RNDr. Čestmír Hofhanzl
Tato úvaha není o rodině a rodinných vztazích. Hovoří však o hlubších příčinách našich společenských problémů a možných cestách k nápravě. Mnohé z řečeného lze vztáhnout i na mezilidské vztahy v rodině. A na ty, kdo je nabourávají a ničí – rozvodový průmysl, často spojený s postkomunistickou justicí.
Ing. Aleš Hodina
Motto: Společenství lidi má sklon ke zlu, k chaosu. Období uměřenosti a míru jsou episodami. Trvají-li dlouho samy, se stávají chaosem. Být člověkem je těžký úděl, není na to právo.
Roky je mi vyčítáno, že prý jen kritizuji a neříkám, jak stav změnit. Každý člověk má přemýšlet, dělat si vlastní názor, mít představu možných východisek. Je na každém, aby z úrovně svého poznání si dělal obraz o světě. Naše současná krize je ve svém základu krizí hodnotovou a kulturní.
Náš stát, naše země vyrostly v kulturním prostoru, jehož hodnoty tvarovala evropská křesťanská civilizace. Základy evropského myšlení i mezilidských vztahů můžeme hledat ve staré Judei. Zde se před tisíciletími ustavil a zvykově byl přijat fenomén proroků – moudrých mužů. V době, kdy právem byla síla a moc, začali náčelníci uznávat slova, názory proroka, nezabili ho. V řecké civilizaci městských států se na správě polis podíleli občané společenství, jejich hlas a jejich názor byl brán v potaz. Na duchovní odkaz řeckých filozofů navázal Řím, posléze i evropská vzdělanost. Římská civilizace formovala základy právního systému. Z římského práva vyrostlo právo evropské, jeho právní systémy. Největším z toho, co z rozkládající se Římské říše vzešlo, bylo ale křesťanství. Císařská elita privilegovaných občanů se příliš odtrhla od reality. Násilí a nespravedlnost učinili sluch ponížených a otroků vnímavým slovům Ježíše. Ježíšovo poselství – všichni lidé jsou si před Bohem rovni – dalo nejponíženějším naději, že jsou lidmi. Je i na nich, zda se svým úsilím povznesou z nicoty. Privilegovaným i otrokům pak patřila slova poselství: „Bůh sleduje vaše činy a konání, u posledního soudu je bude vážit.“ Ježíšovo poselství otevřelo cestu lidské zvídavosti, dalo naději věřícím, že své postavení mohou zlepšit, povznést se, varovalo, že špatné konání neprojde bez trestu. Římská civilizace nepřežila nápor barbarů, ale díky křesťanství, pozemské organizaci církve a papežství zůstaly zachovány v klášterních knihovnách spisy, výdobytky ducha antické civilizace. Mnichové byli prvními vzdělanci rodící se evropské civilizace.
Dědictví římské civilizace tak přečkalo období temných století po pádu Říma, kdy kontinentem protahovaly tlupy loupících barbarů. Evropa neupadla v divošství. Papežství coby instituce křesťanské církve to období přečkalo díky tomu, že papež měl své vojsko, dokázal uhájit svou pozemskou existenci, nezávislost svého úřadu. Žádný světský vládce si nedokázal ze zástupce Boha na zemi udělat svého úředníka, sluhu. V té době se v Evropě stal šlechticem ten, kdo se svou družinou uhájil své území. V Evropě těch staletí se tvořil základní předpoklad pro budoucí pluralitu a demokracii. O moc se v evropském prostoru musely dělit tři mocenské struktury. Lokální šlechtické rody nesly odpovědnost za území, které ovládaly. Mocné rody zastřešující území země v případě vnějšího ohrožení byly schopné shromáždit lokální rody k obraně celé země před vnějším nepřítelem. Neměly ale tolik síly, aby si z lokálních rodů udělaly své vasaly a sluhy. Třetí mocí byla organizace církve, papežství, které si díky vlastnímu vojsku bylo schopno uhájit svou suverenitu i zbraní, bylo mocí duchovní i světskou. Vznikající evropská civilizace převzala z římského dědictví i institut prvorozenectví, pro výměnu platidlo – peníze. Prvorozenectví zajišťovalo v rodové linii kontinuitu moci a růst kultury. Kulturotvorný efekt měly peníze.
Tři síly stojící v základech evropské civilizace měly své spory, vedly mezi sebou války. Žádná ale nepřevládla natolik, aby druhou zničila a zotročila ji. Po staletí se mezi sebou musely nakonec dohadovat a dělat kompromisy. Z tohoto základu vyrůstala evropská kultura, zvětšovala se míra svobody. Demokracie a její úspěch jsou plodem těch kompromisů. Křesťanské náboženství se svým základním poselstvím rovnosti lidí před Bohem, Božím okem sledujícím naše konání, se stalo základním kamenem pro vznik a ukotvení morálního systému, nepsané normy, která stála nad psanými zákony. Dokud byla živá víra v Boží suverenitu, Boží oko, zajišťovaly ony nepsané morální zákony dodržování a vymahatelnost psaných lidských zákonů.
Naše země, prostor „českého království“, se na evropské scéně objevuje v době přijetí křesťanství v devátém století za knížete Bořivoje. Naší zemí procházela hranice politicko-věroučného sporu mezi křesťanskou větví římskou – západní a větví bzantskou – východní. V té době též přicházejí na Moravu věrozvěstové Cyril a Metoděj.
Zásadní charakter civilizace určila věrouka, která území ovládla a stala se většinovou. Mezi křesťanstvím Římským a Byzantským byl zásadní rozdíl, Římský papež, jeho církev si dokázala přes staletí udržet svou duchovní i světskou suverenitu. Přes různé výkyvy a kolísání se papež a církev nestal úředníkem a sluhou světských vládců. V byzantské větvi křesťanské věrouky se patriarcha ani biskupové církve nikdy nevymanili z poručnictví světských mocných. To určilo duchovní závislost i nesvobodu svědomí ve východní byzantsko – ruské části Evropy a Balkánu.
V raném středověku byla poloha českých zemí uprostřed evropského kontinentu výhodou. V tom prostoru se setkávaly ideje z celého kontinentu. Vrcholem byla doba Karla IV., ten nesl titul císaře římského. Odvrácenou stranou té mince bylo, že v českých zemích jako první vystupovali na veřejnost s kritickými názory a idejemi kazatelé a rebelové. Bylo to většinou brzo, ještě než společenské prostředí bylo schopné názory a ideje pochopit, přijmout, podpořit je. Kazatelé se stávali heretiky, hnutí, které vyvolali, bylo revoltou zbojnickou. Sem patří Jan Hus a následná vzpoura husitská. Jan Hus skončil na kostnické hranici. Husitskou vzpourou počal úpadek významu českých zemí. S kritikou církevních poměrů uspěl až o století později Martin Luther, až on se stal reformátorem. Poslední českou historickou osobností, která měla šanci ovlivnit mocenské poměry ve střední Evropě, byl Jiřík z Poděbrad. Jiřík ve své době, šedesátá léta patnáctého století, měl možnost strhnout na sebe moc, založit dynastii. Stát se organizátorem území středu kontinentu. Nedokázal to, i příroda byla proti němu. Úlohy organizace malých národů středu kontinentu se chopil habsburský rod z alpských údolí Rakouska.
Vzpoura českých stavů v samém počátku třicetileté války byla opět předčasná, svou prohrou dokonala zkázu významu českých zemí. Vyhnání politického národa protestantské šlechty mělo těžké důsledky. Téměř na tři století vypadly české země z evropské politiky. Území bývalého českého království nemělo politickou reprezentaci v době, kdy politickým národem byla šlechta. Nobilita dovezená z ciziny se téměř za tři století nedokázala ztotožnit se zemí, stát se jejím reprezentantem a obhájcem. Neměli jsme politický národ, zemskou šlechtu. Následky v podobě stavu politické reprezentace i v individuální mentalitě neseme doposud.
Na evropském kontinentě můžeme učebnicově pozorovat, jak centralizace moci a vzrůst bohatství vedou ruku v ruce k potlačení duchovní svobody a nárůstu totalitárních způsobů. První evropskou velmocí s totalitárním charakterem bylo Španělsko. Ty způsoby a tendence ve Španělsku vyvolal příliv bohatství z amerických výbojů a loupeží. Španělskou hegemonii ukončila námořní převaha anglického loďstva a porážka španělské armády v osvobozujícím se Nizozemí. Po Španělsku štafetu převzala Francie. Centralizací vlády moci Ludvíka XIII. kardinálem Richelieuem významně vzrostla moc Francie. Reforma zbavila francouzskou šlechtu odpovědnosti za Francii a udělala ze šlechty jen kastu poživačných vyžírků. Neblahým důsledkem centralizace byla nakonec Francouzská revoluce a Napoleon. Centralizací ztratila Francie zemskou nobilitu, která by nesla odpovědnost v těžkých dobách. Následky Richelieuovy „reformy“ nese Francie i svět doposud. Po Francii procesem centralizace prošlo Německo. Vojensky organisované Prusko postupně vnutilo moc a hegemonii ostatním obchodním městům a státečkům. Proces centralizace Německa dokončil kancléř Bismarck. Výsledkem byla světová válka. Válku po sarajevském atentátu sice začalo Rakousko, skutečným původcem ale bylo centralizované Německo. Mocenské kruhy vzmáhajícího se Německa nedokázaly své ambice kontrolovat rozumem, vědomím souvislostí a důsledků. Obětí byla především středoevropská monarchie s již degenerovanou nesoudnou vládnoucí elitou. Rakouští úředníci si nebyli schopni uvědomit význam státního útvaru, který měli řídit. V čase, kdy k tomu byla jedinečná příležitost, nezahájili kroky k federalizaci státního útvaru, pro svéprávnost střední Evropy nenahraditelného. Obětí té války smutně a paradoxně byla i naše země, která v té válce získala samostatnost.
Úpadek víry v Boží suverenitu byl provázen nárůstem idejí individuálního sobectví, práv, touhou po hmotném povznesení. Jak z lidského vědomí pojem Božího oka odcházel, narůstalo individuální bezvědomí morálky, spoluodpovědnosti za stav okolního světa. Společenským projevem toho fenoménu stavu „bezvědomí“ je prosazení se totalitárních způsobů politické vlády. Produktem toho procesu jsou ideje nacismu, komunismu, socialismu i lidských práv. Nároky a práva jsou ústředním projevem, motivem těch „moderních“ ideologií. Práva a nároky individuální, skupinové – ne universální pojetí. Nikde ty ideologie nehovoří o míře, o porovnání nároků a práv s odpovědností. Hledání míry mezi právy a povinnostmi. Jako by z lidského vědomí vypadlo pochopení hrubé, nelítostné reality pozemského světa.
Richelieuova centralizace Francie uvolnila síly lidského „nerozumu“, její plod „Velká francouzská revoluce“ s její „Déclaration des droits de l´homme et du citoyen“ z roku 1789 položila základy cesty ke komunismu a fašismu.
Důsledkem prvé velké explose „práv a nároků“, ztráty brzdného momentu „Božího oka“, byla světová válka. V tom obrovitém procesu nesmyslného vraždění prošla evropská civilizace katarzí smyslu své existence. Hrůzný zážitek prvé války ale evropským „elitám“ nestačil. Vítězové války nepochopili příčiny obrovité ztráty soudnosti „lidského rozumu“ i pochybnost vítězství. Německo neprošlo totální porážkou. V hlavách milionů Němců se jen vytvořilo prostředí pro totální zblbnutí. Poslechli hlas píšťalky krysaře, hlásajícího „jejich práva“ – Adolfa Hitlera. Přímým následkem války pak bylo přenesení evropské totalitární technologie, plodu „lidského rozumu“, komunistické ideologie do Ruska. Němečtí vojenští stratégové v zaplombovaném vagonu poslali do Ruska strategickou zbraň – vůdce bolševiků Lenina.
„Vítězství“ a porážka nacismu v druhé, ještě hloupější válce vyčerpala hospodářské síly Evropy. Co hůř, byla podlomena víra Evropanů v hodnoty své křesťanské civilizace. Většina přestala tyto hodnoty ctít, řídit se jimi a podle nich směrovat své životy. Byzantinská velmoc Rusko posílená ve své centralizaci evropskou totalitární ideologií vstoupila s Rudou armádou na evropské území. Po více než tisíci letech překročilo východní byzantinské pojetí role člověka hranici mezi těmito dvěma civilizacemi.
Náš, český podíl na destrukci habsburské monarchie v žádném případě nebyl malý či marginální. V době, kdy byla jediná příležitost na životaschopnou reorganizaci středoevropské říše z rodové monarchie na federaci zemí, neměla naše země politickou reprezentaci – zemskou šlechtu. V té době se utvářející novodobá politické reprezentace vedla mezi sebou malicherné spory. Téměř nikdo z českých politiků nechápal, o čem odpovědná životaschopná politika ve středoevropském prostoru je. V době války a těsně po ní se naši političtí vůdcové podíleli na destrukci mocnosti, která sice v případě této politické a válečné krize selhala, ale nebyla za ni náhrada. Nicméně totéž, co čeští reprezentanti vyčítali mocnějšímu Rakousku, potom „spáchali“ v organizačním principu mnohem bezmocnějšího nového státu Československa. Ustavit ve středoevropském prostoru stát na národnostním principu byla politická debilita, svou existencí jsme položili výbušné nálože k budoucímu obrovskému konfliktu v mocenském vakuu střední Evropy.
Na počátku druhé války, k jejímuž rozpoutání jsme základy pomohli položit, naši političtí vůdcové prokázali, že si představují svět jako Hurvínek válku. Hráli jsme vabank při vzniku státu, kdy jako by o nic nešlo. Pak jsme neměli odvahu jít do sebevražedné obrany svého státu. Jen tak jsme ale před historií a sousedy mohli uhájit právo na jeho existenci.
Uprostřed běsnící války malý politický tajtrlík Beneš jel vyjednávat se Stalinem. Nemohlo být nic nevěrohodnějšího a směšnějšího. Edvard Beneš jel bez dohody se západními vůdci vyjednávat na druhou stranu se „spojencem“, o kterém se dalo předpokládat, že po válce nic nedodrží. Dal západním spojencům morální satisfakci, že se nemusí stydět za zradu v Mnichově. Při minimální znalosti historie mohli vidět, jak jednáme v krizových situacích.
Po válce jsme pokračovali přijetím Košického vládního programu a zákazem prvorepublikové státotvorné Republikánské strany českého venkova (čili „agrárníků“). Vyhnáním českých Němců, čtvrtiny obyvatelstva státu, jsme vykonali „budovatelské“ kroky nástupu komunismu. Ještě formálně demokratický stát položil základní kameny ke komunistickému zotročení. Špinavou práci na zjednodušení schématu komunistického totalitarismu vykonali ještě formální demokraté.
„Vítězný únor“ byl završením procesu, ke kterému jsme spěli svou přirozeností. Následující dvě desetiletí byla systematickým procesem, ve kterém z nás komunistická spodina vymývala povědomí, že jsme lidé. Jako lidská individua neseme odpovědnost za své konání a činy, jsme odpovědni vyšší autoritě, než je pozemská moc a stát. Vyráběli z nás komunistického sovětského člověka, součástku použitelnou podle potřeby k jejich bezbožným záměrům.
Pražské jaro bylo zádrhel, slepá ulička budovatelského úsilí. Některým budovatelům „lepšího příští“ se cesta zdála obtížná, ideál daleký, prý neměl lidskou tvář. Nepřišli ještě na to, že jejich ideály jsou nelidské.
Ideologové, „filosofové“ nacismu, komunismu, socialismu, lidských práv, nedomýšleli své představy do důsledků. Nebyli schopni a ani nechtěli domyslet důsledky svých teorií a představ, jak bude fungovat společenský stroj, který sestavují: že bude v konečném důsledku směrován a řízen neodpovědnou lidskou vůlí a myslí. Nechápali, že ideje směrování, cíle technologického společenského stroje nastavují tak, aby se za „řídící páky“ dostali ti nejhorší a nejzběsilejší.
Poslední dvě tři století vzdělanci, humanisté, bojovníci „za věčný mír a přátelství“ v naší civilizaci hovoří jen o právech a nárocích. Z jejich představ se vytratila důležitější část lidského vědomí, vědomí odpovědnosti za svou existenci i svět kolem. Takové povědomí jeho dodržování a vymahatelnost však nemůže garantovat lidský rozum nebo světská moc. V naší křesťanské civilizaci, dokud nevyhasla víra, po staletí tu hranici udržovalo Boží oko. Uznání, že nejsme pány světa, středobodem vesmíru, že náš „rozum“ dokáže být také (a až příliš často je) velmi zlý. Jen vyšší síla, princip, Bůh nad námi, nás dokáže udržet v míře.
Herese komunismu, tedy pokus o „lidskou tvář“ nemravného systému, vyvolala obrannou reakci technologického stroje obludného systému. Vojenská pacifikace herese s lidskou tváří vyústila v kvalitativní výměnu „řídících orgánů“ na nejvyšších místech mocenského stroje. Ideology, politiky „za řídícími pákami“ vystřídali vojenští technologové. Ty posléze nahradili odchovanci zvláštních služeb režimu, bezpečnosti – rozvědčíci. Svou profesní specializací školení bandité.
Dvacetiletí sedmdesátých a osmdesátých let bylo dobou přípravy zásadní modernizace mocenské technologie, noví sovětští lidé připravovali konversi komunistického společenského stroje na modernější demokratický komunistický kapitalismus. Svařovali základní rám, hledali a cvičili nové kádry. Měl jsem příležitost v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let pozorovat i výcvik kádrů v české laboratoři reformy ve městě Gottwaldově i v bájných Slušovicích. Po devadesátém roce jsem stejné lidi i stejná schémata uviděl hrát na scéně celého státu. V konci osmdesátých let jsem se zaangažoval v „revoluční vřavě“, svitla naděje, že by se mohlo něco změnit. Na obou místech, kde jsem zakládal Občanské fórum, v Telči a v Jihlavě, byli mezi předními aktivisty spolupracovníci Státní bezpečnosti. Lidé si rádi pokřičeli, zatleskali si, ale přiložit ruku k dílu a dlouhodoběji se zaangažovat nebyl ochotný nikdo.
Při prvé schůzi České národní rady, kam jsem byl zvolen, na počátku léta 1990, jsem měl pocit, že se svět zbláznil. Všichni se měli rádi, vlk se lísal k ovečce, kocour hladil myšku. Seděl jsem ve sněmovně, hleděl a říkal si: „To nemůže být pravda.“ Jako bychom nebyli lidé a nebyla minulost.
Apeloval jsem na své kolegy poslance, vyzýval jsem je, abychom hledali pravdu. Dostával jsem vždy jedinou odpověď: „Pravda není, co je to objektivní pravda, každý má svou pravdu.“ Stejnou odpověď jsem dostával od „velikánů“, politických „špiček“. Tak mi odpovídali obyčejní lidé i kunčofti v hospodě. Společnost na konci komunismu v rozmachu naděje „pravdy a lásky“ byla svou duší, „intelektem“ dokonale komunistická. Byla bezmorální, neschopná rozlišit, co vůbec hodnotou je. Vymyli nás dokonale.
Tak zvaný disent – „odpůrci komunismu“ – ve své nejhlubší podstatě nebyl společenstvím lidí, kteří se z vnitřních hodnotových důvodů postavili politickému systému. Systému, který byl nemravný, neodpovědný, potlačoval základní principy civilizovaného lidství. Disidenty ve své většině byli bývalí komunisté, kterým vadila tuhá reglementace omezující jejich aktivity a chutě. Žádali jen lidská práva, mírnější variantu totalitarismu. Nebyl to politický disent, jehož cílem by bylo obnovení fair play v politice i v mezilidských vztazích, který by žádal obnovení společenských poměrů, kde každý nese za své jednání odpovědnost.
Proto byla revoluce sametová, „pravda a láska“, které již nikdo nechápal, měly zvítězit nad „lží a nenávistí“, které znali všichni, proto se stal nejvyšším revolucionářem divadelník, autor absurdních dramat. Bylo to divadlo. Byl to životní kus a role toho malého divadelníka. Ta hra se bohužel nehrála na jevištních prknech, ale na scéně reálného života, kde komparsem byla rozbitá a deklasovaná společnost. Byl jsem přítomen na konci roku 1990 projednávání a schvalování „Listiny práv a svobod“. Zíral jsem a nechápal, proč v rozhodující době, kdy se měly konat základní kroky k oddělení se od komunistické minulosti, v době, kdy se z orgánů státu a ze společenských institucích měli z vlivných postavení odstranit lidé, kteří systém udržovali a na nichž stál, proč tedy v takové době zákonodárné sbory neměly na práci nic důležitějšího, než prázdné tlachání a „filozofování“ o libozvučných prohlášeních, která nebyla ničím garantována. Překvapovalo mne, že největšími bojovníky za „lidská práva a svobody“ byli komunisté a hlupáci. Ti, kdo celá desetiletí znali jen práva svá a své strany, a kteří každému, kdo měl jen jiný názor, upírali právo na svobodnou existenci, planuli pro ten papír nadšením. Ve výboru i ve sněmovně jsem to opakovaně říkal. Byl jsem snad jediný. Vysloužil jsem si v té době napadení od komunistického poslance, „jsem prý proti svobodě a lidským právům“. Bylo to absurdní a smutné divadlo. Zneužití vznešených pojmů ve zcela opačném záměru. Scéna připravená a zrežírovaná bandity, kteří velkolepé přeonačení nelidského systému vymysleli a usměrňovali. Většina komparsu, který seděl ve sněmovní síni, se účastnila premiéry „obnovování, budování svobody“ a nechápala, jaké padoušství se s jejich spoluprací před jejich zraky odehrává.
Sametový způsob revoluce byl další etapou rozkladu české společnosti a státu. Sametová revoluce položila na již tak nepevnou poškozenou konstrukci stavby české společnosti a státu shnilé zpuchřelé nosné trámy. Měl jsem tehdy ve sněmovně řeč o „stavbě domu“ pro své děti a děti jejich dětí. Řekl jsem: „Neprověřili jsme ani základy domu, který opravujeme nosnými pilíři. U domu, který stojí na bažině, jsme ani pod nosnými pilíři nevyměnili základní nosné kvádry. Stěny jsme podepřeli shnilými prkny, do oken napnuli igelit, přistavujeme další patra. Ta znovicírovaná, přetřená ruina se na nás zřítí a zahubí nás. Což to nevidíte?“ Provázel mě posměch a nenávist.
Na počátku vynesla energie změny ještě na veřejnou scénu pár lidí, kteří o něčem byli, kteří rozumově věděli, co se s naší společností stalo. I já byl jedním z nich. Dostali jsme se na scénu a do politiky jen proto, že „džin“ hlouposti, sobectví, zla a zločinu, který prostupoval společnost odchovanou komunismem, neměl v krátké době počátku modernizace systému ještě vše zase ve svých rukách. Pochopil jsem v prvých pěti devadesátých létech, že rozum, pochopení věcí a souvislostí je jenom naděje. Bez víry ve vyšší hodnoty lidského života je rozum málo, je téměř bezcenný, nejvýše poradí, jak se vyhnout nebezpečí a potížím. Bez víry že to, co dělám, je správné a život bez těchto hodnot je nicotný, je rozum málo, je to jen nástroj.
Naše životy prošly komunismem, drtícím mlýnkem na lidské charaktery. Vymyli z nás schopnost v běhu života vnímat, co je dobré, správné, co má hodnotu. Ztratili jsme historickou paměť, povědomí, co nikdy jako člověk nemám, nesmím udělat. Postihlo nás to v různé míře všechny. Každý důsledky prostředí, ve kterém šly naše životy, neseme ve svých charakterech, zvycích, jednání. Nejhorší, co jsem v průběhu devadesátých let viděl, bylo, jak i těch několik málo osobností se rozpadalo. Měli nadání, inteligenci, rozum, ale chyběl jim osobnostní charakterový rámec, který člověk získává od dětství, když se jeho život odvíjí v pevném příkladném prostředí. Když bylo jasné, že jsme prohráli a že jsme ani neměli šanci uspět, sami se vytratili.
Mé chápání, pojetí života venkovana a mé zkušenosti z raného dětství mě formovaly. Otce zavřeli jako vesnického boháče. Máma zůstala se čtyřmi dětmi, v deseti letech jsem jezdil sám s párem koní orat pole, nic jiného nám nezbývalo. Venkovskému děcku statečná, drobná maminka, při tom stále připomínala: Přeskoč, přelez, nepodlez. Mně neměli komunisti co vyprávět. Rozdíl mezi naším malým životem a prolhanými frázemi, které do nás zkažený systém naléval, byl příliš nebetyčný. Má zkušenost mne naučila vnímat skutečnost, komunisté mne přinutili a naučili myslet. Přes veškerou průpravu, úsilí, které komunisté vynaložili na mou debilizaci, na poškození mé duše, nebyl jsem v konci osmdesátých let „novým člověkem“, organismem podobným člověku, ale bez lidské duše. Stále jsem byl schopen rozlišovat, co je černé, co je bílé, co je lež, co odpovídá pojmu pravda. Schémata, fráze „pravda a láska“, „nejsme jako oni“, „práva a svobody“ mě neoslovily, slyšel jsem a vnímal lež.
Divadlo „sametové revoluce“ mohlo být úspěšně sehráno jen před auditoriem naplněným nesvéprávným, z tradice a zkušenosti vykořeněným publikem. Taková naše společnost v konci osmdesátých let byla. Vlna pobouření nesmetla z Hradu filozofa „sametového lidství“, když také pravil: „Nešťastná země, která potřebuje hrdiny.“ V době, kdy se skutečná změna bez hrdinů nemohla odehrát ani náhodou.
Celá šaráda sametové revoluce, privatizace, demokratizace komunismu byla připravená, nastudovaná a pragmaticky směrovaná modernizace totalitárně ovládané společnosti. Kontinuita právního řádu, zrušení důležitých zákonů, jejich nenahrazení novými normami, zákony bez sankcí, nefunkčnost soudů, nevymahatelnost práva byly úmyslné a řízené postupy, sloužily procesu primární akumulace kapitálu do správných rukou, které na to byly připraveny. Když něco zaskřípalo, když se veřejnost přece jen postavila na odpor, dělaly se varianty postupů. Cíl se neměnil. Ústřední úvahou a cílem modernizace legálního komunismu v komunistický demokratický kapitalismus bylo: „Kdo v zemi vlastní nemovitosti a půdu, je pánem země.“
Za legálního komunismu, který nebyl právním systémem, o klíčových věcech rozhodoval Ústřední výbor KSČ, o lokálních věcech pak okresní tajemník. Strana, přesněji mocenská skupina, které ji ovládala, byla nad právem, nad zákonem. Ten systém měl pro vládnoucí věrchušku ještě vadu. V případě velkého selhání šlo ještě dohledat odpovědnou strukturu i příslušnou osobu. Původci a viníci ještě mohli být identifikováni, mohl jim v případě lidového hněvu hrozit i trest. Při systémovém selhání i pouliční lynč. Komunistický demokratický kapitalismus je od začátku směřován k dokonalé nezodpovědnosti a nepostižitelnosti pro mocenské špičky. Máme parlament, politické strany, „nezávislé soudnictví“, vládu, premiéra, prezidenta, Nejvyšší kontrolní úřad i policii. Ve své podstatě jsou to všechno stínové orgány. O tom, kdo se do čela takové instituce či úřadu dostane, se nerozhoduje podle zákonem stanovených pravidel. O nominaci do těchto funkcí rozhodují veřejnosti i poslancům neznámé mocenské party a mocní v pozadí. Ti nenesou institucionální veřejnou odpovědnost, nelze je formálně volat k odpovědnosti.
Tato dokonalá technologie vládnutí byla zařízena sametovou „pravdou a láskou“, díky ní nemusel za minulost nikdo nést odpovědnost a dalo se tomu vždy vyhnout. Nebyli jsme svéprávní v čase, kdy se ještě dalo něco měnit i změnit. Převážná většina z nás není svéprávná doposud. Málo komu došlo, co se v naší zemi v posledních dvaceti letech stalo, co s námi i díky naší slabomyslnosti a lajdáctví bylo sehráno. Kruh se uzavírá, i jednu část zakladatelského gründerského období – fázi primární akumulace kapitálu – uzavřel svojí „prezidentskou milostí“ Václav Klaus. Neměli přece jen odvahu přisvojit si nakradené majetky legálně – papírovým zákonem schváleným parlamenty nebo rozkazem „vůdce“. Postkomunistický státník Václav Klaus udělal estetickou obezličku – tak se veliká svinstva dělala od vypuknutí sametu – a udělil prezidentskou amnestii z lásky k bližním. Aby si ten akt užil, vyzval nás, abychom se navraceli k tradičním hodnotám, a plivnul nám do tváře.
Jak z toho? Pokuste se sami uvědomit si hloubku strže, na jejímž dně jsme se ocitli i díky naší nedostatečnosti a nestatečnosti. Většina ráda již po několik generací věří, že o nic nejde, nejvýše, že někdo to udělá za nás. Již generace máme převrácené vzory, většina z nás již nedokáže rozlišit, co je pravda a co je lež. S možnostmi médií a s centralizací prostředků ohlupování do rukou těch, kdo manipulují politiku i veřejné mínění, a v prostředí, kdy „Bůh není“, většina uvěřila, že náboženství bylo opium lidstva. Když se ztrácí víra v Boha a nedá se věřit ani na pravdu exaktního poznání, lze si vymyslet cokoli.
Jak tedy ven? Požadovat spoluzodpovědnost, právo spolurozhodovat, vědět a umět. Důsledně požadovat a trvat na dohledání minulých zločinů a zneužití, kdo opakovaně zneužil svého postavení, nesmí vyklouznout bez trestu. Po pravdě musí být popsán komunismus, neexistuje promlčení, stejné platí i pro éru pravdy a lásky. Na lži, tlachách, líbivých gestech nelze stavět nic pozitivního. Líbivá rétorika, za kterou se koná opak a kryje zločin, je daleko horší, než přímočaré zlo. Konkrétně, považuji to, co a jak se dělo a odehrálo v revoluci pravdy a lásky, za ještě horší než to, co přímočaře páchal komunismus jako viditelné a zřejmé zlo. Technologie pravdy a lásky jen navázala na zločiny a zneužití svých předchůdců. Pravdo-láskoví „podnikatelé“ modernizovali komunistickou mocenskou technologii a zpochybnili vše.
Hezky se to říká a píše, ale pokud neprojdeme bídou a utrpením, nevěřím, že si větší část lidí uvědomí nezbytnost změny, že musíme začít sami u sebe. Obávám se ještě daleko větší zloby a zneužití, došli jsme již příliš daleko.
Převzato z webu Konzervativní strany
Okomentovat