Zdenek Ručka

Držet „basu“, projevit soudržnost či sounáležitost, táhnout za jeden provaz a podobně, to jsou věci, kterých si na lidech osobně vážím. Tedy pokud to má reálné opodstatnění a není to jen na základě nepravd, lží, „difamujících“ (zneuctívajících, znevažujících, dehonestujících, diskreditačních) či nepodložených tvrzení – to jsem si dovolil převzít z již napsaného blogu. Pokud někdo takový pocit chce vyvolat bez reálného základu, považuji to jen za účelovou hru a snahu poškodit jinou osobu.

Dovolím si napsat, že ta ženská soudržnost je podstatně silnější než u opačného pohlaví. Vidím to v reálném životě a setkávám se s tím běžně. Může to být tím, že ženy řeší věci více přes city než „rozum“. Nepotřebují často hledat racionální řešení. Někde jsem četl o hlavním rozdílu mezi ženou a mužem v rámci vzniklých problémů. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to v duchu „ženy o problémech povídají, muži je řeší“. Nechci se nikoho dotknout, ale v minulosti jsem se s tím setkal a ne jednou. A tak u žen převládá potřeba povídat si a pokud možno s co největším auditoriem, mužům stačí hodit řeč tak maximálně u piva, s kolegou, ale často jen sám se sebou.

Tolik snad na úvod. Zkusím teď rozvinout výše uvedené do příběhu zmíněného muže a přidat tak další kousek do mozaiky, kterou postupně skládám.

V době, kdy se děti rozhodly, že jim je otec vlastně na přítěž, že tím vším, co dělá, „ubližuje“ jejich matce a tedy i jim, odmítly chodit k němu na víkendy. Co se dá dělat, neměly sice věk na to, aby si určovaly pravidla, ale jak je „přinutíte“, aby čas, který má otec určený soudem, mohly s ním i společně strávit? „Jakže nechtějí…? Jednoduše je vezmi a když bude třeba, i s policistou…, „ zaznělo radikální řešení od kamaráda. Otec to okamžitě zavrhl. Nikdy neřešil věci podobnou cestou a odmítl to i teď. Neviděl v tom žádný smysl. Jediný, „kdo by mohl pomoci“, byla matka dětí. Zní to paradoxně, že ten, „kdo by mohl pomoci“ – matka dětí, je osoba, která s ním nikdy nic řešit nechtěla a využila každou příležitost, aby mu dokázala, kdo je zde dominantní a kdo určuje pravidla. Přesto to zkusil i tenkrát, jak vícekrát předtím. Výsledek? Stejný… „Ty sám jsi vinen, že děti nechtějí…“ opakovala dokola jako flašinet… „A čím konkrétním…?“ vyzvídal otec. „To musíš vědět ty sám, já ti to nebudu říkat,“ upřesnila své konstatování. „Můžeš mi říct jednu konkrétní věc, čím jsem to zavinil?“ nedal se otec. „Nebudu se s tebou o tom bavit, zamysli se nad sebou a nehledej chyby na jiných,“ upřesnila předchozí odpověď. Takto končily rozhovory běžně, tento i ty předchozí… Stroze, chladně, odměřeně, nekonkrétně… bez jakéhokoliv náznaku racionálního řešení…

Pokud se však tento otec a matka setkali na sociálce, aby společně se sociální pracovnicí hledali řešení, situace byla naprosto odlišná – na oko. „Jsem otci nápomocná, aby se setkával s dětmi… Podporuji jejich vztah, ale nemůžu na ně tlačit… Stále je ujišťuji v tom, že je to jejich otec a…,“ dušovala se matka. Prý to bylo neuvěřitelné divadelní představení, popisoval historku otec. No neuvěřili byste i vy matce, která chce jen to nejlepší pro svůj „majetek“? A jedinou brzdou je otec, protože on je ten, co dělá problémy. Smutně směšná konstatování matky, ale dokonale zinscenovaná a zdramatizovaná. Jak může vlastně sociální pracovnice pomoci? Ona nebude a nemůže dokazovat, kdo lže a kdo ne. Vyslechne si, napíše zápis a… Život jde dál, ve starých kolejích samozřejmě. Špatný otec a dobrá matka, nic nového – žádná změna… Vlastně jako vždy.

Jelikož s exmanželkou nepochodil, pokusil se mít o dětech alespoň informace ze školy. Kdysi chodil pravidelně na třídní schůzky, na akce, které pořádala škola pro rodiče, či různé akce dětí. Po nějakém čase, kdy otec vytrvale chodil na školní aktivity, přišla ledová sprcha od staršího z dětí v duchu, že nechce, aby přišel i on – otec, prý stačí mamina, případně babička. Přítomnost otce nebyla však po vůli ani matce dětí, která nepotřebovala přítomnost otce dětí v jejich blízkosti a tak se začala i škola k němu chovat macešsky. Otci přestaly chodit informace, které dostával zcela běžně… Prý zapomněli přidat do mailu i jeho jméno – prý náhoda, prý příště… Těch náhod však bylo časem stále více a více. Nakonec, nic nelogického – matka tak jako dříve a jinde, i zde měla „nadstandardní“ vztahy, tentokrát s pedagogy.

Jednoho dne otec napsal zdvořilostní mail vedení škol, které děti navštěvovaly, a požádal o informace včetně přístupu do internetové žákovské knížky. Odpověď z jedné ze škol byla skutečně rychlá, ale o to překvapivější. Ve smyslu, že třídní učitelka seznámila matku dítěte, s otcovými požadavky a matka nesouhlasila s umožněním vstupu do žákovské knížky a ani s podáváním jakýchkoli informací otci dětí, který nikdy nebyl zbaven rodičovských práv… Ale koho to zajímá. Požádal ji tedy znovu o tyto informace s upozorněním, že porušuje zákon. Za dva dny dostal přístup do „žákovské“… A omluvu od třídní učitelky. Co dodat, ženská sounáležitost a navíc k rozvedené matce, milé, starostlivé, která by za děti dýchala, kdyby mohla… Protože otec, to je obyčejný sobec ​​a egoista… Že se s ním nikdy nesetkali, nepovídali si s ním…? No a co? Koho by zajímal, když všechny „potřebné“ informace již měli od ubohé matky.

Ve druhé škole otec dostal kromě základních informací i jednu, na kterou se sice neptal, ale proč ji nenapsat a nezastat se starostlivé matky. A tak se dozvěděl i to, že matka se vzorně stará o dítě, které chodí do školy vždy čistě a moderně oblečené. To je skutečný skvost. Ruku na srdce, ale nenapsali byste takovou věc i vy, pokud byste měli potřebu vyjádřit svůj postoj k matce či otci dítěte…?

Ano, i taková může být odpověď na otázku ohledně studijních výsledků. Na první pohled možná trochu nelogická… Ale jen na první. Pokud se zamyslíte víc, zjistíte, že máte co do činění s něčím úplně pomýleným… „Pomýlenou ženskou sounáležitostí“ celého řetězce, který vstoupil do života dětí a zmíněného otce… Soudkyně, advokátka, sociální pracovnice, psycholožka, učitelka… A zejména matka.

Převzato z RUCKA.BLOG.SME.SK. Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.