Michaela Klepačová

–

Svou prací reaguji na „Analýzu soudních řízení o úpravě výchovy a výživy″ Mgr. I. Matouškové a M. Zdražilové a zároveň jí navazuji na svou bakalářskou práci s názvem „Rozvody a porozvodová péče o děti v České republice z pohledu otců organizovaných v ,otcovských sdruženích´″.

I. část

Matoušková se Zdražilovou došly svým výzkumem, provedeným ve Žďáru nad Sázavou, k závěru, že 34 % otců, kteří se domáhají svěření dítěte do výchovy, je plně úspěšných (tzn. že je jim dítě do výchovy svěřeno) a že 84 % otců se dětí vůbec nedomáhá. Zaujal mě zejména druhý údaj a proto jsem se rozhodla provést podobný výzkum a výsledky porovnat. Matoušková se Zdražilovou ke svým výsledkům došly analýzou úředních dokumentů, zatímco já jsem svůj výzkum prováděla formou anketního šetření přímo u soudu, kde jsem oslovovala otce přicházející na soudní jednání. Z tohoto důvodu a kvůli omezenému času, který jsem na průzkum měla, jsem mohla použít jen relativně malou skupinu respondentů. Někteří oslovení otcové se ankety odmítli zúčastnit nebo se na soudní jednání vůbec nedostavili, takže celkový počet otců, kteří na položené otázky odpověděli, činil 30. Anketa však probíhala jen u jednoho soudu v pouhých pěti dnech (jednalo se dny 8., 9., 14., 16. a 20. prosince 2004), výsledky by tedy mělo být možné v jisté míře zobecnit.

Všem otcům jsem pokládala základní otázku, zda podávali návrh na svěření dítěte do výhradní výchovy otce nebo do střídavé výchovy otce a matky, nebo zda o svěření dítěte neusilovali. Pokud otec o svěření dítěte nežádal, pokládala jsem druhu otázku – jaké důvody měl k tomuto rozhodnutí, neboť se domnívám, že je třeba prozkoumat také motivy otců, které je vedou k tomu, že o svěření dětí neusilují. To, že otec nepodá návrh na svěření dítěte, nemusí automaticky znamenat, že o dítě nemá zájem. Mnozí otcové „boj″ o dítě raději předem vzdají, aby ušetřili sebe i dítě zdlouhavému soudnímu sporu, nebo jsou přesvědčeni, že jejich šance jsou nulové. Ve více než 90 % bývají totiž děti českým opatrovnickým soudnictvím svěřovány do výchovy matkám.

Na základě anketního šetření jsem došla k následujícím výsledkům:

43,3 % oslovených otců navrhovalo svěření dítěte/dětí do výhradní výchovy otce nebo do střídavé výchovy otce a matky, z toho:
– do výhradní výchovy otce 84,6%,
– do střídavé výchovy 15,4%;
——————————————————
3,3 % otců svěření dítěte/dětí do výhradní výchovy otce původně navrhovalo, ale později svůj návrh vzalo zpět;
——————————————————
53,3 % otců o svěření dítěte/dětí vůbec neusilovalo.
——————————————————

Matoušková se Zdražilovou došly k závěru, že otců, kteří o svěření dítěte vůbec neusilují je 84 %.

Dále jsem se zabývala důvody, proč otcové o svěření dítěte/dětí do výchovy neusilovali:

1. nezájem otce o svěření dítěte nebo otcovo přání, aby děti žily s matkou – 27,3 %
2. přesvědčení, že otec nemá šanci dítě do výchovy získat – 18,2 %
3. nízký věk dítěte – 13,6 %
4. negativní zkušenosti jiných otců, kteří o svěření dítěte usilovali a neuspěli – 9,1 %
5. přání dětí žít s matkou – 9,1 %
6. jiné důvody (např. nejisté otcovství) – 9,1 %
7. vlastní negativní zkušenosti se soudy či sociálními pracovníky/pracovnicemi – 4,5 %
8. nátlak soudu, sociálních pracovníků či matky – 4,5 %
9. doporučení advokáta – 4,5 %

Pouze 27,3 % otců, kteří nenavrhovali svěření dítěte/dětí do výhradní výchovy otce nebo do střídavé výchovy otce a matky, tak tedy neučinilo z důvodů nezájmu o svěření dětí. Zbývajících 72,7 % otců, kteří návrh na svěření dětí nepodali, o svěření dítěte/dětí ve skutečnosti zájem mělo. Svou snahu o svěření dítěte/dětí však předem vzdali vlivem různých okolností:

31,8 % otců, kteří návrhy na svěření dítěte do své nebo střídavé výchovy nepodali, mělo objektivní důvody, aby o svěření dítěte neusilovali:
– ve 13,6 % to byl nízký věk dítěte;
– v 9,1 % přání dětí žít s matkou;
– v 9,1 % jiné důvody (nejisté otcovství).

Z toho plyne, že 40,9 % otců, kteří o svěření dítěte/dětí neusilovali, tak neučinilo v podstatě kvůli skutečnosti, že otcové jsou v opatrovnických sporech oproti matkám znevýhodňováni, že děti otcům bývají svěřovány jen v krajních případech a že mizivé šance otců na svěření dítěte jsou jim dobře známy:
– v 18,2 % to bylo přesvědčení, že otec nemá šanci dítě do výchovy získat;
– v 9,1 % negativních zkušenosti jiných otců, kteří o svěření dětí usilovali a neuspěli;
– ve 4,5 % vlastní negativní zkušenosti se soudy a sociálními pracovníky/pracovnicemi;
– ve 4,5 % nátlak soudu, sociálních pracovníků/pracovnic nebo matky dítěte;
– ve 4,5 % doporučení advokáta, aby se otec o svěření dítěte nepokoušel, neboť nemá šanci uspět.

Pokračování