Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D
Vážená paní doktorko,
navazuji na náš telefonický rozhovor z prokuratury v Taširu a osobní setkání na ZÚ. Možná, že Vám řada informací bude připadat neuvěřitelná, i pro mne bylo posledních pět let soudních tahanic velkým vystřízlivěním z českých poměrů. Napsal jsem proto dnes o současné situaci nejdříve řediteli ÚMPOD JUDr. Zdeňkovi Kapitánovi, Ph.D, se kterým pravděpodobně jste v pracovním kontaktu, minimálně z konzulárního zaškolení ho znáte. Potvrdí vše, co Vám napíšu, navíc je synovým kolizním opatrovníkem v soudním řízení v ČR.
Nechci Vás zahlcovat fakty, kterých je za posledních 5 let opravdu hodně a vyberu pouze to nejdůležitější. Budete-li chtít podrobnosti, jsem připraven je pružně poskytnout. S manželkou a synem jsme do roku 2010 žili v ČR, manželka měla povolený trvalý pobyt, brala českou mateřskou, měla české zdravotní pojištění, byt v Praze máme dodnes v SJM. V roce 2010 syna poprvé unesla do Španělska, spustil jsem návratové řízení a podal jsem návrh na svěření syna do své péče, alternativně do střídavé péče u soudu v Praze. Rok poté došlo k repatriaci podle Haagské úmluvy a Nařízení Rady č. 2201/2003 a syn se vrátil do Prahy. V roce 2012 ho manželka unesla podruhé po španělském soudním řízení, o kterém jsem vůbec nevěděl a kdy mi španělský soud vložil do úst údajný souhlas se synovým odstěhováním do Španělska. Poté bylo ve Španělsku zahájeno nové opatrovnické řízení, jakkoliv unijní právo vylučuje, aby ke stejnému dítěti běžela dvě soudní řízení v různých zemích EU. Přestože můj španělský advokát několikrát upozornil tamní soud na překážku litispendence, španělský soud všechna má podání zamítal nebo vůbec nepřipouštěl k jednání. O situaci kromě ÚMPOD vědí i na Ministerstvu spravedlnosti (Odbor mezinárodního civilního práva), na Úřadu vlády (já i mí rodiče jsme psávali přímo předsedovi vlády) i v Evropské komisi (komisařka pro spravedlnost). Bohužel, nikdo pro mne a syna dosud nehnul prstem. Spor o příslušnost soudů došel v ČR až k Nejvyššímu soudu, který mi dal za pravdu a určil, že o synově výchově má rozhodnout český soud, konkrétně Obvodní soud pro Prahu 5. Bohužel do dnešního dne se nic neděje, všechny soudkyně si myslí, že jsou nezávislé na zákonech i Nejvyšším soudu, asi třicet stížností na průtahy a návrhů na určení lhůty zůstalo bez výsledku. Za situace, kdy jsem dva roky syna neviděl vůbec a další dva roky ho směl vídat jen pár hodin měsíčně, jsem se rozhodl s ním odjet na Kavkaz. Má manželka se mne na můj souhlas dvakrát v letech 2010 a 2012 neptala, proto se ani já jí v roce 2014 na souhlas neptal. Protože matkám se v ČR toleruje vše, a otcům se nepovoluje nic, její únosy skončily konstatováním, že jde o soukromý spor, můj odjezd se synem je nyní velkým kriminálním dílem, který došel skrze Interpol až na prokuraturu v Taširu a nyní k Vám.
Jak se tedy při překračování hranic ukázalo, španělští justiční mafiáni vydali na mne skrze Interpol zatykač a na syna jakési zadržení v dětském domově. Přesvědčil jsem arménského prokurátora, aby nevěřil španělským lžím a díky dokumentům, které s sebou mám, jsem prokázal situaci, jak je. Arménie proto zatykač neuznala a vystavila nám doklad, že se zde můžeme volně pohybovat a zdejší policie nás již v souvislosti s mezinárodním pátráním nebude nijak obtěžovat (viz dokument, který jsem Vám předal při setkání v Jerevanu). Arméni mne nechali zatykač přečíst, je pro mne ve Španělsku naplánováno čtyřleté vězení a syn má být zadržen v dětském domově tak dlouho, dokud si ho jeho matka nevyzvedne. O mne mi nejde, věděl jsem, že ČR ani Španělsko nejsou žádné právní státy, a do jak velkého rizika se pouštím, nicméně opatření směrem k synovi, pokud by na něj došlo někde v arabské zemi nebo v Africe, mne dosti šokovalo. Arméni mne varovali, ať nikam nejezdíme a zůstaneme zde tak dlouho, dokud se případ nevyřeší, protože v jiné zemi by nemuseli mít pochopení pro otřesné fungování české a španělské opatrovnické justice. Mirek proto nastoupí školní docházku zde, ale z bezpečnostních důvodů zatím nebudu psát podrobnosti.
Žádná španělská soudní opatření nebudu uznávat (v souladu s článkem 23 LZPS), protože už mne unavuje pátým rokem stále dokola vysvětlovat, že žádná španělská instituce nemá co rozhodovat o mém synovi, a to ani tehdy, když paní Hana Vraná (OS pro Prahu 5) a senát soudružky Anisji Pillerové (MS v Praze) v zájmu matky předají příslušnost do Španělska. V případě, že české soudy vysloví v rozporu se zákonem, LZPS i unijními nařízeními opět nepříslušnost, podám dovolání nebo ústavní stížnost a do vyřešení se do Evropy dobrovolně nevrátíme. V případě, že by v aktuálně probíhajícím odvolacím řízení soudružky nezávislé soudkyně náhodou dostaly rozum a vyhověly mému i opatrovnickému odvolání a zároveň byla přijata účinná opatření proti dalšímu únosu matkou do Španělska, jsem ochoten podstoupit dokazování v českém řízení, nicméně k tomu, abych mohl se synem cestovat do ČR a absolvoval tam vše potřebné, je nutné zrušení všech represivních opatření ze španělské strany. Arménská prokuratura Vás nakonec v tomto duchu informovala rovněž, a proto Vás žádám, aby byla podniknuta efektivní opatření v našem případě, tj.:
1) aby byly španělské instituce poučeny o nutnosti dodržovat unijní právo, a to cestou českých i unijních institucí,
2) aby španělské instituce v návaznosti na bod 1 skoncovaly se všemi represivními opatřeními, jinak stávající situace nebude mít řešení a může vyústit i v žádost o azyl zde v Arménii, případně v některé jiné zemi,
3) pokud se nepodaří uskutečnit bod 2, aby samy české instituce oslovily Interpol, případně další policejní instituce a informovaly je o jejich zneužití ze strany Španělska a trvaly na tom, že žádné mé stíhání a odebrání syna není na místě. Je mi známo, že takový postup je možný, protože Interpol bývá někdy zneužíván k nejrůznějším politickým mstám, případně mafiánským zájmům.
Výše uvedené považuji za prioritní, dále Vás ještě žádám, abyste později, ve volné chvíli, prozkoumala Schengenský informační systém a napsala mi, které státy EU španělský zatykač uznávají a které nikoliv.
Děkuji Vám za pochopení a jsem připraven k případným dotazům.
31. 8. 2015 at 19:09
Hodně držím palce, ať se to podaří. Možná to do budoucna bude cesta i pro další tatínky, aby mohli být s dětmi. Je to sice extrém ale to je naše justice taky a možná začne paltit na hrubý pytel hubá záplata.
Syn pozná, že tatínek není asi takovej hajzl, jak tvrdí maminka. Další je, že pocití, že o něj táta stojí natolik, že udělá něco takového.
Pozdravuji do Arménie. Užívat každou minutu k prohloubení vztahu a vzájemné radosti se synem.
JŠ
31. 8. 2015 at 19:48
Držím panu doktoru Jádlovskému palce pro jeho hrdinský čin! Kdo můžete, sdílejte článek kde můžete, ať je vidět, kam to naše (a španělská) justice dopracovala. Otec, který chce vídat vlastní dítě musí prchnout z vlasti…
31. 8. 2015 at 22:18
Mazec! Oběma vám držím palce. Bohužel si nedovedu moc představit, že se v českých či ve španělských soudních hned tak palicích rozsvítí a vezmou zpátečku. Kluci vydržte!!!
1. 9. 2015 at 9:13
Je šílené, co se v tomto státě a Španělsku děje! Držím panu Tomášovi palce, ať se i se synem co nejdříve vrátí zpět do Česka. I když, vzhledem ktomu, jak to tu soudy vedou, by asi bylo lepší zůstat v Arménii. Ať se vám daří a budeme všichni otcové sledovat, jak to dopadne.
1. 9. 2015 at 16:27
Děkuji za nabídku pomoci. Kontakt na mne poskytne redakce Střídavky, kde se dá také ve článcích pod mým jménem najít vše podstatné k historii příběhu.
2. 9. 2015 at 6:43
Tomáši, držím vám oběma moc a moc palce. Bohužel, nevěřím po osobních zkušenostech, v rychlé vyřešení, zvláště ne v českém právním prostředí.
Užívejte se synem každou minutu.
5. 9. 2015 at 13:39
Obdivuji Vaše sebeobětování a držím palce v dalším boji s byrokrací,nenávistí a zlobou.Klobou dolů!
13. 9. 2015 at 12:54
TJ držte se, parádní popis toho jak to Česká republika válí proti otcům. Též jsem zvědav jak se postaví čelem v našem případě kdy zároveň rozhodují soudy SR i ČR. Možná se také dočkáme dvou rozsudků a jen bůh bude vědět který bude platit.
13. 9. 2015 at 21:52
Občan je ve svém svědomí vázán nejednat podle nařízení občanských orgánů, jsou-li tyto příkazy proti požadavkům mravního řádu, proti základním lidským právům nebo proti učení evangelia. Odepření poslušnosti občanským orgánům, když jejich požadavky odporují požadavkům správného svědomí, má své ospravedlnění v rozlišování mezi službou Bohu a službou politickému společenství: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“ (Mt 22,21). „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29). „Když však veřejná moc překračuje svou pravomoc a občany utlačuje, nemají odmítat, co objektivně vyžaduje obecné blaho: má jim však být dovoleno hájit svá práva i práva svých spoluobčanů proti zneužívání moci, ovšem v mezích přirozeného práva a zásad evangelia.“
Odpor vůči útlaku politické moci může oprávněně sáhnout ke zbraním, jen když jsou splněny všechny následující podmínky: 1. v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních práv; 2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; 3. když se tím nevyvolají ještě horší nepořádky; 4. když je oprávněná naděje na úspěch; 5. není-li možné rozumně předvídat lepší řešení.
Paragraf 2242 a 2243 Katechismu katolické církve, Kapitola: „MILUJ SVÉHO BLIŽNÍHO JAKO SÁM SEBE“ Článek: ČTVRTÉ PŘIKÁZÁN Podnadpis: VEŘEJNÁ MOC V OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI 2. podnadpis: POVINNOSTI OBČANŮ
6. 10. 2015 at 11:24
Pane Jadlovsky, drzim Vam palce. Muselo to byt tezke rozhodnuti ale plne ho chapu.
Otazka pro vsechny diskutujici: nevite jeste o dalsich podobnych pripadech otcu pobyvajicich v zahranici s dítětem v podstate z donuceni jako jedine možnosti jak s nim byt?