Kateřina Pokorná

Střídavá péče funguje v Česku už šestnáct let. Jak se na ni dívají děti, které v ní vyrostly?

Stačí říct dvě slova a lidé se okamžitě rozdělí na dva nesmiřitelné tábory. „Vyrostou z nich neurotici,“ zazní z jednoho. Ten druhý si zase nedá vzít, že střídavá péče je pro dítě po rozvodu nejlepší možné řešení. Hádají se většinou rodiče. Co si ale o svérázném způsobu výchovy myslí samotné děti?

Ještě nedávno stačilo, aby s návrhem na střídavou péči nesouhlasil jeden z rodičů, a soud ho ihned zamítl. Soudy ale pomalu přestávají hledět jen na to, co chtějí rozvádějící se manželé – do popředí vystupují zájmy jejich dítěte. Svědčí o tom třeba příběh ze severních Čech, který se nedávno dostal do médií. Matka chtěla potomka do své výlučné péče a argumentovala tím, že otec bydlí moc daleko. Pro soudce byl ale podstatnější fakt, že potomek citově velmi lpí na obou rodičích, a nařídil střídavou péči. Podobně vyšel soud vstříc i otci dvou dětí – jedenáctiletého a devítiletého. Ten před lety matce ustoupil, když tvrdila, že na střídavou péči jsou děti ještě malé – že má vyčkat. Když však odrostly, střídavou péči dál odmítala. Tehdy i přes její námitky svěřil soud děti do péče obou rodičů. Samozřejmě jde zatím jen o precedens, ale je možné, že za pár let bude střídavá péče mnohem běžnější záležitostí, než je tomu dnes.

Střídavá péče zasáhla i do mého života. Před deseti lety jsem se totiž zamilovala do muže, který si s bývalou ženou „předával“ týden co týden jejich sedmiletou dceru. Byl to chaos. Pořád se hledaly učebnice, trička, boty. Věčně byly v domácnosti, ve které být zrovna neměly. To ale bylo úsměvné proti třenicím v přístupu k samotné výchově a učení. Táta byl ten přísnější. Snažil se, aby dcera dobře zvládala školu, ale také cílevědomě chodila do zájmových kroužků. Matka na takový řád tolik nedbala. Dívala jsem se na to s odstupem a mnohokrát jsem vyvdanou dceru v duchu politovala. A někdy jsem se i při myšlence, že bych sama musela lítat mezi dvěma domovy, dokonce otřásla. Prožité zkušenosti mě utvrdily v názoru, že bych u svého vlastního syna podobnou přehazovanou nepřipustila. Pídila jsem se po studiích, které by něco prozradily o dětech, které „střídavkou“ v nedávné době prošly. Jen ty mohou vrazit klín mezi její až fanatické příznivce a odpůrce. Přestože u nás tento způsob výchovy funguje už šestnáct let, žádné neexistují. Proto jsem pár čerstvě dospělých „střídavkářů“ sama našla.

Dva domovy, dvě tváře

Rodiče devatenáctileté Terezy Rychetské se rozvedli, když jí bylo třináct a bratrovi deset let. Naštěstí s dětmi všechno předem probrali. A Tereza si dnes pochvaluje, že se nemusela rozhodovat, kterého rodiče se bude muset „vzdát“. „Nějakých občasných návštěv s tím druhým jsem se bála. Myslím, že bychom se odcizili,“ říká.

Kvůli střídavé péči se k ní ale brzy obrátila nežádoucí pozornost. Pořád se jí někdo ptal, co to je a jak to funguje. Otravné jsou doteď i večerní přesuny každou druhou neděli. „Můj bratr zabalí jeden kufr, na rameno dá batoh a je připravený. Já balím hodinu a stejně mám pocit, že jsem nevzala něco, co budu u druhého rodiče potřebovat. Mám ráda módu a chci si ráno vybírat z haldy oblečení,“ povzdychne si.

Opravdový kámen úrazu byl ale odlišný přístup k výchově. „Každý rodič si určil vlastní pravidla, která musíme dodržovat. Někdy to je těžké. Rodiče nechápou, že pro nás není hračka chovat se každých čtrnáct dní jinak,“ říká Tereza. Věčné debaty se třeba vedou kolem chození na diskotéky a ven s přáteli. Matka Tereze povolovala zábavu do určitého času, otec jen výjimečně. „V tu chvíli se ale nedal použít argument, že mi to máma dovolila. To by všechno jenom zhoršilo. Unavovalo mě to, ale tohle jsem rodičům nikdy nevysvětlila,“ posteskne si devatenáctiletá studentka, která se občas cítila rozčarovaná i ze situací, kdy ji jeden rodič za něco pochválil a druhý za to samé pokáral.

Nikde dlouho nevydržím

Přesto výchovu ve dvou domovech může doporučit. „Podle mě tak zůstanou rodiče opravdovými rodiči – nejen těmi, co plánují jeden výlet za čtrnáct dní. Musí se snažit oba stejně a to se mi líbí,“ říká Tereza. Teď si ale pohrává s myšlenkou, že u někoho zůstane natrvalo, přece jen je už plnoletá. Přitom ji ale občas zaskočí pochybnost, jestli to zvládne. „Přes všechny ty klady je pravda, že se nikde necítím jako doma. Mám problém bydlet dlouho na jednom místě. Když u jednoho z rodičů zůstanu trochu déle, začne mi ten pokoj lézt na nervy,“ dodává otevřeně.

Terezina matka, čtyřicetiletá Ivana Rychetská přiznává, že se jí zpočátku nápad na „střídavku“ vůbec nezamlouval. „Pak jsem si ale uvědomila, že stejně jako já si o svěření dětí do péče může zažádat i partner. A taky by mi nebylo příjemné vidět potomky jen jednou za čtrnáct dní o víkendu, jak to u nás po rozvodu bývá zvykem,“ přiznává Ivana. Na novou situaci si ale zvykala déle než rok. „Bylo těžké přenést se přes skutečnost, že už nemám stoprocentní přehled o všem, co děti prožívají,“ vzpomíná.

Mezi exmanželi panovaly od začátku korektní vztahy, na všem se dokázali domluvit. Dokonce i na výši výživného, což nebývá zas tak běžné. „Protože můj exmanžel vydělával podstatně víc než já, platí mi standardně tři tisíce měsíčně. Větší výdaje na děti pak hradí ze dvou třetin,“ říká Ivana Rychetská. Na střídavé péči prý nikdy neviděla žádné větší nedostatky.

U táty za vetřelce

Jedenadvacetiletá studentka Anežka Z. (přála si zůstat v anonymitě) vyrůstala ve střídavé péči deset let, od osmi let do plnoletosti. Mezi mámou a tátou pendlovala po týdnu. „Snažili se mezi sebou vycházet, ale bylo to dočasné válečné příměří. Když spolu mluvili, tak nejlépe jen po telefonu. I tak se zmohli jen na emocionálně nezabarvený pozdrav a suchou informaci, co je ohledně mě třeba,“ líčí Anežka, kterou to prý mnohdy mrzelo. Přála si, aby spolu vycházeli v uvolněnější atmosféře. Nechápala, proč se to nedaří, když už oba měli nové partnery a další děti. Na sedmidenní interval putování si zvykala těžce. Než se u jednoho zabydlela, trvalo to tři dny, ale za další čtyři už zase musela pryč. „Jenže když jsem to zkusila protáhnout na 14 dní, ke konci se mi po tom druhém už ukrutně stýskalo,“ vypráví bezelstně.

S oběma rodiči prý měla hezký vztah, oba se snažili, respektovali její přání, rozmazlovali ji. „Jen jsem občas nedokázala skousnout, když se na mě třeba táta zlobil, protože jsem při pobytu u mámy dostala špatné známky. Jenže ona mě do učení prostě nenutila jako on. U mámy jsem si vždycky trochu odpočinula, neměla na mě takové nároky,“ vybavuje si mladá dívka. U táty si zase občas připadala jako vetřelec. „Jeho žena byla hodně přísná, všechno muselo být tak, jak si přeje ona, a navíc hodně upřednostňovala vlastní dceru,“ postěžuje si Anežka. Také se nemohla zbavit pocitu, že se maceše pokaždé ulevilo, když na čas zase odjela ke své mámě. Přesto si ale nemyslí, že by ji střídavá péče do budoucna nějak negativně ovlivnila. „Mám už tříletý vztah s přítelem, dva roky spolu bydlíme. Vydržím na jednom místě i v jednom vztahu. Myslím, že hodně záleží na povaze, a já jsem konzervativní ve všech směrech,“ směje se Anežka.

Zhrzení otcové, nesmiřitelné matky

Problematika střídavé péče budí u lidí pořád velké emoce. Není divu: hrají v tom roli předsudky typu „dítě patří k matce“, ale také zhrzení, ne-li naštvaní otcové, kteří se nechtějí smířit s tím, že své dítě uvidí jednou za pár týdnů. V názorech na to, zda je „střídavka“ pro dítě výhra, nebo prokletí, se ale neshodnou ani odborníci. Jednoznačně pro je soudní znalec a klinický psycholog Vladimír Fiedler. Podle něj jsou děti psychicky flexibilnější než dospělí. Právě proto prý snáze snášejí pravidelné přesuny, které by třeba řadě dospělých způsobovaly potíže. „Děti mají z této výchovy většinou prospěch. Tedy pokud jsou rodiče dostatečně rozumní a dítěti vysvětlí, že jim oběma na něm záleží a je to pro jejich dobro,“ je přesvědčený Vladimír Fiedler.

Ideální interval u menších dětí bývá týden. Dítě by ale mělo mít možnost zavolat druhému rodiči, kdykoli chce. U těch starších, přibližně od deseti let, se zase osvědčuje doba střídání po čtrnácti dnech či třech týdnech. Petr Čeladný má svého desetiletého syna Tomáše ve střídavé péči šestým rokem. Myslí si, že jinak vnímá pendlování menší dítě a jinak puberťák. „Ti mladší se upínají na rodiče a je jim jedno, že se za nimi musí pravidelně stěhovat. Pro teenagery je ale zase důležitější stabilní prostředí, kde mají svoje kamarády, kde se věnují svým zálibám. Pravidelné stěhování je proto může spíše otravovat a vyčerpávat,“ domnívá se. A je přesvědčený, že o tom, jaké má dítě na střídavou péči později názor, se odvíjí od věku, kdy mu vstoupila do života.

Pokud jde o rozdílnější pohled na výchovu, i ten se dá podle odborníků sjednotit. „Stačí nastavit společné mantinely, kam už dítě prostě nesmí,“ tvrdí soudní znalec Vladimír Fiedler.

Na střídavou péči si údajně zvykne každé dítě, nevyjímaje ani ty s poruchami typu dyslexie nebo hyperaktivita. „Samozřejmě za předpokladu, že jde oběma rodičům hlavně o dítě, a ne o porozvodové boje kdo s koho,“ dodává odborník.

Rodiče v černé díře

Opačný názor na střídavou péči ale zastává psycholožka Lucie Šmahelová. „Nejsem zastáncem názoru, že dítě má být automaticky svěřováno matce, zvlášť když výchovu nezvládá. S dětmi, které cestují s batůžkem, soucítím. Vhodnější nastavení je, když je dítě v péči jednoho rodiče a s tím druhým má rozšířenější styk,“ domnívá se psycholožka. Rozšířený styk znamená, že dítě žije u jednoho rodiče trvale, s druhým se vídá podobně jako s prarodiči – tráví s ním prodloužené víkendy, podstatnou část prázdnin nebo je třeba i uvolňováno z výuky, je-li třeba.

Pokud ale ve střídavé péči dvojice rodičů spatřuje jediné východisko, je nutné nastavit hlavní pravidla: Dospělí spolu musejí vycházet, mít vůli komunikovat tak často, jak je třeba, a bydlet v dosahu – střídání škol považuje psycholožka za naprosto nevyhovující.

A jak hodnotí variantu, kdy se v původním domově v pravidelných intervalech střídají rodiče?

„To je řešení jen na přechodnou dobu. Takoví rodiče nemají dítěti co předat. Jsou to jen návštěvníci, kteří pravidelně mizí kamsi do černé díry. Ratolest potřebuje poznat fungování pravidel v nových rodinách svých rodičů,“ tvrdí Lucie Šmahelová.

Co z nich jednou vyroste?

Jediné studie, které mohou nastínit, jak střídavá péče ovlivní budoucnost dětí, jsou ze zahraničí. Z výzkumů provedených ve Švédsku vyplynulo, že takoví jedinci budou jednou přizpůsobivější, flexibilnější a zodpovědnější. „To je ale dané tím, že jako děti musely myslet na spoustu věcí, plánovat. Třeba aby u jednoho rodiče něco nezapomněly. Tím se ale také bohužel rychleji stávají dospělými,“ myslí si psycholožka Šmahelová. Děti ze „střídavky“ však mohou i častěji bojovat s vnitřní nejistotou, kam vlastně patří, nebo citovou labilitou. To, jestli je střídavá péče pro děti nebe, nebo peklo, se zkrátka pořád nedá jednoznačně říci. Bezesporu se ale závěry z ojedinělé studie hodí jejím příznivcům i odpůrcům jako další palivo do jejich nekonečných půtek.

Převzato z časopisu Instinkt