Na jaké fungování Ústavního soudu si připíjeli Zdeněk Kühn a Lucie Dolanská Bányaiová?

RNDr. Pavel Rusý

–

Dosud Ústavní soud v opatrovnických věcech nechránil ústavní práva. Nyní dospěl do fáze, že sám porušuje ústavní práva, která ochránily obecné soudy. Jedná se o nález IV. ÚS 2007/25 zveřejněný 18. 11. 2025, vyhlášený 14 dní předtím (v senátu Zdeněk Kühn, Lucie Dolanská Bányaiová a Josef Fiala – pozn. Střídavky).

Otec po desetiletém úsilí konečně dosáhl obnovení vyrovnané péče o dítě navzdory drsnému odporu matky. A Ústavní soud rozsudek zrušil, čímž obnovil výlučnou péči matky, a otce a dítě odsoudil ke styku 3 dny za 14 dní.

Případ znám od doby, kdy dítě bylo půlroční kojenec, tedy od května 2015. Nález je pro mě obrovským osobně pociťovaným bezprávím a zlem, navíc od Ústavní soudu, který by měl bezpráví napravovat, a ne aktivně vytvářet.

O případu je zde zveřejněn článek.

Ale co bylo dál?

Markéta rozsudek nepřijala, společně s opatrovníkem přichystali ústavní stížnost, do které opět zatáhli dítě. To v ústavní stížnosti zastupovala stejná osoba, která na Tadeáše podávala neúspěšné trestní oznámení. Jednalo se o pracovnici OSPOD Městského obvodu Ostrava – Jih Mgr. Markétu Vašňovskou, která od počátku účinně pracuje na vylučování otce z péče, včetně využívání dítěte k tomuto cíli. Ústavní soud převzal argumentaci matky a opatrovníka a vydal nález IV. ÚS 2007/25, který se alespoň podle mého posouzení zařadí na první místo ostudných rozhodnutí Ústavního soudu v opatrovnických věcech.

Východiska a důvody Ústavního soudu

Nelze se detailně vyjadřovat k celému odůvodnění nálezu Ústavním soudem, protože nesprávných, překroucených záležitostí je tam nespočet. Vynechám zkreslenou rekapitulaci případu a stanovisek účastníků.

Tvrzená pochybení Krajského soudu v Ostravě prizmatem obecných východisek

První a zjevně zásadní výtka zní: „Krajský soud vyšel z nesprávného předpokladu, že symetrický model střídavé péče je modelem ústavně preferovaným.“ Nejenže sám Ústavní soud v bodě 39 přímo uvádí, že dítě má právo na rovnocennou péči a práva rodičů mají shodnou váhu, tedy z tohoto obecného východiska je zjevné, že symetrický model je modelem ústavně preferovaným, což vyplývá nejen ze shody práv rodičů, ale i práva dítěte, dokonce i z jeho nejlepšího zájmu, kdy stát má poskytovat „ochranu dítěti“ s respektem k povinnostem a právům rodičů, s výhradou nezbytnosti pro blaho dítěte (čl. 3 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte), takže z ústavního práva dítěte vyplývá preference symetrického rozdělení péče mezi rodiče.

Ústavní soud argumentuje psychickým stavem nezletilého. Jednak jde o převzatá tvrzení matky a opatrovníka, nebo zjištění o psychické nepohodě dítěte při pohovorech, znaleckém zkoumání v doprovodu matky, ale zcela se vytrácí prokázaný fakt, že při doprovodu na pohovory otcem bez výjimky bylo dítě zcela v pohodě.

Ústavní soud tvrdí, že dítě je ve středu prohlubujícího se konfliktu, ale přehlíží, že jediným zdrojem konfliktu je zatvrzelý a stupňující se odpor matky k vyrovnané péči rodičů.

ÚS: „Otec navíc matku obviňuje z účelově vykonstruovaného trestního řízení a aktuálně také ze zneužití nezletilého k podání ústavní stížnosti.“ Takže agresivní procesní strategie matky a opatrovníka přičtena k tíži otce. „Ke zklidnění situace nepřispěla ani rodinná terapie nařízená okresním soudem ani jiná odborná intervence.“ A že ji ukončila matka a otec nadále v terapii pokračuje, Ústavní soud přehlíží? „Zásadně se liší i výchovná prostředí obou rodičů, která jsou odrazem jejich odlišných osobnostních rysů i rozdílné struktury vztahů v domácnostech – zatímco u matky nezletilý přichází do kontaktu s více osobami, u otce je tomu jinak.“ Pokud matka protiprávně změnila bydliště dítěte z prostředí, kde měl rodinu otec, do místa, kde měla rodinu matka, pak má nezletilý logicky blíže osoby z prostředí matky, tím spíše, že soudy setrvale přiznávají matce větší výchovný prostor. Navíc ze spisu vyplývá kontakt nezletilého s rodinou otce o víkendech a prázdninách.

Ústavní soud doslova přejímá matčinu charakteristiku prostředí, kdy tvrdí, že „Přizpůsobovat se těmto diametrálně odlišným a vzájemně konfliktním světům je mimořádně náročné.“ Toto zcela nepravdivé a ničím neprokázané tvrzení matky se opakuje, a jak známo, stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Je symbolické, že mimo soudní spor je matka schopna normální spolupráce, společných návštěv lékařů (ovšem jen do okamžiku, kdy zjistila, že to nabourává její koncept „vzdálených a diametrálně odlišných ostrovů“.

Dále přebírá další lživé tvrzení matky podporované vynuceným projevem dítěte v březnu 2025, a to: „nezletilý konflikt mezi rodiči vnímá velmi citlivě, dokonce proto na pohovoru v březnu 2025 žádal, aby k předávání docházelo prostřednictvím školy. Lze proto ve shodě s argumentací obou stěžovatelů očekávat, že symetrický model střídavé péče rodičů povede k dalšímu zhoršení psychické stability nezletilého.“ Ponechme stranou věštecké schopnosti Ústavního soudu. Předávání prostřednictvím školy se domáhala matka, aby byla zbavena povinnosti podílet se na přepravě dítěte na vzdálenost, kterou ona svévolně a protiprávně nastolila. Přitom předávání i mezi rodiči, i mezi otcem a nyní již rovněž bývalým manželem matky probíhalo naprosto bez jakýchkoliv problémů jak v místě bydliště matky, tak otce. Tedy opět jen převzatá tvrzení stěžovatelů bez opory ve faktickém stavu.

Selektivního konstatování se Ústavní soud dopustil v bodě 49: „Krajský soud při svém rozhodování pominul jedno z klíčových kritérií – zřetelně a opakovaně vyjádřený postoj nezletilého, který je podle znalců nadprůměrně inteligentní a dostatečně rozumově vyspělý na to, aby byl schopen samostatně formulovat své postoje. Nezletilý v posuzovaném řízení absolvoval neobvyklé množství pohovorů a znaleckých zkoumání, které jednoznačně potvrzují jeho dlouhodobou preferenci péče matky. Prostředí u matky označuje za svůj domov.“ Přitom ve spisu je celá řada důkazů, kdy se nezletilý vyjadřuje pro rovnoměrnou péči obou rodičů, včetně znaleckého posudku, a to od předškolního věku až po dobu prošetřování otce ze zločinu na dítěti, kdy na otázku, jak by měla vypadat úprava péče o něj, pokud by se rodiče dohodli, spontánně vychrlil „týden, týden, týden, týden ….“ Ano, jakmile byl na pohovor doprovázen matkou, náhle nechtěl nic měnit.

Ústavní soud zneužívá situace navozené matkou, kdy cíleně před znaleckým zkoumáním prostřednictvím opatrovníka obvinila otce ze zneužívání dítěte a zařídila s pomocí okresního soudu opakované nesmyslné zákazy styku, tedy do znaleckého zkoumání nezletilý s otcem strávil za 10 měsíců sotva 4 víkendy. Znalecké zkoumání je tedy zásadně tímto ovlivněno, přesto znalec konstatoval „ve vlastním kontaktu je nezletilý uvolněný, spokojený v kontaktu s otcem je aktivní, dává najevo přítomnost pozitivních postojů, vyjadřuje natěšení na očekávané společné aktivity.“

Ústavní soud zaznamenal jeden zásadní důsledek tlaku matky na nezletilého, a to, že „nezletilý vnímá, že chození k otci „je proti matce“.“ Co více by Ústavní soud potřeboval, aby rozpoznal zdroj problému? A není to jediný doklad o manipulaci s nezletilým ze strany matky.

Výtka Ústavního soudu: „Takové hodnocení nedůvodně upřednostňuje jeden znalecký posudek nad ostatními stanovisky nezletilého, z nichž jasně vyplývá, že nezletilý vyjadřuje negativní postoje k otci, a to zejména v souvislosti s jeho nevhodným chováním vůči své osobě a nerespektováním jeho potřeb.“ Je naprostým nepochopením toho, co se v rodině děje, a co dokázal alespoň částečně znalec a Krajský soud v Ostravě postřehnout. V případě jde o mnohaleté negativní působení matky na syna, kdy mu oškliví veškeré přirozené projevy otcovské lásky, do této manipulace zapojila dokonce i mladšího polorodého bratra, což zachytil i znalecký posudek. Tedy nezletilý celý život čelí tlaku, že přirozené projevy lásky (které ale dokonce sám na otci vyžaduje) musí hodnotit negativně ve shodě s tlakem matky a její rodiny. Otec naopak, přes tento tlak matky na nezletilého po celou dobu usiluje o respektování emocionálních potřeb dítěte, a přes riziko zneužití matky k napadání otce tyto potřeby dítěte saturuje. Opět jde o převzetí rétoriky matky a opatrovníka v protikladu s reálnými potřebami a přáními dítěte, které je ale nesmí před matkou a opatrovníkem projevovat, naopak musí je prezentovat jako nevhodné. Jde o vytváření vnitřního konfliktu mezi vynucovaným projevem nezletilého a jeho emocionálními potřebami.

Ústavní soud přejímá tvrzení matky a opatrovníka, kdy tvrdí: „Pobyty u otce vnímá jako náročné a frustrující a zvládá je za cenu potlačení vlastních emocí.“ Toto není vůbec pravda, dítě si péči otce zcela užívá, je pro něj obohacující. Dokonce dítě uvádělo, že víkendy s otcem jsou lepší než s matkou. Opět zneužití matkou ovlivněného projevu dítěte.

Značnou míru naivity projevil Ústavní soud v tvrzení, že „Nic nenasvědčuje tomu, že by postoje nezletilého byly ovlivněny vnějším nátlakem matky či opatrovníka, jak otec po celou dobu řízení tvrdí. Skutečnosti, na které otec poukazuje, jsou zkreslené a vytržené z kontextu. Nezletilému byly při pohovorech kladeny i přímé dotazy směřující k případnému ovlivňování matkou, jeho odpovědi však nic takového neodhalily. Ani jeho vyjádření, že chození k otci „je proti matce“, nesvědčí o přímé manipulaci matky.“ Deset let tlaku matky, ošklivení péče otce, prokázané vedení dítěte k tomu, aby otci lhalo, prokázané zapojení celé rodiny matky do tlaku na dítě, samotná vyjádření dítěte, opakovaná tenze a pláč při pohovorech za doprovodu matky, kdy dítě musí tvrdit negativní věci o otci a otevřeně se obává, že se otec o tomto lhaní dozví, tvrzení dítěte, že z rozšíření péče otce by měl radost on a táta, ale máma ne, že se bojí reakce matky, pokud by chtěl otci zavolat, a pohoda při pohovorech s doprovodem otcem, nic z toho Ústavní soud netrklo, kde že je ten problém? A očekávat u protřelé matky, že dítě na dotaz k přímému ovlivnění matkou řekne, „ano, to mě naučila maminka a nutí mě to říkat,“ je skutečně nejen deficit odbornosti psychologie dítěte, dynamiky opatrovnického sporu tohoto typu, ale skutečný projev naivní důvěry. Takto to opravdu nefunguje.

Vyloženou nepodloženou lží je tvrzení Ústavního soudu, že „Naopak právě u otce nezletilý podle svých opakovaných vyjádření často pociťuje tlak na to, co má říkat, spojený s citovým vydíráním.“ On nezletilý někde prohlásil, že být více u mámy je proti tátovi? Jistě, otec říká nezletilému, že by měl říkat to, co je pravda, to, co cítí a opravdu chce, a že pokud to tak říkat nebude, pak rozhodnutí soudu nemusí odpovídat tomu, co by opravdu chtěl. A důsledek – když se nezletilý dozvěděl, že Krajský soud v Ostravě nařídil střídavou péči po týdnu, měl velkou radost, vyjadřoval se tak, že už nevěřil, že se to povede. A chtěl praktikovat střídavou péči hned. Matka nesouhlasila. A když mu matka nyní volala k otci, že je střídavá péče Ústavním soudem zrušena a že bude chodit k tátovi opět jen 3 dny za 14 dní, dal se do pláče. Snad mu to dodá odvahy začít skutečně říkat, co cítí a chce. Ale Ústavní soud klade na dítě emocionálně a fakticky závislé na matce nároky jak na disidenty.

V bodě 54 Ústavní soud vytýká Krajskému soudu v Ostravě, že mnohým pohovorům a projevům dítěte nepřikládal prakticky žádný význam. Zde ovšem Ústavní soud pomíjí, že byly zásadně odlišné projevy dítěte v doprovodu matky a v doprovodu otce, tedy selektivně si vybírá pouze pohovory svědčící pro verzi matky, ale vynechává řadu projevů dítěte svědčících pro rozšíření péče otce a pro rovnoměrnou péči. A že jich ve spisu za dobu řízení je požehnaně.

V hodnocení výchovné způsobilosti se v bodě 55 Ústavní soud odvolává na zjištění dřívějších soudů, která byla vystavěna právě na tvrzeních matky o nevhodném chování otce vůči dítěte a jeho přílišné emoční vázanosti. Ovšem nový znalecký posudek vyžádaný krajským soudem nečiní mezi rodiči žádný rozdíl. Tvrzení Ústavního soudu o otci jsou až dehonestující otce. Konkrétně např. permanentní monitorování nezletilého je odkaz na situaci na počátku sporu, ve věku kolem jednoho až dvou let dítěte, kdy matka soudu tvrdila psychické obtíže dítěte, buzení se v noci, hysterický pláč a bolesti nožiček. Otec musel takto lživá tvrzení vyvracet, protože soud jim přikládal váhu faktu. Proto po určitý čas pořizoval kompletní zvukový záznam noci a soudu prokazoval, že dítě u něj spí naprosto klidně celou noc bez jakýchkoliv matkou smyšlených projevů. Neexistuje jiný způsob, jak lži matky vyvracet. Šokující byl závěr tehdejší soudkyně, která situaci interpretovala tak, že dítě pod dojmem pořizování zvukového záznamu (o kterém ale dítě pochopitelně nevědělo) raději u otce spí nepřetržitě, a teprve když dorazí do bezpečného prostředí u matky, kde může volně projevovat emoce, tak se v noci budí a hystericky pláče. Takových absurdních závěrů lze v soudním spisu najít spoustu.

Ústavní soud nekriticky přejímá ze spisu tvrzení matky, že otec se s nezletilým společně sprchuje a vynucuje si spaní v jedné posteli. Opět jde o naprostou dezinterpretaci, kdy společné sprchování vyžadovalo dítě v předškolním věku, to samé se týká spaní na dvoulůžku, expresivně matkou popisováno zkresleně jako jedna postel. I toto dítě setrvale u otce vyžaduje, ale při doprovodu matky na pohovory tvrdí to, co požaduje nebo očekává matka. Je ve spisu mnohokrát prokázáno, že matka zošklivuje dítěti jakékoliv projevy emocí mezi dítětem a rodičem, jako vzetí do náruče v útlém věku, pusinky, pomazlení a další dítětem vyžadované projevy.

Ústavní soud tvrdí, že soudy nemohou rozhodovat jednou tak, podruhé jinak. Ale ve věku kolem 3 let byl rozsah styku otce s dítětem přes stejná tvrzení matky upraven na 5 dní a 4 noci za 14 dní a polovinu prázdnin, tedy prakticky mírně asymetrickou střídavou péčí, navíc s vyjádřením Krajského soudu v Brně, že se styk bude dále rozšiřovat. Omezení na pouhé 3 dny za 14 dní nesouviselo nikterak s výchovnou způsobilostí otce, ale výhradně s důsledky protiprávní změny bydliště dítěte matkou současně s nástupem dítěte do 1. třídy. Přitom matka byla poučena soudem o protiprávnosti změny bydliště dítěte bez souhlasu otce již v prvním soudním rozhodnutí o předběžném opatření v roce 2015.

Ústavní soud se točí na tvrzeném nevhodném chování otce, které částečně převzal z tvrzení matky a vložených projevů dítěte i krajský soud, ale zcela pomíjí důkazy o tom, že na jedné straně nezletilý vyžaduje tyto emocionální projevy, aby při pohovorech v doprovodu matky je označoval za nepříjemné. Ostatně o nevýznamnosti těchto tvrzení dítěte je ve spisu důkaz z pohovoru okresního soudu s nezletilým, kde nezletilý jednoznačně uvádí, že je pro něj důležitější rozšíření péče otce než zmiňované chování otce.

V bodě 60 Ústavní soud akcentuje vazbu polorodých sourozenců, opět nekriticky přejímá zcela nepřezkoumatelné tvrzení nezletilého z pohovoru s opatrovníkem, zejména že by mu otec neměl dovolovat kontakt s bratrem v době péče otce. Opak je pravdou a je to ve spisu zaznamenáno. Ústavní soud uvádí: „Z hlediska nejlepšího zájmu dítěte je nezbytné zohlednit i kvalitu a význam dalších stabilizujících vztahů, zejména vazby dítěte na jeho sourozence a další členy širší rodiny a posoudit, zda některý z rodičů nebrání styku dítěte s druhým rodičem a s dalšími osobami, k nimž má dítě silnou náklonnost.“ Tato poznámka působí zcela absurdně, je-li toto vyčítáno otci. V případu, kdy matka vytrhla dítě z prostředí, kde měl další členy rodiny, bratrance svého věku, se kterým trávil spoustu času, prarodiče, tetu a strýce. Přitom věkově blízký bratranec je z hlediska pokrevnosti na úrovni polorodého sourozence. A tento vztah Ústavní soud nezajímá? Ani vztah s prarodiči a dalšími příbuznými v místě původního bydliště dítěte? A k hodnocení matky: když si vymohla zákaz styku otce s nezletilým na prázdniny (později krajský soudem shledaný jako zcela nedůvodný až absurdní), otec navrhoval, aby tedy nezletilý strávil prázdniny v místě původního bydliště se svými příbuznými, současně by se zdržel styku s nezletilým dle předběžného opatření. K tomuto se nezletilý vyjádřil, že se na tyto prázdniny v místě původního bydliště a s příbuznými otce těší, což dokonce zaznamenal opatrovník v jednom z mnoha pohovorů, kterým dítě zatěžuje. A matka toto neumožnila. To Ústavní soud nehodnotí.

S tím souvisí i výtka Ústavního soudu, že je nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, pokud krajský soud určil předávání dítěte jednou v místě bydliště matky, jednou v místě původního bydliště dítěte a bydliště otce zde. Ústavní soud tvrdí, že „Podstatou otcova návrhu na změnu péče byla skutečnost, že se přestěhoval do O., o to méně srozumitelně pak působí, že krajský soud ve výroku rozhodnutí jako místo jeho bydliště uvedl Z., aniž by tuto skutečnost jakkoli vysvětlil.“ Důvody jsou ve spisu opakovaně detailně popsány a zdůrazněny, a jsou natolik jasné, že skutečně postačilo stručné konstatování krajského soudu. Podstatou otcova návrhu nebylo přestěhování do O., ale zajištění podmínek pro všednodenní péči o nezletilého v O., tedy vytvoření svého druhého bydliště v O. Je naprosto jasné, že pokud má v původním bydlišti dítěte rodinu, nemovitosti, které musí spravovat, nemůže vše zcela opustit, ale pouze zdvojit své bydliště. A rovněž v souladu se zájmem dítěte na udržování vazeb „s dalšími osobami, k nimž má dítě silnou náklonnost“, jak sám přiznal Ústavní soud, je zcela logické, že se snaží maximum víkendů s nezletilým tyto vazby posilovat a na to navázat výdělečnou aktivitou po víkendu se synem, kterou je vázán v původním bydlišti. Ústavnímu soudu nestačí, že si otec musel zařídit druhé bydliště, že mu matka založila náklady na dopravu mezi O. a Z., které by bez jejího protiprávního jednání neměl, ale chce po otci, aby nesl veškerou osobní a finanční zátěž rozhodnutí matky?

Podle tohoto nálezu je zřejmě fér, aby si matka finančně polepšila (mimochodem vůbec si nepolepšila, důvod změny bydliště byl jiný), musí otec nést zátěž dvojího bydliště, odloučit se od své rodiny, pendlovat kvůli výdělečné činnosti mezi O. a Z. a ještě sám nést náklady osobní i finanční na dopravu dítěte mezi oběma městy. A k tomu musí nést i zátěž tím, že nepříjemné cestování má dítě spojené s otcem, nikoliv s matkou, která toto způsobila? To s férovostí nemá nic společného.

Ústavní soud uvádí, že předávání dítěte v polovině předání ve Z. posiluje obavy matky a nezletilého ohledně snahy otce o dvě školy. Ani tady Ústavní soud nezaznamenal jasnou manipulaci ze strany matky? Matka velmi dobře ví, že ke změně školy je třeba souhlas její nebo soudu. Pokud tuto obavu údajně vyjadřuje i nezletilý, kde k tomuto strachu přišel? Kdo v něm vyvolává obavy z otcova jednání?

V bodě 62 argument Ústavního soudu: „Symetrická střídavá péče mezi O. a Z. je přitom v tomto případě zjevně neústavní – činí totiž z dítěte (jehož nejlepší zájem měl krajský soud ochránit) pouhý objekt, který si mohou rodiče předávat mezi dvěma městy ve vzdálenosti (vzdušnou čarou) 200 km.“ je naprosto nelogický. Z hlediska dosavadní úpravy (3 dny styku otce) je krajským soudem nařízená symetrická střídavá péče z pohledu putování dítěte mezi dvěma městy absolutně stejná.

V bodě 63 se Ústavní soud opět opírá o několikrát vyvrácenou lež, tedy tvrzení, že „zvolený způsob předávání opomíjí skutečnost, že osobní kontakt rodičů je pro nezletilého s ohledem na jejich konfliktní vztahy velmi zatěžující. Nezletilý sám v pohovoru uskutečněném v průběhu odvolacího řízení v březnu 2025 navrhl, aby se předávání realizovalo prostřednictvím školy, což by pro něj bylo méně stresující.“ Opět jde o prosazování vůle matky prostřednictvím projevu dítěte. Přitom předávání mezi rodiči nebo bývalým manželem matky jak v O., tak ve Z. (kam matka zpravidla posílala svého bývalého manžela) je naprosto bezproblémové.

Další převzatá lež do odůvodnění nálezu je tvrzení Ústavního soudu: „tvrzení nezletilého, že již dosavadní úprava styku vede k tomu, že otec nezletilého opakovaně v pátky nepouští do školy a přejíždí s ním již ve čtvrtek do Z. (srov. bod 15 shora). Takovéto školní absence ale mohou být jen těžko v nejlepším zájmu dítěte.“ Z evidence docházky nezletilého mohl soud ověřit údaje od otce, že k těmto situacím dochází v průměru 2x za pololetí školního roku, navíc Krajský soud v Brně při provedené úpravě s těmito absencemi počítal pravidelně a shledal je v zájmu dítěte. Sám nezletilý se nejednou dožadoval odjezdu do Z. již ve čtvrtek, tedy nejen že mu to ve skutečnosti nevadí, ale ještě se toho domáhá.

Ústavní soud tvrdí: „není udržitelný závěr, že oba rodiče naplňují ústavněprávní kritéria pro rozhodování o formě péče ve srovnatelné míře.“ V tom lze souhlasit, neboť matka splňuje jak kritérium výchovné způsobilosti výrazně hůře pro prokázané učení nezletilého lhát otci, doloženou manipulaci s dítěte s přejímáním jejích tvrzení a postojů, s pravidelným psychickým nepohodlím dítěte při pohovorech s jejím doprovodem, vedoucí až k zatažení mladšího polorodého bratra do tlaku na nezletilého a k tomu, že nezletilý vnímá, že chodit k otci je proti matce, že z rozšíření péče otce by měl radost on a tatínek, ale ne maminka, že se bojí matky ohledně telefonování otci (ačkoliv matka kontaktuje nezletilého telefonem nebo zprávami prakticky denně nebo obden). Rovněž naplňuje výrazně hůře kritérium zachování rodinných vazeb, jak svévolnou změnou bydliště dítěte, zákazy styku vynucenými lživými informacemi, znemožnění styku s prarodiči o prázdninách a tím narušování vazeb dítěte na jeho rodiště a rodinu otce, tak opakovaným a rozsáhlým bezdůvodným mařením styku (cca 60 dní od srpna 2021, tedy právní moci dosavadního rozsudku, což Ústavní soud ohleduplně k matce v nálezu nezmínil).

Jednostrannost přístupu Ústavního soudu dokládají např. i tato tvrzení ve vztahu k protiprávní změně bydliště dítěte, kdy Ústavní soud cituje lži vyvrácené důkazy:

„Předběžným opatřením jí bylo nařízeno vrátit nezletilého do okresu Z. Matka se snažila rozhodnutí vyhovět a zajistila si zázemí na Z. u rodičů manžela, kde se s dětmi po převážnou dobu zdržovala.“ Realita byla taková, že se zde matka zdržovala pouze 2 dny za 14 dní mezi styky dítěte s otcem, kdy se jí nevyplatilo se vracet do O. Dokonce opatrovník byl tak „ohleduplný“, že provedl ověření pobytu matky zde den před konáním soudního jednání ve Z., v naději, že by zde již matka mohla být, ale ani tehdy zde matku nezastihl. Přesto soudy akceptovaly lež matky, že zde převážně pobývala a návrh na výkon rozhodnutí zamítly.

„Určení bydliště v O. reflektovalo rozhodnutí o péči a soud přihlédl též k tomu, že změna měla racionální důvod. Manžel matky získal v O. výhodnější zaměstnání, které představovalo hlavní zdroj příjmů rodiny.“ A co je ve spisu? Matka nejprve argumentovala tím, že zaměstnavatel jejího manžela ho přeložil do O. Když se ukázalo, že je to lež (byt v O. koupila matka s manželem 5 měsíců před tvrzeným přeložením, z vyjádření zaměstnavatele vyplynulo, že šlo o dohodu), vymyslela matka další lež, že jde o výhodnější zaměstnání s vyšším příjmem a nadějí na postup. Až do doby rozpadu jejího manželství příjem manžela nevzrostl více než o průměrný nárůst mezd a manžel pracoval stále na stejné pozici. Přes tyto důkazy Ústavní soud obhajuje protiprávní jednání matky.

A závěrečné apelování na rodiče? Výsměch. Otec se celou dobu snaží pouze o to, aby mohl rovnocenně pečovat o vlastní dítě, je z péče státem soustavně vylučován, má zničený život, bydliště na dvou místech, práci na dvou místech, podroben ponižujícímu trestnímu řízení.

Ústavní soud žádá minimalizaci participace nezletilého pro velkou psychickou zátěž. To je dobře známý alibismus, který používá roky opatrovník, jakmile si opatří projev dítěte ve prospěch matky. To také apeluje na to, aby dítě už nebylo zatěžováno. Ale jakmile se dostaví projev dítěte nebo rozhodnutí v neprospěch matky, rada zapomenuta a dítě tahá po spoustě dalších pohovorů, terapií a zkoumání. Jak po vyjádření dítěte na OSPOD ve Z., kdy dítě chtělo být s oběma rodiči stejně, tak po vyjádření dítěte v O., kdy se vyjádřilo k rozšíření péče otce, tak po rozsudku o střídavé péči, obratem opatrovník s matkou hnali dítě na další zátěžové pohovory.

Obecně k nálezu

Jde o nález, který naprosto nepokrytě podpořil rodiče, který deset let všemi možnými agresivními procesními strategiemi usiluje o vylučování druhého rodiče z péče:

1) Zneužití kojení k eliminace otce na pár hodin týdně po předchozí péči otce 24/7

2) První tahání dítěte k psychologovi bez vědomí druhého rodiče k opatření důkazu, že matkou tvrzené, ale neprokázané obtíže dítěte mohou souviset se stykem s otcem

3) Lhaní u soudu, naprosto bezostyšně, ve spisu a v odvolání otce měl Ústavní soud přehled vylhaných tvrzení matky vyvrácených důkazy.

4) Obelhávání soudu např. tvrzením, že změnou bydliště dítěte nechce dosáhnout omezení styku dítěte s otcem (tehdy 5 dní a 4 noci za 14 dní), aby změny bydliště obratem využila k redukci styku o třetinu, dále tvrzením, že se chce dohodnout s otcem na školce, ačkoliv již měla v ruce pravomocné rozhodnutí o přijetí v jí preferované školce, zatajení pořízení bytu v O. před vynesením rozsudku Krajského soudu v Brně a mnoho dalších. O obelhávání v trestní věci a v ústavní stížnosti nemluvě.

5) Vedení dítěte ke lhaní otci, kdy např. dítěti zakázala otci cokoliv říkat o tom, že se stěhují do O.

6) Ošklivení péče otce, zejména emocionálních projevů vyžadovaných dítětem

7) Zatažení celé své rodiny do tlaku na dítě

8) Porušování rozsudku o styku, zmaření cca 60 dnů styku od srpna 2021, to samo o sobě je zákonným důvodem pro změnu péče.

9) Narušování vazeb dítěte k rodině otce a k rodišti dítěte

10) Zneužívání neziskových organizací k trénování výpovědi dítěte a na závěr k nasměrování dítěte na opatrovníka k podání ústavní stížnosti

11) Příprava a vykonstruování křivého obvinění otce ze zločinu na dítěti. K tomu noticka z komunikace mezi zástupcem otce a otcem půl roku před trestním oznámením po neurčitém vyjádření matky k chování otce: „Prohnaná potvora. Dělá, jakoby nic, ale směřuje to evidentně na pohlavní zneužívání. A je třeba počítat s tím, že pro Krajský soud to matka s pomocí CSS rozvine a dotáhne k obvinění….“

12) A samozřejmě „dálkové ovládání“ dítěte prostřednictvím telefonních kontaktů do doby péče otce a vynucování si na dítěti, aby matku od otce kontaktovalo.

Pro kontext připomínám vyjádření Ústavního soudu z nálezu I. ÚS 1079/17: „Ústavní soud na závěr pokládá za podstatné zdůraznit, že i sebevíce ukřivděný člověk si musí přiznat, že dítě má právo poznat skutečně a pořádně oba své rodiče, mít možnost trávit s každým z nich čas a vyrovnat se třeba i s tím, že jeho rodič není dokonalý. Vede-li jeden rodič své dítě k nenávisti či zapření druhého rodiče, učí ho vlastně nenávisti k sobě samému. Stát má přitom odpovědnost prostřednictvím svých orgánů vést rodiče ke konstruktivnímu řešení krize jejich rodiny a k respektu k rodičovství druhého rodiče.“ Zdá se, že senát rozhodující v této kauze uvedený nález nemohl znát.

Ústavní soud v minulosti rozhodně nechránil ústavní práva dítěte a otce v tomto případě. Naprosto zjevné to bylo v situaci, kdy Krajský soud v Brně omezil styk otce s dítětem z 5 dnů a 4 nocí na 3 dny a noci pro matkou nastolenou vzdálenost a nástup k povinné školní docházce, s účinností od 1. 9. 2021. Otec ještě o prázdninách zajistil druhé bydliště v O. a žádal soud o předběžnou úpravu ponechání dosavadního rozsahu styku, tedy zajištění stability výchovného prostředí, když odpadly překážky, pro které byl styk omezen. Bylo by naprosto žádoucí a logické, aby soudy hájily stabilitu výchovného prostředí dítěte a nařídily pokračování v dosavadním režimu, ale ani obecné soudy, ani Ústavní soud náhle nepovažovaly stabilitu výchovného prostředí za zájem dítěte.

Současným nálezem se Ústavní soud posunul na vyšší úroveň, nejen že nechrání ústavní práva dítěte, ale aktivně je porušuje. Jde o naprosto hanebný počin Ústavního soudu, kterým Ústavní soud přejímá odpovědnost za dlouholetá psychická trýznění dětí takto „úspěšnými“ agresivními procesními strategiemi. Kolik dalších matek se inspiruje tímto příkladem a zvolí obdobný postup vylučování otce z péče?

Ústavní soud ve svých rozhodnutích v různých obměnách často uvádí, že „žádné soudní rozhodnutí nemůže zajistit štěstí dítěte, fungující rodinné vztahy či klid, mír a spokojený život.“ Obecné soudy, ale zejména Ústavní soud, by si měly být vědomy i odvrácené tváře tohoto moralizování rodičů, a to že vadné soudní rozhodování, včetně zde rozebraného nálezu Ústavního soudu, může štěstí dítěte, klid, mír a spokojený život naprosto rozvrátit a zničit.