Marcela Tobiášová
Mezi mou obrovskou životní prohru patří rozvod. Přestože jsem ráda – řečeno zjednodušeně – že jsem se toho vola zbavila, hořkost ze selhání a neúspěchu v sobě stále mám a asi budu mít vždy. Můj bývalý manžel, přese všechno, co jsme si navzájem udělali, zůstává stále tátou mých dětí. Bohužel, on to tak nevidí.
Bylo mi osmnáct, když jsme se brali, jemu o rok víc. Narodila se nám dcera, po třech letech syn. V devadesátém šestém vzal manžel našich dvacet tisíc a založil s dalšími třemi chlapy – kluky firmu. Od té doby jsme ho prakticky neviděli. Dnes už je jedno, co všechno se stalo a kdo s čím začal, každopádně v roce 2006 jsme byli rozvedeni a soud (po naší dohodě) rozhodl o alimentech tři tisíce na třináctiletou dceru a dva na desetiletého syna. Děti jsem do péče dostala já, ani jednoho z nás nenapadlo, že by měly být stanoveny návštěvy, manžel – teď již bývalý – věděl, že nikdy nebudu dětem zakazovat vídat se s ním, naopak, doufala jsem, že jako táta začne fungovat lépe než dosud. Několik měsíců to tak bylo, děti měly tátu, který si na ně udělal opravdu čas, vypadalo to, že je spokojenost na všech stranách. Poté se seznámil se svobodnou maminkou s asi tříletou dcerou. Děti měly k nové partnerce nějaké výhrady, ona zase k mé výchově, objevily se drobné třenice, ale to je normální, já děti opravdu vedla k tomu, aby svou „nevlastní mámu“ respektovaly a nijak nezlobily a přišlo mi samozřejmé, že její dceru naprosto přijaly.
Tak to taky zdánlivě bylo.
Začalo to kočkama, ne které jsou mé děti alergické. Alergii zdědily po svém tátovi. Přestože to bývalý manžel ví, nechal se přesvědčit a s novou rodinou si pořídili několik koček. On byl pouze oteklý, dcera z toho dostala astmatický záchvat. Její „nevlastní matka “ zhodnotila, že dcera svou alergii pouze hraje a pro jistotu pořídila kočky ještě dvě. Tím skončilo „spaní u táty“, náhodou jsme na jedné sociální síti našli fotografie malých koťátek v posteli, kde dcera spala, když tam byla na návštěvě…
Můj bývalý manžel se mnou komunikoval, například o tom, že už nebudou mít druhé dítě, protože jeho partnerka má nějaké problémy. Proto jsem byla překvapená, když děti přišly s tím, že je těhotná a navíc, že se to dozvěděly od ní, ne od svého táty.
„Já jí říkal, ať to zatím nikde nevykládá,“ řekl mi na to. Neobešlo se to beze slz, ale jen trochu, na další návštěvu už jely s dárkem pro miminko a natěšení. Volal mi, když se jim malá narodila. Byla jsem opravdu ráda, že je šťastný, tak nějak jsem si říkala, že když bude šťastný on, budou šťastné i děti. Párkrát jsem i malou viděla, dokonalá kopie našich dětí.
Došlo k tomu tak nějak nenápadně, plíživě. Často neměl čas, malá byla nemocná, někam jeli.
Veronika, tak se přítelkyně mého bývalého jmenuje, postupně docílila toho, že se naše děti se svým tátou prakticky nevídají. O víkendu, když mu volaly, brala jeho telefony, v týdnu na ně neměl čas. Když už si ho udělal, přijela pro ně ona a celou dobu byla s nima. Nenechala je ani chvilku o samotě. Nebyl s nimi v kině, v bazénu, na jídle, na horách… Když děcka přišla s tím, že táta byl během července s Veronikou a dětma na dovolené u moře a v Tatrách ( Facebook je na tohle mor!), zasáhla jsem.
Na rovinu jsem mu zavolala a řekla, že pokud nevezme na dovolenou i naše děti, a je jedno kam, tak požádám o zvýšení alimentů. Na to slyšel a vzal je na týden do Chorvatska – poprvé za pět let s nimi jel na dovolenou.
Veronika a děti jela taky. Nevím, co se tam dělo, naopak vím, jak je těžké vyjít s vlastními puberťáky, natož s cizími, ale od té doby k nim už ani jezdit nechtěly, že prý ona řve, řve i na děti, na tátu…
V té době si stěžoval, že ji děcka nemaj rádi.
„Maj rádi hlavně tebe, to s tebou chtějí trávit čas,“ snažila jsem se mu vysvětlit.
Přestal jim brát telefon, psaly mu e-maily, ale odpovědi byly negativní, navíc psané, jako by je psal někdo jiný. Zavolala jsem mu z jiného telefonu a zjistila, že o žádných e-mailech neví…
Začalo mi z ní být zle.
Na Vánoce poslal dětem v obálce každému pět set Kč, nechal je u babičky, kam za nimi měl přijet. Nepřijel. Ony měly dárky zabalené pro něj, pro ni, pro obě dcery. Nechaly mu je tam. Přijely domů s tím, že už ho nechtějí vidět.
„Doufám mami, že nám konečně přestaneš říkat, ať se snažíme. Nestojí o nás,“ řekla mi dcera s brekem.
Na jaře jsem dala žádost o zvýšení alimentů. Obě děti jsou na střední škole, dcera v Praze na konzervatoři, alimenty byly stanovené před šesti lety.
Papír od soudu dostala do rukou ona dřív než on. Nevím, jak je možné, že jí to pošťačka dala, ale Veronika nelenila, jela ke své tchýni – babičce mých dětí a shodou okolností se tam s dětmi potkala. Vlítla (prý) s papírem do domu, ječela na ně jako smyslů zbavená, děti volaly mě, ubrečená dcera a smutný syn, bývalý manžel mi do telefonu řekl, že o ničem neví, veškeré věci že vyřizuje Veronika.
Tak jsem se na ni trochu přeptala, znáte to, když vám někdo sáhne na děti…
Zjistila jsem, že otec její první dcery neuspěl u soudu, matka – Veronika – donesla papíry od psycholožky, že je malá stresovaná návštěvami u svého biologického otce a dosáhla zákazu styku. Babička malé, Veroniky bývalá tchýně, se momentálně s Veronikou soudí o to, aby mohla svou vnučku vídat…
Myslím, že si Veronika buduje nějakou falešnou iluzi o rodině. Plete se ovšem. Lidi z dřívějších vztahů nejde vymazat, nemůžete zrušit děti, otce nebo třeba prarodiče.
Vymstí se vám to.
Můj bývalý manžel nevěřil, že žádost o zvýšení alimentů dotáhnu do konce. Bylo strašné, sedět s dětmi v soudní síni a dívat se na jejich tátu, který před nimi tvrdil, že vydělává pouze minimální mzdu… Soudce upozornil na to, že nechá prozkoumat účetnictví firmy, a tak nakonec bývalý manžel přistoupil na dohodu – tři a pět tisíc. Na děti se ani nepodíval, neodpověděl jim na pozdrav, tak jsem za ním šla k WC a ptala jsem se ho, co to vyvádí, proč se s nimi přestal bavit, a on mi tam řekl, že za všechno můžu já, neměla jsem od něj odcházet, a měl slzy v očích, viděla jsem na něm, jak se stydí, a než jsem odpověděla, už se blížila Veronika, která tam s ním po celou dobu byla…
Loňské Vánoce daly děti dárky a přání na kliku dveří u babičky, babička jim řekla, že bude lepší, když k ní na návštěvu nepřijdou, Veronika by se zlobila, protože je úplně nešťastná z toho, jak obrovské peníze jsme z nich vylákali…
Alimenty nepřišly. Volala mi to dcera z Prahy, nemá na účtu nic a neví, jak se dostane domů. Volám mu a telefon vezme paní s tím, že on už tohle číslo nemá (asi po dvaceti letech) a že už není ani ve firmě. Dá mi na něj nový telefon, píšu mu – co se děje, ozvi se, děti by tě chtěly vidět. Ihned mi volá, ale není to on, je to ona. Řve na mě a zakazuje mi ho jakkoliv kontaktovat. Dcera volá babičce, dostane to stejné číslo. Veronika seřve i jí. S otcem mých dětí se nám nepodaří spojit. Nemáme jak mu zavolat, kam mu napsat. Peníze samozřejmě chybí, ale minimálně stejně a nejspíš mnohem víc chybí dětem jejich táta.
Syn chce, abych ho za ním odvezla. Chce vysadit před domem a zvonit tak dlouho, než ho pustí dovnitř. Skládáme dohromady různé teorie. Dcera brečí, že neviděla už rok svojí sestru, že jí táta chybí. Brzy bude mít maturitní ples, táta na něm asi nebude.
Jsou už skoro dospělí, ale to vůbec nehraje žádnou roli. Táta je táta.
Jeho bývalí spolupracovníci nám řekli, že od chvíle rozvodu to s ním šlo z kopce. Že hodně pil a v poslední době že už do práce ani nechodil, že se domluvili na jeho odchodu. Nevědí, co a kde dělá. Prý je nějak nemocný.
Babička dětem řekla, že je nemocný a že jsme se na něm podepsali.
Tak si říkám, nemají děti právo vědět, co je s jejich tátou? Nemají právo a nemá on povinnost stýkat se s nimi? Když soud může nařídit dítěti styk s rodičem, může nařídit i rodiči styk s dětmi? A jak je to se sourozenci, nemají právo společně se vídat?
Měla jsem ustoupit, nechtít po něm víc, tím pádem dětem odepřít například nějaký kurz?
A co první Veroničina dcera? Tuší Veronika, že přijde doba, kdy ta holčina vyroste a bude chtít vědět, jak všechno doopravdy bylo? Že si jednou určitě poslechne verzi svého biologického otce, své babičky, že najde cestu, jak se spojit s mými dětmi, se svými nevlastními sourozenci? Má Veronika alespoń zdání o tom, že se každá manipulace a lež vrátí? Že nemůže být nikdy šťastná, pokud nebude šťastný můj bývalý manžel, a on nemůže být šťastný bez svých dětí? Nebo může?
Může se z kluka, z táty, který měl sice spoustu chyb (a kdo je nemá), stát sobecký hajzl, kterého děti opravdu nezajímají? Jak se to stane, že se chlap dohaduje o tisícovce na šestnáctiletého syna, na kterého by měl (má proč) být hrdý? Co ho k tomu donutilo? A nechá se k tomu chlap donutit?
Co by vás donutilo přestat se vídat s dětmi?
Kdo je tady oběť?
Převzato z MARCELATOBIASOVA.BLOG.IDNES.CZ
14. 2. 2013 at 17:41
Souhlas s Mivi, pokud někdo po přečtení podobného příběhu nadává na pisatelku a zastává se otce, je evidentně duševně nevyrovnaný a svými názory otcovské hnutí spíš poškozuje. Příběh je to každopádně smutný, stejně jako každý příběh, kde děti přijdou o tátu, ať už z číkoliv viny.
14. 2. 2013 at 18:34
Mike-můj bývalý muž nestál o střídavou péči,jeho hlavním zájmem byla jeho firma, nikdy se nestalo, že bych mu zabránila v jakémkoliv styku.
JTR a Enigmate – v článku se ptám, co je to s muži, kteří nestojí o své děti – já se rozhodně nepovažuji za obět.Vypadá to, že špatně čtete.
Všem děkuji za komentáře.
14. 2. 2013 at 23:45
pro M. Tobiášovou: Čtete špatně vy. Já rovněž nepíšu, že se za oběť považujete, já konstatuju, že se sugestivně ptáte a říkám (nyní stejně jako vy), že oběť rozhodně nejste. O objektivitě vašeho článku mám své pochybnosti z důvodu vaší nevěry a s tím spojeným lhaním vůči vašemu bývalému muži. To odkazuji jen na váš blog. A co se týká oné Veroniky – tady neznáme argumentaci z její strany, ani ze strany vašeho exmanžela. Každopádně 8 tisíc výživného není maličkost. Třeba by vše bylo jinak, kdyby nebyla nevěra, kdyby majetek byl dělen jiným způsobem, kdyby nebylo výživné takové. Každé jednání má své důsledky. Tím vším ani neříkám, že mi není líto dětí. Je jen potřeba vidět skutečné příčiny.
15. 2. 2013 at 10:07
Enigmat-špatně čtete, opravdu.Vnímáte jen to,co chcete.Vím, jaké je být podváděná i podvádějící – je v mém blogu, dík za přečtení! Ale nic z toho, co si rodiče udělali, nemá mít vliv na děti.A už vůbec ne výše alimentů- dávám jim hodně peněz, tak na ně kašlu? Co je to za hloupý argument? Jaká je částka, u které by jste se vzdal dětí vy?
15. 2. 2013 at 13:08
Paní Tobiášová. Jednoznačně je špatné, pokud otec o děti nemá zájem, nechce s nimi trávit čas. Z toho, jak vy ten příběh podáváte vyplývá, že otec je špatný a je pod vlivem své současné partnerky. Neuvádíte PROČ jste se odvezli. On to třeba vnímal tak, že podnikal, aby mohl dobře zabezpečit rodinu, nesdostatkem společného času došlo k odzizení a vy jste tuto rodinu pak rozbila. A chybí také jeho vyjádření jak to bylo s tou dovolenou a s jinýma věcma. Opravdu nevím jak je to ve vašem konkrétním případě, ale vím jak si ženské umí vymýšlet. Mám dost špatné zkušenosti s bývalkou, které je schopná lhát, že jsem o děti neměl a nemám zájem a že jsem se o ně nikdy nestaral. PRAVÝ OPAK JE PRAVDOU. A je na to celá řada důkazů a svědectví. Přesto ona své lži neustále opakuje (asi aby si tím čistila své špatné svědomí za milence a rozbitou rodinu). Pokid někdo mne a můj případ nezná a poslechne si moji bývalku tak ji může věřit a nabýt dojmu, že jsem špatný táta. Kdo mne zná a ví jak to je, ten ví, že je to zcela jinak, než ona tvrdí.
15. 2. 2013 at 14:56
Souhlas s Tomášem, stejně.
Pro M. Tobiášovou: Tak polopatě. Vaše děti jsou nešťastné kvůli vaší dlouhodobé nevěře a následnému vcelku logickému rozvodu. Kdyby tomu tak nebylo, mohly být vaše děti šťastné a žít se svým otcem. Z toho plyne vše. V současné situaci se ona Veronika v zásadě chová jako správná samice (ačkoliv prostředky jsou nepopírám pochybné). Jde jí, narozdíl od vás, o JEJÍ rodinu, snaží se aby materiální prostředky nebyly odváděny ven. Protože – co je jí po cizích dětech, že. Exmanžel je v mlýnském kole – chce si taktéž udržet rodinu, tudíž respektovat i přání Veroniky, zajistit ji materiálně a potomka s ní, stejně jako zajistit děti z vašeho manželství. A do této dilematické situace byl vehnán – viz začátek. I pokud bych připustil, že před vaší nevěrou byla nevěra jeho (a mám pochybnosti), pak jste měla dvě zralá, akceptovatelná řešení. Odpustit mu, nebo ho i opustit (a pak bych vám výživné přál a fandil vám). Vy jste místo toho ale setrvala, využívala jeho finančního zajištění a odešla jste, až po čase, kdy jste měla jistotu-nového partnera. To je prostě vypočítavost. Informace tohoto typu jste do tohoto článku nezahrnula se slovy, že je to jedno, tedy neuvedla jste plnou pravdu.
15. 2. 2013 at 15:21
Pánové Tomáši H a Enigmate ( pokud je Enigmat muž? ) můj článek je samozřejmě popsán z mého hlediska, to už tak články bývají.Enigmate, prosím, odpovězte mi na mou otázku, co Vás by donutilo nevídat své děti, to proto byl článek napsán a o tom je, děkuji.
15. 2. 2013 at 15:54
Marcelo, já souhlasím s Enigmatem, že žena se má snažit především zachovat rodinu. A rodina je matka, otec a děti. Pokud matka rozbije rodinu a tím donutí, aby si otec jejích dětí našel novou partneru, pak chce, aby on veškerý čas, který ona mu dá, věnoval dětem, tak to nefunguje. Já jsem specifický případ. Vždy jsem se svým dětem hodně věnoval a i po jejich unosu do zahraničí, za milencem jejich matky, o ně bojuji. Vzdám se jich až tehdy, až budou tak zmanipulované, až ke mne nebudou chtít vůbec. Zatím mi je jejich matka dává 2x do roka. Ale zároveň když jsem za jimi nemohl přijet na velikonoce, protože to vyjde na 15.000.- které nemám, to matka považuje za důkaz toho, že o děti namám zájem. Já však zatím bojuji za to abych dostal své děti do péče, případně o střídavku. Budu se starat o své děti a nebudu si hledat novou partnerku. Pokud však děti definitivně prohraji, založím si novou rodinu. A nevím, opravdu nevím, jestli pujde sladit čas pro novou rodinu a pro původní děti. Nevím, zatím v té situaci nejsem, Ale tu situacia ni současnou situaci jsem rozhodně nechtěl
15. 2. 2013 at 16:55
Marcelo, co by mě donutilo nevídat své děti. Obtížné říct, každý jsme jiný, každá situace je jiná. Ale zkusím to. Zatím se dítě vídat snažím, když je mi to umožněno, psychicky je to náročné dost. Současně ale neodhadnu, jaká je má rezerva a míra trpělivosti. Jak dlouho jsem ochoten nechat se vydírat, jak dlouho jsem ochoten tolerovat vstupovat do mého života a mého dítěte státní aparát plný blbů (to říkám neskromně z pozice inteligentního člověka), kolik zmařených styků a jinejch porozvodovejch a majetkových výserů mi zbývá, abych se na to všechno nevykašlal opravdu neodhadnu. A tak je možné, že časem se vztah k mému dítěti bude plíživě odcizovat, až pak jednou přijde nová partnerka, budu mít s ní děti, budu moci s nimi rozvíjet bez tahanic vztah a pak to nejspíš přijde. A pak exmanželka bude moci konečně říkat – vidíte, nemá o děti zájem, ten je špatnej – a slavně konečně „zvítězí“. Jenže prohraje náš společný potomek… Optimističtější scénář je, že jí tohle všechno dojde brzo, naschvály a manipulace přes dítě ustanou, výživné ji bude stačit rozumné a budem relativně happy. Zatím to tak nevypadá.
18. 2. 2013 at 14:36
Díky za odpověď.Můj příběh je psán z mého pohledu,druhá strana se nemíní vyjádřit a tudíž nezbývá než ho brát za pravdivý.Nidky jsem nedělala žádné problémy, ty nastaly ve chvíly,kdy děti dorostly do věku,kdy si sami udělaly obrázek-nejen na to,kdo se k nim jak chová,ale i na to,kdo má jakou životní úroveń.Otec je nepopiratelně povinný přispět finančně na jejich živobytí a to částkou,o které rozhodnul soud.Není nijak přehnaná, ani ho to nijak nelikviduje, jen auto,v kterém jezdí má hodnotu milionu.Bydlí pět km od nás,děti se ho snaží kontaktovat,psaly mu k Vánocům,k narozeninám,ani jim neodpověděl. Vaše reakce na můj článek obvińuje mně,přitom pokud chcete reagovat,musíte vycházet z faktů v něm psaných,to není Váš příběh,ale můj.