Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.
Před pár měsíci vyšel na Střídavce krátký seriál o únosu mého syna Mirka Jadlovského do Španělska a jeho repatriaci (FALEŠNÉ OBVINĚNÍ Z DOMÁCÍHO NÁSILÍ JAKO ZÁSTĚRKA PRO ÚNOS DÍTĚTE). Události však krátce po zveřejnění nabraly krkolomný spád a dnes už můžu o únosu z roku 2010 hovořit přesněji jako o prvním, protože v květnu 2012 moje stále ještě manželka Teresa Panizová Lobatová našeho syna unesla do Španělska podruhé, tentokrát s požehnáním španělské justice. (V dřívějším článku jsem popisoval, jak složitě se rodilo nařízení repatriace, a proti němu se manželka ve Španělsku odvolala.)
České opatrovnické řízení v Praze se mezi tím pomalu prokousalo přes výpovědi obou rodičů ke znaleckým posudkům, na které už nedošlo. Na květnovém jednání byly určeny znalkyně a také jsme, k mému velkému údivu, poprvé došli k dohodě o rozšíření synových pobytů u mne. A dokonce jsme se shodli na dvou letních dovolených, aby mohl Mirek jet se mnou k moři a k mým rodičům. Nic z toho však nebylo. Celá tato rádoby dohoda byla jen komedie v režii manželčiny advokátky JUDr. Zuzany Suchanové, jež tak dojemně tvrdila, že otec by měl se synem strávit některé letní týdny dovolenou, až jsme tomu na chvíli aspoň někteří v soudní síni uvěřili. Manželka tou dobou už měla v kapse letenky do Španělska a o všech dojednaných předáních syna věděla, že nebudou. Proto také ta vstřícnost se hned dvěma letními dovolenými a prodlouženými víkendy. Slibem nezarmoutíš.
Další květnový týden jsem si šel nic netuše v Praze převzít syna, ale nikdo na mne před domem nečekal. Syn, který se ke mně těšíval, mával mi na přivítanou a už v autě se dožadoval krtka a krokodýla, na domluveném místě nebyl. Že by manželka zapomněla, že syna nově předává dříve? Po chvíli přešlapování a marném vyzvánění jak na zvonek, tak na mobil, jsem oslovil sousedy. Ti mi řekli, že manželka se se synem odstěhovala do Španělska. Matka s dítětem odjíždí na druhý konec Evropy, poruší tím dohodnuté soudní usnesení, které sama odsouhlasila před pár dny, a otec se to dozví od sousedů. Docela svérázné plnění jednoho z kritérií zákona o rodině.
S druhým únosem to bylo mnohem jednodušší. Manželka se proti nařízené repatriaci odvolala a španělskému soudu nepřipadalo důležité, abych o tom věděl. Tentokrát, při odvolacím řízení, se španělská justice ani neobtěžovala mne předvolat nebo vyslechnout (v první instanci mi aspoň nabídli účast na jednání pět dní předem, to se sice nedá stihnout, ale aspoň jsem věděl, co se děje). Odvolací soud – Krajský soud v Madridu, 24. senát ve složení Francisco Javier Correas González, Ángel Sánchez Franco a Maria José de la Vegová Llanesová – rozhodl, že nejde o únos, když jsem s přestěhováním syna do Španělska souhlasil. Už jsem za ty roky soudů o syna slyšel hodně blábolů, ale aby soud předvolal jen jednu stranu a její lži pak překopíroval do rozsudku, to jsem ještě neviděl. Jsem zvědavý, co na tento přístup řekne Evropský soud pro lidská práva. Až si štrasburští soudci přečtou španělské odůvodnění, že dítě, o němž zatím žádný soud nerozhodl, patří matce a není žádoucí to měnit, tak asi spadnou ze židle ještě dříve než se stihnou podívat do kalendáře, ve kterém století to vlastně jsme.
Španělští soudruzi se ovšem při krytí únosu špatně zkoordinovali, protože ve Španělsku běžela paralelně dvě soudní řízení. Zatímco 24. senát Krajského soudu v návratovém řízení o nás bez nás rozhodl, že syn žil v Madridu s mým souhlasem a nejde tudíž o únos, tak 22. senát téhož soudu v opatrovnickém řízení, který zahájila manželka, vyslovil na můj návrh španělskou místní nepříslušnost s tím, že syn měl před únosem do Madridu trvalé bydliště v Praze, a rozhodnout tudíž musí český soud. Tento 22. senát navíc rozhodoval až 3 měsíce po 24. senátu a v rozsudku zmínil i jeho rozhodnutí, že nemá opodstatnění.
To, že je ve Španělsku, mírně řečeno, nepořádek, se dalo čekat. Ale šokuje mne netečnost českých úřadů, které od května do listopadu nehnuly prstem, aby se můj syn, český občan, dočkal svých práv jak podle zákona o rodině, tak podle mezinárodních úmluv. Obzvláště za situace, kdy je česká místní příslušnost státem únosu potvrzena.
Podívejme se nejdříve, jak k těmto problémům přistupují jinde světě. Necelý rok před prvním únosem mého syna španělské noviny halasně a rozhořčeně psaly o jiném podobném případu. Halasně proto, že onen jiný stát, konkrétně Spojené státy americké, si únos dítěte nenechal líbit. María José Carrascosová, podobná španělská samolibá matka, přesvědčená o své vedoucí úloze při péči o dítě, v lednu 2005 unesla svou dceru z USA do Španělska. Zde ji klasicky místní justice přikryla – děti jsou přece majetek matek – a protože v případě USA netřeba na rozdíl od mého syna dodržovat unijní předpisy, dítě obratem svěřila matce. Americký soudce Edward Torack ze soudu v New Jersey měl však jiný názor. Dítě svěřil otci a matce nařídil dítě vrátit za oceán. Carrascosová, profesí advokátka, se dokonce sebevědomě vydala do Ameriky, aby tam těm nechápavcům objasnila, že dítě už patří jen jí. Pro její španělský světonázor na péči o děti měla tamní trestní justice pramalé pochopení. Carrascosová byla zadržena a v prosinci 2009 ji soudce Donald Venezia odsoudil za únos na 14 let vězení, kde sedí dodnes.
A jak zareagovaly na druhý únos českého dítěte české instituce? Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí a Ministerstvo spravedlnosti mi, na rozdíl od aktivnějšího přístupu za prvního únosu, vyjádřily politování, že nemohou nic dělat a musí rozsudek respektovat. Úřad práce nadále mé manželce vyplácí rodičovský příspěvek. Na to se jí trvalý pobyt v ČR hodí, jakkoliv ho ve Španělsku vytrvale před soudy popírá. Policie ČR odmítla mé ohlášení mezinárodního únosu s tím, že si to mám vyřídit se soudem. Obvodní soud, jenž vede řízení o výchovu syna, odmítl nařídit synův návrat a jeho civilní oddělení mne v harmonii s odvolacím soudem předběžně odsoudilo manželce platit výživné pro ni. Obzvlášť mne zaujalo odůvodnění senátu na pražském Městském soudu, složeného z předsedkyně JUDr. Heleny Horákové a soudců JUDr. Markéty Čermínové a Mgr. Richarda Tomana, že manželka, cituji: „…je nadána veškerými právy plynoucími z Listiny základních práv a svobod, tedy nepodléhá přání žalovaného ohledně místa svého bydliště a není její zákonnou povinností nechat se zaměstnat, zvláště ne, je-li vdanou ženou, která má zákonný nárok na stejnou životní úroveň jako její manžel.“ Konec citátu. Tím přáním žalovaného jsem myslel, že může sama se synem bydlet v našem prázdném pražském bytě (prázdném ve smyslu neobydleném, byt je zařízený), který, ač ve společném jmění manželů, platím pouze já.
Je dobré, že na Městském soudu vědí o Listině základních práv a svobod. Jen je mi líto, že stejnými právy, například na výchovu syna, nejsem nadán i já, když už tedy pojem „dobré mravy“ dostal na frak. Zato jsem ale nadán povinností manželce dorovnávat životní úroveň a sám financovat údržbu společného majetku, ke kterému se manželka opět přihlásí až při porozvodovém vypořádání majetku. Dnes – při předstírání trvalého pobytu ve Španělsku – na svůj majetek ke společnému životu v Praze ve svých přípisech soudům zapomíná, v tuto chvíli se nehodí. Špatně by se vysvětlovalo, proč si někdo s manželem kupuje a zařizuje byt v Praze, když tvrdí, že celé roky bez manžela žije v Madridu.
Nechtěl bych vůči manželce uplatnit drsný americký přístup, ale díky tomu bezzubému českému si připadám jako v nějaké banánové republice se zákony džungle – kdo si dítě unese, ten ho má, a druhý rodič má smůlu. Půl roku jsem syna neviděl a jak dlouho to ještě potrvá? Poslední slovo k výchově mého syna budou mít Obvodní soud pro Prahu 5 (a něco k tomu jako kolizní opatrovník řekne Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí), pak zcela určitě i odvolací Městský soud, a moc bych za to nedal, že i ústavní soudci v Brně. Pořád totiž nemůžu pochopit to, co mi mnozí omílají už přes dva roky: že syn má zůstat s matkou a já bych „měl mít rozum“, tj. souhlasit se současným stavem věcí. Některé věci asi nepochopím nikdy.
28. 11. 2012 at 16:42
Problém je, že všichni (nebo aspoň většina) vědí, co je správné (spravedlivé, v zájmu dítěte, společnosti, …), ale že Ti, co rozhodují, často vědomě a záměrně rozhodují jinak. Současně to nikdy nepřiznají. To, že jsou si vědomi toho, že rozhodují nefér, proti sptravedlnosti, proti zájmům dítěte, … Přinejlepším podvědomě (ale často při plném vědomí) budou neustále stranit matkám (ženám obecně). Přitom zákon (a obecně veškerá legislativa) říká něco jiného – není možné jen na základě pohlaví … takže otec může chodit po nejrůznějších úřadech (OSPOD, soudy, ombudsman, policie, škola, lékař, ….), a moc šancí se dovolat práva nemá. Jóó, kdyby to bylo recipročně naopak, to matka může zajít takřka kamkoli a pravděpodobnost, že jí bude dopomoženo k jejím právům, to je (takřka) jistota.
28. 11. 2012 at 16:59
Některé zlořády se opravdu nedají pochopit a ani se s nimi smířit. Není to jednoduché, ale je potřeba se v těchto situacích nevzdat.
28. 11. 2012 at 17:59
Především přestaňte konečně volit zprofanované parlamentní strany (současné i bývalé včetně jejich odnoží) a skutečně volte někoho jiného (ignorace voleb je k ničemu). Někdo se možná urazí, že tak nečiní, ale je bohužel v menšině. Řeč čísel ja jasná: až 70% občanů (podle typu voleb) vůbec nejde k volbám (ale pak nadává v hospodě) a ti, co se voleb účastní, volí v drtivé většině parlamentní strany, které se občanům smějí do ksichtu (a za jejich zádyspolu až dojemně spolupracují). Doporučuji shlédnout vystoupení ekonoma ČSSD Mládka v Hydeparku ČT 24: ČSSD sice údajně nesouhlasí se zákony přijatými současnou koalicí,ale pokud vyhraje ČSSD tak hlavní jejich principy NEzmění (!!!). Proč? Protože jim to okrádání občanů vyhovuje a jsou v podstatě rádi, že tyto nepopulární (rozumej: zlodějské kroky) udělal někdo jiný.
28. 11. 2012 at 19:23
Feministko, při nejlepší vůli mne nenapadá žádná perspektivní strana mimo parlament. Ano, dá se do urny hodit hlas pro nějakou partu zoufalců, kteří budou mít 0,1%, ale tím si nepomůžeme. Už je nás dost, co před každými volbami oslovujeme všechny relevantní kandidáty, a z nich si pak můžeme vybrat, a jejich sliby jim připomínat. Také můžeme upozorňovat na nešvary, stěžovat si, odvolávat se a psát o podobných případech, jako je tento. Unesených dětí, i v rámci ČR je spousta, ale skoro nikdo o tom nenapíše a když se to stane nějakému otci, je vykulený. Osvětu za nás nikdo neudělá, jen my, sami postižení.
28. 11. 2012 at 20:43
To je přesně ten názor, na který parlamentní strany spoléhají. Napadá mě jen známé přísloví : Komu není rady, tomu není pomoci nebo Národ má vládu jakou si zaslouží.
28. 11. 2012 at 21:29
Feministko, tak co navrhujete? Koho volíte Vy?
29. 11. 2012 at 9:29
To není důležité, důležité je jít k volbám a nevolit parlametní strany. Vyberte si sám, stran je řada. Vodítkem by mohla být jejich aktivita (např. snaha o změnu soudnictví, volebního systému apod.) Nedejte na mediální lživou kampaň(nyní najednou má ČSSD údajně 40% přízeň voličů nebo podezřelá propagace Fischera na prezidenta atd.).
29. 11. 2012 at 14:51
Brzy napíšu článeček „Česko – ráj pro únoskyně dětí 2“
29. 11. 2012 at 17:41
Vždyť jste vedle jak ta jedle.
Problém je popsán zde :
http://www.stridavka.cz/podporujte-zeny-ale-ne-na-sto-procent.html
29. 11. 2012 at 19:40
Těším se na další pokračování Ráje pro únoskyně. Pište všichni, co máte podobnou zkušenost, jestli budeme mlčet, nic se nezmění. Všechny šmejdy je třeba nazvat pravým jménem.