Jindřich Brož

Zatímco radikální feminismus útočil na principy vyhodnocování a plánování výzkumu a experimentů především ve vědách společenských či humanitních, ultraradikální feminismus se snaží objevit androcentrické předsudky i ve vědách, kde je možnost zkreslení na základě nějakých předsudků velmi ztížená, a dokonce kritizuje i samotnou ideologii vědy. Jaké to může mít důsledky? Kellerová o tom říká doslova: „Rozpětí této kritiky nás odvádí ze sféry liberalismu a vyžaduje od nás schopnost zapochybovat o samotnou výchozí pozici objektivity a racionality, která tvoří základ vědeckého snažení.“ Katalyzátorem tohoto radikálního kroku byla snaha feministek navrátit (sic!) ženám pozici aktivních činitelů ve vědě. Znamenalo to stále měnit základní myšlenky jejich nauk; tato situace však již nebyla dále udržitelná, a feministky začaly věnovat pozornost patriarchálním předsudkům v oblasti sociální struktury a funkci jazyka a myšlení.

Feministky totiž věří, že vědecké myšlení není určováno vlastní logickou a empirickou nutností. Kdyby tomu tak bylo, nemohl by zde být patrný žádný „autorský rukopis“, odrážející, že jde o dílo ženy nebo muže. Kromě toho by představa, že svět je jinak vnímán ženami a jinak muži, mohla vést k dalšímu vylučování žen z vědeckého procesu. Feministky tedy začaly odkrývat domnělé filosofické a historické nedostatky v klasickém pojetí vědy a začaly v nich rozpoznávat způsoby, jak bylo vědecké poznání utvářeno svým politickým a sociálním kontextem. Tak došlo k tomu, že feministky začaly vědu chápat jako společenský proces.

Ovšem chápat vědu pouze jako produkt společenského procesu či jako společenský proces sám je nejen nepravdivé, ale i nebezpečné. Abychom si dokázali nepravdivost tvrzení, že výběr předmětů vědeckého zkoumání a vyhodnocování výsledků tohoto zkoumání jsou pod diktátem potřeb společnosti a politické situace, nemusíme chodit daleko do minulosti. Za názorný příklad může posloužit Albert Einstein a jeho teorie relativity. Nelze se domnívat, že teorie relativity byla vynalezena či objevena pod tlakem potřeb společnosti nebo na politickou objednávku. Ve společnosti nebyla žádná potřeba, která by ke svému uspokojení vyžadovala právě teorii relativity. Zde je vidět, že vznikla zcela nezávisle na společnosti a politice. Podobný příklad lze najít v 19. století u Darwina, v jeho teorii evoluce. A nakonec se můžeme podívat třeba na Reného Descartese a jeho diferenciální počet. V době třicetileté války byl pro společnost jako celek i pro politické představitele diferenciální počet naprosto zbytečný a prakticky nevyužitelný. Byl stvořen pouze z touhy po poznání a popsání světa. Z touhy po pochopení všech souvislostí mezi ději probíhajícími ve vesmíru a opět ne z potřeb společnosti nebo z nařízení politiků. Takových příkladů lze najít stovky.

Je však nutno připustit, že mnoho vědeckých objevů bylo politicky zneužito či že byly provedeny na základě nějaké objednávky, přesto však vědu nemůžeme takto paušalizovat a upírat jí na tomto základě její autonomii. Upřeme-li vědě autonomii, degradujeme objektivitu a rozhodování o tom, co je pravda a co ne, se přesune do sféry politické. Prohlášením, že věda není autonomní, feminismus napadá objektivitu vědeckého zkoumání. Objektivitu zkoumání nazývá ideologií objektivity. Tato ideologie podle feministek prosazuje protiklad mezi (mužskou) objektivitou a (ženskou) subjektivitou a odmítá možnost jejich propojení. Feministická kritika na tuto ideologii zaútočila následovným způsobem: ve vědeckém myšlení je třeba změnit pojetí objektivity a tu je nutno chápat jako dialektický proces. Tento přístup však vede k relativizaci objektivity: objektivita není objektivní, nýbrž je ovlivněna subjektivním pohledem vědce, který svou subjektivitu nevědomě promítá do závěrů svých výzkumů. To však není pravda, alespoň ne u věd, které jsou skutečnými vědami. Subjektivitu nelze aplikovat do věd jako je chemie, fyzika, matematika, ale – jak jsme si ukázali na příkladu Jane Lancasterové – ani do biologie. Samozřejmě, že subjektivitu lze aplikovat v sociologii a psychologii, jenže to jsou právě ty slabé vědy, kde lze aplikovat téměř cokoli.

Kellerová píše, že tento feministický relativismus ruší veškerý potenciál feministické kritiky pro nové chápání vědy. Podle ní má totiž feministická kritika dva základní cíle, a to odlišit ve vědě lokální od univerzálního a učinit legitimními ty části vědecké kultury, které byly odmítány, protože byly definovány jako ženské. Její názor tedy známe, ale nevíme, co znamená. Nevíme, co je myšleno jako lokální a co jako univerzální. Ani nevíme, jaké jsou ony odmítané části vědecké kultury, které jsou odmítány kvůli tomu, že jsou ženské.

Feministky se také domnívají, že objektivita je spojována s maskulinitou (?) a autonomií a cíle vědy s mocí a nadvládou. To, že se cíle vědy s mocí a nadvládou v praxi nespojují, alespoň ne v takové míře, aby se to dalo považovat za směrodatné, jsme si už doložili výše. Spojení objektivity s maskulinitou a důsledky tohoto spojení sama Kellerová považuje za méně jasné. Aby tento vztah ozřejmila a obhájila, vypomohla si (jak jinak?) freudismem – psychoanalýzou. Možnost aplikovat freudismus na cokoli se zde opět ukázala jako velice výhodná. Kellerová rozvinula na bázi psychoanalýzy několikastránkovou teorii, aby ji nakonec zakončila slovy (citací): „Pouze falická psychologie umožnila agresivní zacházení s přírodou.“ Na jiném místě píše: „Ani oidípovskému dítěti, ani moderní vědě se nepodařilo zbavit svých předoidípovských a v zásadě bisexuálních tužeb. Pouze pochopíme-li tuto skutečnost, můžeme začít hledat vědu jinou, vědu nedeformovanou maskulinními předsudky.“ Vskutku brilantní závěr. Problém je však v tom, že oidípovský komplex a bisexuální tužby nebyly nikdy dokázány. Freudismus je konstrukt, který není ověřitelný. Vyvozovat z něj závěry se rovná implikaci: tedy je-li předpoklad nepravdivý, je každý závěr z něj odvozený pravdivý.

Feministky mají pocit, že věda v pojetí mužů vede k ovládnutí přírody a k jejímu zotročení, zatímco ženy chápou vědu jako „rozhovor“ či „dialog“ s Přírodou. Termínu „ovládnutí a zotročení“ lze v souvislosti s přírodou rozumět dost obtížně. Vědění a využívání znalostí není zotročováním či ovládáním; je to aplikace poznatků v praxi s cílem zlepšit život lidí nebo hlouběji pochopit další jevy. Neaplikování poznatků by vedlo ke stagnaci lidstva a jeho následnému úpadku.

Co napsat na závěr? Snad jen to, že feminismus nemůže do vědy jako takové přinést nic dobrého. Žádná ideologie promítnutá do vědy pro ni není přínosem, naopak: stává se její zhoubou. A že by se stala zhoubnou i v případě feminismu, je nabíledni. Feministická kritika objektivity, zběsilé hledání nových formulací, jež křečovitě obracejí objektivní fakta, i prosazování názoru, že pravda je subjektivní, opravdu nejsou skutečnostmi, které by mohly vědu nějakým způsobem obohatit. A snaha přesvědčit veřejnost, že feminismus ve vědě přinese lepší a pravdivější výsledky, se ukazuje jako propagace lži.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST