RNDr. Josef Hausmann, CSc.

5. Média, školy, soudnictví a státní správa pod vlivem feminismu a levice

Když se žena stane vědátorkou, obvykle má něco v nepořádku se svými pohlavními orgány. (Friedrich Nietzsche)

Uvedeme pouze pár příkladů nepřeberného množství předpojatosti shora uvedených institucí vůči mužům.

„Jsem si jista, že je mnoho spisovatelek krásné literatury, jako např. Elisabeth Drew. Pročpak je někdy nezařadíte?” stěžovala si do rozhlasového pořadu posluchačka. Redaktor omluvně vysvětlil, že zmíněnou spisovatelku již uvedl dvakrát a že autorek je tak málo, že prakticky každá dostane v jeho pořadu příležitost. Nevyslovena zůstala zřejmá pravda, že v pořadu dostane příležitost jen relativně malé procento mužů píšících ve stejném žánru – zatímco prakticky 100 % píšících žen, které o to stojí, mají svou účast předem garantovanou…

Ve svém novinovém komentáři k případu, kdy žena utopila své dvě děti, napsal Eugene Narett, profesor na Framingham State College: „Po dlouhých 25 let trvaly feministky na tom, že mají platný glejt pro boj proti všem západním civilizacím a proti všem mužům. Argumentují tím, že násilí spáchané ženami je omluvitelné, neboť se prý jedná o ospravedlněnou pomstu oběti.” To ovšem pan profesor neměl dělat. Jakmile se ředitelka školy o článku dozvěděla, veřejně jej obvinila jako misogyna (nepřítele žen). Profesorovi se přičetlo k tíži i to, že poukazoval na neustálé zužování původně širokého zaměření školy, která se stále výlučněji zaměřuje na otázky rasy, pohlaví a společenských tříd, což by se ve škole, která je hlavním producentem učitelů státních škol státu Massachutsets, dít nemělo. Proti vůli studentů i jejich rodičů byl nakonec vyhozen, a to i přesto, že se ví, že na státní školu se hvězda jeho formátu jen tak lehce nezíská. Přitom je nemožné si představit, že by se někdo odvážil podobným způsobem postupovat proti ženě, černochovi či jiné favorizované menšině. Jeho právník mu nedává šanci. V feministicky zfašizovaném světě státního školství se jeho kolegové, kteří s ním sympatizují, budou bát otevřeně promluvit, a tak bude mít školská správa volné ruce k vylhání důvodu pro jeho propuštění. Názorové rozdíly se musí přece trpět jen v demokratických strukturách. Něčím takovým ženami vedené státní školství není.

Opačné názory jsou v „civilizovaných státech“ cejchovány jako rasistické a jsou odsouzeny do disentu. S nástupem feminismu (podobně jako s nástupem komunismu) se ve společnosti stává průměrnost žádoucí, výjimečnost nepříjemná a definici kvality určují feministky.

Jedním ze zákonů naoktrojovaných feministkami vládě USA se nazývá „Zákon na ochranu před újmou“ (Protection from Abuse Act). Podle něj může (samozřejmě žena) celkem snadno a rychle z pouhého „strachu před újmou“ získat nárok na dočasnou státní ochranu ještě před rozhodnutím soudu. Součástí řečené ochrany je, cit. „poskytnutí obydlí stěžovatelce a vyloučení z něj obžalovaného“. Laicky řečeno, manžel nebo druh se může ocitnout na ulici na základě prostého (a sprostého) výmyslu manželky nebo družky. Než dojde k přelíčení a uvedení věci na pravou míru, jeho pověst, kariéra, domov, rodina i osobní život může být v troskách. Co naplat, že ve většině případů se nařčení ukáže jako liché? Tento zákon nabízí plnou pomoc žalobci, žalovaná strana zůstává bez pomoci. A to přesto, že musí uživit celou armádu příživnických advokátů, poradců, psychologů a soudců, která se vyvinula okolo potenciálních klientů v tzv. „válce proti domácímu násilí“. Ti zavedli zatemňující právnický newspeak (víme již, že české feministky z PROFEMu pořádají školení pro čerstvé, předem vyhlédnuté právničky právě v tomto oboru), podle kterého „hrozba vážné tělesné újmy“ se dá dovodit ze všeho – od zvýšeného hlasu po bezmocně zaťaté pěsti. Jejich lexikon nyní obsahuje termíny jako „verbální újma“, „psychologická újma“ (viz Kapitola 16. prvního dílu). Čím vágnější termín, tím lépe se dá využít.

Ani vždy tak pořádkumilovní precizní Němci neodolali vojenskému tažení feministek – od r. 2000 si zavedli zákon, který upřednostňuje ve veřejných zakázkách ty firmy, které cíleně vyhledávají jako své zaměstnance ženy – aby se prý daly ženám rovné šance v zaměstnání. To znamená, že si město (za peníze daňových poplatníků) ve jménu „sociálního pokroku“ nechá třeba zfušovat dlažbu na chodníku firmou zaměstnávající dlaždičky…

V Rakousku si feministky prosadily Ministerstvo pro ženské otázky, a když bylo nedávno v rámci úsporného vládního programu zrušeno, obvinily feministky vládu z toho, že chce poslat ženy zpět do kuchyně. Francouzské sufražetky tak dlouho mlely o „neférovém“ postavení žen, až vláda – aby měla klid – porušila základní volební princip demokracie a od příštích voleb bude na kandidátce povinně 50 % žen – ať to demokratický volič chce nebo, ne. (Vede to ovšem k tomu, že francouzští rolníci křičí na shromážděních na ministryni Dominique Voynet: „Sundej si kalhotky, ty couro!”).

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST