Jan Wolprecht

Jako správný kavárenský povaleč jsem nedávno popíjel dobře ošetřenou plzničku v útulném podniku v naší matičce Praze a sledoval ten pověstný velkoměstský ruch.

U vedlejšího stolku mé oko i ucho upoutala dvojice mladých dam, tak kolem třiceti. Když pomluvily své šéfy a kolegyně, rozebraly letošní módu a exotickou dovolenou, došlo i na partnery a děti. Co mne překvapilo, že ani jedna z nich děti neměla, neplánovala a dokonce ani nechtěla. Zkazily by si postavu, ohrozily kariéru, připravily by se o přátele a společenské dýchánky, neměly by volný čas, nemohly by si to finančně dovolit a vůbec, kdo by si otravoval život s nějakými spratky. Nu, neříkám, že žena je nějaká mašina na plození potomstva, ale ty dvě se mi zdály spíše jako bezcitné a sobecké konzumní stroje.

Ale nemají nakonec pravdu? Proč vlastně vůbec mít děti? Má to nějaký smysl? Čtvrtstoletí se o ně staráte, věnujete jim veškerou péči a značnou část příjmů, učíte je co je správé a co ne a výsledek je nejistý. Nikdy nevíte, co vám to z nich vyroste a nakonec si je ještě odvede nějaká cizí osoba, kterou z nepochopitelných důvodů milují více než vás.

Nehodlám do tohoto složitého životního rozhodnutí nijak zasahovat jiným. A proč jsme je chtěli já a moje žena? A víte, že už vlastně ani nevím…

„Proč my jsme mámo vlastně chtěli děti?“ položil jsem jí tento neobvyklý dotaz.

Trochu nechápavě se na mne podívala, ale protože mne už zná a přestože ví, že některé mé otázky nejsou zcela smysluplné, zamyslela se.

„No, asi proto, že to bylo zcela normální, mít děti,“ pronesla.

A teď jsem se nad tou prostou odpovědí zamyslel já. Ano, to je ono. BYLO TO NORMÁLNÍ. BYLO!!!

„A taky proto, že jsem se vždycky těšila, až budeme hlídat a rozmazlovat vnuky,“ dodala ještě s úsměvem.

Převzato z WOLPRECHT.BLOG.IDNES.CZ