PhDr. Jana Nováčková, CSc.
19. Spolupráce rodiny a školy by se neměla omezovat jenom na doučování
Po zavedení školské reformy v sedmdesátých letech, která znamenala pro mnoho dětí značnou neúspěšnost ve škole, rodiče reagovali na tuto situaci zvýšením počtu žádostí o odklad školní docházky. Tehdy jich bylo snad až kolem 35 procent. Ačkoliv nás od oné nešťastné reformy školství dělí již čtvrtstoletí, i v současné době je stále vysoké procento žádostí rodičů o odklad školní docházky. Domnívám se, že příčiny dnešních odkladů se příliš nezměnily. I přes určité změny většina škol klade nadále na děti takové nároky, že řada dětí by je bez pomoci rodiny nezvládla. A to chce samozřejmě čas. Nejde tak o to, proč jej někteří rodiče nemají, ani o to, jaký dopad na vývoj dětí má nedostatek času rodičů. Jde o to, že je stále obecně přijímanou mylnou představou, že pomoc dětem při přípravě na vyučování patří k rodičovským povinnostem.
Úspěch žáka závisí také na zdatnosti rodiny
Docent Štech z Pedagogické fakulty UK používá docela vystižné přirovnání: tak jako pro vrcholového sportovce je výrazným faktorem úspěchu jeho podpůrný tým (trenér, masér, psycholog atd.), tak úspěch dítěte ve škole je závislý na tom, jaké má rodinné zázemí, zda bude někdo z rodiny schopen doučit tu češtinu, tu matematiku, zda se najde v příbuzenstvu také někdo na chemii atd. Zmiňuje se dokonce i o důležitosti toho, jak jsou rodiče zdatní v kontaktech se školou, zda vystihnou, za kým v případě potíží zajít. Znamená to, že k nerovnostem v nadání dítěte se přidávají ještě nerovnosti ve schopnostech jeho rodiny. To není dojem či dokonce nadsázka, tento fakt potvrdil i mezinárodní výzkum PISA 2003: patříme k zemím, kde naděje dítěte na úspěch ve škole jsou závislé na tom, zda se dítě „umělo narodit do správné rodiny“.
Vztah mezi dosaženým vzděláním a nezaměstnaností je známý. Namísto toho, aby škola vyrovnávala sociální rozdíly, tímto pojetím je naopak ještě prohlubuje. Příslovečné rozevírání nůžek sociálních nerovností je přitom pro stabilitu i prosperitu společnosti vždy velkým ohrožením.
Úmluva o právech dítěte, ke které jsme se také připojili, hovoří o tom, že dítě má právo na vzdělání na základě rovných příležitostí. Je to také jeden z nároků EU pro oblast školství. Znamená to uzpůsobení podmínek ve vzdělávání tak, aby různé odlišnosti jednotlivých dětí nebyly překážkou pro jejich vzdělání. Cesta k tomu nevede ani přes zvyšování požadavků na pomoc rodiny, ani přes větší selekci dětí, tj. jejich nejrůznější roztřiďování (víceletá gymnázia, jazykové, sportovní a jiné třídy, třídy pro děti s poruchami učení).
Zabývat bychom se měli tím, jak změnit naše školství, a v tomto rámci také jak naučit učitele učit společně děti s nejrůznějšími vzdělávacími potřebami. Takové cesty existují, nejsou ani u nás neschůdné.
Mít zájem o vzdělanost, ne o známky dítěte
Odpovědnost rodičů za vzdělání jejich dítěte by tedy rozhodně neměla spočívat v doučování doma. Jejich doménou by mělo být především projevování zájmu o to, jak se dítě ve škole cítilo, co se naučilo, co si o nových poznatcích myslí. K posílení této funkce nabízejí „osvícené“ školy rodičům i účast na vyučování, ať již jako pasivním návštěvníkům, nebo se zapojením.
Pokud se rodiče budou zajímat hlavně o známky, budou posilovat negativní vliv nátlakového a příkazového systému tradiční školy, který staví hodně na vnější motivaci. Tak se budou nechtěně podílet na vytváření postojů, které jsou v životě spíš předmětem odsouzení („dokud mu nic nehrozí, nic neudělá“, „pro úsměv vedoucího by se přetrhl“ atd.).
Naučit děti, aby jednou pracovaly pro věc samu, ne jen pro odměnu či ze strachu před postihem, ukázat jim, že poznávání je důležitou hodnotou v lidském životě, nelze zkrátka tím, že rodiče kladou důraz na známky.
Jiné formy vztahu rodiny a školy už existují
Pokud jde o vzájemný kontakt rodiny a školy, lze uvést několik příkladů jiných než dosud běžných forem spolupráce. V některých školách už existují.
Jedním z postupů, které utvářejí jiný vztah mezi rodiči a školou, jsou pravidelné schůzky ve třech: rodič, dítě a učitel. Po určité době na ně přicházejí i rodiče, kteří jinak chyběli na tradičních rodičovských schůzkách, nabízejí, v čem by mohli třídě či škole pomoci. Vím také o školách, kde se rodiče scházejí s třídními učiteli pravidelně každý měsíc a kde se neprobírá, jak si které dítě vede. Diskutuje se tam o širších otázkách, zejména těch, které souvisejí s jiným pojetím vyučování, rodiče si například zkusí sami, co to je skupinová práce: téma je prodiskutováno nejdřív ve skupinách a pak se hledá shoda mezi jejich závěry.
Dobrým nápadem je zorganizovat jednou dvakrát za rok v sobotu den otevřených dveří a předvést rodičům výuku ve zkrácené verzi (např. tři dvacetiminutové „hodiny“). Využívají toho především rodiče, kteří se stále ostýchají navštívit vyučování či kterým to nedovolí pracovní vytížení.
Školní víkendové výlety s rodiči i sourozenci jsou také velkým přínosem. Rovněž myšlenka školy jako vzdělávacího centra obce (např. projekt „komunitních škol“), v níž se počítá s tím, že by škola byla využita i po vyučování a že by se v ní odpoledne a večer konaly různé kurzy, setkávání zájmových skupin, kluby atd. je cestou ke sblížení rodičů a školy. A určitě by se našly i další náměty.
Okomentovat