Mgr. Markéta Chadžijská
–
Viktor Hartoš
dětský psychiatr
soudní znalec v oboru dětská psychiatrie
Pane doktore,
chtěla bych tímto reagovat na ČLÁNEK p. Kozelky z Borgisu (novinky.cz), kde se vyjadřujete k problematice umisťování dětí do ústavu “aby se naučily mít rády jednoho z rodičů”. Postoje, které vám pan novinář aprobuje, jsou pevně věřím ve skutečnosti žurnalistickým zkreslením a neporozuměním vašich postojů a pokud ne a stojíte si za nimi, ráda bych vám zprostředkovala několik údajů (neříkám několik fakt, jelikož nemám k dispozici přesná čísla, což zřejmě nikdo) a zeptala se tímto také na váš názor k nim. V zájmu dětí, kterým máte pomáhat jakožto dětský psychiatr / soudní znalec, proto se také domnívám, že jsem k tomuto mailu a dotazům ospravedlněna právě v zájmu dětí. A že vaše motivace k odpovědi bude následovat stejný zájem.
1. Novinářsky se ujal obrat “zavírat děti do ústavů, aby se naučily mít rády” nepečujícího/nerezidentního rodiče. (Toto hojně používá p. Kozelka a pí. Seďová z Borgisu, a také se svezl na á la barnevernetovské vlně pan Klíma z Primy, ovšem reportáž je v ŠETŘENÍ RADY PRO ROZHLASOVÉ A TELEVIZNÍ VYSÍLÁNÍ /RRTV/). Na novinové články se RRTV nevztahuje.
2. Tvrdíte, že “soudní znalci právo na styk s rodičem zaměňují za povinnost”. Avšak nejlepším zájmem dítěte, včleněným i do ústavního pořádku ČR skrze přijetí mezinárodních úmluv, je právo na péči a výchovu oběma rodiči. Soudy zhusta určují obvykle rodiči mužského pohlaví tzv. styk, který ovšem fakticky znamená péči, a jistě je stýkající se rodič v době svého styku o dítě povinen řádně pečovat. Soudními rozhodnutími o styku jsou však nepečující rodiče de facto zbaveni svého ústavou daného práva a povinnosti péče, což není v zájmu dítěte ani jejich rodičů. Nelze to interpretovat jako to děláte vy v článku – jako vynucování povinnosti dítěte stýkat se s rodičem. Ani v úplné rodině si dítě – zejm. např. adolescent, pubescent – prostě nemůže jen tak říct, otec mi nevyhovuje, požádám soud, aby mě s ním zbavil styku.
3. Píšete, že se vynucuje u dítěte styk, který je pouze právem rodiče. O tomto viz výše, a k vynucování uvedu to, že pečující rodič má povinnost dítě řádně “na styk” připravit, tj. i vč. psychické přípravy. Pokud dítě odmítá jít k nepečujícímu rodiči na tzv. styk, a tento rodič není násilník ani nevykazuje patologie neslučitelné s výchovou nezletilých (k čemuž má jistě soud v době rozhodování již znalecký posudek), pak primárně je třeba hledat neschopnost pečujícího rodiče, obvykle matky, dítě řádně připravit, vést ho ke vztahu k otci a jeho výchovu neztěžovat. Správně vychovávající maminka také dítě nenechává samostatně rozhodovat zda půjde zítra do školy, či do baru, protože se mu toto chce a tamto nechce, ale vede ho a usměrňuje. Pokud to zvládá v této oblasti, pak v oblasti vztahu k nepatologickému biologickému otci by měla zvládat to samé.
4. Jsem přesvědčena, že žádný soudce neumístí dítě do ústavu jen tak, “aby se naučilo mít rádo rodiče a odtrhlo ho z jeho milujícího prostředí”, natož pak aby dítě svěřil násilníkovi! Tento krok by si neobhájil žádný soudce a ani by to nebylo doporučením OSPOD. Zřejmě této separaci dítěte vždy předchází patologie na straně pečujícího rodiče, obvykle matky, manipulace dítětem na straně matky, příp. falešná obviňování z domácího násilí, sexuálního zneužívání, ze zanedbávání péče aj. Ačkoli fakticky může mít dítě na matku silnou vazbu, třeba až patologickou dle osobnosti matky i dítěte a jeho vývojového stádia, tady ale se neřeší pouze teď a tady, tj. čisté zuby a oblečení dítěte, samé jedničky ve škole a dobrá strava. Řeší se psychosociální vývoj dítěte i do budoucna, jeho schopnost navazovat zdravé vztahy, budoucí rodinné modely, a celkově být v životě šťastné. Doporučuji v tomto aspektu brazilský dokument VYMYŠLENÁ SMRT, kde se na kameru vyjadřují dětské (v dobu natáčení již dospělé) oběti programování, manipulace, odcizování, tzv. SZR. Všechny tyto oběti zůstaly v péči programujícího rodiče a žádné dítě, dnes již dospělý, nejsou v životě šťastni, ale vlivem programování z dětství si nesou vážné následky na své psychice do dospělosti. Většina z nich v dospívání podstupovala terapii, která ale nemohla tak hluboký problém zcela uzdravit. Jaký by jejich vývoj měl průběh, kdyby byly “násilně vytrženy od milující osoby a svěřený do reintegračních center” a následně tomu rodiči, který je lépe schopen respektovat roli druhého rodiče, není posedlý potřebou ovládat, kontrolovat, příp. mstít se? Nebylo by to v konečném důsledku i přes krátkodobě intenzivně prožité trauma pro tyto oběti lepší? (Samozřejmě je to dítě od dítěte). A také se domníváte, že rodič, který by změnou výchovy dostal dítě do péče, by ho nechal se trápit, kdyby ve vyjímečných případech nezvládalo změnu poměrů? Domnívám se, že takový rodič by věc řešil pro blaho dítěte.
5. Syndrom zavrženého nebo odcizeného rodiče není třeba chápat jako jakýsi ideologický pojem a nástroj propagandy či jako sporná diagnóza, ale prostě jako soubor příznaků, které lze na dítěti shledat v oblasti jeho myšlení, cítění, chování, vnímání, prožívání, motivaci ve vztahu k zavrhovanému/odcizenému rodiči a často celému příbuzenstvu z dané strany – nejde tedy pouze o důsledek “viny” samotného rodiče (potencionálního tyrana, násilníka). Těžko lze pochybovat, že SZR je také až důsledkem zanedbané práce OSPOD, potažmo soudů, kteří umožnili svou nečinností, liknavostí, nadržováním, nechat dojít věc až tak daleko, namísto aby efektivně a včas použili zákonné prostředky, které mají k dispozici, tzv. měkká opatření, výkony rozhodnutí, mediace, terapie aj.
6. Psychologové lidi “předělávají”, jak uvádíte v článku?
7. Mnohdy jde o “o vliv agresivního dlouhodobého jednání jednoho z rodičů”? Určitě jsou v této fázi opatrovnického řízení již vypracovány znalecké posudky, čili se nabízí, že buď jsou tak nekvalitní, že zjevného agresora neidentifikovaly, či snad že soud, který si tento důkaz posudkem objednává, ho nerespektuje a svěřuje děti do péče agresorů? To snad ne – dokonce v článku používáte adverbium “mnohdy”. Pokud ano, proč jste ještě nepodával trestní oznámení na soudce, zneužívající svou pravomoc a svěřující dítě do péče agresora?
8. Participační právo dítěte vyjádřit se v řízení, jehož je účastníkem, má být ctěno a je chybou, pokud mu nebylo soudem umožněno ho uplatnit u soudu, příp. v závislosti na věku na OSPOD, ovšem je třeba také mít důsledně vytvořenou síť pro eliminaci “přání” dítěte, která vznikla indoktrinací pečujícího rodiče, kterou ani soud ani OSPOD nemusí odhalit. Opět je k tomu třeba přizvání odborníka.
Skutečně doufám, že to nejsou vaše autentická vyjádření a že se nepodílíte s novináři z Borgisu na šíření poplašných zpráv o tématech, kterým oni zjevně nerozumí, avšak jsou “barnevernetovská”, tudíž čtivá, a jdou za hranice novinářské etiky.
24. 11. 2016 at 22:22
Na degeneraci lidské rasy poukazuje spíš rostoucí neúcta dětí k otci, kterou v nich posilují matky.
25. 11. 2016 at 0:25
Pro Janu: Nebojte se, ono to s tou mužskou emancipací není až tak zlé. Já zase vím o množství případů, kdy si žena vymyslela špatnou zkušenost dítěte s otcem a ten poté horko těžko vysvětloval, že není domácí násilník nebo pedofil. V lepším případě samozřejmě pravda vyjde najevo, ale do té doby je ovlivněno opatrovnické řízení ve prospěch matky a otec se ničeho nedomůže. Rozhodnutí o péči je zakonzervováno na trvalo a to je pro ženu to hlavní. Exemplární případ je třeba pan ing. Peter Šebo.
http://justicetv.cz/causy/pomozlo/pomozlo01.htm
Jelikož se soudy nebojí mužům křivdit už celá leta, za která jsou dohledatelné konkrétní případy, divil bych se, kdyby tomu bylo z ničeho nic najednou naopak.
Ale nejvíce mě zaujala a hlavně pobavila Vaše závěrečná věta. Vy si stěžujete si na stírání rozdílů mezi pohlavími? Vy jako žena? Uvědomte si, že za tento jev můžou právě ženy, které si jej prostřednictvím feministických hnutí velice agresivně prosadily a stále prosazují, přestože mají faktickou rovnost příležitostí ve všech oblastech. Je příslovečné, že pokud mají ženy získat práva, tak se o ně hlásí, ale pokud by je měly někomu přiznat, tak brojí všemi deseti proti, čest výjimkám. Na Vaši větu mě napadá mnoho trefných reakcí ve stylu “ženy neví co chtějí a nepřestanou, dokud to nedostanou”, ale nechci znít cynicky. Uvědomte si, co vlastně říkáte a pokud si chcete stěžovat, miřte do vlastních řad.
25. 11. 2016 at 10:26
pro M. Chadzijskou: pripad ze sousedstvi, dotycne dobre znam, leta mam moznost sledovat chovani obou rodicu a mluvit s detmi. Ja nemam duvod pochybovat, chapu ze vy mi verit nemusite, jen jsem napsala svoji zkusenost. Na vysvetleni – rozhodne nepopiram pravo na peci obou rodicu – sama mam s ex napred spolecnou peci a ted stridavku (na zaklade domluvy bez jakychkoliv soudu – nikdy jsme nebyli sezdani) u sedmilete dcery. Jen mi proste prijde za tady na stridavce je vzdycky spatna zena – nejsou uznavany zadne vyjimky. Ja uznavam ze mnohe “matky” by zaslouzili zavrit, ale stejne tak by zaslouzili mnozi “otcove” za to co detem delaji. A nechat zavrit dite do ustavu mi proste prijde hodne pres caru, at uz bylo puvodne cokoliv – muj osobni nazor.
25. 11. 2016 at 10:34
No a k tem soudum – mnohdy jako by rozhodovaly podle toho, ktery z rodicu “vic rve”, a spolehat na to ze vzdy rozhoduji objektivne a v nejlepsim zajmu ditete je naivni. Soudci – uz ustali mnoha silena rozhodnuti. I tady na stridavce se casto propaguje nazor, ze to ze je nekdo PROKAZANY nasilnik vubec nevadi – protoze on prece napadal matku a ne dite a o jeho otcovskych kvalitach to nic nevypovida. A to ze dite nema potom otce rado je take vina matky. Dalsi nazor se kterym se nemohu ztotoznit, protoze pokud nekdo dokaze bit druheho rodice pred zraky ditete a nezadrzi ho ani to jak tomu tim diteti neprimo strasne ublizuje (dokazete si predstavit jak trpi male dite kdyz pred nim jeho otec bije matku) neco to o jeho rodicovskych kvalitach take vypovida. Jinak v tomto konkretnim pripade, pani napadani v dobe kdy probihala (kdyz jeste spolu zili) nikam nehlasila, resila se az nasledna agrese pri predavani deti – coz skoncilo nejakym napomenutim.
25. 11. 2016 at 15:24
U nás advokátka matky o ničem jiném u soudu nemluvila než o napadání matky otcem. Dokonce i otcovou matkou, která se už vůbec nemohla bránit. Při snaze otce o komunikaci, hned matka volala policii. To jí radila právnička. Neustálé výslechy na policii…. a nic. Bylo to hrozné.
25. 11. 2016 at 15:26
Tolik křivých obvinění a k tomu kamarádka co vše dosvědčí. Docela jsme si užili.
27. 11. 2016 at 21:51
spravne vychovavajicich maminek ubyva primo umerne vysi vyzivneho na kterem mohou parazitovat … tot cele.
27. 11. 2016 at 22:03
jano, matko, darkyne zivota. zajiste vis jak odjakziva dopadaly ty, co si nevazily zivitele rodiny ani rodiny samotne a iniciovaly rozvod … zajiste se tim ridis.
28. 11. 2016 at 7:29
2jana: Jsme ve stoleti 21, nezivime se lovem mamutu. Takove deleni odmitam, “zena matka, muz zivitel”. Davno uz neni zadny duvod k tomu stavet muze do roli “zivitel”. Moderni otec se umi bez problemu postarat o deti, vychovava je spolu s matkou. Neni duvod aby byl jakkoli od deti izolovan a staven do role lovce-zivitele. Ani v manzelstvi, ani v pripade jeho rozpadu.
28. 11. 2016 at 9:17
Neopakujme blbost ze socialisticke skoly, vzdyt lovci mamutu si svoje deti vychovavali sami, kdo by pak ty mamuty lovil? Muz curajici v sede?Nebo se stal mlady muz lovcem na spinac od trinacti?Museli se prirozene podilet na vychove zcela soucine z vyvojem potomka, jinak by logicky neprezili.To az socialisti to vymysleli tak,jak se jim to hodi.