Mgr. Tomáš Zdechovský
O případu odebírání dětí v Norsku už jsem napsal více článků. Dostal jsem už řadu mailů od lidí, kteří se problematikou zabývají déle než já a v nich i odkazy na řadu dalších případů.
Nejedná se totiž pouze o norský problém, ale na případy podobné jako vejce vejci těm norským lze bohužel narazit i v dalších západních zemích. Vedle Norska bývá často zmiňována Velká Británie, na kterou bych se chtěl zaměřit podrobněji.
Dlouho tabuizované téma
I ve Velké Británii bylo bezdůvodné odebírání dětí dlouho tabuizovaným tématem, jak o tom svědčí i následující případ. Před více než dvěma roky odpověděl premiér David Cameron na dotaz jednoho z voličů týkající se sociálky následujícím způsobem: K pochybení prý dochází v této oblasti „pouze zřídka.“ Samozřejmě šlo jen o bláhové mínění ministerského předsedy.
Na chování britské sociálky si měla tehdy stěžovat i slovenská vláda. Není divu, podle ODHADŮ se na podzim roku 2012 mělo jednat o 30 případů zabavených slovenských dětí. Jen si představte 30 případů á la Eva Michaláková. A protože se častou obětí sociálky stávají lidé indického původu, a proto se ozvala se i Indie. Více o tom ZDE. Koneckonců Indie se dokázala zastat i vlastních dětí v Norsku a vrátit je zpět do jejich domoviny.
V Indii dokonce vznikla v roce 2012 petice komisi OSN pro lidská práva kvůli případům z Norska, ale i Švédska, Velké Británie a americkém státě New Jersey proti zabavování dětí. Iniciátorkou je indická právnička Suranya Aiyar. Petice uvádí několik důvodů své kritiky: Nejzávažnější z nich je takový, že k zabavení dítěte stačí jen opravdu málo. Případy odebrání provází absence férového a nezávislého slyšení, důkazy jsou založené na nepodložených domněnkách a spekulacích a často ani není k dispozici tlumočník. To jsou pouze některé výtky, uvedené ve zmíněném v textu petice.
Stačí vágní posudky
Vraťme se ale zpátky k už zmiňované Velké Británii. Od roku 2008 naopak počet dětí odebíraných kvůli sexuálnímu zneužívání poklesl. Naproti tomu čím dál častěji bývají uváděny velmi nekonkrétní důvody jako „emocionální zneužívání“. Co má tento pojem znamenat? Každý si ho nejspíše může vysvětlovat po svém. Jisté je, že sociálka a soudy považují „emocionální zneužívání“ za pádný důvod k odebrání dětí. Obvinění vznesená na stranu rodičů bývají většinou vágní a špatně dokazatelné a založené na dojmu. Stačí pouze přesvědčení sociálních pracovníků, že dětem hrozí „emocionální újma.“
Sociální systém ve Velké Británii chobotnici. Když vás chytí, těžko pak můžete uniknout z jejich chapadel. Odeberou vám děti, pár „odborníků“ z řad psychologů, napíše vágní posudky. Mimochodem, kdyby nebylo psaní posudků, přišli by dotyční odborníci o významnou část svých příjmů. Rodiče často ani nemohou podat žádné námitky vůči soudu a soudy rozhodují podle věcí z doslechu. Jak je něco takového vůbec možné ve Velké Británii, zemi s několikasetletou tradicí demokracie a vlády práva?
Je také dobré dodat, že děti vyrůstající v pěstounských rodinách mohou fyzické a psychické týrání prožít daleko spíše než ve svých původních rodinách. A původní rodiče? Ti mohou potkávat děti pouze na střežených „kontaktních setkáních“, která mohou být ukončena kdykoli, kdy rodiče projeví náklonnosti k dítěti či když se dítě odváží zeptat rodičů, co se vlastně stalo. Zkrátka Norsko jako přes kopírák, otázkou je, kdo přišel s uvedenými metodami jako první.
Britská a norská sociálka si mohou podat ruku
Christopher Booker, autor článku věnovanému této problematice, z něhož jsem vycházel, píše i o tom, jaké výsledky „ochrana dětí“ britskou sociálkou přináší: Podle statistik 50 % prostitutek prošla sociálkou, stejně jako 80 % prodejců časopisu „Big Issue“ (jakási britská obdoba Nového prostoru), dále potom polovina delikventů a čtvrtina vězněných. To jen tak mimochodem. Lidé z britské sociálky si s norskými kolegy mohou podat ruku.
Stejný autor píše o matce, která spadla z okna, protože se měla „v opilosti pokusit o sebevraždu.“ Ve skutečnosti šlo ale o nešťastnou náhodu. Nic více, jak také uznalo všichni, kteří měli tehdy co dočinění s nehodou. Podle obvinění měla být totiž alkoholička a závislačka na kokainu, jenomže testy prokázaly opak. Odvolání ale nic nezmohla, takže matku nejspíše čekala už jen hodinová „goodbye session“ s dcerou, kterou už nejspíše neuvidí.
Ano, i takové praktiky jsou přítomné dokonce v demokratických zemích. Flagrantní porušování lidských práv tak obrovského rozsahu je ostudou a černou skvrnou na reputaci všech vyspělých evropských zemí, jichž se problém týká. Je velká škoda, že lidem, kteří na případy upozorňovali, nebyla dlouho věnována větší pozornost.
Jak je vidět, situace je ještě horší, než se někteří domnívali, protože by bylo nespravedlivé házet veškerou špínu jenom na Norsko. Boj s touto zvůlí je třeba dotáhnout až do konce. Považuji za děsivé, když země vydávané za vzor svobodné a demokratické společnosti selhávají ve zdánlivé banalitě, jakou je výchova dětí.
Převzato z ECHO24.CZ
14. 1. 2015 at 10:53
fašismus v praxi
14. 1. 2015 at 10:55
a začíná to pošlapáváním práv otců, pokračuje to pošlapáváním práv obou rodičů a končí to totální destrukcí rodinných vazeb a tím destrukcí společnosti, kterou tak lze lépe ovládat- nabízí se otazka čí je to záměr a kdo tahá za nitky
14. 1. 2015 at 15:38
Vážený pane Zdechovský, začněte u fašistek na OSPOD doma! Jen si představte 30000 případů á la Eva Michaláková ročně, když děti přijdou díky těmto zrůdičkám o jednoho rodiče.
A jak je něco v západní demokracii možné? Velmi jednoduše. Západní demokracie se již dávno odklonila od euroatlantických hodnot a přiklonila se k levicové, feministické a pravdoláskařské ideologii, podpořené různými kvótami z Bruselu a pavědami typu gender studies, umožňujících za státní dotace parazitovat jinak neuplatnitelným parazitům na normálních lidech díky neskutečnému „sociálnímu“ aparátu, tj. státu, který se vměšuje i do toho, kdy a jak budeme vyměšovat. V takovém zdegenerovaném zřízení není již pro klasickou rodinu místo.
14. 1. 2015 at 22:07
Odebírání dětí biologickým rodičům je důsledkem nesprávného pojetí společenských věd, založených na představě, že pokud se ze stejně narozených dětí stávají lidé s různými sociálními a kulturními projevy, je věcí sociálního prostředí/kultury/výchovy, co z nich vyroste.
V takovém myšlenkovém rámci je pak ospravedlnitelné v zájmu dětí je odebrat z prostředí, které označíme za nevyhovující. Kritéria nevyhovění si pak v příslušném kulturním pojetí můžeme ohýbat dle potřeb.
A v takovém myšlenkovém rámci je v jejich zájmu žádoucí takové děti aktivně vyhledávat, odebírat a svěřením do péče pěstounů jim umožnit pěstěné a lepší zítřky.
Takové paradigma je ve svých důsledcích zvrhlé právě tím, že popírá biologickou podstatu přirozenosti člověka a rodinných vazeb. A že identita člověka je zaměnitelná a dána především kulturou či sociálním prostředím a ne genetickými vzory rodičů.
15. 1. 2015 at 16:18
genetika působí kupodivu mnohem více než výchova (ať už je jakákoli),
přestože se si dlouhá léta lidé chybně mysleli naprostý opak
22. 1. 2015 at 18:00
http://danahamplova.blog.idnes.cz/c/444975/Norsko-a-nechvalna-historie-rasove-hygieny.html