Pavla Voráčová
Problémem justice a hlavně OSPOD je vliv několika desítek let učení feminismu a pokřiveného názoru, že když žena splní socialistický závazek porodit dítě, pak je jen na ní, jak s ním naloží. Otec je ten, kdo je tyranem, tím, kdo doma nic nedělá a je hoden v podstatě jen opovržení. Otec je od toho, aby je živil, vydělával peníze a do výchovy raději ať moc nemluví. Je to „jen“ chlap.
Po pravdě, teorii „je to jen chlap“ jsem byla nakloněna i já v mnoha ohledech. Ale jen do chvíle, kdy jsem viděla, jak můj bratr vzal své dítě do náručí. Jak ho později přebaloval, koupal, jak u něj seděl, když bylo nemocné. Posléze jak vařil sobě i svému i nevlastnímu dítěti, když manželka vařit odmítala. Jak s oběma dětmi jezdil na výlety. Na rodinné dovolené ne, protože manželka nechtěla.
Jak tušíte (a není to tak těžké) – nastal zlom. Manželství se rozpadlo. Není na mně, abych posoudila, kdo nesl větší vinu. Nicméně události nabraly rychlý spád ve chvíli, kdy nyní již bývalá manželka začala tvrdit, že o své dítě nikdy otec nejevil zájem (o nevlastním dítěti ani nemluvě), nikdy se o ně nestaral, ani je hmotně nezajišťoval. Všechno na světě musela chudinka dělat sama. A dokonce… jistě vás to překvapí… ji i děti celé manželství týral. Dokonce ji bil. A to i před dětmi.
Po všem, co jsem slyšela (většinou z doslechu), bych bratrovi ani kůrku chleba nepodala. Ostatně stejně jako mnoho z vás svým bratrům, synům, vnukům… Že lže, jsem věděla, ale stejně to důvěru a nejistotu mimoděk vyvolává. Ať chcete nebo ne, napadá vás… a co když je to pravda? I když to nahlas nikdy neřeknete. A i jen takovou myšlenku připustit, vás samotnou či samotného ve vlastních očích degraduje.
Je ale nutné si uvědomit, že všechny ženy, které se snaží takový dojem ve vás vyvolat, jsou skvělé herečky. Svoje metody mají promyšlené a naučené a mnohé (a to je nejhorší) je mají přirozeně v sobě. Proto byste se neměli lekat vlastních pocitů, nejistot. Důležité ale právě v této době je spolu komunikovat jako rodina. Jako rodiče-dítě, jako bratr-sestra. Otevřenost je v tomto směru důležitá. Nedávejte nikdy najevo, že byste postiženému tatínkovi nevěřili. Ujišťuji vás, že přijde chvíle, kdy druhá strana udělá nebo řekne něco, co všechny vaše nejistoty zažene. V mém případě to bylo tvrzení exmanželky, že bratr týral obě děti, a to hlavně psychicky. Věděla jsem a byla jsem svědkem toho, jak děti miluje, jak se o ně stará a jaký k němu mají vztah.
Psycholožka, se kterou jsem konzultovala osobně postup v otázce bratrova dítěte, jak se chovat, čeho se vyvarovat, aby se spor mezi rodiči dítěte dotkl co nejméně, ocenila, že bratr chce zachovat dítěti oba rodiče. Chodila jsem tam pochopitelně s ním. Všechny rady, které jsme dostali, jsme se snažili uplatňovat. Smutné je, že to byla jednostranná snaha. Pečlivě jsme se snažili vyhnout jakémukoli zápornému ovlivňování dítěte proti matce. Naopak jsme se snažili i ve chvíli, kdy dítě viselo mně, dědečkovi, otci, nebo babičce na krku a nechtělo k mamince. Snažili jsme se vysvětlit, že maminka ho má taky ráda a vždycky jeho maminkou bude. Smutné bylo, že právě v tuto chvíli z dítěte začaly „padat perly“, jak se mluví v domácnosti maminky o otci. Jednou se mě k mému překvapení dítě zeptalo, co je to nádor na mozku. Vysvětlila jsem, co to je (adekvátně k věku), a zeptala jsem se, kde na svou otázku přišlo. Šokovala mě odpověď: „Máma říkala, že je táta blázen, že má nádor na mozku a je to ubožák.“ Takových zážitků bylo a je moc.
Moje rada: nikdy nezatahujte dítě do sporu, ač je to spor o ně. Učte ho, že má maminku i tatínka a oba je mají stejně rádi. Co si myslíte, je jiná věc. Nelžete. Má nárok na oba rodiče a to je to, co se mi na střídavce a její myšlence líbí. Samo si v dostatečně velkém věku rozhodne, zda má opravdu oba rodiče. Pokud byste dítě popouzeli proti druhému rodiči, budete si jen podřezávat vlastní větev. Automaticky bude dítě postiženého rodiče bránit. Jak studie, které jsem četla, tak konzultace s psychology mě o tom přesvědčila – děti si pravdu uvědomují. I přes vymytí mozku, kterým mnohé matky operují velmi úspěšně, v dítěti, žel někdy hodně pozdě, ta pravda v nich hluboko zůstane. Vzpomínky jsou mocné a maminky si to neuvědomují. Pocítí to ve chvíli, kdy jim dospělé dítě řekne, že chce najít svého otce a zeptat se ho, proč s nimi není a proč se mu nikdy neozval. Nezávidím jim takovou konzultaci s minulostí. Děti nejsou hloupé. To jen maminky mají tendenci je podceňovat. Otcům nezbývá v mnoha případech než v to věřit. Přesto je smutné, že takto narušené vztahy se těžko a pomalu léčí.
Závěrem bych chtěla říci, že je možná lépe problémům předcházet, a tudíž radím zvažovat výběr manželského partnera a rodiče svých dětí zodpovědně. Zamilovanost je krásná věc, ale jen na ní se trvalý vztah stavět nedá.
Okomentovat