PhDr. Jana Nováčková, CSc.

16. Spolupráce znamená daleko více než soutěžení

Svět je soutěživý, všude se hovoří o konkurenci, takže člověk má téměř pocit, že vrhat se do vztahů „kdo z koho“ a vítězit v nich je smyslem života. Pouhým mýtem je však naše víra, že se dítě potřebuje co nejvíc zúčastňovat soutěží, učit se vyhrávat i prohrávat, aby v dospělosti obstálo v konkurenci.

Děti nejsou od přírody zdaleka tak chtivé soutěží, jak se nám zdá. Jsou však do soutěží hnány námi dospělými od útlého věku. Využíváme a zneužíváme u dětí přirozenou lidskou potřebu být úspěšný a být přijímán, uznáván, oceňován. Jestliže vytvoříme prostředí, v němž k získání uznání je potřebné porazit druhé, pak pro naplnění přirozené potřeby uznání a úspěšnosti (viz KAPITOLU 13) většina dětí do těchto situací bude vstupovat. K naplnění této potřeby však není nutné být lepší než druzí, postačí být dobrý v tom, co dělám, zlepšovat se, jak jen mi to mé schopnosti dovolí, a dočkat se za to uznání od okolí.

K tomu, aby děti věděly, kdo je v čem dobrý, kdo co umí, jak mohou ostatním přispět či pomoci, není třeba veřejného srovnávání (včetně známkování), není třeba organizovat soutěže a vyhlašovat vítěze. Rovněž učit děti vyrovnat se s neúspěchem (prohru chápu jen jako jeden z druhů neúspěchu) není nutné soutěžemi. Člověk, který má vysokou sebeúctu, si se svými nezdary poradí, i když nebyl „otužován“ v soutěžích.

Pro dospělé jsou soutěže dobrovolné, pro děti ne

Pokud lidé soutěží v dospělosti, pak je to zpravidla jejich volba. Většinou je pak úroveň soutěžících celkem vyrovnaná. Ve škole, pokud je soutěž součástí výuky, děti tuto volbu nemají. A i když je formálně dána, sociální tlak (např. nevypadat jako zbabělec) je tak velký, že se o volbě nedá mluvit.

Co se vlastně děje, když učitel vyhlásí, že se teď bude soutěžit? U mladších dětí se vzbudí naděje, starším už bývá v podstatě jasno, že vítězem se stane někdo z užší skupinky vyvolených. Ostatní jsou tam zejména proto, aby jejich úspěch více vynikl. Většina se opakovaně přesvědčuje, že se nevyplatí snažit se. Je to docela účinná výchova k pasivitě větší části národa, což je ovšem v rozporu s vedením dětí k občanským kompetencím, jak to ukládá Rámcový vzdělávací program. Kromě toho je zde ještě jedno velké riziko: zmíněná lidská potřeba uznání a ocenění je natolik silná, že pro děti, které jsou morálně ještě nezralé, přinášejí vypjaté situace soutěže riziko podvádění.

Pro dobrý psychický vývoj dítěte je důležité přijetí sebe sama jako dobrého hodnotného člověka. Jestliže začne dítě podmiňovat svou hodnotu důkazem, že jsem lepší než druzí, představuje to pro něho velké riziko. Jeho hodnota jako by spočívala mimo něj, závisí na kvalitách někoho jiného. Takoví lidé pak se ocitají v celoživotní pasti. Budou neustále pochybovat o své hodnotě, a proto se budou také opět a opět vrhat do srovnávání, soutěží, soubojů nejrůznějšího druhu. Každé vítězství je přitom jen chvilkovou úlevou. Vždy znovu a znovu se objeví někdo, vůči komu bude třeba si potvrdit svou hodnotu tím, že se budu snažit jej porazit.

Asi každý si vybavíme někoho, kdo se takto chová (oblast veřejného života nám poskytne mnoho příkladů takto poznamenaných lidí). Soutěživý systém tradiční školy se na této deformaci podílí značně. Psycholog David C. McClelland pojmy soupeření a spolupráce dokonce zabudoval jako základní kameny do svého pojetí zralosti osobnosti. Nejvyšší stadium popisuje takto: „Člověk poznává, že harmonie je víc než výhra, že spolupráce je hodnotnější formou vzájemných vztahů než soupeření. Učí se tolerovat, naslouchat druhým, snaží se od druhých učit a umožňuje jim, aby se učili od něj. Důvěra je ceněna velice vysoko. Člověk je schopen důvěřovat druhým a sám být důvěryhodným.“

Lepší svět se soutěžemi nevybuduje

Jsem přesvědčena, že současný stav lidského poznání a technický pokrok, kterého lidstvo dosáhlo, by mohly vyřešit mnohé problémy, které nás dlouhodobě sužují (energetické problémy, hladovění, ekologické problémy apod.). Jsou to však především sobectví, nedostatky v komunikaci a v dovednostech spolupráce, které tomu brání.

Komunikaci a spolupráci tradiční škola téměř neučí (čest výjimkám založeným na osobním nasazení učitelů). Sobectví však podporuje a rozvíjí. Samozřejmě, že nikdo dětem ve škole výslovně neříká, aby byly sobecké, naopak, jistě si vyslechnou řadu poučení, jak je hezké si pomáhat. Slova mají daleko menší výchovný účinek, nežli si myslíme. Takže děti se sice dozvídají, jak se cení pomoc a spolupráce, jenže každodenní realita je učí, že je třeba pracovat především sám pro sebe, že úspěch jednoho přináší nutně neúspěch druhého. Mít jedničku, když ostatní mají trojky a horší známky, je báječný úspěch. Čím jsou na tom ostatní hůř, tím pro mne lépe. Učíme tak děti velmi brzo nahlížet na ostatní jako na potenciální soupeře, nikoliv jako na možné spolupracovníky. Pokud se ve škole spolupráce dětí objevuje, je velmi často motivovaná nikoliv potřebou spojit síly, aby se věc podařila, ale tím, abychom někoho porazili. Dokonce i při kooperativní výuce používají někteří učitelé soutěž mezi skupinami, což kromě jiného přináší riziko vylučování těch, „kteří to skupině kazí“.Téma soutěží patří na našich seminářích vždy k bouřlivým tématům. Když s účastníky rozebíráme pro a proti soutěžím, většinou se shodneme, že to, co se zdá být na soutěžích pozitivní, se dá dosáhnout i jinými prostředky. Pokud učiteli jde opravdu o bezpečné klima, pak zřejmě brzo zjistí, že soutěže jdou přímo proti tomuto cíli.

Výhra znamená často prohru

Přestože vnímáme svět jako hodně soutěživý, čím dál významnější místo si získává jiná strategie myšlení i jednání, strategie, které se říká výhra – výhra (viz např. S. Covey: Sedm návyků vůdčích osobností, 1994). Označuje se tak jednání, při kterém se snažíme, aby prospěch měly obě (všechny) strany, tedy nechceme ty druhé porazit. Vychází z poznání, že pokud někoho přinutíme prohrát, ztrácíme do budoucna jeho důvěru a tím z dlouhodobého hlediska vlastně prohráváme také. Například v knize Ch. Godefroye a L. Roberta Nauč se přesvědčovat můžeme číst: „Pro soutěživé a konfliktní jednání se rozhodnete, když se soustřeďujete především na dosažení svých vlastních cílů a nezajímáte se příliš o to, co z jednání vytěží osoba, s níž jednáte. Většina lidí se na proces vyjednávání takto dívá, ale je zajímavé, že je to dnes méně populární způsob, než byste si mysleli. A rozhodně to vždycky není nejproduktivnější přístup.“

Od mateřské školy stavíme děti proti sobě, tvrdíme jim, že je báječné někoho porazit. Pokud si přejeme, aby děti žily v lepším světě, než je ten náš, pak jednou z důležitých dovedností, kterou by měly ovládat, je spolupracovat, nikoliv vítězit.

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST

Share this...

Facebook

Twitter

VK

email