Ozvuky procesu s Oscarem Wildem

14. září 2017

Jan Seidl

Úryvek z diplomové práce “Pokus o odtrestnění homosexuality za první republiky” (Masarykova univerzita v Brně, 2005)

Dva roky po Bělohradském (roku 1895 – pozn. red.) se v českých novinách probírala další aktuální událost spočívající v porušení zákazu homosexuálních styků. Na rozdíl od anonymního židovského mladíka z Prahy však nyní šlo o slavného spisovatele Oscara Wildea (1856-1900) z Londýna, a výměna názorů, která na toto téma v Čechách proběhla, tak tvoří součást celoevropské debaty o Wildeovi a jeho procesu, která roku 1895 plnila stránky novin takřka ve všech zemích. Přitom je však nutno mít na paměti, že až do začátku procesu nevyšel česky žádný Wildeův text; české publikum tedy nemělo k jeho tvorbě bezprostřední vztah a většina lidí poprvé percipovala jeho jméno teprve v této pederastické konotaci.

…

Autor podepsaný pseudonymem Sursum si zde nejprve bere na paškál pokrytectví britské veřejnosti, která Wildeovy knihy s oblibou četla, aniž by jí vadilo, že byly „psané venkoncem v duchu paederastie a pohlavní perversity“, a nyní, po vypuknutí skandálu, se od svého někdejšího oblíbence rázem odvrátila. Potud se jeho závěry v podstatě shodují s Moderní revuí. V dalším už ovšem naprosto ne – Sursum ostře protestuje proti názorům, že „tomu, kdo věří pouze v Rozum, žádná mravnost neexistuje,“ že „nikomu prý nic není do soukromého života Wildeova,“ a přichází s touto argumentací:

Já si tu neosobuji několika slovy objasnit velké problémy, jichž „Moderní revue“ se tu dotýká. Ale postavím mínění proti mínění. Předně se mi zdá, že ten, kdo věří pouze v Rozum, nikdy nebude paederastem. Paederastie není rozum, ale svinstvo. Druhé. Komu pak máme věřit, že je pouze Rozum? Třetí. Není pravda, že lidé nevěřící v boha, neuznávají sankce mravních zákonů: Bentham, Mill atd., všichni, kdo přesněji myslili, ač v boha nevěřili, uznávali ethiku velmi silně. Jistě však by žádný z takových mužů neřekl, že “akt jako akt”. (…) Po soukromém životě prý nikomu nic není! Avšak jaký soukromý život, když každý spisovatel svá díla dává veřejnosti a když díla ta konec konců jsou přece jen ohlasem, zrcadlem, výronem toho “soukromého” života. “Soukromý” život! Život – ano, ale žádný soukromý a sexuální perversita v každé formě je prostě smrt. A smrt nechceme, třeba by se nám servírovala se zelenými karafiáty Wildeovými.

Svižný sloh a efektní zakončení prozrazují, že text sepsala sebevědomá osoba nepopiratelných intelektuálních kvalit, která byla do určité míry erudována v problematice mravnosti. Zárodek podezření je posílen záhlavím Naší doby, kde je vedle vydavatele Laichtera jmenován i redaktor, a podezření se konečně změní v jistotu po konzultaci slovníku pseudonymů. Tajemný Sursum není nikdo jiný než profesor Masaryk (1850-1937).

Toto zjištění ovšem význam textu z Naší doby dramaticky zvyšuje. To, co se v okamžiku vydání jevilo pouze jako běžná součást polemiky mezi časopisy, která se v tomto případě navíc týkala případu ze vzdálené Velké Británie a v českém prostředí tedy nutně měla spíše akademický charakter, se v širší historické perspektivě ukázalo jako projev postoje, který k homosexualitě zaujímala budoucí hlava československého státu, tedy mimo jiné významný činitel v zákonodárném procesu. O tom, že Masaryk neprovedl redefinici své koncepce homosexuality jako svinstva a smrti ani později ve funkci prezidenta, svědčí postřeh obhájce odsouzených homosexuálů JUDr. Františka Čeřovského z roku 1932:

Když jsem ve věci žádosti několika nešťastných odsouzenců intervenoval v Kanceláři presidenta republiky, bylo mi tam příslušným referentem úředně sděleno, že pan president sám zásadně odpírá uděliti odsouzencům milost v těchto třech deliktech: pro křivou přísahu, pro vyhnání plodu a pro delikty sexuelní, mezi něž patři delikt homosexuelní.

Je tedy možno říci, že už jeden z prvních příspěvků do diskuze o odtrestnění homosexuality v českých zemích v podstatě založil jistotu, že v budoucnu – minimálně po dobu trvání prezidentských mandátů homofoba Masaryka – tato diskuze nebude s to vyústit v praktické naplnění požadavků artikulovaných v jejím rámci, tedy ve změnu zákonné úpravy.