PhDr. Adam Suchý
Dnešním mužům chybí zdroj sebeúcty, z otců se stávají směšné figurky, synové nemají vzory. O dnešní západní kultuře se začíná stále více hovořit jako o „společnosti bez otců“, případně jako o „společnosti sourozenců“. V době, kdy feministické hnutí postupně sílilo, muži ještě spali spokojeně na vavřínech. Dnes pomalu procitají a zjišťují, že realita kolem se proměnila víc, než jsou si možná ochotni připustit.
Americký básník a překladatel poezie Robert Bly si již v osmdesátých letech minulého století všiml krize mužské identity a jakési mužské měkkosti, kterou reprezentovali nejistí a ušlápnutí muži středního věku s podlomeným sebevědomím a zvýšenou zranitelností vůči ženám. Vyrostli obklopeni opačným pohlavím a místo mužských vzorů se mohli identifikovat maximálně se svými staršími sourozenci, jinými slovy – idolem adolescenta se stal jiný adolescent, nikoli dospělá a zralá bytost.
Italský psychoanalytik Luigi Zoja zase před pěti lety napsal, že obrazem současného otce je nepřítomný otec, ten ale není nepřítomný proto, že by např. jako Odysseus musel bojovat ve válce. V dnešních rodinách chybí buď fyzicky (svůj čas tráví především v práci nebo rodinu pro jistotu rovnou opustil), nebo je pro své děti nedostupný emocionálně a vztahově, což je ve výsledku nakonec totéž. Chybí jako chlap a vzor, tudíž k obrazu bojovníka hodného identifikace má hodně daleko. A pokud existuje oblast, ve které dnešní muži zásadně a viditelně nebojují, potom jsou to vztahy. Sbalit kufry a zavolat právníkovi ve chvíli, kdy se objeví první manželské potíže, se stalo jakýmsi samozřejmým koloritem současného partnerského soužití, což ostatně statistiky s padesátiprocentní rozvodovostí potvrzují více než výmluvně.
Tyrani a kreténi
Zoja dokumentuje současný fenomén chybění otce v moderním světě na výroku jedné ze svých pacientek: „Venkovský otec byl tyran, ale byl to otec. Dnešní otec je kretén, který jen sedí u televize.“ Zatímco otec v podobě venkovského tyrana byl obviňován z toho, co udělal či řekl, dnešní otec je právem obviňován spíše z toho, co neudělal a co neřekl. Pokud mohu usuzovat i ze své dosavadní praxe, potom mi ve světle výše uvedeného připadá poměrně logickým jevem mimo jiné i nárůst hraniční poruchy osobnosti v naší populaci. Mé profesní zkušenosti totiž obrazu tyranů a kreténů do velké míry odpovídají. Pokud jsem se v ordinaci setkal s mladým mužem, který vyrůstal na venkově a svého otce popisoval spíše jako despotu, bylo časté, že jej přivedly především potíže klasického neurotického rázu, jako jsou fobie, panické ataky či jiné úzkostné poruchy (Freud by zaplesal). Jádro jeho osobnosti bylo ale z hlediska psychopatologie více či méně zdravé.
Muž mladšího věku z většího města oproti tomu svého otce často nepopisoval vůbec, protože ho buďto neznal, nebo ho nenáviděl. Svou výchovu popisoval jako rozvolněnou, s nepevnými či zcela chybějícími hranicemi. K psychologovi ho přivedly problémy, které souvisely s hlubším a raným poškozením osobnosti. Mimochodem, podobnou zkušenost mi před nedávnem popsal i jistý učitel waldorfské školy: „Mám ve třídě 28 dětí, z nichž 24 navštěvovalo kvůli poruchám chování pedagogicko-psychologickou poradnu, přičemž závěr z poradny byl vždy stejný – je třeba pevně nastavit hranice ve výchově.“
Podle jeho osobní zkušenosti se velká část jeho žáků rekrutuje z rodin, ve kterých rodiče (případně matka s otcem chybějícím v jakémkoli významu toho slova) nejsou schopni stanovit a udržet právě ony pevné hranice ve výchově. K alternativním vzdělávacím postupům se uchylují poté, co jejich potomci začnou selhávat v běžném dětském kolektivu nebo dospějí k názoru, že jejich dítě potřebuje výjimečný přístup, protože je samo jedinečné. Místo toho, aby rodiče využili situace a znovu se pokusili hranice nastolit, opět zvolí ústup a hledají alternativy – ve skutečnosti jsou to však alternativy k výchově na principu přirozených autorit než jakékoli jiné. Ačkoli může být toto tvrzení vnímáno negativně a s výhradami (čehož jsem si velmi dobře vědom), přesto se obávám, že i zde platí ono okřídlené o každém šprochu, na kterém je pravdy trochu.
Otcovství jako záměr
Vklad obou rodičů ve výchově nespočívá jen v jejich jedinečnosti, ale také v jejich spojení, pointa je v doplňování se: otec oceňuje chlapcovy schopnosti a touhu prosadit se, ale je to matka, kdo ho naučí zacházet s bolestí a porážkou. Zatímco maminka chlapce pochválí za to, že sestřičce půjčil hračku, tatínek bude nadšený z jeho prvního pořádného kopnutí do balónu. Zatímco maminka dbá na jeho pravdomluvnost, čestnost a pomoc druhým, tatínek oceňuje jeho sílu, dravost a schopnost vítězit. Zatímco maminka spíše chrání a pečuje, tatínek stanovuje hranice a určuje pravidla. Matčina náruč konejší, otcova působí spíše jako pevný val před nepřáteli. Jednostrannost výchovy při chybění jednoho z rodičů je zřejmá, a je to samozřejmě mnohem častěji otec, kdo chybí. I z tohoto důvodu se již zmiňovaný Robert Bly ptá, jak může existovat rozvinutá kultura bez silné energie válečníka? Archetypem muže je totiž válečník, a i křesťanský postoj uvádí, že vlastnostmi muže-otce jsou ochrana, síla a autorita. Mužova agresivita (samozřejmě pokud není patologická) stanovuje hranice a vyvolává v dítěti pocit bezpečí – když bude nejhůř, táta mě ochrání. Když spadnu z kola (nebo ze všech svých životních pozic), táta mi pomůže znovu vstát na nohy.
Potíž je však v tom, že zatímco základ mateřství je instinktivní, otcovství je projevem záměru a vůle. Ve zvířecím světě je to jev neznámý, ale v lidském světě se muž skutečně rozhoduje, zda bude lidskému mláděti otevírat cestu do světa, chránit ho, podporovat a budovat vzájemný vztah. Otcovství je tedy z tohoto pohledu kulturně-společenský produkt, pro který přírodní zákony příliš neplatí. A když se otec jednoduše rozhodne, že své otcovství nepřijímá, nemůže mu v tom prakticky nic zabránit. Stejně ničivý dopad má potom i skutečnost, když muž není schopen přijmout své válečnictví, sílu a autoritu, jednoduše když neumí zacházet s agresí. Jak napsal americký mnich Richard Rohr: „Když se pozitivní mužská energie – energie, které se dá důvěřovat a na niž se lze spolehnout – nepřenese z otce na syna, vzniká v mužských duších určité vakuum. A právě tam směřují démoni.“
Převzato z časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 9/2010
7. 11. 2011 at 0:55
Já teda netuším, jestli tento článek je jenom nějakým výcucem ze stati pana PhDr. Adama Suchého. Ale příjde mi dost něšťastné směšovat nebo dokonce zaměňovat stereotypy o mužích a ženách s výchovnými rolemi.
Já například jako otec budu vždycky dbát o to, aby mé dítě bylo pravdomluvné, čestné a empatické. A povedu ho k tomu, nebudu to vyžadovat. Jen na to budu dbát. Jsem totiž přesvědčen, že jedině v takovém rodiném prostředí může dítě zažívat pocit toho bezpečí. Jedině takové prostředí mi umožňuje smysluplnou výchovu vlastního dítěte.
7. 11. 2011 at 7:57
Stridavkari supluji mateřskou roli
7. 11. 2011 at 8:08
Střídavkáři nic nesuplují, ale otec a matka se doplňují. To výlučná výchova jedním rodičem supluje druhého rodiče.
7. 11. 2011 at 9:51
Kdo umí ten pochopí obsah a sdělení tohoto článku, ostatní se budou klasicky hledat a mají šanci třeba za podpory psychologů se třeba za „nějakou“ dobu najít
, otázkou bude, zda již nebude pozdě
7. 11. 2011 at 14:52
opravil bych výlučná péče má feministiskou podporu v opatrovnické justici ve snaze suplovat muže = konat nemožné – české ženy nejsou hermafroditi, aby toto dokázaly, proto jsou na dětech páchána taková zla, že mužský jedince po takto praktikované výchově se není schopen nalézt ….já být ženou, tak si rozhodně nevyberu něco co by v náznaku mělo napodobovat muže z výhradní výchovy matek, babiček a tetiček
7. 11. 2011 at 18:38
RE: Tomáš
Nic ve zlém, ale mluví z vás na první pohled nezkušennost a určitá naivita. Ale patrně máte štěstí, že jste zatím neprošel masomlýnem rozvodového průmyslu.
Naše děti jsme takto také vychovávali, než zasáhl „rozvod“. Dítě vám bez skropulí ukradnou, vychovávat ho nijak nemůžete. Naučí ho nejen matka, ale i jedubaby v krátké době lhát a to především proti otci, případně i přbuzným ze strany otce. Křivá obvinění, utajené hanopisy a podobně.
Dodnes si pamatuji větu mé dcery – „řekla jsem té paní, co jsem měla říct“ !!!!!
7. 11. 2011 at 18:45
Naprosto pravdivá je poslední věta. Pokud vám zabrání vychovávat svého syna, nastupují démoni, proti kterým se již muži, kteří byli vychováni pouze ženami, neumí bránit.
(příklad – dřívější článek – chlapec vychovávaný dvěma lesbama !!!! – chce být ženou !!??)
8. 11. 2011 at 8:59
dnes se společnost diví, že je složena se samých lhářů, podvodníků a násilníků, když tyto sama vychovala
a stále hodlá vychovávat ještě ve větší míře než tomu bylo doposud = výhradní výchova matek to více než jasně dává najevo, že tudy cesta nevede, jak je patrno, každá slova jsou proti tomuto feministickému smýšlení degenerace společnosti zbytečná
– toto není dobrá doba pro děti, na druhou stranu, jaká doba je pro ně dobrá