Robert Poch
Vážení manželé, chlapi, přátelé a kolegové a vy všichni ostatní, kdo budete číst tento text, který je zamyšlením nad – JE LEPŠÍ ŽÍT S CHLAPEM A NEBO BEZ NĚJ? Hned na úvod musím upřesnit, že jsem proti feminismu a nejsem homosexuál, ani misogyn, a vůbec „ženský, ty jsou fajn, se ví, se ví“ – jak v jedné písničce zpívá Sváťa Karásek.
Hned na začátku předesílám: Jsem krásných, ale také příjemných, občas nepříjemných, jak kdy, ale více milých dvacet jedna let šťastně ženatý s Danielou. Vážím si svazku manželství právě kvůli Daniele. Mám Danielu rád. Je skromná a naučila mě být skromným. Je laskavá a odnaučila mně být ješitným. Je tvůrčí a femininní ženou, je mámou, milenkou a partnerkou a já se naučil vnímat svět také jejíma očima. Daniela umí být zlá, hádavá, ale to já taky. Zdá se mi, že Daniela je jedinečná, neopakovatelná a líbí se mi den ode dne víc. Vážím si jí. Dokáže ustoupit, když ustupuji. Naučila mne vážit si života a měřit správně čas. Naznačila mi směr, kterým bychom se cestou manželství měli vydat. Souhlasili jsme spolu, když jsme trvali na tom, abychom sexuálně žili teprve po svatbě. Proto se první dítě, syn, narodil až po dvou letech do manželství, kdy už jsme všechny počáteční fáze manželství (sehnání střechy nad hlavou, stěhování apod.) měli za sebou.
Neumím si život bez Daniely představit. Ne proto, že jsem na Danielu zvyklý, že ji beru jako cosi běžného anebo nutného. Kdepak! Daniela je nedílnou součástí mého života. Vracíme se k sobě. Trávíme spousty času spolu. Chráníme si tajné soukromí, do kterého vstupujeme společně a neuhýbáme ani se nevyhýbáme sdělovat, co cítíme, prožíváme a nezatajujeme se – nikdy. Sami sobě jsme zahradou uzavřenou.
„Mnoho žen se rozvádí,“ říká mi Daniela, „protože neumí držet tajemství. Neumí s manželem vstupovat do skrytého světa, kde s manželem budou prožívat radost a smutek, zklamání a vítězství, jako my dva.“ Ano, naše manželství je jako zahrada uzamčená, nevpouštíme do zahrady jen tak někoho, ani zlé myšlenky, ani faleš, ani pomluvy… Ale děti, ano děti, ty mají navždy vstup povolen. Pro ně jsme bránou otevřenou a ty si smějí hrát spolu s námi v zahradě tajemství, v zahradě snů a snění.
Sobectví nemá v manželství s Danielou místo. Egoismus jsme pustili po vodě, po proudu, abychom do manželství vpustili lásku a odpouštění.
Proto se nebojím umývat nádobí a uvařit, vyprat (i její spodní prádlo a ponožky dětem) a uklízet. Proto se nebojím, když občas táhnu káru manželství já anebo zase občas musí zabrat Daniela. Neřešíme dočasné problémy? Ty přejdou. Co zůstává a má transcendentní nadčasovost, jsou nejenom děti (ty jsou vždy na prvním místě), ale i ten druhý. Učíme se pozorovat vztah v manželství skrze druhého. „Lidi se dívají jen na sebe, a proto se rozvádí, neumí ustoupit ani sami před sebou, natož pak před manželem či manželkou,“ říká Daniela.
Čím déle jsem s Danielou, tím více si uvědomuji, že ji mám rád, přesně takovou, jaká je doopravdy. Skromná a někdy protivně hádavá, ale je nesobecká, naučila mne být sebou samým, žít život životem. Žijeme spolu v realitě. Realita nás obklopuje a ohraničuje. Však do své tajné zahrady, a to jsme si s Danielou slíbili, nikdy, ano nikdy, nevpustíme sobectví.
Převzato z ROBERTPOCH.BLOG.IDNES.CZ
Okomentovat