Jindřich Brož

Žena v devatenáctém století

Veškerý vývoj postavení ženy ve středověku a novověku tedy byl popisován z hlediska vyšších sociálních tříd. Z těch se také rekrutovali bojovnice a bojovníci za práva žen. Je to logické. Vždyť ti jediní se mohli nějakým způsobem zasadit o konkrétní změny ve společnosti a dohlížet na jejich plnění. Dvacáté století do tohoto stavu vneslo čerstvý vítr. Zrušení nevolnictví, průmyslová revoluce, rozmach Spojených států amerických, vznik ústav, hospodářská konjunktura po napoleonských válkách a další skutečnosti, charakteristické pro devatenácté století, daly vzniknout prvním společnostem založeným na občanských principech, především v anglosaských zemích. v té době také konečně vznikají moderní ženská hnutí, která nalézají oporu již v středních třídách a ve třídě dělnické.

Nejranějším moderním ženským hnutím, které mělo nějaký politický kontext a cíl, bylo sdružení amerických žen, jež požadovalo s muži stejná politická práva a rovnost ve vzdělání.

Doba francouzské revoluce sice patří do konce osmnáctého století, povahou je však bližší devatenáctému, jehož děje anticipovalo, než dobám předchozím. A tak také první výraznější postavou rodícího se ženského hnutí je Francouzka Olympie de Gouges, která předložila konventu „deklaraci ženských práv“, v níž bylo obsaženo zhruba toto: „Národ a lidstvo se skládá z mužů a žen, proto je třeba umožnit i ženám, aby se podílely na veřejných věcech, neboť zákonodárství má být vůlí celého národa.“ Tato snaha samozřejmě nebyla přijata s žádným nadšením – společnost na takové uvažování očividně nebyla dost vyzrálá: hnutí vedené paní de Gouges bylo potlačeno a podobné spolky žen byly zakázány.

V téže době se ve Velké Británii objevuje další výrazná postava ženského hnutí, Mary Wollstonecraftová (1759-1797). Zabývala se výchovou a vzděláváním děvčat a její nejznámější dílo nese titul „Obrana ženských práv“. Mary Wollstonecraftová získala triviální vzdělání a aby dosáhla vyššího, stala se stejně jako mnoho žen té doby samoukem. Za svůj nepříliš dlouhý život stačila založit školu a publikovat literární kritiky i romány a eseje, zabývající se především vzděláním a vzděláváním. V „Obraně ženských práv“ jsou již v podstatě definovány hlavní cíle a složky emancipačního hnutí. (Těmto složkám emancipačního hnutí se podrobněji věnuji v jiné kapitole.)

Přestože v tomto období došlo k podstatnému uvolnění života žen ve společnosti, jak lze usuzovat i ze zveřejňování a jistým způsobem i oceňování děl uvedených autorek, jejich právní postavení se příliš nezlepšilo. Jako příklad lze nastínit situaci, v níž se ženy nacházely v nejdemokratičtější zemi Evropy, ve Velké Británii. Ostatně, právě anglosaské země se později staly kolébkou feminismu.

Nepříliš častý, avšak ne neobvyklý byl názor, že ženy nemají duši. V takovémto názorovém prostředí se ženám zajisté těžko vystupovalo s nějakými návrhy, byť oprávněnými. Avšak ani ti, kdo ženám duši přiznávali, pro ně rozhodně neprosazovali stejná práva a rovnost s muži. Tak například teprve manželství dávalo ženě právní subjektivitu, ale pouze v tom smyslu, že se muž a žena stali jediným subjektem – pod plnou mocí muže. Byl to zákon uměle vytvořený a díky rozvinutému principu zvykového práva nebylo právní postavení ženy tak špatné, jak by se na první pohled zdálo. Měla kupříkladu právo na vdovský podíl z majetku, a to do výše jedné třetiny, a manžel, který se po sňatku stával správcem rodinného jmění, a tedy i správcem manželčina věna, musel při svých finančních a hospodářských transakcích brát na tento její vdovský podíl zřetel. Mohl z něj pobírat rentu či jiné zisky, nesměl jej však prodat. Dále ručil za manželčiny případné dluhy a delikty, které spáchala, a byl ze zákona povinen poskytovat jí živobytí. I přes tyto problematické výhody byla ženina situace po sňatku z dnešního pohledu dost nepochopitelná. Oplátkou za ně musela manželovi sloužit a tvořit s ním manželské společenství. Na druhou stranu byla manželova odpovědnost za ženiny zločiny vyšší, spáchala-li je v jeho přítomnosti, poněvadž se předpokládalo, že ji k činu naváděl. Vdaná žena ani nesměla uzavírat smlouvy, pouze v podřadných záležitostech a ještě zastoupena manželem. Bez přítomnosti manžela nemohla žalovat ani být obžalována, nemohla napsat závěť, rozhodovat o svém majetku ani o pěstounovi svých dětí a v případě škody dokonce neměla nárok na náhradu.

Je však třeba si uvědomit, že mluvíme pouze o formálně-právním postavení ženy ve společnosti. Její reálná situace byla již kolem roku 1815 diametrálně odlišná. Systém založený na této ochranitelsko-utlačovatelské právní formě nemohl mít v době bouřlivých změn, jíž bylo devatenácté století, dlouhého trvání. Tehdejší společnost pochopila, že taková diskriminace její významné, ba nepostradatelné součásti brzdí její vlastní vývoj, a tak nečekala na vyhlášky, výnosy či zákony a začala si počínat, jako by změny již nastaly. Proto se navzdory právním předpisům ženy stávají úspěšnými podnikatelkami, správkyněmi pozůstalostí či vykonavatelkami závětí a uzavírají pro sebe výhodné předmanželské smlouvy.

Podobně jako v Anglii tomu bylo i ve Spojených státech, kde společenský vývoj rovněž předběhl právní normy. v USA však měly jednotlivé státy rozdílné zákony, vyplývající z tradice ovlivněné přístupem španělským, francouzským či anglickým. Na severu a na západě, kde byly původně anglické kolonie, se právní postavení žen rychle lepšilo, i když státy Pensylvánie a New York přijaly právní úpravy zlepšující statut ženy ve společnosti až roku 1848. Do tohoto data podepsalo listiny zajišťující právní legitimitu žen již sedmnáct státu Unie.

Jiná situace byla mimo anglosaský svět, například ve Francii. Revoluce z roku 1789 přinesla i změny, jež postavení žen zlepšily. Tehdy se podařilo přijmout zákon o rozvodu, který umožňoval manželství rozvést, pakliže obě zainteresované strany souhlasily. Přijetí zákona mělo ten důsledek, že do konce osmnáctého století skončilo ve Francii rozvodem přibližně každé třetí manželství. To jen dokládá, jak byl tento zákon potřebný. A zákon o rozvodu nebyl jediným; v letech 1791 až 1794 Francie přijala řadu dalších zákonů, jež ženu osvobozovaly. Všechny včetně rozvodového potom roku 1799 zrušil Napoleon zároveň s direktoriem. Některé nezrušil de facto, ale například podmínky pro rozvod změnil takovým způsobem, že se výsledek rovnal jeho faktickému zrušení. Žena už s výjimkou jediného případu nemohla požádat o rozvod z důvodu nevěry, zatímco muž ano. Tím jediným případem bylo, že si muž dovedl konkubínu až domů. Byl-li muž alespoň trochu inteligentní, dokázala tato podmínka ženě zabránit, aby se záletného manžela zbavila. Zatímco nevěrná žena mohla být za svůj čin potrestána vězením od tří měsíců do dvou let, muž pouze zaplatil pokutu. v případě vraždy manžela neměla manželka nárok na obhajobu; manžel mohl uvádět polehčující okolnosti. Co se týká majetku, bylo ženě zacházení s ním přesně právně vymezeno, pokud nebyla regulérně registrována jako obchodnice. v oblasti politické se tedy po revoluci nedosáhlo žádných změn. Roku 1789 sice začaly vznikat ženské kluby, ale již v roce 1793 byly tyto aktivity zrušeny a Výbor pro veřejné blaho ženám výslovně zakázal vstupovat do vlády, požívat politických práv a sdružovat se v klubech. Po Napoleonově pádu a restauraci bourbonské dynastie protiženská politická linie zesílila a sami Bourbonové tlaky k návratu patriarchální společnosti osmnáctého století ještě zintensivnili.

Ve zbytku Evropy byla situace velmi podobná. Po krátkém období reforem, kdy se žena začala vymaňovat z klasického modelu patriarchální společnosti, nastal návrat k bývalému stavu věcí a její postavení se leckde i zhoršilo. Přestože praktické výsledky Velké francouzské revoluce měly na postavení ženy nulový či dokonce záporný vliv, byl zde i určitý teoretický přínos, totiž že se o tomto jevu začalo mluvit. Byla zahájena všeobecná debata na toto téma a k jejím výsledkům patřilo právě stěžejní dílo Mary Wollstonecraftové „Obhajoba ženských práv“. V tomto období vznikají jak díla podporující emancipaci žen, tak díla, která se staví až fanaticky proti. Jedním z vášnivých odpůrců byl Restif de la Bretonne, který ke své argumentaci používal ty nejhorší předsudky. Jeho díla se velmi dobře prodávala a s nemalou chutí četla. Další odpůrci se rekrutovali z řad romantiků, například Victor Hugo, lord Byron či Stendhal. Naopak velkým zastáncem emancipace byl John Stuart Mill (1806-1873), který otevřeně vystupoval proti neschopnosti a nechuti soudců spravedlivě odsuzovat viníky násilí na ženách a proti soustavnému upírání ženských práv. Je autorem významného díla „Poddanství žen“, ve kterém vztah tehdejší společnosti k ženám silně kritizoval.

I když měly anglické ženy ve společnosti mnohem větší svobodu než ženy francouzské, byla to právě Francie, kdo dal ženskému hnutí první konkrétnější filosofický rozměr. Francouzky se mohly opřít o učení společenského utopisty Clauda Henriho Saint-Simona a jeho následovatelů. Přestože se Saint-Simon zabýval především vlivem průmyslu a výroby na vládu, našly si ženy v jeho filosofii něco, co potvrzovalo jejich názory a pomohlo jim to posílit pozici ve společnosti. Tím něčím bylo Saint-Simonovo přesvědčení, že duchovní moc musí nahradit hrubou sílu – tedy zásada, jíž se z morálního hlediska nedalo nic vytknout a která poukazovala na nutnost přisoudit ženě ve společnosti důležitější roli. (Je zřejmé, kdo představoval „hrubou sílu“ a kdo „duchovní moc“. S tímto rozdělením lidské společnosti na skupinu „rozumovou a citovou“ a skupinu „silovou a agresivní“ se pak setkáváme ve feministickém hnutí dvacátého století.)

Na Saint-Simona navázal jeho žák Barthélemy Prosper Enfantin, který se pokusil Saint-Simonovy utopistické myšlenky uvést do praxe a založil jakási společná sídliště a výrobní družstva, kde již nedocházelo k pohlavní segregaci. Na jeho přednášky chodily tisíce lidí a jeho stoupenci a stoupenkyně žili v Paříži, v Lyonu, ve Spojených státech i v Egyptě. Zkázou jeho i celého hnutí se stalo, že Otec Enfantin, jak ho také nazývali, začal jako jeden ze způsobů ženské emancipace propagovat volnou lásku, a tak se zanedlouho celé hnutí zvrátilo v morálně pokřivenou sektu, která se oddávala sexuálním orgiím. To mělo za následek uvěznění Enfantina i jeho nejbližšího spolupracovníka Michela Chevaliera a rozklad sekty. Část rozpuštěného sboru se sdružila v jiné uskupení, které se nazývalo „Nové ženy“. Jeho členky se dožadovaly práva rozhodovat o svém sexuálním životě samy a svobodně, a to vedlo k různým excesům: jedna z těchto saintsimonistek, jak si také říkaly, měla každé ze svých čtyř dětí s jiným mužem a za žádného se neprovdala. Některé z postojů „Nových žen“ našly svůj odraz v feminismu dvacátého století. Toto společenství také vydávalo časopis, do kterého mohly přispívat pouze ženy. Organizace neměla dlouhého trvání, avšak svou leckdy až trapnou činností stačila zdiskreditovat francouzské feministické hnutí až do konce devatenáctého století.

Proč k takovýmto výstřelkům nedocházelo ve Velké Británii? Důvodem byl dle mého soudu fakt, že Británie nebyla extrémům a extremismu nikdy nakloněna. Občanská společnost, zvykové právo a izolovanost ostrova, na jehož území se v novověku prakticky neválčilo, dělaly z Anglie ostrov uměřenosti a kontinuálního společenského vývoje – a to nebývá půda, ve které by mohl extremismus zapustit kořeny. Vznikla zde společnost, která téměř vždy předběhla legislativu a jejíž zákony se řídily podle vůle lidu a ne lidé podle vůle zákonodárců. Byla to situace naprosto odlišná od ostatní Evropy. Francie, otřesená Velkou revolucí 1789, zažila kulturní šok. Zmatení hodnot, kulturní mezera a rozbití tradiční společnosti jsou naopak podmínky, ve kterých se extremismu velmi dobře daří. (Podobná situace nastane po první a především po druhé světové válce, kdy v prvním případě vznikne nacismus a ve druhém komunismus.)

Co říci na závěr? Devatenácté století bylo jednou z nejvýznamnějších epoch v dějinách lidstva. Obrovské společenské, hospodářské, technologické a demografické změny daly vzniknout myšlenkám, které chápaly svobodu jako nutnost, bez níž nemůže vývoj společnosti pokračovat. Tradiční feudální vazby byly v důsledku průmyslové revoluce definitivně zpřetrhány a industrializovaná společnost zapříčinila nárůst a rozvoj střední třídy, která získala větší vliv a lepší postavení a stala se nositelkou moci a bohatství. Byly zrušeny rigidní středověké cechy, a tím i jejich nesmyslné požadavky na nové mistry. Mistři toužili ve svém oboru vydělávat, přitom však dosud neustále naráželi na byrokratické překážky. Schopnosti, um, nadání, ale i vzdělání se stávají hlavními kritérii pro získání práce a úspěšnou kariéru. A tato situace se prostě nemohla neodrazit také v životě žen. Mnoho jich studuje (často na zapřenou), stávají se významnými spisovatelkami, malířkami, herečkami i podnikatelkami a vědeckými pracovnicemi. Další ženy se zajímají o politiku; dokáží se v ní orientovat, ovlivňují voliče a podporují jednotlivé strany.

Devatenácté století přineslo nebývalé rozšíření občanských práv a svobod, k čemuž přispěl také vznik novin a časopisů, informujících občany o dění ve státě a ve světě. Začíná se pracovat s veřejným míněním, které pak následně ovlivňuje politiku. Příčinou tohoto stavu byla proměna samotné definice veřejnosti, do té doby představované pouze rodovou a hospodářskou elitou, jež byla až na výjimky konzervativní. Pojem veřejnost se začíná chápat v moderním, dnešním smyslu. Tak se připravila půda pro úplnou a dokonalou emancipaci ženy v následujícím dvacátém století.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST