PhDr. Jana Nováčková, CSc.
13. Bezpečné klima ve třídě je nutnou podmínkou kvalitního učení
Dnes již víme o procesech učení mnohem víc než v době, kdy vznikl způsob výuky, který nazýváme tradiční. Používat zastaralé nástroje, když již máme lepší a výkonnější, je přinejmenším nerozumné. Jenže přesně tak se chováme při výuce našich dětí.
Výzkumy mozku říkají jasně: kvalitní učení potřebuje pocit bezpečí a smysluplnost
Strach, úzkost a stres nemají pouze negativní účinky na vývoj osobnosti dítěte, ale jsou také v určitém vztahu k učení. Ve chvíli, kdy se bojíme, se nemůžeme učit. Když se člověk cítí ohrožen (skutečně nebo domněle), jeho mozek „přepne“ z mozkové kůry na své nižší části. V nich však ono žádané akademické učení nenastává. Víme, že limbický systém v mozku třídí signály a informace z okolí především z hlediska ohrožení. Pokud nejsou ohrožující, pak jsou posuzovány ještě z hlediska smysluplnosti. Jen to, co je shledáno jako neohrožující a smysluplné, má šanci na naši pozornost a na zapamatování (pokud se to do paměti nedostane drilem, což je cesta mnohem pomalejší a namáhavější). Podmínkou kvalitního učení je tedy bezpečné klima a smysluplnost učiva.
Totéž potvrzuje i psychologie
Americký psycholog A. Maslow sestavil základní lidské potřeby do tvaru pyramidy, aby tak vyjádřil skutečnost, že uspokojení potřeb, které jsou umístěny výše, je možné jen tehdy, když jsou uspokojeny potřeby umístěné pod nimi. V samé základně jsou potřeby fyziologické – potřebujeme jíst, pít, spát, být v teple, střídat aktivitu s odpočinkem, mít dostatek podnětů atd.
Hned nad fyziologickými potřebami je potřeba bezpečí. Znamená nejen to, že nás nikdo a nic neohrožuje, ale také potřebu řádu, předvídatelnosti věcí, jistoty. Bez uspokojení potřeby bezpečí bude obtížně uspokojena i další potřeba – potřeba lásky, náklonnosti, potřeba někam patřit.
V dalším „patře“ pyramidy se nachází potřeba uznání a sebeúcty. Ta v sobě zahrnuje dosažení úspěšného výkonu, přijetí a úcty od druhých. Úspěch zde neznamená být úspěšnější než někdo jiný, ale fakt, že všichni potřebujeme, aby druzí dávali najevo, že to, co děláme, jak nejlépe umíme, je hodno uznání.
Následuje potřeba seberealizace (naplnit to, čím člověk potenciálně je, dělat si věci po svém). Vrchol pyramidy tvoří vyšší potřeby (vědění, spravedlnosti, estetické potřeby apod.). U dětí platí, že dlouhodobější neuspokojování těchto základních lidských potřeb vede k poruchám vývoje osobnosti. U dospělých může dojít za určitých okolností k tomu, že potřeby stojící výše mohou být uspokojovány i bez uspokojení potřeb nižších (příkladem jsou třeba umělci, kteří – ač v nepříznivých materiálních podmínkách, osamělí a neuznávaní – vytvořili vynikající díla a uspokojovali tak svou potřebu seberealizace). U dětí to však možné není.
Potřeba bezpečí nemůže být uspokojována tam, kde je ve třídě např. šikana, kde se k sobě děti chovají hrubě, kde se bojí zkoušení, písemek, ironie učitele, kde je časté veřejné srovnávání (kdo je lepší a kdo horší) atd. Na otázku, co by dětem pomohlo cítit se ve škole bezpečněji, se učitelé dozvídají skutečnosti, o kterých často neměli tušení. Podotýkám, že na tuto otázku odpoví děti upřímně jen tam, kde se již relativně bezpečně cítí.
Potřeba uznání je pak ohrožena prakticky u všech dětí, které mají jinou strukturu nadání, než se v tradiční škole žádá, nebo u těch, jejichž nadání nedosahuje předem stanovené „laťky“.
Nejen naučit předmět, ale i umět vytvořit bezpečné klima je náplní práce učitele
Společnost se mění a s ní se mění i děti. Většina učitelů však používá stále tytéž metody. Když selhávají, reagují spíše tím, že je používají ve větší míře, než aby hledali jiné (např. stupňují tresty, ale nepřejdou například k metodě vyvozování pravidel společně s dětmi, kterou by se ovšem museli nejdřív naučit). V jednom článku o odlivu učitelů ze školství prohlásila jedna bývalá učitelka, že „pedagogická fakulta jí dala mnohé a že její selhání v pedagogické praxi se netýkalo profesních znalostí“. Vyděsila se, když den ze dne měla komunikovat s obrovským počtem dětí a adolescentů, mezi nimiž byli i takoví, kteří byli v podmínce za krádež a znásilnění. Profesními znalostmi mínila asi znalosti z obsahu předmětu, který měla vyučovat, což je však jeden z dalších omylů. Jádrem učitelské profese je vytvářet ty nejlepší podmínky pro to, aby se děti mohly, chtěly a uměly učit. V jednom odborném filmu kdosi opraví učitelku, když hovoří o sobě jako o učitelce matematiky: „Ne, vy jste učitelka dětí a matematiku používáte jen jako nástroj.“
Nové cíle vzdělávání
Tento přístup se zavedením Rámcového vzdělávacího programu stává oficiálním směrem, kudy by se naše školství mělo teď ubírat. Jednou větou: učivo již není chápáno jako to hlavní a jediné, o co ve škole jde, učivo je nyní považováno za prostředek, kterým se mají rozvíjet klíčové kompetence, kterých je šest a pokrývají významné okruhy lidské činnosti (kompetence učit se, řešit problémy, pracovat, spolupracovat, vycházet spolu, být občanem).
Příprava učitelů na fakultách u nás by měla v daleko větší míře než dosud vybavit budoucí učitele nástroji k takto pojímanému vzdělávání. Umět vytvořit bezpečné klima ve třídě nespočívá jen v tom „být na děti hodná“. To je soustavná a cílevědomá práce se vztahy ve třídě, s emocemi dětí, s vyvozováním a tvořením pravidel soužití za spoluúčasti děti, s vytvářením ovzduší důvěry, otevřením prostoru ke komunikaci atd. Nelze ji však chápat jako práci navíc. Je to vytváření nezbytného předpokladu pro to, aby učení ve škole nebylo ztrátou času pro děti i učitele i ztrátou financí, které do školství investujeme. Bez opravdu profesních znalostí a dovedností, mezi něž by na prvním místě měly u učitelů patřit znalosti z psychologie, pedagogiky, komunikace apod. a jejich aplikace, se to učitelům bude dělat opravdu těžce. Proto je tak důležité další vzdělávání (jako ostatně v každém povolání). Rodiče by se měli zajímat, jaké kurzy učitelé jejich dítěte absolvovali a jak byly zaměřeny.
Okomentovat