Ing. Aleš Hodina

Pane Bělobrádku, vaše lidovecká kandidátka na prezidentku Zuzana Roithová prohlásila, že „přesunování mezi rodiči by asi nebylo to zlepšení, které dítě potřebuje“. Prý by mohlo být po rozvodu rozumné, aby dítě žilo v jedné domácnosti a v ní se střídali rodiče. Zároveň vyjádřila přesvědčení, že „není možné dávat a priori, paušálně, přednost matce jenom proto, že je to žena“. Máte stejné názory?

Já mám i osobní zkušenosti v rodině, kdy ještě za bývalého režimu bývalo automatické, že dostávala dítě žena. Vím, k jak nepříjemným a tragickým situacím pak může dojít. Na toto jsem opatrný. Myslím si, že přesně tak opatrně by měl rozhodovat soud, kde by mělo záležet, co je skutečně nejlepší pro dítě. A rozhodně by se nemělo stát nástrojem pomsty nebo vydírání jednoho z bývalých partnerů vůči druhému. Nebudu ti půjčovat děti, budu ti je půjčovat v nějakou hodinu…

Sám pojem „půjčovat děti“ je dost strašný.

Určitě. Vůbec, dohadovat se o tom kdy, v kterých hodinách. Když chce někdo s někým být, tak se to nějakým způsobem domluví. Ale bohužel v některých partnerských vztazích to dojde tak daleko, kdy musí rozhodovat soud o tom, že rodič bude vůbec umožňovat styk s druhým rodičem. To jsou věci velice nešťastné a velice citlivé, já v tom vidím velký problém. Protože samozřejmě tím trpí nejenom ten rodič, který je v defenzivní fázi, ale trpí tím bezpochyby i dítě. Dítě určitě potřebuje oba rodiče a pak je vidět na vývoji dětí, že je tam určité strádání. To je jasné. Co se týká střídavky jako takové, v naší odborné komisi, jak jsem to tehdy vnímal, byly názory tak půl na půl.

Ženy versus muži?

Nevím, nejsem členem té komise. Potom jsme se bavili na senátním klubu s panem Macelou, který střídavku nepovažuje za dobrou, a myslím si, že přesvědčil spoustu našich lidí.

Postoj pana Macely se projevuje i ve fungování ministerstva práce a sociálních věcí, v jeho stanoviscích, v řízení OSPOD…

Hraje tam zásadní roli, takže to tak je. Každopádně problém je i v judikatuře soudů, protože každý soud rozhoduje trošku jinak a není tam jednotná judikatura. Pokud rozhodne, že se můžete vidět se svým dítětem několik hodin týdně, tak myslím, že je to nedostatečné. To nemá význam, tím toho jednoho skutečně potlačíte, dochází tam k určité nevyvážené roli. Pochopitelně, když si matka najde dalšího partnera, tak k tomu přichází ještě další komplikace.

Obecně na to nemám úplně ustálený názor. Myslím si, že by nemělo být automatické, že oba rodiče mají stejný počet hodin s tím druhým. Někdy skutečně není příliš výchovné, aby se rodič s dítětem viděl, protože často rozvody můžou být i z toho důvodu, že jeden z partnerů je alkoholik, narkoman, apod.

Kolik procent je takových případů?

Ale ty případy tam jsou, takže automaticky by to být nemělo.

Jenom aby se z výjimky nedělalo pravidlo.

Určitě. Může tam ale docházet k těmto excesům. Na druhou stranu, souhlasím s tím, že nejlepší je, aby dítě bylo co nejvíce v přirozeném prostředí. Onen kontroverzní návrh se mi také líbí – aby se střídali rodiče a ne děti u rodičů.

On to není kontroverzní návrh, ono to takto leckde funguje. Je to samozřejmě finančně náročnější. Na druhou stranu má ale i určité nevýhody – dítě je v takovém umělém prostředí, vytvořeném čistě pro něj. A v podstatě nepozná běžný život domácnosti ani u jednoho z rodičů. Znám děti, které naopak jsou rády, že mají možnost poznat dvě domácnosti, dvoje způsoby řešení problémů – u táty a u mámy. Každé řešení má svoje.

Já na to úplně jednoznačný názor nemám, protože jsem v té situaci nebyl.

Co říkáte na takovou úvahu, že pokud soudy budou vybírat z rodičů, budou dělat de facto mezi nimi soutěž, kdo je „lepší“, a tomu potom dítě svěří do výlučné péče, že tím ještě více staví rodiče proti sobě a podporují jejich spor? Oproti situaci, kdy by řekly: Oba jste rodiče, oba, pokud jste normální, máte právo vychovávat dítě, takže nebudeme tady vybírat toho lepšího z vás, ale dítě bude mít péči vás obou.

Já myslím, že péče obou tam je, jde jen o to, v jakém poměru. Říkám znovu, že několik hodin týdně mi nepřijde jako adekvátní, pokud tam není nějaká sociálně-patologická záležitost.

A jeden víkend za 14 dní?

To je v podstatě minimum, ale je to stejně dost málo. Jde spíše o to, do jaké míry jsou rodiče se schopni domluvit, záleží, jestli žijí ve stejném městě nebo ne, tyto věci jsou spolu úzce spjaty. Tam se musí rozhodovat ve věci individuálně. Každopádně představit si, že uvidím jednoho z rodičů jednou za 14 dní – já osobně bych hodně strádal. Ale je to zase otázka, se kterou osobní zkušenost nemám. Můžu jen pocitově říkat, co by kdyby.

Není to tak, že lidé, kteří nemají tuto osobní zkušenost, mnohdy si to právě nedokáží představit a potom je jejich názor na to trochu odtržený od reality dětí a rodičů, kteří tím opravdu musejí procházet?

Možné to samozřejmě je. Já nejsem dětský psycholog nebo člověk s nějakým vzděláním, který by se k tomu mohl vyjadřovat. To je spíše otázka odborníků. Musí se o tom vést debata. V některých případech, kdyby soud rozhodl, že, dejme tomu, vina na rozchodu je na obou stranách, že obě rodiny splňují, dejme tomu, stejné podmínky, tak jeden víkend za 14 dní by se měl zvýšit. Ale to je můj subjektivní názor, ne odborníka.

Myslíte si, že by změna zákona ve prospěch střídavé péče nemohla pomoci?

Já rozumím tomu, že by jako první varianta měla být střídavka, a potom by se eventuálně rozporoval, převrátil tento princip. Rozumím tomu, otázkou je, jestli to nejde udělat nějakým metodickým pokynem pro soudce. Já se v soudnictví zase tolik neorientuji, takže nevím, co je možné prakticky udělat. Osobně jsem o tom přemýšlel a jsem rozkročen někde napůl, protože rozumím jak odpůrcům, tak příznivcům.

Mnohé argumenty odpůrců jsou takové, že když se nad nimi hlouběji zamyslíme, nejsou to argumenty proti střídavce, ale jsou to problémy, které vyplývají už ze samotného faktu rozchodu. Třeba stěhování dětí. Když děti jdou na takzvaný styk, také se stěhují, jen je to na kratší dobu a než se stihnou aklimatizovat, stěhují se zase pryč. Nedává do toho střídavka naopak větší řád?

To možné je. Zase je otázkou, jak to dělat, když nežijí ve stejném městě.

Delší intervaly.

Takže zase mají nějakou sociální skupinu, kam chodí na fotbal, kam chodí do školy, a najednou se posune dál…

Znám děti, které jsou naopak šťastné z toho, že mají více kamarádů, více prostředí, více možností…

Já zase vím ze své zkušenosti, jak těžké bylo pro mne v páté třídě přejít do jiného kolektivu, který jsem vůbec neznal.

Nepřechází se pořád do nového kolektivu, ale jsou to dvě stálá prostředí. Dítě přechází, dejme tomu, jako mezi týdenním bydlením ve městě a víkendovou chalupou.

To samozřejmě má svou logiku. Ale říkám, nejsem odborník na tyto věci a těžko se můžu vyjádřit kategoricky. Praxe, která v současnosti je, není asi úplně vyhovující. Ale zda je řešením tento konkrétní návrh, na to odpovědět neumím.

Co ale s justicí, která v tuto chvíli jednoznačně preferuje matky, ať už se podíváme na celkové statistiky nebo na výsledky mnoha konkrétních sporů, které jsou i v médiích? Kdy je vidět, že otec chce o dítě pečovat, může o něj pečovat, není to žádný alkoholik, narkoman nebo něco podobného, a soudy mu v tom stále brání?

Máme nezávislé soudnictví, ale tady je spíše podle mne velice důležité, aby se skutečně brala odborná stanoviska. Na toto odpovědět neumím, zdali by mělo být povinné vyjádření dětských psychologů, nebo jestli to tak už funguje, to já vůbec netuším, protože jsem v té situaci nebyl. Nevím, co v tomto udělat. Možná by soudci, kteří se specializují na rodinné právo, měli být více vzděláni v dětské psychologii.

Vy zase víte i z vaší odborné komise (kde předpokládám, že byli lidé, kteří tomu alespoň trochu rozuměli), že co člověk, to názor. To samé najdete i u psychologů. Leckdy záleží i na vztahu psychologa nebo psycholožky k tomu, zda jde o matku nebo o otce. Bohužel v tom nejsou jasná pravidla, a tím, že se budou další a další věci zkoumat a řešit, tak se jen spor dál prohlubuje a zesložiťuje.

A je to určité trauma pro dítě, když se tam přetahuje, kdo z koho. Dítě neví, jak to bude. Tomu všemu rozumím. Zase udělat z toho automatické pravidlo by předpokládalo, že tam musí být možnost výjimek a přezkumů. Já si na to zatím názor udělat neumím.

Setkáváte se i v jiných oblastech s kritikou práce soudů a co říkáte v tomto smyslu na pojem soudcokracie, kterou kritizuje současný prezident?

Soudy musí být nezávislé. O čem hodně debatujeme, je buď odvolatelnost soudců, protože ti jsou velice obtížně odvolatelní, nebo volba soudců na určitý čas, tak jako je to v některých zemích. Tak, že by soudce měl například šestiletý mandát nebo desetiletý. To, aby to neměl doživotně, by bylo také určitě pro některé věci dobré. Samozřejmě to má na druhou stranu i negativní konsekvence – bude mu to končit, tak se bude snažit rozhodovat nějakým způsobem jinak, než když byl na začátku.

Ale i to je jedna z věcí, která je na pořadu dne a o které diskutujeme – odvolatelnost soudců, popřípadě i omezený časový interval, na kdy budou jmenováni. Samozřejmě u odvolatelnosti je problém možnosti ovlivnění politiků, tedy kdo by je odvolával, jakým procesem, tak aby tam nemohl být politický nebo byznysový tlak. Myslím si, že pořád naše republika ještě nemá ustavené struktury, a proto je možné o některých věcech debatovat, zda by nebyly lepší. Ne všechno je přenosné ze zahraničí, ale inspirace může být.

Je něco, co byste rád dodal na závěr?

Já jen můžu vyjádřit svou lítost nad tím, že vůbec musíme takovou věc řešit, ale život to holt přináší. Nejlepší je pro děti, když je fungující rodina, ale sám vím i ze své rodiny, že se to ne vždy povede.

A nepodporuje současná společnost rozpady rodin?

Samozřejmě, kdybychom neměli sociální stát, tak rodinám nezbývá nic jiného, než držet při sobě. Na druhou stranu také dochází k tomu, že jeden partner může být druhým citově vydírán, protože nemá jinou možnost a musí s ním zůstat, i když se k němu nechová hezky. To jsou věci, které jsou velice složité. Já mám to štěstí, že jsem sice krátce ženat, ale že nám to funguje, i když je to složité. Ale ne vždy se to povede.

Děkuji vám za rozhovor.