PhDr. Ida Želinská

Už druhý týden čtu rozvodové spisy. Kvůli střídavce. Je mi jasné, že žádostí o ni přibude – potřebujeme se dohodnout na jasných pravidlech, jak budou naše kolizní opatrovnice postupovat. A tak dělám poznámky, počítám. Vyrábím tabulku za tabulkou. Ptám se. Osud za osudem mi defiluje před očima a já se snažím pochopit, jak ti lidé, o kterých náš úřad připravuje podklady, i na jejichž základě soud rozhodne o tom, kde budou žít jejich děti a kolik jim budou dávat peněz, vlastně žijí. A i to, co z jejich života zjišťujeme.

Zažila jsem to. Byla jsem vyplašená dvacítka, v prvním ročníku na výšce, v rozvodovém řízení, měla jsem dvouměsíční miminko, bydleli jsme u našich. Právě jsme se balili na přednášku, horká voda do termosky, sunar do láhve, krabička od sody s medem, dva dudlíky, dvě plenky pro jistotu… když u dveří zazvonily dvě tety z úřadu. Pustila jsem je dovnitř a ony mi říkaly věty jako: „… víte, vy se možná ještě vdáte, ale otce tomu dítěti nikdy nenahradíte.“ Létala jsem po bytě, otvírala skříňky a třásla se, zda jsou dost uklizené. O pár dní později, v poradně, se mě zeptala paní doktorka: „Ido, mohu něco? Byli tu ze sociálky, ptali se na vás, ale nebojte – řekli jsme jim, že jste dobrá máma…“ Hanba mě fackovala. Na soud přišla třetí teta, kterou jsem předtím (a ani potom) nikdy neviděla a řekla, že jsme byli nezralí, když jsme se brali, a tak je v zájmu nezletilého dítěte, abychom se rozvedli, a protože oba studujeme, výživné by měli platit naši rodiče, a to podle svých možností. Dívala jsem se jako blázen. Bydleli jsme u našich, moje mateřská stačila tak na sunar a půlku plenek, všechno ostatní táhli oni. Ale jich se nikdo na nic neptal – měli jen dodat výši příjmu.

Nikdy víc jsem ty pani z úřadu nepotkala. Nikdy víc se nikdo z úřadu nezajímal, jak žijeme, zda máme všeho dost, zda se dodržují práva mého syna, zda se něčeho nebojíme, zda plníme, k čemu jsme se zavázali. 17 let a 10 měsíců. Byli to „jen“ cizí lidé, kteří prošli naším životem ve velmi důležité chvíli. Hm… Podivná role.

Kolizní opatrovnice a opatrovníci projdou životem každého člověka, který se rozvádí a má děti. Mnoho jich znám. Většina z nich jsou super lidé a velcí profesionálové. S mnohými roky vedu dialog a vím, že by chtěli dělat a znamenat více. S 200 otevřenými spisy ročně? Asi těžko splní své sny o mediaci mezi rozhádanými partnery. O natažení sítí podpory – tam, kde je to potřeba – a kontrole, zda fungují. O sledováni, zda rodiny něco nepotřebují, i ​​když rozvod skončí. O vyhledávání skrytých problémů.

Nápadů je mnoho. Hm…

Ale teď tu sedím a v duchu si povídám s těmi lidmi, o jejichž soukromí čtu. Co vlastně oni vědí o nás – o úřednících, kteří vstoupili do jejich života? Vědí vůbec, co u nich ta „sociálka“ hledá? Vědí, na co se dívá v jejich bytě? Kolik z nich podepsalo záznam ze šetření a tak souhlasilo s výsledkem? (Na jednu hromádku jsem položila ten podepsaný záznam a na druhou ty nepodepsané klientem, ale podepsané dvěma pracovnicemi. Poměr? 1 : 37. Náhoda? Dohoda?) Jaký návrh si připraví kolizní opatrovník pro soud, pokud máma navrhuje kontakt jednou týdně, ve čtvrtek od 14.00 do 16.00, a táta navrhuje „na střídavku“? V kolika spisech zjistím, že si kolizní opatrovník vyprávěl (vyprávěl, ne „šetřil“) nejen s lékařem a učitelem, ale také s tátovou novou partnerkou, s matčiným novým partnerem, s „jejich“ dětmi, s farářem z kostela, kam chodí, s trenérem na fotbale? Jaké informace o rozvádějících se rodičích řeknou lékařům a učitelům, jež kontaktují nejčastěji, a jakou mají záruku, že je tito neposunou dále nevhodným způsobem? Kolik podkladů je od jiných odborníků?

A to nejdůležitější: kolikrát se setká kolizní opatrovník s rodinou před rozvodem a na jak dlouhou dobu?

Promítám si životy některých svých přátel a zkouším si představit, co by tak bylo napsáno v jejich spisech. Dokázala bych je v těch neosobních řádcích poznat? Jací by byli? Čtu hodnocení lidí, které neznám, a říkám si, že projít tím sítem bez výhrad může jen herec z červené knihovny.

Ale hlavně mě straší jedna věc: jaká je možnost odvolat se proti názoru kolizního opatrovníka jako administrativní autority? Odvolat se chtějí zejména ti, kteří jsou nespokojeni, jak konáme – rodiče. Vyžadují změnu osoby kolizního opatrovníka, namítají podjatost. Nejčastěji jim odepisujeme, že: „chráníme práva dětí, ne rodičů“.

Ale – může se proti našim podkladům odvolat takové devítileté děvčátko? Ne. Nejsme přece v americkém filmu. Jsme na Slovensku.

A chráníme nejlepší zájem dítěte. Vy víte, co to je? Já váhám.

A to už druhý týden čtu jen rozvodové spisy.

A stále mám víc a víc otázek…

Jednu zásadní: jak dostat rozhodování kolizních opatrovníků pod veřejnou kontrolu? Asi postačí, když najdeme způsob, jak se první devítileté děvčátko bude moci vůči našim podkladům odvolat…

Přeložil Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.