Tomáš Vostrý
22. února 2011 se na půdě Parlamentu České republiky uskutečnil seminář k navrhované novele zákona o rodině poslance Staňka. Na semináři dostali prostor příznivci i odpůrci této novely.
Než začneme s analýzou argumentů odpůrců novely, shrňme stručně současný a navrhovaný stav. Aktuální platné znění zákona říká, že pokud je střídavá péče v zájmu dítěte, pak soud dítě do střídavé péče svěřit může. To znamená, že dnes soud zájem dítěte vůbec respektovat nemusí a může si rozhodnout zcela libovolně.
Naopak znění novely zákona předložené poslancem Staňkem říká, že pokud soud shledá, že střídavá péče je v zájmu dítěte, pak soud dítě do střídavé péče svěří. Navržená novela zákona tak soudy nutí respektovat na prvním místě zájem dítěte nad zájmy ostatními.
V reálné soudní praxi ČR to dnes vypadá tak, že střídavá péče je využívána zcela minimálně a více než 90 % dětí končí ve výlučné péči matky. Ve výlučné péči matky dnes končí i většina těch dětí, u nichž znalecké posudky a posudky OSPOD jednoznačně podpořily střídavou výchovu. Několik konkrétních případů této praxe zaznělo i na tomto semináři. Důvodem zamítnutí střídavé výchovy dnes v drtivé většině případů není zájem dítěte, ale nesouhlas matky.
Podmínka souhlasu obou rodičů aneb o zbytečnosti soudů
Požadavek, aby podmínkou střídavé péče byl souhlas obou rodičů, na semináři zřejmě nejsilněji zazněl z úst reprezentanta Ministerstva práce a sociálních věcí pana Macely. Ponechme stranou, že z úst reprezentanta vládní instituce zazněl požadavek, který je v rozporu s loňskými nálezy Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09).
Požadavek souhlasu obou rodičů (= dvou stran sporu) se střídavou péčí je absurdní ze své podstaty. Pokud jsou rodiče schopni se na střídavé péči o společné dítě dohodnout, pak k tomu nepotřebují žádný zákon ani soud a je nesmysl vydržovat velice drahý soudní a opatrovnický aparát ve stávajícím rozsahu. Zároveň, pokud by soud shledal, že střídavá péče je v zájmu dítěte, ale zamítl ji z důvodu nesouhlasu jednoho z rodičů, pak soud tímto rozhodnutím nadřazuje zájem jednoho z rodičů nad zájem dítěte.
ProFem: Otcové žádající střídavku jsou domácí násilníci
Zajímavé jsou argumenty odpůrkyň střídavé péče rekrutujících se z organizací věnujících se domácímu násilí (na semináři reprezentované zejména paní Kuncovou – ProFem).
Z toho, že se tyto organizace zapojily do urputného boje proti Staňkově novele, je zřejmé, že jejich aktivistky vidí domácí násilí nikoliv jako deviaci postihující menšinu rodin, ale jako převažující jev. Tato (dez)interpretace skutečnosti je zcela pochopitelná – na vytváření dojmu všudypřítomného domácího násilí tyto organizace založily svou existenci a bez ní by nemohly čerpat štědré příspěvky z veřejných zdrojů Podle těchto organizací je drtivá většina mužů (a zejména zájemci o střídavou péči) domácími násilníky (podobné prohlášení zaznělo z jejich strany zcela explicitně již dříve).
Odpor těchto organizací proti nařizování střídavé výchovy – pokud se prokáže, že je v zájmu dítěte – je absurdní. Pokud by se v rodině skutečně vyskytovalo domácí násilí, pak by soud střídavou výchovu zřejmě v zájmu dítěte neshledal a tedy by ji ani nemohl nenařídit. Pokud by však přece jen došlo k hypotetické situaci, že by soud shledal, že střídavá výchova je v zájmu dítěte, přestože v rodině existuje domácí násilí (zřejmě tedy pouze mezi rodiči), pak nenařízení střídavé výchovy znamená opět upřednostnění zájmu rodičů nad zájmem dítěte.
Statistiky a realita jsou však neúprosné – bezkonkurenčně nejvíce jsou násilím a zneužíváním ohrožené děti vyrůstající s otčímem místo vlastního otce, tzn. matky s dítětem ve výhradní péči a „náhradním tatínkem“ (Tyl 2006). Absurdita nekončí: zatímco vlastní otec je v případě žádosti o střídavou péči soudem důkladně prošetřován a zkoumán, matka i její nový partner (který je s dítětem mnohem častěji než jeho vlastní otec) je soudu zcela lhostejný.
Soudkyně: hlavně po nás nic nechtějte
O naprosté nezbytnosti zákonodárné korekce neudržitelné praxe české opatrovnické justice nejlépe vypovědělo vystoupení opatrovnické soudkyně paní Kantůrkové. Ta chtěla ve svém vystoupení zřejmě ukázat, jak je pokroková a tak zmínila, že ona „často domlouvá maminkám, které tatínkům nechtějí půjčovat jejich děti“.
Tato dáma, která by z titulu pozice bývalé předsedkyně kolínského okresního soudu měla být jakousi elitou české justice, dala tímto zcela neprofesionálním vystoupením nechtěně nahlédnout do uvažování typické české opatrovnické soudkyně a poskytla nejlepší obraz o mentálním a profesním stavu českého opatrovnického soudnictví. Zazní-li podobná slova na veřejném semináři zaštítěném účastí ministra spravedlnosti, je nasnadě, co zní za dveřmi jednacích síní a v rozsudcích.
Ani většině opatrovnických soudkyň bohužel vůbec nejde o zájem dítěte, přestože se jím tak často ohánějí. Pokud by jim totiž šlo skutečně o zájem dítěte, ve svém oboru by se neustále intenzivně vzdělávaly a snažily se získat co nejvíce nových informací i z dalších relevantních oborů. „Kvalita a propracovanost“ drtivé většiny rozsudků českých opatrovnických soudkyň i jejich naprostý nezájem o vzdělávací akce (např. loňský seminář Jürgena Rudolpha na pražském magistrátě) vypovídá spíše než o upřímném hledání zájmu dítěte o lenosti a hledání té nejpohodlnější cesty.
Peníze a moc – to je oč tu běží
Přestože se jednotlivá vystoupení a argumenty odpůrců střídavé péče od sebe v detailech liší, skutečné motivy jsou si velmi podobné a zřejmé. Odpůrcům střídavé péče nejde – navzdory jejich proklamacím – ani o zájem dítěte, ani o genderovou rovnost nebo odstraňování genderových stereotypů. Skutečným motivem je buďto lenost nebo snaha uchránit si své mocenské postavení získané za komunismu: absolutní vládu soudkyň a matek nad výchovou a životy dětí.
Stávající zakonzervovanost českého postkomunistického opatrovnického soudnictví vyhovuje zejména rozvodovému průmyslu a vypočítavým matkám. Dětem určitě ne. Zákonná korekce současné soudní praxe je nezbytná. Přijetí Staňkovy novely v navrženém znění (byť ani ono není bez chyb) škody páchané na dětech systémem neodstraní, určitě ale zmenší jejich množství i závažnost.
Je dobře, že všechna vystoupení jsou filmově ZDOKUMENTOVÁNA. Pro budoucnost a naše děti tak navždy zůstane zachováno svědectví o demagogii a absurditách, s nimiž se museli potýkat jejich rodiče.
28. 2. 2011 at 8:28
Dobrý den,
je možno se nějak k filmovému záznamu dostat?
28. 2. 2011 at 8:42
Viz odkaz v textu článku.
28. 2. 2011 at 8:50
Aha, nevšiml jsem si, že to je odkaz. Na Střídavce používáte pro mne příliš novátorský způsob označování linků.
28. 2. 2011 at 9:02
Tak jsem si pustil paní Kuncovou a po pravdě řečeno jsem nijak nepochopil logickou návaznost její vsuvky o domácím násilí k projednávané novele zákona. Snad si najdu tento týden dost času na to, abych těch ukázek shlédl více a něco o tom napsal. Kdyby někdo z účastníků mohl roztřídit zfilmované příspěvky na ty, které bylo pro novelu a proti novele, byl bych mu vděčný.
28. 2. 2011 at 10:04
Naprosto výstižně popsáno, není co dodat. Otázkou i po případném schválení novely však zůstává, zda se skutečně v praxi něco změní nebo si soudkyně typu Kantůrkové budou dál počínat po svém.