RNDr. Josef Hausmann, CSc.
3. V čem je feminismus nedemokratický
Jako příroda vyzbrojila lva spáry, slona kly, kance tesáky, býka rohy a sépii inkoustem kalícím vodu, tak vyzbrojila ženu schopností lži a přetvářky, na což věnovala všechnu sílu, již propůjčila muži v podobě tělesné síly a rozumu. Užívat lež při každé příležitosti se zdá ženě stejně přirozeným,jako oněm zvířatům při útoku použití jejich zbraní.
Arthur Schopenhauer
Základním principem konstituční demokracie je – vedle vlády většinově zvolených zástupců – i existence oblastí, nad nimiž nemá vláda co rozhodovat. Jedná se zde především o soukromý majetek a soukromí obecně. Neustálá snaha feministek o institucionalizaci svého hnutí, nejrůznější organizace žen s jejich vydíráním vládních orgánů a voláním po přijetí nových zákonů a opatření – to vše má vést k dalšímu okleštění soukromí a práva rozhodovat si a vyjadřovat se o svých věcech sám. Levice usiluje o totéž, proto k ní feminismus od počátku tíhne. Nově přijaté zákony, např. ty, co zakazují šenkýři nevpustit do vlastní nemovitosti nějaké menšiny známé svou nebezpečností, jsou pro feministky důkazem, že by jim protidemokratické restrikce mohly při použití maskovaných lží projít.
Chlapi tak maximálně prohodí v hospodě u karet nějakou moudrost na téma „jaký jsou ty ženský slepice“ a ani v nejmenším nebrání ženám, aby ony ve svých spolcích podobné úsudky pronášely o mužích. Hlasité úvahy žen na naši adresu nás mohou zabolet či naopak nám zalichotit, neupíráme však ženám právo na názor, natož abychom běželi k soudu, aby jim v tom zabránil, či dokonce abychom prosazovali zákony trestající základní svobodu projevu.
Nebezpečným protidemokratickým projevem moderního feminismu je jeho rozpor s tržním hospodářstvím. Přitom právě svobodné uspořádání trhu dalo ženám příležitost účastnit se dění tohoto světa. Díky němu dosáhly původní feministky toho, že ženy užívají stejných občanských i politických práv jako muži, tj. volební právo, právo zastávat politickou funkci, právo na svobodu a na majetek. Tato práva jsou v absolutním souhlasu s myšlenkami volného trhu. Moderní feministky (Betty Friedanová, Gloria Steinemová, atd.), které se objevují na scéně od poloviny 20. století, tedy dávno po tom, co tato práva byla ženám přiznána, se zcela nedemokraticky obrací proti volné soutěži. Jim už nestačí civilní a politická rovnost, ony tvrdí, že pro zajištění rovných šancí pro ženy je třeba zavést další legislativní opatření, která jdou vesměs proti volnému trhu, a jsou tudíž nedemokratická. Přesto jsou ve vyspělých státech (a u nás jistě také budou) zaváděna do praxe jak na běžícím pásu. Tři největší feministicko-socialistické zásahy do svobodného tržního mechanismu jsou:
a) Protidiskriminační zákon (Antidiscrimination law). Podle něho zaměstnavatel nesmí vybírat zaměstnance podle pohlaví, takže v mnoha státech nesmí např. majitel stavebnin, který potřebuje chlapa na tahání pytlů s cementem, nebo režisér hledající někoho pro obsazení Hamleta, dát do inzerátu, že do svého podniku potřebuje muže, nýbrž osobu. (Omylem dostavivším se ženám pak podle dalšího níže uvedeného zákona se musí vyjít všemožně vstříc, aby práci přijaly). Tento zákon flagrantně porušuje svobodné uzavírání smluv mezi zaměstnavatelem a potenciálním zaměstnancem – něco ve světě volného trhu naprosto běžného.
b) Zákony na podporu (rozumí se protežovaných skupin), tzv. affirmative action. Jde o soubor zákonů, které nutí zaměstnavatele a instituce (pod trestem pokuty a ztráty státních zakázek) k přijetí opatření, které zvýší nábor a umožní přednostní kariérový vzestup protežovaných skupin, které by se bez tohoto legislativního zásahu státu musely o dané místo ucházet v podmínkách volné soutěže (soudný člověk to nazývá diskriminací naruby).
c) Zákon o stejné mzdě za práci podobné hodnoty (comparable worth payment). Feministky u vědomí menší tržní hodnoty profesí v „pečovatelské“ sféře (sekretářky, kuchařky, sociální pracovnice, učitelky) prosadily v celé EU, USA a Austrálii zmíněný zákon. Ten zaručuje, že za „práci podobné hodnoty“ dostanou všichni stejně. Tím je (opět nedemokraticky) upíráno právo zaměstnavatele uzavírat smlouvy pouze pod tlakem volné soutěže. Odměnu za vykonanou práci už nezaručuje tržní mechanismus, ale „Výbor pro porovnávání užitečnosti práce“. Pokud tento výbor, instituce či rada dojde k závěru, že užitečnost, objem dřiny, společenský dopad a výkon písařky na ministerstvu je stejný jako u očního chirurga na soukromé klinice, musí dostat oba stejně. Ženám se tím podařilo obejít propast mezi tradičně mužskými povoláními (obtížnějšími, a proto lépe placenými).
Přitom většina žen, která si tato zaměstnání zvolila, tak učinila jako důsledek svého svobodného rozhodnutí, kdy dala přednost menší náročnosti méně placeného zaměstnání ve jménu více volného času, který potřebuje pro domácnost a děti.
Zákony a), b), c) podkopávají jeden z pilířů svobody jednotlivce – právo na volné uzavírání smluv. To zaručuje, že každý člen demokratické společnosti má právo uzavírat či odmítnout uzavřít smlouvu s kterýmkoliv jiným dospělým členem této společnosti za jakýmkoliv účelem, pokud tím neomezí práva nevědomé třetí strany.
Společnost se skutečně volným tržním hospodářstvím umožňuje zaměstnavateli uzavřít smlouvu s mužem a dát mu přednost třeba i před levnější, lépe kvalifikovanou a výkonnější ženou. Tím by se však zaměstnavatel dostal do konkurenční nevýhody a svobodný trh by rychle eliminoval ekonomicky neoprávněnou diskriminaci žen. Praxe ovšem prokázala opak, a proto feministky musí jít proti tradičnímu liberálnímu heslu: „Dejte rovnou šanci každému.“ V jejich vysněném socialismu pak toto heslo znovu použijí, ovšem už překrouceně – pro potlačení volného uplatnění talentu ve jménu zavádění kvót – kolik žen musí být na tu či onu funkci přijato či nominováno. Nové heslo pak zní: „Dejte rovnou šanci ženám.“
Zmíněné zákony zavádějí i nedemokratický princip kolektivní viny. Muži, kteří už skoro 100 let ženám přiznávají všechna práva (např. volební právo pro ženy u nás existuje od r. 1918), mají platit kompenzace (třeba formou ústupků v kariéře) kdysi prý utlačovaným ženám. A teď kterým? Které jsou zrovna ty, které s sebou nesou údajné neblahé dědictví minulých generací? Studentky na vybraných univerzitách požívající všechny sociální výhody dnešní doby jistě ne. A proč zrovna ženy mají být kompenzovány (a v USA černoši) – proč ne všechny náboženské a etnické skupiny, které byly v minulosti diskriminovány? Proč ne všechny utlačované národy, provincie a kolonie?
Velkou ranou západním feministkám byl rozpad komunistického bloku Východní Evropy na počátku 90. let. Socialismus, v němž si ženy „užívaly“ všech svobod, za něž feministky bojují (nárok na práci za stejný plat jako muži, státní péče o děti od nejranějšího věku umožňující ženám pracovat, …), byl smeten muži stejně jako ženami. Ke svému zklamání se feministky dozvěděly, že miliony žen – mají-li volbu a umožňují-li jim to ekonomické podmínky – budou raději žít z jednoho (manželova) platu a zůstanou (alespoň po nějakou dobu) s dětmi doma. Feministky s hrůzou zjistily, že pokud státem subvencované „výdobytky feminismu“ stojí daňového poplatníka tolik peněz, že neumožňují život z jednoho platu, ženy o ně nestojí. Přitom dosažení autonomie žen pomocí přenesení své závislosti z manžela na stát (tj. na daňového poplatníka) bylo a je nejvyšší metou moderních feministek. (Na nemorálnost tohoto počínání upozornil již v r. 1929 Bertrand Russel v tezi „Stát v roli otce“.) Přenos zodpovědnosti za rodinu na stát činí ženu nezávislou jen opticky – pouze její závislost zamlžuje.
Pro ilustraci současného feministického „třídního boje“ ocitujme pasáže ze dvou knih (a divme se, že na sklonku 2. tisíciletí někdo něco takového vůbec vydá).
„Boj proti kapitálu a patriarchátu nemůže vést k úspěchu, pokud budou v praxi přehlíženy zájmy feminismu. Boj zacílený pouze na kapitalistický útisk se nezdaří, pokud se nezacílí i na patriarchální aspekty kapitalistického útlaku.” (G. Vida)
Autorka za dílo, z něhož jsme citovali, obdržela nemalou finanční částku od kdysi prestižní Mc Arthurovy nadace, která je jako „cena pro génie“ udělována každoročně vynikajícím studentům. Předsedkyní této nadace se totiž stala nějaká feministka (Stimpsonová). Není tedy divu, že další rok obdržela cenu jakási mladá muzikoložka, a to za objev znásilňovacích a sexuálně útočných témat v Beethovenových a Mahlerových symfoniích …
A druhá citace je od Alison Jaggarové z Katedry pro výzkum problémů žen na University of Colorado:
„Z analýzy nás, socialistických feministek, vyplývá, že kapitalismus, mužská dominance, rasismus a imperialismus jsou tak důkladně propleteny, že je nelze od sebe oddělit. Pro zrušení kteréhokoliv z těchto nástrojů ovládání je tedy třeba skoncovat se všemi najednou.” (Pro toho, komu se nechce listovat v Seznamu literatury – dílo je citováno v knize Gragliové: Domestic Tranquility – zdůrazňuji, že vyšlo v USA v r. 1988, a nikoliv v Rusku v r. 1920.) Historicky je to zřejmý nesmysl – feminismus se vzmohl právě díky triumfu kapitalismu a volného trhu.
Západní feminismus je (po Castrově Kubě) jednou z posledních bašt kolektivismu. Stejně jako jejich kolektivističtí předchůdci neblahé paměti i feministky se zasvětily úsilí vnutit společnosti svoji vlastní verzi obecného blaha. Mají dobře definované cíle a vize nových, androgynních (tj. mužoženských, andros – muž, gyna – žena) mužů a žen, k jejichž stvoření dojde předěláním společnosti tzv. reformami, které jsou antitezí spontánního růstu. V androgynní společnosti mají být mužské a ženské role sjednoceny do společného vzorce. Samozřejmě, že to všechno jsou cíle, kterých nelze demokraticky dosáhnout a o které většina žen nestojí.
Okomentovat