Aíša Rafik

Asie

Na Kavkazu a v regionu Střední Asie je většina muslimů sunnitského směru a hanífovské školy. Gruzínská republika vyplácí ženám rodinné přídavky na každé dítě mladší 16 let a mateřská péče o děti je kodifikována, uznávána a státem financována.

V Turecku bylo právo šaría formálně zrušeno v roce 1926. V případě rozvodu je ženám obecně svěřena péče o děti, což je zvyklostí i zaběhlou judikaturou.⁵⁴

V oblasti Jižní Asie převládá hanífovský směr právní vědy v Pákistánu, Indii, Bangladéši a na Srí Lance. Na Maledivách převládala až do 16. století málikovská škola, ale nyní se řídí šáfiovskou školou a existuje tam ještě džafarovská menšina. V Bangladéši, Indii a Pákistánu je péče o děti ošetřena zákonem o poručnictví a svěřenectví (Guardians and Wards Act) z roku 1890. Zákon ukládá soudům, aby se řídily rodinným právem podle komunitní příslušnosti dítěte. Soudy se rovněž zaměřují na otázky věku, pohlaví a náboženství nezletilého a povahu a schopnosti navrhovaných poručníků, stejně jako na přání nezletilého v případě, že je dost vyspělý k jeho fundované formulaci. Pro muslimy platí jako obecné pravidlo klasický hanífovský postoj k péči o děti o sedmi letech pro chlapce a pubertu pro dívky.

Na Srí Lance jsou velmi omezené právní předpisy týkající se muslimských rodinných zákonů. Užívaná legislativa je do značné míry vytvořena administrativně a podstatná klasická ustanovení islámského práva nemění ani neupravuje.

Na Maledivách žijí děti mladší sedmi let převážně se svými matkami. Pokud se matka znovu vdá, péče může být nabídnuta babičce z matčiny strany, babičce z otcovy strany nebo otci. Děti starší sedmi let si mohou vybrat, v čí péči chtějí žít.

V jihovýchodní Asii se upřednostňuje vztah matky a dítěte, často na úkor otcových náboženských a zákonných práv. Děti jsou vždy v blízkosti svých matek a v případě rozvodu děti obvykle zůstávají se svými matkami. Ve společnostech s mateřskou rodovou linií manželství nezakládá právo muže k jeho dětem. Otcové jsou obecně vnímáni jako okrajoví a to ukazuje jasný rozdíl mezi skutečnou praxí a nařízeními islámského práva. Téměř ve všech zemích regionu jihovýchodní Asie převažují sunnitští muslimové šáfiovské školy.

V Indonésii v opatrovnických sporech soudy vydávají rozsudek. Otec má odpovědnost za financování výživy, ale v případech, kdy ji nemůže plnit, soud uloží matce podílet se na nákladech.

V Malajsii má rozvedená matka právo na péči o chlapce do sedmi let a o dívky do devíti let při splnění klasických podmínek. Soudy mohou na přání matky prodloužit péči do devíti, respektive jedenácti let. Pokud soud nenařídí jinak, po uplynutí matčiny péče se pečovatelem stává otec s podmínkou, že děti dosáhly věku, ve kterém jsou schopny vlastního úsudku a mohou si vybrat, se kterým rodičem chtějí žít.

Na Filipínách má rozvedená matka právo na péči o syny a dcery až do sedmi let, po dosažení tohoto věku se dítě může rozhodnout, se kterým rodičem chce žít. Péče o neprovdanou dceru dosáhnuvší puberty přechází na otce, a syn bydlí s matkou.

V Singapuru je péče o děti upravena zákonem o poručnictví dětí z roku 1961 (Guardians of Infants Act). Soudy musí vzít v potaz náboženství a zvyklosti komunity, ke které patří strany sporu, ale prvořadým kritériem je nejlepší zájem dítěte. Ve všech opatrovnických věcech rozhoduje systém obecných soudů.⁵⁵

54 Arin C., Právní statut žen v Turecku (The legal status of Women in Turkey), Women’s International Network News, 1997, 23:62

55 Abdullahi A. Al Naim, viz výše, str. 256 – 279

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST