Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.

Tento článek je popis skutečných událostí a všichni uvedení soudci a úředníci jsou nazváni skutečnými jmény. Někteří proto, že jim chci touto cestou poděkovat a ocenit jejich práci, a ti druzí pro výstrahu všem ostatním. Soudím, že o práci těch, jež si platíme ze svých daní, aby nám a především našim dětem pomáhali domoci se svých práv, můžeme otevřeně mluvit a psát. Vynechávám aspekty manželského krachu, jakkoliv je s případem úzce svázán, ale nechci prezentovat jednostranný pohled a navíc si myslím, že řadu věcí byste mi ani nevěřili.

V červnu 2010 jsme se s mou španělskou manželkou Teresou Panizovou Lobatovou a naším tehdy patnáctiměsíčním synem Mirkem Jadlovským vydali na dovolenou k moři do Španělska. Pro manželku to v podstatě byla i cesta za její rodinou a kamarády, kteří jí chyběli v Praze, kde jsme podle naší dohody po svatbě žili. Koncem dovolené, 20. června, jsme se zastavili v Madridu u manželčiny matky, mé tchyně, která se tou dobou léčila z údajné nemoci a prosila manželku, aby u ní se synem zůstala o pár týdnů déle, než se dostane z nejhoršího. Pozdější vývoj ukázal, že špatné to s jejím zdravím vůbec nebylo. Ač nerad a s vědomím, že celou tu dobu bude syn tak daleko, souhlasil jsem, s naivní myšlenkou, že to jen posílí naše rodinné vazby. V Praze jsem odpočítával dny do 20. července, kdy měla manželka se synem z Madridu přiletět, a těšil jsem se z každé skypové seance.

20. července přišel ze Španělska mail, že manželce propadl občanský průkaz a letištní kontrola ji se synem nenechala nastoupit do letadla. Tušil jsem, že něco není v pořádku, ale přičítal jsem to spíše manželčinu přání zůstat o něco déle u matky. U katolických národů jsou generační rodinné vazby mnohem pevnější než u nás. Když jsem začal na návratu nekompromisně trvat, přišla další výmluva, že letenky jsou v létě moc drahé, potom se zdraví matky údajně zhoršilo, až se manželka a její příbuzenstvo přestalo ozývat úplně – žádná odpověď na e-maily, nikdo nebere telefon. Zvažoval jsem jít na policii, ale ještě před tím jsem si prošel problematiku rodičovských únosů na internetu a zjistil, že tím správným orgánem, na který je třeba se obrátit, je Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen ÚMPOD). Napsal jsem tam a obratem obdržel odpověď, jak dále postupovat. Můj případ měla na starosti Mgr. Kateřina Trundová, která mi ze zkušenosti řekla, že jde o typický rodičovský únos. Popsala mi mechanismy, jakými lze získat syna zpět do ČR, vyžádala si potřebné dokumenty, které prokazují synovo bydliště v Praze a nabídla možnost jejich bezplatného překladu do španělštiny na základě instrukce Ministerstva spravedlnosti.

Pracovnice ÚMPOD mne informovala o únosech do Španělska, kde lze aplikovat kromě stěžejního dokumentu pro tyto případy, Haagské úmluvy o civilněprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, ještě unijní legislativu, jež posiluje práva rodiče, jemuž bylo dítě uneseno proti možnostem rodiče-únosce (Nařízení Rady ES č. 2201/2003). Úmluva hovoří o 6 týdnech, během nichž má dožádaný stát (v mém případě Španělsko) soudně rozhodnout o návratu uneseného dítěte, a já si v té polovině srpna 2010 naivně představil, jak během podzimu budu mít syna zpět doma. Trochu předběhnu, když rovnou napíšu, že syn se vrátil do Prahy až v červenci 2011. Na tomto nehorázném zdržení se podílelo více faktorů a navíc ani červencový synův návrat bohužel neznamenal, že syna konečně jako jeho otec začnu opět vídat a vychovávat.

POKRAČOVÁNÍ