RNDr. Pavel Rusý
Řadu otců (občas i matek, ale pro zjednodušení zůstanu u otců) trápí postup soudů, kdy na základě pouhých tvrzení matky – podložených několika rádoby důkazy – běžně předávají děti do péče matek předběžným opatřením. O co ochotněji vyhovují soudy matkám v zatímním předání dětí do jejich péče, o to méně ochotně umožňují pečovat o děti otcům. Týká se to bohužel i naší nejvyšší soudní instance (viz článek DVOJÍ TVÁŘ ÚSTAVNÍHO SOUDU).
Co na tuto praxi říká zákon – změněná právní úprava od roku 2014? Zaměřím se na změny, které mají přímou souvislost s předáváním dětí do péče matek předběžným opatřením.
Předně je třeba uvést, že předání dítěte do péče jednoho rodiče znamená, že druhý rodič nemá povinnost pečovat. Nemá-li povinnost pečovat, pak dítě ztrácí právo na péči tohoto rodiče. Toto je základní právo dítěte. Z mezinárodních úmluv vyplývá, že zasáhnout do rodinného života, tedy i do práva dítěte na péči rodiče, lze výhradně k ochraně práv a svobod jiných. Což v sobě ukrývá celkem pochopitelnou logiku, že pokud chce soud omezit ústavní právo dítěte, nemůže to učinit pro nic menšího, než je ochrana jiného práva, které by s tímto bylo v kolizi.
V dřívější době byla možnost odevzdání dítěte do péče druhého rodiče upravena v § 76 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. K tomu se vázal § 218b o.s.ř., který určoval sedmidenní lhůtu pro rozhodnutí o odvolání proti tomuto předání dítěte do péče druhého rodiče.
V současné době tato možnost z občanského soudního řádu zmizela, stejně jako drobná ochrana proti ní v § 218b. Podobný osud měl i § 76a, který se týkal situací, kdy se dítě ocitne bez řádné péče, v ohrožení života nebo je ohrožen jiný jeho důležitý zájem, kdy bylo možné dítě odebrat z rodiny a předat do péče vhodné osobě nebo instituci. Tento případ byl popsán v § 924 občanského zákoníku a promítl se do § 452 a následujících nového zákona o zvláštních řízeních soudních, který vznikl s cílem „zpřehlednit“ takzvaná beznávrhová řízení. Do těch spadají i řízení o úpravě péče a výživy. Nařídit předběžné opatření podle tohoto paragrafu lze výhradně na návrh OSPOD, na omezenou dobu 1 měsíce s nutností prodloužení odůvodňovat. Vztahují se na něj lhůty pro odvolání zpřísněné proti dřívějšímu § 218b (který se ale týkal i předání dítěte do péče druhého rodiče).
Nyní existují dvě interpretace této změny. Dle jedné lze nadále na návrh rodiče předat dítě do jeho péče (přitom zmizela ochrana dítěte a druhého rodiče lhůtou pro rozhodnutí o odvolání). Tuto interpretaci zastává drtivá většina soudů.
Druhá interpretace spočívá v tom, že předat dítě do péče kohokoliv (druhého rodiče, třetí osoby nebo instituce) a tím zasáhnout do práva dítěte na péči druhého rodiče nebo obou rodičů, lze výhradně podle § 452 z.z.ř.s., tedy na návrh OSPOD a na dobu 1 měsíce. Tato interpretace je soudům nepohodlná, protože omezuje dosavadní praxi téměř automatického předání dítěte do péče matky předběžným opatřením a tím udělení jí veškerých práv rozhodování o styku s druhým rodičem.
Vyznavači možnosti nadále předávat dítě předběžným opatření do péče jednoho rodiče na jeho návrh argumentují tím, že zmíněné § 76 odst. 1 písm. b) byl z občanského soudního řádu odstraněn jen proto, že řeší situaci v rámci beznávrhového řízení, proto v o.s.ř. již nemá co dělat. Pomíjejí však, že v o.s.ř. zůstala možnost stanovit výživné v míře nezbytné, což rovněž spadá do beznávrhových řízení.
Rovněž zajímavý je výklad nemožnosti sloučit předání dítěte do péče jednoho rodiče s dřívějším § 76a, který měl za následek zpravidla předání dítěte z rodiny do institucionální péče (ale i do péče jiné osoby). Toto stanovisko je opřeno o fakt, že předání dítěte do vhodného prostředí osoby či instituce je pojímáno jako vertikální právo, tj. vztah státu a občana, kdežto předání dítěte do péče jednoho rodiče je pojímáno jako právo horizontální, tedy vztah mezi dvě občany. Ve své podstatě ale vždy jde o zásah do vzájemného práva dítěte a rodiče (případně rodičů) na péči. Ze subjektivního hlediska práva otců jde o upření práva a povinnosti o dítě pečovat a je podružné, zda dítě, které otec nemá šanci vychovávat, obstarává matka nebo instituce.
Zmíním ještě jedno důležité hledisko, a to výklad pojmu nejlepšího zájmu dítěte Výborem pro práva dítěte při OSN. Ve svém stanovisku uvádí tzv. interpretační princip, tj. nejlepší zájem dítěte je naplněn tehdy, když z více možných interpretací zákona soudy rozhodují podle té interpretace, která lépe zájem dítěte chrání. Není-li interpretační princip naplněn, dochází k porušení ústavního práva dítěte dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, k níž se komentář váže. Podle tohoto principu by tedy soudy jednoznačně měly používat interpretaci takovou, která obtížněji umožní zbavení dítěte na práva péče jednoho z rodičů. A to nepoužívat interpretaci, v jejímž důsledku by bylo právo dítěte na péči druhého rodiče chráněno dokonce méně než do roku 2013.
V důvodové zprávě k občanskému zákoníku se u § 924 uvádí: „orgány sociálně právní ochrany dětí by tu měly standardně vystupovat v roli prvního ochranného a záchranného činitele, který však jakožto pouhý orgán administrativní, nemůže víc, než činit kroky, kterými sice pomáhá, zachraňuje, ale zároveň zásadně nezasahuje do onoho jedinečného vztahu rodič – dítě, vztahu, který je úzkostlivě na všech právních rovinách chráněn.“ Z dikce tohoto stanoviska v důvodové zprávě je zjevné, že onen jedinečný vztah rodič – dítě má být úzkostlivě chráněn a nikoliv masově likvidován předběžnými opatřeními s neomezenou časovou platností.
Obecné soudy ovšem tento záměr zákonodárce postavily zcela na hlavu, když nadále, ať už z neporozumění nové zákonné úpravě, nebo cíleně ve snaze dále pošlapávat práva dětí na péči obou rodičů, obcházejí zákon, nařizují všelijaké paskvily podle § 76 odst. 1 písm. e) o.s.ř., jimiž simulují předání dítěte do péče jednoho rodiče na návrh rodiče (povinnost snášet výlučnou péči matky apod.) a na neomezenou dobu (a nikoliv na návrh OSPOD a na dobu 1 měsíce, jako je tomu v současné platné právní úpravě).
Tímto svévolným pokroucením zákona se dokonce ochrana práva dítěte na péči obou rodičů snížila, protože neexistuje lhůta pro rozhodnutí o odvolání proti takovému předběžnému opatření díky vypuštění § 218b z o.s.ř. Proti tomu ale stojí úmysl zákonodárce, který naopak ochranu před těmito zásahy posílil v zákoně o zvláštních řízeních soudních tím, že určil i nalézacímu soudu lhůtu 14 dnů k předložení věci odvolacímu soudu.
Jsem přesvědčen o tom, že předání dítěte do péče jednoho rodiče na návrh tohoto rodiče a na neomezenou dobu je v dnešní právní úpravě nezákonné a protiústavní. V této věci již leží na Ústavním soudu stížnost – doufejme, že se Ústavní soud postaví za práva dětí a nezákonné praxi obecných soudů učiní přítrž.
Je na tátech, aby se za práva svých dětí bili a aby v odvoláních odkazovali na nezákonnost takového postupu obecných soudů. Čl. 5 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte dává tátům právo se odvolávat i za nezletilé dítě k ochraně jeho práv, i když to odvolací soudy odmítají. Bez toho pak není možné hájit ústavní práva dítěte u Ústavního soudu. Je jen na tátech, jak moc se budou bránit proti bezpráví páchanému na nich a hlavně na jejich dětech.
1. 7. 2015 at 10:07
Predne diky autorovi za vynikajici shrnuti a pravni rozbor.
Prosadit aby se soudy tak chovaly bude bez judikatu US tezke. Trosku se i bojim, jak to u US dopadne, jestli naopak neposveti svevoli soudu nizsich ve vykladani zakonu.
Nicmene zatim, nez nejaky judikat bude na svete, bych doporucil aby se kazdy otec (i matka) tak choval, odmital jakekoli PO zalozene na prani(podani) druheho rodice jako nezakonne, tlacil ospod do toho, aby on sam podal navrh na PO vyvazene, vysvetlil proc to ze zakona ma udelat ospod, a ne rodic (nebo aby ospod zduvodnil proc to neudela), a v pripade ze kraj ono nezakonne PO posveti, hned podaval na US jako nezakonne, s argumenty z clanku upravenymi pro konkretni zneni PO.
1. 7. 2015 at 20:38
Tuleni, určitě by nebylo dobré namítat kvůli každému návrhu na PO, např. návrh na výživné v míře nezbytné je nadále legitimní podle o.s.ř., zrovna tak návrh na PO rodičem, který navrhuje podle občana zatímní rozdělení péče bez předání do péče jednoho, to vše by mělo být možné bez z.z.ř.s. Kdyby totiž nešlo ani tohle, tak při známé lenosti OSPODů by většina kauz byla celou dobu neupravená a rodiče by se řezali hlava nehlava a děti si kradli.
1. 7. 2015 at 20:40
vzhledem k tomu, že soudci se neřídí zákonem, judikaturu zpravidla čtou jen na iDnesu, tak nějaké usnesení ÚS o odmítnutí stížnosti tímhle směrem zachytí jen největší fajnšmekři.
2. 7. 2015 at 9:21
„Nemá-li povinnost pečovat, pak dítě ztrácí právo na péči tohoto rodiče.“ Myslím, že myšlenka je formulována příliš natvrdo, přesnější by bylo „dítě je ohroženo ztrátou péče jednoho z rodičů“.
Vyplynulo mi z toho:
1. Je možno při styku zajistit péči? Jestliže ano, je nařizení svěření do péče jednomu z rodičů pouze zástěrkou k faktickému časovému omezení péčeméněoblíbeného rodiče.
2. Je časová hranice, od které se z péče stává styk, definovaná? A není pak dítě principielně ohroženo zanedbáním péče? Stýkám-li se, nepečuji. Nepečuji-li, dítě je potenciálně zanedbáváno absencí péče. Pokud časová hranice existuje, pak je nutno zdůvodnit, který zájem dítěte je nadřazen jeho zájmu na rozvíjení vztahu se svým rodičem. Anebo jinak, který zájem ospravedlňuje izolaci dítěte od rodiče.
3. Je proklamovaná zákonná ochrana vztahu rodič-dítě z pozice výkladu zákona naplněna, je-li chráněn vztah alespoň jednoho z rodičů (matky) s dítětem? Pak není nic ´jednoduššího¨, než v legislativě doslovně uvést – chránit vztah dítěte s oběma rodiči současně.
4. Jaké jsou motivy soudů, volící postup předběžného svěření dítěte jednomu z rodičů? Dá se vysledovat nějaká funkční závislost? Např. nárůst s klesajícím věkem dítěte?
5. Bylo by vhodné systematizovat a analyzovat rádoby důkazy a tvrzení matek, o která se opírají. Pak by bylo možné vypracovat účinnější strategie obrany a lépe pochopit bod 2. Předpokládám, že hlavním motivem bude ochrana zdraví dítěte. Otcovská péče ale není klinickou diagnózou a není ani rizikovým faktorem rozvoje nemocí.
5. Pokud je otcovská péče zrušena z důvodu ochrany vztahu matka- dítě, pak je namístě se ptát, zda existují vědecké důkazy, že by tento vztah byl nadřazen vztahu otec-dítě. Rovněž je žádoucí se tázat, zda přidaná hodnota z rozvoje vztahu matka-dítě je z hlediska zajištění vývojového potenciálu dítěte vyšší, než z rozvoje vztahů s oběma rodiči.
6. Soudy nemohou rozhodovat zcela proti civilizačně sdíleným poznatkům. Ně
2. 7. 2015 at 9:55
Alha: Přesně tak. Svěření dítěte do péče matce je pouze floskule a faktické rozdělení času. Jediný dopad, který to má, je finanční (sleva na dítě – paradoxně z příjmu, z něhož není dítě vyživováno – a dále nijak nekontrolovaně využívané výživné, jenž často mimo dítěte saturuje potřeby matky a jde k jejím rukám). Jinak rodič, který nemá dítě v péči, neztrácí žádné právo, které náleží obecně rodiči. Otázkou zůstává, jaké možnosti má tento rodič svá práva uplatňovat.
2. 7. 2015 at 14:12
Nemá-li vůči mně někdo povinnost, pak já nemám právo to vymáhat. Takže skutečně pokud je otci dáno pouze právo styku, nikoliv povinnost péče, pak dítě na tuto péči nemá právní nárok. Má pouze právo na péči matky, ale nikoliv otce. Takže natvrdo, svěření dítěte do péče matky je zrušení práva dítěte na péči otce.
Rozdíl mezi stykem a péčí by měl být takový, že při styku se rodič pouze stýká, tj. převezme vybavené dítě a provozuje s ním nějakou aktivitu. Měl by to být stejný režim, jako když matka předá dítě skautskému vedoucímu, tj. vybavené na vše. Pokud stýkající se rodič zajišťuje dítěti i stravu, dopravu, přespání, pak by to matka měla hradit stejně, jako to hradí skautu.
Jakmile dítě u otce přespává, vozí ho na kroužky, krmí ho, obléká, bez refundace matkou, jde o péči. Takže ty tzv. široké styky nejsou nic jiného než protiprávní obcházení institutu střídavé péče za účelem nakrmení matek penězi.
2. 7. 2015 at 15:56
Děkuji za vysvětlení i doplnění. Dodal bych jen, že široký styk není nikde v zákoně definován a jedná se tak o samotvořivost dyády OSPOD-soud. už vůbec by tento termín neměli používat znalci. Poučení? Namítat používání přívlastku široký jako nezákonný /OSPOD ostatně mohou jednat jen v mezích zákona) a požadovat odůvodnění odepření péče v praktické rovině konfrontace styk vs. péče. V komentáři OSN je možnost omezení/odepření rodičovské péče explicitně uvedena pouze v souvislosti s násilím rodiče na dětech. Soudy nemohou přejímat rol státní instituce, usilující o vyrovnání příjmových disproporcí mezi muži a ženami, a to ještě na úkor práv dítěte.
2. 7. 2015 at 16:07
bohužel kvalita justice v ČR je – zejména na prvním stupni a zejména pak v opatrovnických odděleních – někdy až zoufalá
soudkyně je fakticky jen úřednice-právnička jednoho státního úřadu
nicméně soudci tvoří zvláštní kastu nepostižitelných a neodvolatelných
níže už soudce klesnout nemůže, než že skončí na prvním stupni s opatrovnickými spory
u odvolacích soudů je i generační problém – bývají tam pracovnice už pokročilejšího věku a drží se staré zásady, že dítě přeci vždy patří matce
2. 7. 2015 at 18:46
Mám zkušenost spíše s tím, že se občas na okrese vyskytne rozumnější soudce, na krajích je více starých struktur.
3. 7. 2015 at 10:33
Ten příklad s placeným skautem nebo hotelem je dobrý, mám přesně stejný názor. Ovšem realita je bohužel jiná a v tomto šaškostánu nelze počítat s tím, že podobný logický pohled by byla schopna pochopit obvyklá česká soudkyně.