Mgr. Tomáš Jadlovský, Ph.D.
U madridského Soudu první instance č. 93 dostal případ na starost soudce Joaquin Castro Colas, což byl první Španěl, který se v případu mého uneseného syna zachoval zodpovědně a pomyslel na právo dítěte na oba rodiče. Asi se nikdy nedozvím, jestli tak učinil sám od sebe, nebo mu někdo pomohl si správný názor vytvořit. Na jednání, které trvalo velmi krátce, se nejprve vyjádřil státní advokát, který žádal navrácení uneseného dítěte do ČR, poté manželka a její advokátka, které tomu oponovaly, a přidal se k nim i španělský kolizní opatrovník s tvrzením, že návrat dítěte do Prahy není v jeho zájmu. Je mi moc líto, že ho/ji nemohu jmenovat, protože na jednání jsem nebyl a jméno v rozsudku uvedeno nebylo. Být na jednání, musel bych se hodně držet, abych se ho/jí nezeptal, zdali je podle něj/ní v zájmu malých dětí být unášen a izolován od jednoho z rodičů, zdali mu/jí jako opatrovníkovi nevadí, že syn s kožní alergií je v Madridu držen v zakouřeném bytě s domácími zvířaty, nebo že dítě s dvojím občanstvím a s rodiči dvou kultur není učeno jazyku druhého rodiče. Tolik pro ilustraci, jak pracují kolizní opatrovníci ve Španělsku a jak jim leží na srdci zájem dětí. Naštěstí, soudce Joaquin Castro Colas, ať už ze svého skutečného přesvědčení, nebo po poučení shora, jednání ukončil s tím, že jde psát rozsudek. Osmistránkový rozsudek byl zveřejněn hned druhý den, což nasvědčuje spíše tomu, že byl dopředu připraven, aby se španělská justice a ministerstvo spravedlnosti ožehavého problému co nejdříve zbavily. A tak jsme se všichni zainteresovaní dočetli, že manželce se nařizuje nejpozději do 20. června 2011 navrátit unesené dítě do Prahy a zaplatit soudní výlohy. Na dodržení rozsudku měla dohlédnout policie podle místa manželčina madridského bydliště a manželka jí musela předložit koupenou letenku. Pro případ nedodržení příkazu soudce přímo do rozsudku napsal, že půjde o trestný čin maření úředního rozhodnutí. Manželka se sice se synem vrátila do Prahy až o deset dní později, protože se na poslední chvíli snažila předstírat nemoc a žádala o odklad, ale až dosud laxní španělská justice se s ní v tu dobu již nepárala a žádost zamítla.
Tolik o tom, jak může vylhané domácí násilí ve smíšeném manželství zamávat právy dětí na oba rodiče a naopak. A také o tom, jak některé státy nedodržují mezinárodní dohody. A na závěr – nebývá zvykem otců, jimž je upíráno právo péče o děti, příliš chválit české instituce, a ještě je dávat za vzor někomu jinému. Udělám malou výjimku – pokud jde o vymyšlené bláboly o domácím násilím, musím ocenit policejní hlídku ze služebny na Praze 5 – Barrandově, jména jejichž členů bohužel neznám. Když mi přivedla 16. července 2011 manželka spolu s tchyní (mozkem dřívějšího únosu) syna na první víkend se mnou, udělaly hysterickou scénku a rozházely věci po bytě. Syn samozřejmě plakal. Sousedé, zvyklí na tichý byt, zavolali policii. Hned po jejím příjezdu manželka spustila svou oblíbenou odrhovačku – manžel mne fyzicky napadl, stejně i mou matku, a to přímo před synem. Ukázal jsem veliteli hlídky dokumenty o únosu, o falešném obvinění ve Španělsku, které již bylo pravomocně vyvráceno. Manželka požadovala, aby mne policie odvedla na výslech s tím, že ona s matkou a se synem půjdou pryč, protože syn přece nepůjde se mnou na policii, i když má strávit víkend s otcem. Velitel hlídky řekl, ať si vezmu syna a jdu s ním do bytu, a manželku s tchyní vyvedl z domu s tím, že mi nemá dále bránit strávit se synem víkend. Cestou ven ještě obě Španělky na policisty něco pokřikovaly, ale tomu už jsem nerozuměl. Ze soudního spisu jsem zjistil, že poté ještě běžely na jinou služebnu v centru Prahy podat na mne trestní oznámení, odtud to postoupili na Barrandov a tam to rovnou odložili. Tak začal můj první poúnosový víkend se synem. Po roce, co jsme se neviděli, jsme měli co dohánět.
Ocenit si zaslouží i JUDr. Hana Vraná, soudkyně opatrovnického oddělení Obvodního soudu pro Prahu 5. Na dalším soudním jednání, na které se manželka již dostavila a vykřikovala tam, jak je obětí domácího násilí a jaký jsem já tyran, jí řekla, že ji to nezajímá, ani kdyby nějaké násilí opravdu bylo (správně odhadla, že nebylo). Řekla, že bude soudit v zájmu dítěte a spory mezi rodiči do toho nepatří. Španělští diplomaté, kteří chodí pražská soudní jednání kolem mého syna Mirka sledovat, měli asi o čem přemýšlet. Ale nedělám si iluze, že to, co tam od české soudkyně slyšeli, ve Španělsku někomu vyřídili.
16. 5. 2012 at 5:20
Tohle vám nezávidím. Mně sice žena nebránila ve styku s dětmi, bohužel dlouho jsem bojoval o střídavou péči. Byť děti chtěli trávit čas se mnou, podle paní ze sociálky by to nebylo vhodné. Dnes už střídavou péči máme a jsme spolu s dětmi spokojení.
Doufám že vám to dopadne dobře.
16. 5. 2012 at 7:41
držím palce.
v Praze 8 řeším na kraji něco podobného. jen se slovenkou
16. 5. 2012 at 8:14
Tomáši, přeju Vám pozitivní zkušenosti s jednou hlídkou policie a jednáním jedné soudkyně. Bohužel je tento postup státních orgánův ČR dost ojedinělý. Většina otců je naopak soustavně vystavena diskriminačnímu a šikanóznímujednání. Mnoho jich v podobných případech po vlastním napadení bylo policiíneochráněno, avšak zajištěno a následně účelově označeno za útočníka.
16. 5. 2012 at 9:06
Děkuji za slova podpory a držím palce na Praze 8. Nemyslete si ovšem, že případ již skončil dobře, toto bylo jen vítězství, pokud jde o únos. Soud ani po 22 měsících nerozhodl, syna vídám minimálně i v ČR. A největším zklamáním je pro mne přístup ÚMPOD, o jeho další činnosti více zde: http://www.k213.cz/UMPOD-urad-pro-ochranu-matek-jakychkoliv
16. 5. 2012 at 9:47
přesně jako u mě:-)
tchýně byla mozkem únosu mé dcery z domova a velice dobře vyškolená na domácí násilí a to jak universitou třetího věku tak časopisy Vlasta, žena a život, květy.
Také mě zachránila Policie P9 kterou žena zavolala v noci po útoku na mě, öni ženu zmáčkli a rovnou zapsali že agresorkou u nás doma je ona. V té době jsem si myslel že jí jen hrabe, o půl roku později mi došlo že byly s tchýní o dva roky napřed přede mnou…