HLAVNÍ STRANA
Hodina změny - diskuse o potřebných změnách
INFORMACE
ČLÁNKY
DISKUSE
ODKAZY
rodič.eu


Ústavní soud: Škoda způsobená zaviněným porušením povinnosti

Stridavka.cz


III.ÚS 1025/18

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 11. ledna 2018 č. j. 11 C 59/2017-76, za účasti Okresního soudu v Lounech, jako účastníka řízení, a A. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 31, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 373 Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I.), žaloba v části, ve které se vedlejší účastník domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 181 Kč s příslušným úrokem z prodlení, byla zamítnuta (výrok II.) a stěžovatelka byla zavázána k úhradě nákladů řízení vzniklých vedlejšímu účastníkovi ve výši 4 332 Kč ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně (výrok III.). Okresní soud tak rozhodl o nároku vedlejšího účastníka na zaplacení škody, která mu vznikla marnou cestou pro nezletilého A. (syna stěžovatelky a vedlejšího účastníka) realizovanou na základě nařízeného předběžného opatření vydaného ve věci péče o nezletilého.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka namítá, že okresní soud místo toho, aby posuzoval, zda jejím zaviněným jednáním byla vedlejšímu účastníkovi způsobena škoda, řešil opatrovnické otázky, zejména to, zda zdravotní stav nezletilého byl natolik vážný, aby snesl cestování. Odkazuje přitom na § 2902 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zákoník"), vylučující zaviněnou odpovědnost za škodu, byl-li poškozený před rizikem vzniku škody včas varován. Rozsudek proto považuje za překvapivý a zasahující do jejích majetkových práv. Dle jejího názoru věc přesahuje její zájem, neboť vedlejší účastník jako aktivista za střídavou péči a práva otců závěry rozsudku šíří jako vzor pro další aktivisty. Současně nepovažuje částku, která byla předmětem sporu, s ohledem na její příjmy za bagatelní.

4. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení, s napadeným rozhodnutím polemizuje a považuje je za excesivní, přičemž uvádí, že vedlejšího účastníka dopředu informovala e-mailem o onemocnění nezletilého, ten se i přesto domáhal jeho předání a měl v úmyslu ho převézt cca 100 km mimo domov. Bylo v zájmu nezletilého takový požadavek odmítnout, byť se stěžovatel předání dožadoval i za pomoci policie a orgánu sociálně-právní ochrany dětí, a na pediatričce si vynutil zprávu, že převoz nezletilého nezakázala. Má za to, že vedlejší účastník upřednostňuje svoje sobecké zájmy před jejím právem pečovat o zdraví dítěte a skutečným zájmem nezletilého, na jehož ochranu soud zcela rezignoval. Pro úplnost dodává, že nehájí postup, kdy by nemoc dítěte byla jen záminkou k neplnění povinností uložených soudem, neboť o takový případ zde nejde, když onemocnění nezletilého je nesporné.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku nebylo možno podat odvolání [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], ústavní stížnost byla shledána přípustnou.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti    

6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

7. Předmětem sporu je částka ve výši 1 373 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. rozhodnutí ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) a dalších, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

8. Jak již Ústavní soud mnohokrát uvedl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v § 202 odst. 2 o. s. ř.

9. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668//12 a další). 

10. Právě o takové extrémní vybočení okresního soudu stěžovatelka opírá svou ústavní stížnost, když tvrdí, že soud místo toho, aby dle § 2902 obč. zákoníku posuzoval, zda jejím zaviněným jednáním byla vedlejšímu účastníkovi způsobena škoda, řešil opatrovnické otázky, zejména to, zda zdravotní stav nezletilého byl natolik vážný, aby snesl cestování. Ústavní soud má však (na rozdíl od stěžovatelky) za to, že napadené rozhodnutí okresního soudu obsahuje podrobné odůvodnění - a to dokonce nad rámec § 157 odst. 4 o. s. ř. (dle něhož v odůvodnění rozsudku, proti němuž není přípustné odvolání, uvede soud pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci). V jeho odůvodnění je dostatečně popsáno, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil i jak věc posoudil po stránce právní. Nechybí v něm ani reakce na stěžovatelkou navrhovanou aplikaci § 2902 obč. zákoníku, neboť i touto námitkou se okresní soud zabýval a vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou. Napadené rozhodnutí tak nevykazuje nedostatky dosahující intenzity nutné k zásahu Ústavního soudu.

11. Lze sice se stěžovatelkou souhlasit v tom, že mezi objektivní příčiny, které brání uskutečnění styku nezletilého dítěte s rodičem, v jehož péči se nenachází, patří i onemocnění dítěte, ne vždy však tato okolnost styk vylučuje, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu (povaze a závažnosti onemocnění), zda je i přesto možný. Dospěl-li okresní soud v této souvislosti na základě lékařské zprávy ze dne 14. 9. 2016 k závěru, že neexistovala překážka bránící uskutečnění styku nezletilého s vedlejším účastníkem, přičemž stěžovatelka byla s obsahem této lékařské zprávy včas seznámena a orgánem péče o dítě byla vedena ke splnění povinnosti vyplývající pro ni ze soudního rozhodnutí, a přesto tuto povinnost odmítla splnit, je tento jeho důkazně podložený názor z ústavního hlediska akceptovatelný, stejně jako závěr, že tím stěžovatelka zaviněně porušila povinnost uloženou soudním rozhodnutím a v příčinné souvislosti s tím způsobila vedlejšímu účastníkovi škodu ve výši nákladů spojených s marnou cestou z místa jeho bydliště do místa bydliště stěžovatelky a zpět.

12. Ústavní stížnost je tak v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozsudku, který nevykazuje žádné protiústavní deficity.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu


24.05.2018

Diskuse k článku (max. 650 znaků):


Navštivte také naši hlavní DISKUSI.


Právní poradna Střídavky


PŘIDAT DO OBLÍBENÝCH
INFO@STRIDAVKA.CZ