doc. Ing. Rostislav Dudek, Ph.D.

Přesto, že se budu snažit být ve vyprávění stručný, nevyhnu se některým detailům, které považuji za důležité. Dále prohlašuji, že tento příběh je pravdivý, nic nebylo záměrně vyjmuto, zkresleno, ani doplněno. Pokud jsem něco přehlédl, nebo špatně vyhodnotil, dopředu se omlouvám. Bude-li se vám tento příběh zdát nechutný, nebo nepravděpodobný, takový život zkrátka někdy je.

Prolog

Se svojí manželkou Evou D. jsem před situací, kterou budu popisovat, žil 13 let v manželství a měl s ní tři děti. Náš vztah bych minimálně v jeho prvních dvou třetinách popsal jako ideální a nikdy bych nevěřil, že vyústění bude tak tragické. Bohužel nové zaměstnání přináší i nový pracovní kolektiv a v něm i nové pracovní kolegy. Právě zde lze zřejmě hledat kořeny nadcházejících událostí, které zapříčinily 14. leden 2011.

První insignie nadcházejícího rozpadu manželství jsou obvykle nezřetelné a celý proces nastal pomalu a plíživě. A pokud svou manželku opravdu milujete, tak raději zavíráte oči, nevidíte, protože zkrátka nechcete.

Moje bývalá manželka mi byla prokazatelně nevěrná dva roky – dva roky tajnůstkaření, kamuflování a úzkostlivého tutlání. Dotyčný byl spolupracovník, rovněž ženatý se dvěma dětmi, podstatně starší a rovněž střežící jejich společné tajemství. Je pochopitelné, že tento způsob života byl vyčerpávají a tak se tedy Eva. D a Alexej K. rozhodli, že je třeba se mé osoby zbavit a to co nejelegantněji. V úvahu Evě připadaly dvě možnosti:

1/ jít s pravdou ven, nasypat si popel na hlavu, přiznat si, že rozbila funkční manželství se třemi dětmi pro vlastní potěšení, rozdělit si majetek atd.
2/ prohlásit mě za násilníka, blázna a pomatence, nechat mě vyvést policií, nedělit se o nic a být v roli chudáka oběti.

Kapitola první – Podcenění varovných signálů

Pokud se schyluje k rozpadu manželství (byť jakýmkoliv způsobem), lze obvykle pozorovat určité příznaky a to v dlouho i krátkodobém horizontu. Pokusím se zde bodově shrnout, co jsem sám podcenil a čtenáři důrazně doporučuji případnou vlastní sebereflexi.

1/ Pokud je Vám manželka nevěrná již před svatbou (v době kulminující zamilovanosti!), nebude to v budoucnu lepší (na sliby nedejte) – sám jsem se přesvědčil.

2/ Pokud Vaše manželka trvá na tom, že bude bydlet v bytě, který je vlastnictví její matky (tedy vaší tchýně) a současně vám obě sdělí, že Vám v tomto bytě nikdy neumožní zřídit si trvalý pobyt, není něco v pořádku. Mně moje bývalá tchýně dokonce navrhla, abych si zřídil trvalý pobyt na obecním úřadě (zcela vážně). Řešil jsem to následně tak, že jsem jej měl u svých prarodičů.

3/ Říká – li vám v žertu Vaše manželka, že až se Vás nabaží, udá Vás zkrátka za domácí násilí, protože (podle slov mojí ex): „žena to vždy vyhraje“, pak vězte, že se o žert jednat nemusí.

4/ Pokud si myslíte, že Vaše manželka bude jiná, než její matka a bratr, vězte, nebude!

5/ Pokud máte důvodné podezření, že je Vám manželka nevěrná, pokuste se to řešit, jakkoli, ale nezavírejte oči, nebo na to doplatíte jako já. Vyjmenuji zde pouze několik pravidelně se opakujících incidentů, třeba to někomu také pomůže prohlédnout: pravidelná čtvrteční posezení Evy D. s kamarádkou od 6-ti večera do 3 rána (jaké bylo překvapení, když mi pak ona kamarádka zpětně sdělila, že se rozcházeli obvykle již kolem 9-ti večera.). Obrovské množství SMS zpráv v jakoukoliv noční i denní hodinu. Patologické střežení si mobilu. Pravidelná účast na konferencích (což není pro pozici knihovníka úplně obvyklé), pravidelné letní týdenní pobyty s kamarádkou na nějaké chatě (nikdy mi nebyla schopna sdělit s jakou a co tam dělali). Drobné dárky poschovávané vzadu v šatníku. Naprostá chladnost ve vztahu, odsekávání, slovní hrubosti, nezájem o společné aktivity…

6/ Poslední bod je neméně důležitý – to, co za chvíli popíšu, o rok dříve vyzkoušela na svém manželovi její velmi dobrá kamarádka. Scénář přebrat, doladit a vyšperkovat nebylo pak již nikterak náročné.

Kapitola druhá – Den „D“

Základem celé akce bylo udělat vše v naprostém utajení. Cca 14 dnů si Eva D. vyčlenila na to, aby svému okolí podsunula, jak doma trpí. Podstatně delší dobu si vyčlenila na to, aby se udobřila se svým bratrem Jiřím H., se kterým před tím několik let nekomunikovala (potřebovala falešného svědka). Dále si naspořila nějaké finance stranou do začátku (cca 40 tis.). Pak zbývalo to nejdůležitější – vymyslet důvod udání, správně vše načasovat a hlavně neprozradit se.

V pátek 14. ledna 2011 jsem měl domluveno posezení s přáteli. Zřejmě jsem se vrátil domů příliš brzy (cca ve 21:30) a u nás byla překvapivě kamarádka mojí bývalé manželky (nevím přesně proč, ale zřejmě jí mělo být vylíčeno, jak se někde opíjím). Jenomže já přišel domů brzy a v korektním stavu. Dokonce jsme si ještě otevřeli víno a společně povídali na téma proběhnuvší Vánoce. Vše normálně, běžně, jako při každé jiné návštěvě. Po odchodu kamarádky jsem to nevydržel a zeptal se svojí bývalé manželky proč je na mě poslední dobu tak chladná, hrubá… že ničemu nerozumím, ať mi to tedy vysvětlí. Podotýkám, že celou dobu spaly ve vedlejším pokoji tři malé děti, které se neprobudili až do rána – to jen na vysvětlenou, že se situace nijak nevyhrotila. Na vyhrocování skutečně nebyl čas. Na můj dotaz mi bylo suše odpovězeno:

„Tvoje věc, že nic nechápeš. Máš jen dvě možnosti – buď odevzdáš teď a hned klíče od bytu a odejdeš bez nároků na cokoliv, nebo zavolám policii a udám tě za domácí násilí.“

Nevěřil jsem, že lze někoho udat, když nic neudělal, mýlil jsem se. Vzal jsem vše na lehkou váhu a řekl něco ve smyslu, ať dělá, co chce, že na tyhle pitomosti nemám čas. Vzala telefon a zvolala svému bratrovi (tyto slova si pamatuji velice přesně): „Nechce odejít“ v pokoji bylo naprosté ticho, takže byla slyšet i odpověď z druhé strany: „Nevadí, voláme tedy policajty“. Pořád jsem bral vše jako plané a nesmyslné výhrůžky, řekl jsem tedy jen: „fajn, ale já si jdu lehnout“. Jak jsem řekl jsem i udělal a asi po 15minutovém ležení v posteli zazvonili policisté v čele s jejím bratrem a halasem „kde máte toho násilníka“. Bývalá manželka je ještě utišovala, že děti spí a že jsem v ložnici. Bylo by hloupé nechat se zatknout v posteli, tak jsem vstal a přišel za eskortou do obývacího pokoje. První otázka byla „požil jste alkoholické nápoje?“, odpověď „ano“. Dechová zkouška to samozřejmě potvrdila. Tím jsem byl prohlášen za neschopného výpovědi, byl jsem odveden dolů ke služebnímu vozu, kde proběhlo rutinní „ruce na kapotu“, nasazení pout, eskorta na záchytnou stanici. Ještě v autě jsem se mužů zákona ptal, proč mě vezou právě na záchytku, když jsem zjevně schopen běžné komunikace. Bylo mi sděleno, že pokud jsem požil a zároveň jsem byl udán, nelze postupovat jinak.

Kapitola třetí – Bez domova

Nevím, jestli někdo z Vás již byl na záchytné stanici, ale je to místo, kde ztratíte důstojnost. Neustále se k vám chovají jako k potenciálně nebezpečnému, zavřou Vás do místnosti s ocelovými dveřmi a kavalcem (v mém případě ještě spolunocležníkem), vše vypadá stejně jako ve vězení. Vezmou Vám vše (nechají jen spodní prádlo), zabaveny mi byly i brýle.

Ráno (stále jen ve spodním prádle a bez brýlí), se mnou sepsali osobní údaje a vyčíslili dlužnou částku za nocleh. Již nevím, kolik to přesně bylo, ale tuším, kolem 1500 Kč. Pak jsem se mohl obléknout, opět přijela eskorta, opět pouta, několikahodinový pobyt v cele předběžného zadržení a pak sepsání protokolu. Policista mi sdělil, že po mé výpovědi mi sundají pouta a pak si budu moci během 15 minut v doprovodu policie sbalit doma nejnutnější věci. Bylo tedy zřejmé, že má výpověď je formální a celá záležitost je již rozhodnuta. V této chvíli jsem stále nevěděl, z čeho jsem konkrétně obviněn, vždyť jsem manželku nikdy neuhodil, ani jí nevyhrožoval. Následně jsem se dozvěděl, že jsem obviněn z psychického násilí.

Doma jsem si do batohu sbalil spacák, svetr, 3x ponožky, trenýrky a trička, odevzdal střelné zbraně, které byly rovněž doma (vlastním zbrojní průkaz) a bylo hotovo – vykázán na 10 dnů (že to bude celkem 40 dnů, jsem ještě netušil). Dětem (to jsem se dozvěděl až později), bylo sděleno, že jsem musel někam narychlo odjet s mojí skupinou historického šermu.

Svůj nový život jsem začal v hotelovém domu. Bohužel poměry tam byly takové, že nebylo možné, abych do práce chodil načichnut kouřem a odpadky. Proto jsem rychle změnil ubytování. Několik nocí u rodičů, něco u kamarádů, začal jsem shánět podnájem. V té době jsem byl kontaktován telefonicky soudem.

Kapitola čtvrtá – Za co lze člověka obvinit, aniž by cokoliv udělal

Soudkyně mi telefonicky sdělila, že si mám přijít převzít rozsudek o prodloužení mého vykázání o dalších 30 dnů, V opačném případě bude vyvěšen na vchodové dveře mého trvalého pobytu, (tj. u mých prarodičů) a považován za doručený.

Tento rozsudek byl vydán bez mé výpovědi, bez mého vědomí, že vůbec k nějakému soudu došlo, bez důkazů, bez možnosti se hájit – ano, toto v našem státě lze!!! Zpětně jsem nahlédl do spisu a soudkyně si nevyžádala dokonce ani moji výpověď od policie. Byl jsem dokonale umlčen…

Teprve při převzetí rozsudku jsem se dočetl, z čeho všeho jsem obviněn a „na základě čeho“ byl rozsudek vydán, uvádím pouze hlavní body:

• Jsem blázen, vyšinutá osoba, psychopat (zvláštní je, že přátelům, kteří mě znali, tvrdila, že jsem se zbláznil ze dne na den, soudkyni ale, že to trvá již 7 let)
• Svým jednáním ohrožuji její svobodu, lidskou důstojnost, zdraví a život – bohužel neuvedla jakým jednáním, podivné je, že se na to nikdo nedoptával.
• Doma provádím nebezpečné chemické pokusy – opět nikde nefigurovalo kdy a jaké
• Vyzdobil jsem byt obrazy s motivy smrti, které ji děsily – tento bod je obzvláště pikantní. Eva D. je totiž vystudovaná kunsthistorička a sama obrazy sbírala. Pochopitelně mi také po rozchodu žádný cenný nevydala, takže jediný závěr je, že jí obrazy doma děsí dosud 🙂
• Děsily ji vycpaniny, které jsem vlastnil – vlastnil jsem vycpanou hlavu lišky a želvy. Doufám, že nikdy nenavštíví třeba zámek Úsov proslulý svou sbírkou vycpanin a trofejí (omlouvám se za ironii).
• Všude byly po domácnosti rozházené zbraně náboje, výbušniny. Tento bod obžaloby měl následně dohru. Na základě tohoto tvrzení k nám byla vypravena speciální pyrotechnická jednotka z Prahy. Bohužel nic nelegálního nenašli – to se stává 🙂 Pro daňové poplatníky podotýkám, že tento exces nebyl Evě D. dán k úhradě, protože vše uhrála na to, že je jen prostinká žena, která některé mé věci za výbušniny pokládala a měla strach
• Snažím se jí izolovat od okolního světa (ehm..nějak zapomněla na svoje pravidelné noční flámování)
• Vymyslel jsem si jejího fiktivního milence – bohužel, milenec byl až příliš reálný, viď Alexeji.
• Jím červy a nutím je i své rodině – no comment.

Bylo toho ještě víc, ale to hlavní jsem uvedl. Zkrátka jsem byl vylíčen jako militantní psychopatická zrůda, která si libuje ve smrti a jí červy. Tvrzení stačilo, ověřování a důkazy nebyly potřeba. Velmi mě také překvapila „nestrannost vyjádření“ sociální pracovnice, která k nám byla v době mého vykázání vyslána. Ve své zprávě uvádí „matka již všechny nebezpečné věci, zbraně atd. rozházené po bytě stihla uklidit“. To, že neměla sebemenší důkaz o tom, že tam kdy nějaké byly, vůbec nevadilo.

Právně mě zastupoval Matěj K. (tímto mu chci také poděkovat) a bez problému bod po bodu mojí obžalobu vyvrátil. 6.4.2011 jsem byl zproštěn jakékoliv obžaloby a mé vykázání bylo zpětně v plném rozsahu zrušeno.

Celou podstatu věci vystihuje asi tento telefonický rozhovor, který jsem vedl se svojí bývalou manželkou po 40 dnech vykázání:

„Ty sama musíš vědět, že všechno, z čeho jsi mě udala, byla čirá lež.“ Odpověď byla lakonická a zdrcující: „Jistě, ale účel to splnilo…“

Pro zajímavost zde uvádím, za jakých okolností můžete být vykázáni provedeno (získano z oficiálních stránek PČR) – podotýkám, že nic z toho v mém případě splněno nebylo, policie však konala – jsou to muži činu 🙂

Kapitola pátá – poslední – vyrovnání majetku

Smyšlené vykázání mělo kromě pošpinění mé osoby ještě jeden důležitý cíl – neumožnit mi rovnocenně si rozdělit majetek. Podle zákona jsou věci nabyté během manželství dělitelné rovnocenným dílem, osobní věci, dary a věci získané před manželstvím pak nedělitelné.

Zhruba po dvou měsících od mého vykázání (a životě s věcmi z jednoho batohu) jsem byl vyzván svojí bývalou, ať si přijdu pro svoje věci. Ne do bytu – do toho jsem již nikdy nesměl vstoupit. Neměl jsem tam totiž trvalé bydliště a tak mi vstup již zkrátka nikdy nepovolila. V den, co mě vyvedla policie, jsem byl v bytě naposledy. Eva D. si direktivně stanovila den a hodinu (bez ohledu na mé možnosti), kdy budou mé věci před vchodem. Buď si je vyzvednu, nebo ne, dělej, jak dělej. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že většina věcí, které si mám vyzvednout, představují jakýsi jarní úklid. Co se nehodilo, to jsem dostal. Takže jsem obdržel mimo jiné školní sešity od jejího bratra, knížky po její babičce a matce… a řadu svých věcí ne.

Neštítila se zabavit mi dárky, které mi v minulosti sama dala, dárek od skupiny šermu k mým třicátinám, knížky a řadu věcí, co jsem měl již z dětství, pochopitelně obrazy s „motivy smrti“, kterými jsem vyzdobil byt, starožitnou kuchařku po prarodičích (nemá smysl zde uvádět rozsáhlý seznam věcí, které jsem již nikdy neviděl) a jako třešničku zabavila i meče a přehrávač, které byli majetkem skupiny historického šermu a měl jsem je uskladněny doma (dohromady v ceně cca 30 tis. Kč). Všechny telefonické hovory na toto téma obvykle končily univerzální větou: „nikdy jsem to neviděla, tady to nebylo“. Ještě pikantnější byla jiná oblíbená fráze: „To záleží jen na tobě, jestli se tvoje věci někdy najdou, nebo jestli se ztratí.“ (tyto posvátné věty mám dokonce archivované v nahrávkách :-))

Majetek skupiny historického šermu se podařilo získat zpět až poté, kdy po mnoha písemných výzvách zazvonili její členové u ní doma. Ukázali ji evidenci těchto věcí v účetních knihách a oznámili, že pokud je okamžitě nevydá, půjdou jí rovnou udat na policii za krádež. V té chvíli se věci záhadně našly a Eva je vydala.

O co bylo handrkování o kdejakou drobnost vleklejší a únavnější, o to Eva D. hlasitěji vykřikovala po okolí, že jí samozřejmě o majetek vůbec nejde. Jen ty věci nemůže najít, a pokud ano, musí si je nechat, aby dětem zajistila dostatečné finanční zázemím. Před několika lety jsem po ní chtěl několik vcelku bezcených osobních drobností – tak je zkrátka vyhodila ze čtvrtého okna na chodník. Jak věci ze dřeva dopadly, si jistě sám každý domyslí.

Epilog

Celý sled událostí ukázal ještě jednu stránku věcí, které by jinak zřejmě zůstaly skryty. Mám tím na mysli zejména černobílý náhled na věc lidí sice ne přímo zúčastněných, nicméně lidí nám velice blízkých a do jisté míry zainteresovaných. V podstatě se naši přátelé rozdělili na dva tábory. Většina mých přátel (a tím myslím velice blízkých přátel, kteří nás znali oba) měli snahu se mnou o celé záležitosti diskutovat a dokonce mnozí z nich uspořádali něco jako „sbírku“ již pro ně nepotřebných věcí, abych mohl ze startu alespoň nějak důstojně bydlet. Protože teprve ve chvíli, kdy nemáte vůbec nic, si uvědomíte, jak důležité jsou běžné věci denní potřeby. Nemáte-li nádobí, ledničku, ručník, postel, ložní prádlo, skříň a hlavně ani peníze, necítíte se právě důstojně.

Přesto se objevila druhá skupina „přátel“ v jejichž očích jsem byl automaticky odsouzen. Tito lidé nebyli ochotni přistoupit na jakoukoliv diskuzi, nezajímaly se o fakta, měli svou pravdu. Navíc Eva D. použila velice efektivní pomlouvací taktiku. Pracovně jsem si ji nazval „personifikace vlastních chyb“. Resp., to co jsem jí sám v minulosti vytýkal, začala před přáteli vytýkat na mou adresu (včetně všech pomluv o okolí, které sama dřív šířila). Touto taktikou nejen zakrývala vlastní nedostatky, ale současně je přičítala i mě. Velice často a ráda také šířila pomluvu, že se o děti vůbec nezajímám, děti se mnou trpí a vše, co vykonala, vykonala zejména v jejich zájmu…“sancta simpicitas“…

Začali mi chodit různé přisprostlé SMS, maily, dopisy, bylo i podáno několik falešných inzerátů mají za úkol mě diskreditovat (v Avízu se objevil inzerát v gay seznamce, několik nabídek na prodej auta, nabídka na krytí plemenným kozlem, vše s mými kontaktními údaji).

Anonymní maily bych rozdělil do dvou skupin:

1/ primitivní, úsměvné maily (tento dokonce jako jeden z mála nebyl anonymní) – příklad pro pobavení:

„Zajímalo by mě, kdo za tebe píše všechny ty články, kterými se tak rád chlubíš. Možná by to zajímalo také někoho jiného… A jestli se ti zdálo, že jsi v životě měl nekdy problém, tak vítej v pekle. Potkal jsi Leu a všechny Tvé dosavadní problémy byly jen prkotina. Takže toto je náš poslední kontakt. Další tvé výkřiky mažu. A upozorňuji Te, že se s tvými šefy v práci atak dále se znám mnohem déle a lépe, než si dokážeš představit. Jsi nic a tím také zůstaneš. Jsi špatný člověk, když vědomě ubližuješ ostatním. Konec!!!“

(Leona, V. – záměrně přepsáno v původní podobě včetně chybné syntaxe)

2/ primitivní, sprosté maily a dopisy – příklad pro pobavení:

„Vážený pan docent, mám slovenský akcent, š*kám vašu ženu, cez posteľ naťaženů, vy jste ozaj pták, ostal vám iba váš ču*ák“

Pro úplnost ještě dodávám, že ne vyždy čas „hrany obrousí“ a s Evou D. je komunikace dosud velmi obtížná. Stejně tak jsou i dětem často podsouvána nesmyslná tvrzení z minulosti a přítomnost je jim matkou překrucována dle potřeby. Například matka dosud dětem tvrdí, že jsme se rozešli, aby se jim mohla zcela a naplno věnovat, žádný milenec údajně nikdy nebyl a lepší osud si vlastně ani zasloužit nemohly… pokud někdo nějakou vinu nese, je to jen a opět jen jejich otec, tedy já.

Převzato ze stránky DOMACINASILINARUBY.NAZORY.CZ