Tereza Bošková

Nikdy jsem se necítila silnější a stabilnější. Nikdy jsem necítila takový pocit integrity jako teď. Strávila jsem spoustu hodin nad rodinnými alby a vychutnala si dlouhé rozpravy s nejstaršími členy rodiny. Stopovala jsem svou krev až k přelomu 17. století.

Dlouho a zaujatě mluvili, kladla jsem jim otázky a pozorně naslouchala vyprávění o svých pra pra prapředcích.

Dověděla jsem se o historii našeho rodu až do počátku století a je to fascinující pocit, když najednou všem těm předkům se silnými osudy vidím skoro do očí. Cítím je za sebou stát. Cítím jejich tichý souhlas, jejich povzbudivý úsměv, ať už se mi daří, nebo něco vorám. Vědí, že to je prostě život. Jsem s nimi v bezpečí.

Já ale někdy cítím velký vnitřní neklid, který jsem si nikdy dřív nedovedla vysvětlit. Vydala jsem se totiž jinou cestou, než většina mých přímých předků. Někdy cítím jakousi vinu a odloučení, že se zpronevěřuji starým hodnotám klasické zemědělské rodiny. Že zrazuji usazený způsob života, který buduje a udržuje materiální živobytí a ctí práci rukou. Vymykám se z té linie, protože se živím hlavou. V naší rodině (na obou stranách) měly materiální hodnoty, které jsou hmatatelné a mají putovat do rukou nových generací, vždy velký význam. To moje nápady a práce mají naopak krátkou životnost. Někdy cítím, že se zpronevěřuji prastarému řádu rodu Liškutínů, Šírů a Páralů. Opustila jsem rodnou půdu a dala přednost dálkám. Rozhodla jsem se žít tisícem životů, které měním jako měnu, kterou platím. Nořím se do odlišných kultur a civilizací a někdy si nejsem jistá, jestli jsem měšťačka, nebo venkovanka, jestli jsem Češka, nebo Moravanka, jestli jsem vzdělaná bojovnice, objevitelka a feministka, nebo tradiční, nekomplikovaná poskytovatelka domova a nenáročná domácí udržovatelka rodinného krbu. Někdy nevím, jestli mířím vpřed, nebo jestli se vracím zpátky.

Jsem žárlivá ctitelka starého řádu i neunavná objevitelka nových způsobů a nových osobních svobod. Jsem šílená cestovatelka prostorem i časem. Ale zároveň dojatá navracečka domů a hledačka toho „starého a známého“ v jakékoliv formě.

Někdy mě ty protiklady trhají na kusy.

Všechno do sebe poněkud zapadlo, když jsem se seznámila s Bóšovými prarodiči, kteří nás barvitě zasvětili do příběhu jejich rodiny. Tím, že jsem poznala Bóšu, dostanu možnost přijmout do sebe energii jeho rodu. Ten přesně vyvažuje druh energie, ze které jsem vzešla. Vytváří dokonalou rovnováhu k našemu usazenému bezpečí ukrytému v materialismu, k tradici vytesané do dřeva a kamene. A to, cím jsem se vymykala, získává teď novou oporu.

Stěhovavý život závislý na práci, časté opouštění rodných míst, život v domcích a pronajatých miniaturních bytech, dočasná řešení, práce v zahraniční, nejednotný původ nevěst a ženichů… Žádné rodinné usedlosti a dědické povinnosti, které lámou vaz. Střídající se životní podmínky a naprostá absence lpění na materiálním zázemí. Automatická otevřenost ke změnám. To je Bóšova strana, která je teď i mým zázemím. Ten protiklad doplňuje a zašťiťuje tu mou vlastní rozpolcenost a nastává rovnováha. S Bóšou jsem kompletní bytostí.

…

Můj dnešní text má dvě pointy. Ta první se týká důvěry ve fakt, že si nebereš jen jednoho člověka, ale celý jeho rod, který mu koluje v žilách. Myslím, že je na mnoha úrovních praktické, když víš, kdo jeho předkové byli a když se s tím můžeš ztotožnit.

Za další, teď už vím jak je fajn vědět odkud jsem vzešla, je to ve skutečnosti mocný stabilizátor. Doporučuji. Stojí za to vyslechnout stařešiny rodu, dokud se jim chce mluvit…

Převzato z SIROVA.BLOG.IDNES.CZ

...

Facebook

Twitter

Linkedin

VK

email

Print