přednosti stability výchovného prostředí před jeho možnou změnou, opět platí, že v každém jednotlivém případě je nutno vycházet z nejlepšího zájmu dítěte v kontextu srovnání stávajícího a navrhovaného výchovného prostředí, nikoli pouze mechanicky z počtu měsíců či let, které uplynuly od předchozího rozhodnutí.

42. V obecné rovině lze uvést, že otázku vhodnosti případného přechodu z výlučné na střídavou péči je možno posoudit teprve na základě zvážení, zda důvody pro střídavou péči jsou v době rozhodování o novém návrhu dány či nikoli, což musí být navíc z argumentace soudu (resp. odůvodnění) patrné. To platí ostatně též při případném přechodu ze střídavé péče k péči výlučné. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nic takového nevyplývá. Pokud soudy nějakou úvahu o tom, že střídavá péče navrhovaná otcem je v daném okamžiku nevhodná, přesto učinily, nijak se tato úvaha v napadených rozhodnutích neodráží. Jak již bylo shora uvedeno, sám argument, že dosavadní prostředí není vhodné po určité době měnit, neobstojí v situaci, kdy se soud nijak nevypořádává s tím, zda nové prostředí, resp. nový režim péče o děti, je pro zachování práv dětí i rodičů změnou k lepšímu či horšímu.

43. Jak ostatně uvádí i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 "zájem nezletilých na stabilním výchovném prostředí sám o sobě takový velmi závažný důvod (pro nenařízení střídavé péče - pozn. ÚS) nepředstavuje, protože (...) by tím byl popřen smysl zákonné úpravy i celého institutu střídavé péče, tak jak jej vykládá Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva" (bod 43). Stabilita výchovného prostředí není tedy bez dalšího argumentem pro zachování té formy péče, jejíž změna je navrhována (ať už při přechodu z výlučné péče na střídavou či ze střídavé péče na výlučnou). Pokud je však prokázáno a argumentačně doloženo, že změna výchovného prostředí by nebyla v nejlepším zájmu dítěte, pak stabilita výchovného prostředí samozřejmě převáží nad jeho změnou. Nejlepší zájem dítěte však nelze ztotožňovat s neměnností výchovného prostředí bez dalšího. Jinak řečeno argumentace zájmem na stabilním výchovném prostředí nemůže být dostačující sama o sobě, ale vždy v kontextu posouzení toho, jaký vliv bude mít změna prostředí na psychický či fyzický komfort dítěte samotného. V opačném případě by se fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci, neboť odmítáním změny výchovného prostředí (a tedy prodloužením stavu po prvním rozhodnutí) se výchovné prostředí stále více stabilizuje, resp. dítě si na něj stále více zvyká, přičemž ke změně by pak nemuselo dojít nikdy (srov. podrobněji též nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 41-42).

44. Pokud vedlejší účastnice ve svém podání adresovaném Ústavnímu soud uvádí řadu skutkových okolností svědčících o nedostatcích péče o děti na straně otce, resp. ohledně přání nezletilých dětí, nemůže jim Ústavní soud přikládat v řízení o ústavní stížnosti jakoukoli relevanci, neboť nejde o skutečnosti, na kterých byla postavena obě napadená rozhodnutí, resp. nejde o skutečnosti, které by byly v odůvodnění obou napadených rozsudků jakkoli reflektovány. Naopak z napadených rozhodnutí plyne, že soudy neshledaly na straně otce problémy, pokud jde o péči o děti, placení výživného, či kvalitu navrhovaného výchovného prostředí. O přání nezletilých dětí napadená rozhodnutí nehovoří vůbec. Ústavní soud pak nemůže, jak již bylo shora zmíněno, suplovat roli další skutkové instance a na základě tvrzení, která nejsou nijak zohledněna v napadených rozhodnutích, věcně posuzovat spor mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, resp. věcně přehodnocovat závěry obecných soudů. Ústavní soud vědom si své kasační pravomoci v řízení o ústavní stížnosti je povolán k tomu, aby posoudil, zda obecné soudy respektovaly ústavní práva stěžovatele mj. tím, jakým způsobem se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly jak s tvrzeními stěžovatele, tak s judikaturou Ústavního soudu kladoucí určité požadavky na zdůvodnění závěru o nesvěření dětí do střídavé péče. Pokud těmto požadavkům rozhodnutí obecných soudů nedostojí, dojde k porušení práva na spravedlivý proces z pohledu nároků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí obecně, jakož i k porušení práva rodiče na péči o děti z pohledu neunesení argumentačního břemene vyvracející shora zmíněnou presumpci střídavé péče, kterou Ústavní soud formuloval právě na pozadí ústavního práva na péči o děti garantovaného v čl. 32 odst. 4 Listiny.

45. V nyní posuzovaném případě soudy nijak nezdůvodňují, proč by změna výchovného prostředí měla nezletilé děti negativně ovlivnit, resp. být v rozporu s jejich nejlepším zájmem. Pouze stručně uvádějí, že po krátké době není vhodné výchovné prostředí měnit. Bez zohlednění kvality nového výchovného prostředí a zhodnocení nejlepšího zájmu dítěte právě v kontextu nového výchovného prostředí, resp. schopností otce podílet se na střídavé péči, jde však o argument nedostačující, resp. nepřezkoumatelný.

46. Jakékoli vypořádání se s argumenty stěžovatele, že pro střídavou péči je významná aktuální blízkost bydlišť stěžovatele a vedlejší účastnice (cca 500 m), skutečnost, že stěžovatel má přislíbeno od zaměstnavatele přizpůsobení pracovní doby, vyšší věk obou dětí, či nastoupení starší dcery ke školní docházce, v napadeném rozhodnutí chybí. Stejně tak chybí uvedení relevantních argumentů, které střídavou péči vylučují.

47. Ústavní soud opět dodává, že nemůže nyní nijak presumovat, zda by střídavá péče byla vhodná, resp. vhodnější, než stávající stav, neboť nemůže hodnotit důkazy, které se nijak v odůvodnění napadených rozhodnutí nepromítly. Ústavní soud není další skutkovou instancí, která by měla na základě skutkových tvrzení stěžovatele, resp. vedlejší účastnice spor mezi nimi meritorně posuzovat. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti pouze hodnotí, zda se s tvrzeními stěžovatele ústavně konformně obecné soudy vypořádaly, zda při zdůvodnění svých rozhodnutí respektovaly judikaturu Ústavního soudu vymezující pravidla pro rozhodování o výchově dětí, konkrétně zda vymezily silné důvody pro závěr, že střídavá péče není v daném případě možná. Proto též Ústavní soud nebral jako relevantní pro své rozhodnutí stěžovatelem doložený pracovní posudek zaměstnavatele ani informaci o členství stěžovatele ve výboru společenství vlastníků jednotek.

48. Ústavně konformní pak bude takový postup, při kterém obecné soudy zohlední všechna Ústavním soudem vytyčená kritéria pro posuzování svěření dětí do střídavé péče a při jejich vyhodnocení se nedopustí zjevné libovůle. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 "rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena".

49. Ústavní shrnuje, že v nyní posuzovaném případě nemůže argumentaci obecných soudů svědčících proti střídavé péči vůbec přezkoumat, neboť v odůvodnění obou instancí víceméně absentuje. Sama stabilita výchovného prostředí relevantním argumentem být nemůže, není-li zároveň posouzena kvalita výchovného prostředí navrhovaného, tj. není-li z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, že změna výchovného prostředí by byla změnou k horšímu, resp. nebyla v nejlepším zájmu dětí. K nedostatečnosti argumentu obtížnou komunikací mezi rodiči se již Ústavní soud výše vyjádřil.

50. Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí porušila právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na výchovu dětí dle čl. 32 odst. 4 Listiny tím, že neobsahují relevantní a silné důvody svědčící proti vyhovění návrhu stěžovatele na svěření dětí do střídavé péče, resp. nedostatečně se vypořádávají s argumentací samotného stěžovatele.

51. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nálezem vyhověl ústavní stížnosti a shora označená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 6. prosince 2016

Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu 


05.05.2017

Diskuse k článku (max. 650 znaků):


Navštivte také naši hlavní DISKUSI.


Právní poradna Střídavky


PŘIDAT DO OBLÍBENÝCH
INFO@STRIDAVKA.CZ