JUDr. Oldřiška Luňáčková

Ať již dojde ke změně zákona o rodině, která posílí úpravu střídavé výchovy, či nikoli, nepřestane se nabízet otázka, proč je střídavá výchova příčinou tak protichůdných názorů a proč je tolik žen proti střídavé výchově dětí? Její zastánci jsou stále převážně muži. Věřím, že většina rodičů své děti miluje a chce pro ně do života to nejlepší. Obecně téměř všichni uznáváme, že nejlepší je stav, kdy jsou děti vychovávány v harmonickém prostředí oběma rodiči. Proč tedy v případě rozchodu rodičů nechtějí většinou ženy umožnit výchovný vliv druhého rodiče, tedy otce, když je to v přírodě biologicky zařízeno tak, že každý máme matku a otce bez ohledu na to, zda spolu žijí?

V životě někdy nastanou okolnosti, kdy je nucen vychovávat dítě pouze jeden rodič. Není to snadné, ale jistě ne nemožné. Avšak i kdyby se sám vychovávající a dítě milující rodič „přetrhl“, nemůže zcela nahradit druhého rodiče prostě proto, že to není objektivně možné. Střídavá výchova není řešením ideálním. Pokud spolu rodiče nežijí, jsou ale způsobilí dítě vychovávat a mají k tomu další předpoklady, zůstanou při ní dítěti zachovány výchovné vzory jak matky, tak otce a s oběma rodiči si dítě může zachovat silné citové pouto jako hodnotu pro celý svůj další život.

Jsou rodiče, kteří o své děti zájem nemají nebo se o ně nejsou schopni či ochotni starat. Těch je více mezi otci. Je pak těžko pochopitelné, když nedostanou příležitost své děti vychovávat ti, kteří zájem mají, jsou způsobilí dítě vychovávat a pečovat o něj, ale matky to nechtějí umožnit. To vše za vydatné asistence státu, který jim v tom prostřednictvím svých institucí (soudů, orgánů sociálně-právní ochrany dětí) často vydatně pomáhá.

Znám i případy matek, které se domáhají možnosti vychovávat své dítě prostřednictvím střídavé výchovy a otcové jsou proti. Nelze tedy paušalizovat, ale je faktem, že v ČR je zhruba 90 % dětí po rozvodu rodičů svěřeno do výlučné výchovy pouze jednoho rodiče – matky. A ve většině případů jsou to matky, které střídavou výchovu odmítají. Výlučná výchova pouze jednoho rodiče pak často vede k omezování styku s druhým rodičem a k jeho postupnému vzájemnému odcizování s dítětem.

Nejsou výjimkou případy manipulace dítěte ze strany matky a vznik syndromu zavrženého rodiče vůči otci. A tak nedojde-li obecně ke změnám v současné výchovné praxi, a přitom se budou rodiče nezletilých dětí ve vysoké míře rozcházet, jak je tomu nyní, budou zřejmě časem budoucí generace vychovávány pouze matkami. A to podle mého názoru není v zájmu dětí, a tím ani v zájmu celé společnosti. Proto vidím tento problém v širších souvislostech, než je pouze hledisko právní.

Protože se stále častěji setkávám se situacemi, kdy jeden z rodičů, a většinou jsou to matky, má potřebu “vypořádat se” s manželem nebo partnerem prostřednictvím odpírání dítěte, domnívám se, že se často v souboji rodičů zcela vytrácí zájem dítěte. Stačí pak většinou u soudu nesouhlasit se střídavou výchovou a za této situace obvykle nebývá střídavá výchova, pro niž jsou jinak ostatní předpoklady splněny, soudem stanovena.

Soudy jsou povinny i podle stávající právní úpravy činit rozhodnutí v zájmu nezletilých dětí (nikoli v zájmu jednoho z rodičů). Zájem nezletilých dětí je pak to, co mají soudy zkoumat především a na co bývají různé názory. Opatrovnická řízení jsou velmi ovlivněna subjektivním názorem soudců, znalců i pracovníků OSPOD na střídavou výchovu obecně, na účastníky řízení a také jejich dosavadními životními zkušenostmi a postoji. Přitom od těchto jejich názorů a postojů je odvislá budoucnost dětí, o kterých je rozhodováno. A praxe je zavedena tak, že o takovéto důležité záležitosti v životě dítěte rozhoduje soudce, který se většinou s tímto dítětem ani nikdy nesetkal. Často pak vychází z názoru pracovníků OSPOD, kteří jsou sice s nezletilými dětmi v osobním kontaktu (alespoň většinou), ale ani oni často nemají dostatečně individuální přístup k posuzovanému případu. A to ať již z důvodu širokého rozsahu působnosti a velkého množství práce nebo z důvodu nedostatečné kvality a profesionality své činnosti.

Individuální posouzení každého případu je pro zjištění toho, co je v zájmu dítěte, nezbytné. Domnívám se, že navrhovaná změna zákona o rodině by mohla dosavadní převažující praxi soudů změnit tak, aby soud střídavou výchovu důkladně zvažoval a zdůvodnil, proč není v zájmu dítěte být vychováváno oběma rodiči. A nenařizoval často automaticky výlučnou výchovu matek. K časté námitce proti střídavé výchově, že dítě musí mít jeden domov a ne cestovat mezi rodiči, pak lze uvést, že mezi rodiči, kteří spolu nežijí, dítě buď stejně cestuje, nebo o výchovu druhého rodiče přijde. Na jednu misku vah pak dáváme vytvoření a zachování citového pouta s oběma rodiči a na druhou organizační či technické obtíže střídavé výchovy.

Tyto obtíže jsou však důsledkem rozchodu rodičů, nikoli důsledkem střídavé výchovy. Vřelé a trvalé vztahy dítěte k oběma rodičům, jež jsou dítěti zázemím a domovem, mají větší hodnotu než je počet stolků a postelí, které má dítě k dispozici. Nemělo by se tak snadno stávat, že je při rozchodu rodičů soudem stanovena výlučná výchova jednoho rodiče, ač jsou oba rodiče způsobilí své dítě či děti vychovávat, přičemž oba mají o výchovu zájem a fakticky proti výchově obou rodičů nejsou zjištěny žádné relevantní důvody. Úmluva o právech dítěte, Listina základních práv a svobod i zákon o rodině vycházejí z předpokladu, že rodiče jsou si v rámci svých rodičovských práv rovni a není možné jednoho z nich bezdůvodně preferovat, což soudy v jakési setrvačnosti a nezřídka bez hlubšího individuálního posouzení každého případu doposud často činí.

Je obtížné pochopit rozhodnutí soudu, který svěří děti mladšího školního věku do výlučné péče matky, která odešla z domova z důvodu navázání nového partnerského vztahu a snažící se dětem vytvořit novou rodinu jinde a děti odvyknout od otce a příbuzných z jeho linie. To přesto, že o něm sama při znaleckém posouzení de facto uvádí, že je otec dětí slušný člověk, umí se o ně po všech stránkách postarat, má své děti rád a oni jeho. Se střídavou výchovou ale matka nechce souhlasit, když jako důvod uvádí, že by se jim s dětmi, budou-li u otce, po sobě stýskalo. Dle mého mínění jde o typický případ, kdy by měla být střídavá výchova nařizována, pokud o ní otec k výchově způsobilý projeví zájem, a to i proti vůli matky.

Často matky u soudu se střídavou výchovou nesouhlasí, avšak uvádějí, že otci umožní s dětmi co nejširší styk. Příčiny bývají obvykle následující:

– určité předsudky, že bude-li souhlasit, bude považována částí veřejnosti za špatnou matku,
– souhlas je pouze deklaratorní,
– předpokládaná finanční výhodnost, když obvykle při výlučné výchově je stanoveno výživné otci, kdežto při střídavé výchově oběma rodičům, takže v konečném důsledku může zůstat matce při střídavé výchově k dispozici menší finanční částka.

Je-li překážkou střídavé výchovy výše výživného, a domnívám se, že je tomu tak nezřídka, je správné vidět v tomto přístupu pouze hamižnost žen? Obávám se, že by to byl příliš zjednodušený pohled.

Ve společnosti, kde jsou ženy tradičně odměňovány za stejnou práci asi o čtvrtinu nižším výdělkem a kde historicky vykonávají hůře placená (nikoli méně prospěšná) zaměstnání, lze jejich obavy o dostatek finančních prostředků na živobytí svých dětí i své pochopit. Společnost není v dobrém stavu, v mnoha lidech narůstá psychické napětí a nejistota z budoucnosti. A protože rozhodující vliv při správě společnosti mají především muži, jdou tedy všudypřítomná korupce, agrese a násilí pácháné na ženách a nezletilých dětech, hrubost na silnicích, znevýhodněné nahlížení na zaměstnankyně v produktivním věku z důvodu potenciálního mateřství a péče o dítě, absence skutečné snahy o vytvoření podmínek pro mateřství a výchovu dětí a další negativní jevy tedy logicky za nimi. A ženy si pak v takto nastaveném prostředí zřejmě hledají své jistoty a možnosti, kde se mohou uplatnit či prosadit vůči mužům. A tak s nimi namísto kooperace i v péči o děti soupeří.

Zavedené historické nespravedlnosti a nerovné příležitosti mužů (k výchově dětí) a žen (viz výše) ve společnosti nemůže přijetí či nepřijetí novely zákona o rodině odstranit.

Plošným zvýhodňováním matek při rozhodování o výchovných poměrech nezletilých dětí se problém, jak můžeme vidět v praxi, nevyřeší a nelze takto stále kompenzovat jiné znevýhodnění žen ve společnosti. Tato praxe totiž ve svém důsledku staví ženy proti mužům, ještě více zhoršuje vztahy v biologických rodinných společenstvích a v dlouhodobém horizontu není nejen v zájmu dětí, ale ani matek samotných. Není ani v zájmu mužů, ti ale mají vzhledem ke svému vlivu na poměry ve společnosti největší možnosti tuto situaci změnit.

Nepovažuji ženy za chudinky, mateřství je krásné, obohacující a ničím nenahraditelné. Má však svá specifika, která jsou v mnohém vnímána jako handicap, namísto, aby společnost specifika mužů a žen zohledňovala a ženám tuto nezastupitelnou úlohu v zájmu zachování lidského rodu usnadnila. Setkávám se i s případy, kdy rozvedená matka žádá výměnou za souhlas se střídavou výchovou výživné pro prvňáčka v řádu desetitisíců korun, ač dítě čas, kdy je s ní, tráví odloženo u televize a otec s nadprůměrnými, ale nikoli statisícovými příjmy, hradí mimo výživné nemalé náklady na sportovní činnost a vybavení, na hudební a jazykovou výchovu dítěte, přičemž matka nikdy nepracovala a ani to nemá v úmyslu, když pohodlně žije z výživného.

Každé porozchodové uspořádání má svá specifika a určité patologie nebo jednání s ní hraničící lze vidět jak u chování mužů, tak žen. I proto je potřeba posuzovat každý případ individuálně.

Proč jsou to tedy především ženy, kdo je proti střídavé výchově dětí?

Možná, že jde o jakousi odvetu žen vůči mužům v obecné rovině za ty nižší výdělky a za neutěšený stav společnosti řízené muži, když jsou záležitosti související s výchovou nezletilých dětí v podstatě tím jediným, co mají možnost bezprostředně reálně ovlivnit, a tak to mnohdy kontraproduktivně a neuváženě a často možná i neuvědomujíce si závažné důsledky činí.

Jedná se o hlubší společenský problém, k jehož vyřešení by především napomohlo podpořit funkční rodinný model harmonického soužití, ve kterém by podstatně ubylo rozchodů rodičů, kde by děti byly vedeny k tomu mít někoho rád, zejména své vlastní rodiče, sourozence, prarodiče. Kde by spokojenost ve vztahu nebyla okrajovým jevem a děti se učily, že skutečné štěstí nelze nahradit pohodlím u televize nebo počítače, novým mobilem či jiným zbožím.

Je to ještě možné? A přejeme si vůbec nějakou změnu?

Věřím, že toto závažné téma vyvolá věcnou diskuzi, jež může napomoci hledat cesty k řešení společenského problému, který se týká každého z nás.

Článek byl publikován v časopise PRÁVO A RODINA č. 10/2011. Autorka působí v Právní poradně Střídavky.