David Beinstein

Vážení čtenáři,

v předchozím týdnu jsem pro vás napsal článek, ve kterém jsem kromě amatérského popisu způsobu komunikace se správními úřady zveřejnil časy, ve kterých ministerstvo zareagovalo na zaslané PODNĚTY, a text popisující, jakým způsobem je vyhodnotilo. Přitom jsem záměrně kvůli jeho rozsahu nezaslal Střídavce nejdelší z dopisů, který byl odpovědí na rozšíření otázky z předchozí komunikace, týkající se nápravy české justice, a jenž si můžete přečíst níže.

Bohužel se ukázalo, že jsem kvůli snaze o stručnost a přehlednost udělal několik chyb, což se pokouším napravit v dalším dopise, který nejspíše budu psát ještě v době, kdy bude tento článek zveřejněn (onen dopis už až tak moc stručný nebude).

1) Neuvědomil jsem si, že některé věci mohou být pochopeny více způsoby nebo jsem se někde vyjádřil nepřesně, případně jsem otázku nedostatečně promyslel.

2) Počítal jsem s tím, že si ten, kdo bude odpovídat, alespoň zběžně pročte odkazy uvedené v dopise, což se u některých otázek pravděpodobně nestalo.

3) Nevzal jsem v úvahu, že dopis může být předán k vyřízení také jinému odboru, pročež jsem jej přizpůsobil především pisateli, který mi odeslal odpověď.

Kvůli výše uvedenému se pravděpodobně stalo, že v některých oblastech příslušný odbor neodpověděl na otázku, kterou jsem zamýšlel, ačkoliv po přečtení příslušného odkazu byla ve většině případů přes nepřesné položení dotazu situace zřejmá. Na druhou stranu musím velice ocenit rozsah jednotlivých odpovědí i v případech takto položených otázek.

Právě díky němu pro mě byly velice užitečné i ve výše uvedených případech. Jakkoliv musím uznat oprávněnost některých tvrzení legislativního odboru, musím bohužel jednoznačně říci, že některé odpovědi neodpovídají kvalitou mým představám. Jako nejvýraznější příklad mohu uvést reakci na článek pana Jadlovského pod bodem šest, kterou rozhodně bylo možné pojmout mnohem lepším způsobem. Více se určitě dozvíte, jakmile dopíšu a zveřejním odpověď. Rovněž legislativní odbor pozapomněl na žádost o informace týkající se případu možné vraždy Petra Hrubého z Brna, kterou jsem zapomněl urgovat. Z celkového pohledu hodnotím příchozí text přes výše uvedené jako užitečný, velice konstruktivní a jsem s jeho zněním jednoznačně spokojen. Níže uvádím odpověď legislativního odboru.

Vážený pane,

v reakci na Vaše podání ze dne 23. ledna 2016 si Vám dovoluji sdělit následující a rovněž zasílám odpovědi na otázky z Vašeho dopisu panu inženýru Homolovi, řediteli odboru kontroly Ministerstva spravedlnosti:

Úvodem si Vám dovoluji sdělit, že Ministerstvo spravedlnosti není oprávněno závazným způsobem vykládat jednotlivá ustanovení zákona či vydávat závazná výkladová stanoviska, a to ani v případech, kdy je gestorem daného právního předpisu. Ustanovení právních předpisů závazně vykládá v konkrétní věci pouze soud. Lze však konstatovat, že obdržené legislativní podněty, včetně podnětů veřejnosti, vždy analyzujeme a užitečné podněty následně využíváme při legislativní činnosti.

V odpovědi otázku za jakých podmínek může ministerstvo, soudy či státní zastupitelství odmítat odpovědi na dopisy, rozhovory, emaily a jiné formy komunikace si dovoluji uvést, že ministerstvo se v tomto ohledu snaží v maximální možné míře vycházet veřejnosti vstříc, a to často i nad rámec svých zákonných povinností.

Přesto, jak je uvedeno výše, ministerstvo nemůže podávat závazná výkladová stanoviska, ani nemůže poskytovat právní porady. Zároveň je ministerstvo povinno dbát zachování mlčenlivosti, nesmí sdělovat utajované informace či porušit obchodní tajemství. V dalším bych Vás zdvořile odkázala především na ustanovení § 7 až 11 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, kde jsou uvedeny další případy omezení práva na informace. Namátkou lze uvést, že podle těchto ustanovení povinný subjekt neposkytne kupříkladu informace o plnění úkolů zpravodajských služeb, probíhajícím trestním řízení či rozhodovací činnosti soudů (s výjimkou rozsudků).

Níže uvádím odpovědi na Vaše dotazy:

1)
Povinnost zaznamenávat či protokolovat úkony činěné v občanském soudním řízení je stanovena v § 40 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“).

Jelikož je soudce při své činnosti vázán zákonem (srov. čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky), je rovněž povinen v občanském soudním řízení postupovat dle občanského soudního řádu (a dalších předpisů). Předpokladem výkonu soudcovské funkce je zásada „iura novit curia“, neboli „soud zná právo“, potvrzená judikatorní praxí Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 28/97 ze dne 25. 9. 1997 nebo sp. zn. II. ÚS 3764/12 ze dne 13. 5. 2014), která zajišťuje, že soudce své procesní povinnosti zná a musí jednat v souladu se zákonnou úpravou.

Z toho plyne, že povinnost soudce jednat podle § 40 OSŘ a vyhotovovat záznam či protokol, je již zajištěna dokonce na ústavní úrovni. V případě, že soudce postupuje v rozporu se svou zákonnou povinností, lze proti němu zahájit kárné řízení, neboť kárným proviněním soudce je podle § 87 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), mimo jiné zaviněné porušení povinností soudce.

2)
Dle příslušných ustanovení trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, povolí mimo jiné tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Přitom platí, že doví-li se soud nebo jiný státní orgán o okolnosti, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy, je povinen oznámit ji státnímu zástupci. Jestliže jde o okolnost, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy ve prospěch obviněného, je státní zástupce následně povinen zpravit o ní neprodleně obviněného, anebo není-li to možné, jinou osobu oprávněnou k podání návrhu, pokud takový návrh nepodá sám.

Zákon tedy stanoví pro případy, kdy vyjdou najevo okolnosti, které by mohly odůvodňovat návrh na povolení obnovy, povinnost spolupráce všech státních orgánů tak, aby se oprávněná osoba (odsouzený) o možnosti podat návrh na obnovu řízení dozvěděla a mohla podání tohoto návrhu zvážit.

Provádět automatickou obnovu řízení ve prospěch odsouzeného i bez jeho návrhu (resp. „přičinění“) se mimoto nejeví vhodné. Samotný odsouzený si nemusí obnovu řízení přát např. v případech, kdy by další řízení před soudem pro něj znamenalo stigmatizaci s nejistým výsledkem. Nutno dodat, že následné obnovené řízení by v každém případě nebylo možné provést bez osoby, která byla pro skutek původně odsouzena; s její účastí v řízení by se tedy tak jako tak počítalo. Jeví se proto jako vhodnější tuto osobu informovat již na počátku a umožnit jí rozhodnout se, zda návrh na obnovu řízení podá, či nikoliv.

Domníváte-li se, že jsou na místě obavy z toho, že se o některých okolnostech odůvodňujících obnovu řízení (např. o tom, že pro tentýž skutek byla odsouzena jiná osoba) v praxi nemusí dozvědět ani orgány činné v trestním řízení, tento problém by nepomohla vyřešit ani navrhovaná odlišná „kategorizace“ spisů. Trestní řízení je v České republice vedeno vždy proti konkrétní osobě, a nikoliv v konkrétní věci. Ani trestní spisy tak nejsou a nemohou být kategorizovány podle skutků, které byly nebo mají být kvalifikovány jako trestný čin; klíčovou je zde vždy osoba obviněného. Zdůrazňujeme však, že české trestní řízení je postaveno na zásadě, že skutkový stav věci musí být vždy zjištěn bez důvodných pochybností; jedině na základě takto zjištěného skutkového stavu lze osobu, proti které se řízení vede, prohlásit vinnou trestným činem.

3)
Znaleckou činnost mohou podle § 2 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících (dále jen „ZZT“), vykonávat pouze znalci zapsaní do seznamu znalců a tlumočníků; znaleckou činnost vykonávají rovněž znalecké ústavy. Přičemž znalce jmenuje pro jednotlivé obory ministr spravedlnosti nebo předseda krajského soudu v rozsahu, v němž je ministrem spravedlnosti k tomu pověřen (viz § 3 odst. 1 ZZT). Ke jmenování dojde na základě výběru mezi osobami, které splňují podmínky pro jmenování stanovené v § 4 ZZT. Návrh na jmenování znalce mohou podat osoby uvedené v § odst. 2 ZZT, ale zároveň o to může každý sám požádat.

Zákon tedy takto stanoví záruky pro kvalitu soudních znalců. Dalšími zajištěními kvalitní znalecké činnosti jsou zejména povinnost znalců vykonávat znaleckou činnost řádně, ve stanovené lhůtě, oboru (jazyce) a odvětví, pro které byli jmenováni, osobní výkon znalecké činnosti, zákaz podat posudek v pochybnostech o podjatosti, povinnost mlčenlivosti a rovněž slib, který znalec musí složit do rukou toho, kdo jej jmenoval. Z logiky věci ovšem nelze při výkonu jakékoli funkce absolutně eliminovat případné excesy, byť by procedura vzniku takové funkce byla v rámci možností co nejpřísnější.

Posudky soudních znalců není možné zveřejňovat z důvodu povinnosti zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se znalec dozvěděl v souvislosti s výkonem své znalecké činnosti, a to i po jejím skončení (viz § 10a odst. 1 ZZT). To samozřejmě neplatí pro informace, které jsou poskytnuty jako důkazní prostředek v soudním řízení nebo je-li znalec zbaven mlčenlivosti; i tak je ale potřeba dbát práva na ochranu osobnosti. Důkazy lze zveřejnit za podmínek stanovených procesními předpisy.

V této souvislosti lze dále zmínit, že Ministerstvo spravedlnosti připravuje nový zákon o znalcích, který by měl vést ke zkvalitnění výkonu znalecké činnosti. Ani tento nový zákon však nepředpokládá, že by znalecké posudky (byť v anonymizované podobě) měly být veřejnosti volně dostupné způsobem umožňujícím dálkový přístup.

4)
Dle příslušných ustanovení trestního řádu může za důkaz v trestním řízení sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Toto široké nastavení je odůvodněno předně důrazem, který je v trestním řízení kladen na zásadu materiální pravdy, podle níž má být skutkový stav věci vždy zjištěn bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Ani doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu.

Mnohdy však dopředu nelze říci, z jakého konkrétního důkazního pramene vzejde důkaz prokazující vinu či nevinu obviněného, a z jakého nikoliv. Tím méně lze dopředu říci, jakou důkazní váhu příslušný orgán činný v trestním řízení případně získanému důkazu přizná.

Nutno dodat, že české trestní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů, tedy zásadou, dle které orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obviněný přitom má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, včetně důkazů o nich.

Jenom příslušný orgán činný v trestním řízení tak rozhoduje o tom, zda na základě provedeného dokazování vezme trestně právně relevantní skutečnosti za prokázané, či nikoliv. V odsuzujícím rozsudku je pak soud vždy povinen náležitě odůvodnit, z jakých důkazů při rozhodování o vině a trestu vycházel, jak je hodnotil a jakými úvahami se přitom zaobíral, případně též jaké důkazy neprovedl a z jakého důvodu.

Eventuální nejasnost, neúplnost či nesprávnost skutkových zjištění pak může být k návrhu oprávněné osoby předmětem opravného řízení u nadřízeného soudu. Stanovení zákazu čerpat při dokazování z některých pramenů důkazu či dokonce stanovení způsobu hodnocení některých důkazů by však představovalo významné prolomení základních zásad, na nichž je trestní řízení v moderních demokratických společnostech postaveno, a mohlo by v praxi mnohdy vést k nesprávným skutkovým zjištěním a tedy nespravedlivým odsouzením (resp. zproštěním obžaloby).

5)
V případě, že se soudce dopustil pochybení, při kterém způsobil osobě škodu či nemajetkovou újmu, která vznikla z nezákonného rozhodnutí nebo z nesprávného úředního postupu, a jeho vina byla zjištěna v kárném nebo trestním řízení, může stát (pokud již újmu uhradil) po soudci požadovat regresní úhradu podle § 17 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podmínkou práva na regresní úhradu je zaviněné porušení právní povinnosti. Doplňme, že uplatněním nároku na regresní úhradu je vyloučen nárok na náhradu škody dle obecných předpisů (viz § 17 odst. 5 téhož zákona).

Podle § 88 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, může být též soudce za kárné provinění postižen podle závažnosti kárného provinění důtkou, snížením platu až o 30 % na dobu nejvíce 1 roku a při opětovném kárném provinění, jehož se soudce dopustil v době před zahlazením kárného opatření, na dobu nejvíce 2 let, odvoláním z funkce předsedy senátu či odvoláním z funkce soudce.

Vnímáme rovněž diskuzi o zpřesnění následků kárného opatření v souvislosti s nemožností znovunabytí funkce, je-li soudce ze své funkce odvolán. V tomto smyslu lze do budoucna zvážit změnu zákona o soudech a soudcích například po vzoru úpravy § 98 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Rozšiřování odpovědnosti soudce v trestněprávní rovině či jakékoli omezování soudcovské imunity však nepřipadá v úvahu, a to zejména z důvodu požadavku nezávislosti soudce, kterážto je jednou z elementárních zásad výkonu soudcovské funkce v demokratickém právním státě.

6)
Z uvedeného případu dostupného pod příslušným odkazem bohužel není možné vyčíst objektivní pochybení soudu, neboť článek reflektuje pouze subjektivní názor autora a neuvádí přesné znění rozsudku či dokonce celého průběhu a posouzení daného případu.

Samozřejmě nelze vyloučit možnost, že soud vydá rozhodnutí, které je založeno na nesprávném právním posouzení či na špatném zhodnocení důkazů. V tom případě lze využít řádné a mimořádné opravné prostředky, které slouží k nápravě takového rozhodnutí.

Nicméně pokud jde o strukturu samotného rozhodnutí, náležitosti rozsudku jsou stanoveny v § 157 OSŘ (náležitosti usnesení v § 169 OSŘ). V odst. 2 § 157 OSŘ se stanoví, že soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.

V souhrnu soud musí „zdokumentovat“ v odůvodnění rozsudku ve vztahu k výroku relevantní návrhy a tvrzení stran, provést řádné odlišení dílčích skutkových zjištění v relaci ke konkrétním důkazům (ÚS sp. zn. IV. ÚS 3902/11), vyhodnotit co do relevantnosti, věrohodnosti, zákonnosti, vypovídací schopnosti a pravdivosti provedené důkazy, vyjádřit související poznatek o nepotřebnosti dalších důkazů a logicky vyplynuvší závěr o neprokázaných skutečnostech, prezentovat z dílčích skutkových zjištění zjištěný skutkový stav věci a ten právně kvalifikovat (jak věc posoudil po právní stránce). Uvedené základní strukturní prvky lze doplnit o procesní historii věci a další části odůvodnění, které vedly k výsledku řízení.

Odůvodnění neodpovídající kritériím § 157, v důsledku čehož je rozsudek nepřezkoumatelný, znamená pro odvolací i dovolací instanci, příp. Ústavní soud, nutnost rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudek NS sp. zn. 33 Odo 1285/2004). Vadami zakládajícími nepřezkoumatelnost se přitom přezkumná instance musí z podstaty věci zabývat z úřední povinnosti.

7)
Role státního zástupce v trestním řízení je nepostradatelná, neboť tento vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení (v řízení před soudem je to potom soud). Domněnka o systémovém propojení policistů a státních zástupců je však chybná. Policie ČR a státní zastupitelství jsou dvě organizačně, funkčně a materiálně oddělené soustavy, gesčně spadající pod odlišné resorty. V obecné rovině proto neexistuje žádný rozumný důvod o nepodjatosti státního zástupce při výkonu dozorových oprávnění pochybovat. Pro úplnost lze dodat, že proti postupu policie a státních zástupců se lze v případě nespokojenosti bránit následujícími zákonnými prostředky, které hodnotíme jako jednoznačně dostačující, neboť jsou namnoze založeny na ingerenci nadřízeného článku příslušné soustavy do procesu přezkumu.

V případě postupu Policie ČR je možné na základě § 97 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, upozornit na nedostatky v činnosti policejního útvaru, policisty nebo zaměstnance policie, nebo na skutečnost, že se policista nebo zaměstnanec policie dopustil jednání, které naplňuje znaky trestného činu, správního deliktu nebo kázeňského přestupku. Toto upozornění přitom musí přijmout každý policista nebo útvar policie.

V případě státních zástupců pak zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v § 16b dává každému možnost podat stížnost na průtahy při plnění úkolů státního zastupitelství nebo na nevhodné chování státních zástupců, vyšších úředníků a ostatních zaměstnanců státního zastupitelství. K vyřízení stížnosti je příslušný vedoucí státní zástupce, který je nadřízen státnímu zástupci, proti němuž stížnost směřuje. Ten je též příslušný k vyřízení stížnosti směřující proti zaměstnanci státního zastupitelství nebo vyššímu úředníkovi, v jehož čele stojí.

Pokud jde o soudce, zákon č. 6/2002, o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, dává v § 164 a násl. možnost každé fyzické a právnické osobě obracet se na orgány státní správy soudů příslušné podle § 167 až § 171 zákona č. 6/2002 Sb., se stížnostmi, jde-li o průtahy v řízení nebo o nevhodné chování soudních osob anebo narušování důstojnosti řízení před soudem.

V rámci trestního řízení pak lze proti postupu policejního orgánu a státního zástupce podat žádost o jeho přezkoumání podle § 157a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním; dále trestní řád dává možnost proti jednotlivým rozhodnutím (usnesením) orgánů činných v trestním řízení podat stížnost (§ 141 a násl. trestního řádu) – v případě rozhodnutí policejního orgánu vždy, v případě rozhodnutí státního zástupce a soudu tam, kde to trestní řád výslovně stanoví.

8)
Právní řád nabízí řádné a mimořádné opravné prostředky, pomocí nichž lze dosáhnout nápravy případného pochybení v každém jednotlivém případě. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že i když se interpretace právních norem mnohdy různí, neznamená to nutně pochybení toho kterého soudce, který právní normu interpretoval.

Co se týče aplikace právních předpisů, je třeba poukázat na stanoviska Nejvyššího soudu ČR a nálezy Ústavního soudu ČR, které interpretují sporná ustanovení a pomáhají vyplňovat mezery v právním řádu.

Zajištění co největší efektivity a kvality justice považuje Ministerstvo spravedlnosti v následujícím období za klíčové. Prvořadým úkolem v této souvislosti bude vytvoření transparentního systému, který bude klást důraz na nezávislost, kvalitu a efektivnost soudnictví. Ministerstvo spravedlnosti v současnosti připravuje tzv. Bílou knihu justice, která se zabývá jednotlivými oblastmi soudnictví v České republice. Tento materiál příslušné oblasti analyzuje a v případě detekce problémů navrhuje vhodné varianty řešení. Jako příklad lze uvést problematiku vstupu do profese soudce a jeho kariérní postup, otázku přísedících, správu soudů či organizaci práce a rozhodovací činnosti soudů.

9)
Nejprve je třeba říci, že statistika uveřejňovaná Světovým ekonomickým fórem se zakládá na zohlednění pouze určitých vybraných faktorů a není nijak závazná.

Z dohledané tabulky, uveřejněné Světovým ekonomickým fórem, věnující se nezávislosti soudní moci vyplývají následující údaje:

Ve zprávě „The Global Competitiveness Report 2011–2012“ obdržela Česká republika hodnocení „3.7“, přičemž vážený průměr se pohyboval na hodnotě 3.9, a umístila se přibližně v polovině tabulky mezi hodnocenými zeměmi. V následujícím roce byla Česká republika hodnocena známkou 3.8, což je o jednu desetinu více než v předchozím roce.

Ačkoli jsme si vědomi, že výše uvedená analýza vyznívá kriticky, je třeba znovu konstatovat, že kvalitu justice nelze hodnotit pouze dle tabulky hodnocení nezávislosti soudní moci zveřejněné Světovým ekonomickým fórem, která se zakládá na vybraných aspektech. Přesto se Ministerstvo spravedlnosti soustavně snaží v rámci své kompetence o zkvalitnění justice v České republice a o odstranění nesrovnalostí, souvisejících s činností soudů, i na základě upozornění ze strany veřejnosti. Jak již bylo uvedeno výše, navrhovaná opatření týkající se zefektivnění justice v současnosti využíváme pro zpracování tzv. Bílé knihy justice.

10)
V situaci, kdy osoba výživou povinná prokazatelně nemá příjmy, je soud povinen zjistit, z jakého důvodu tomu tak je. Zohledňují se jak důvody objektivní (např. nemoc, invalidita), tak i subjektivní (např. dobrovolná nezaměstnanost, vzdání se lepšího příjmu). Rovněž soud musí zpravidla zjistit kvalifikaci osoby, nabídku volných míst na úřadu práce, schopnosti a možnosti rodiče apod. Pokud osoba výživou povinná nemá příjmy z důvodů objektivních, soud vyživovací povinnost stanovit nemusí. Fikci příjmu lze uplatnit pouze v případech neprokázání jakéhokoliv (např. i zaměstnaneckého) příjmu rodiče, samozřejmě jen tehdy, když je během řízení prokázáno, že takového příjmu, jehož výše není doložena, rodič skutečně dosahuje, a neumožnění soudu zjistit další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu (§ 916 zák. č. 89/2012, občanského zákoníku – dále jen „OZ“).

Co se týče změny poměrů, je třeba upozornit, že je možné podat návrh na snížení své vyživovací povinnosti s odůvodněním, že příjmy se v mezidobí snížily (§ 923 odst. 1 OZ).

11)
Trestní právo v těchto případech působí dvojím způsobem: 1/ preventivně – odstrašujícím účinkem a 2/ následně represivně, když umožňuje trestní postih aktérů pro trestný čin vydírání podle § 175 trestního zákoníku. Nedisponujeme však podrobnostmi o kauze uvedené ve zmíněných článcích, a proto není možno se blíže vyjádřit.

Závěrem si Vám dovoluji poděkovat za zaslané podněty, které budeme dále podrobně analyzovat a případně je využijeme při naší legislativní činnosti.

S pozdravem

JUDr. Pavla Belloňová, Ph.D., v. r.
ředitelka legislativního odboru

Za správnost: Eva Štěpánková