Mgr. Erika Olbertová

2. O čem sní muži a jak je to doopravdy

„Oba jsme více než tisíckrát snili stejný sen s množstvím různých podob a s jedním stejným jádrem – absolutním odevzdáním se jeden druhému a absolutní jistotou, na kterou nemají vliv ani slova, ani činy, ani jakákoli skutečnost. Kolikrát jsme se v našem společném snu tak nádherně hádali až do morku kostí s vědomím, že si k sobě můžeme cokoli dovolit a že za každým slovem se skrývá absolutní láska, takže to vlastně ani nemůže být skutečná hádka.“

2.1 Pocity osamělých mužů a pocit viny

Osamělé děti, které z nějakého důvodu nemohou být s jedním z rodičů, polituje kdekdo. O pocitech rodičů se ale moc nemluví. Přitom mnoho z nich pronásleduje stesk a výčitky, že se svým dětem dostatečně nevěnují kvůli náročné práci nebo se rozvedli a zkazili tak potomkovi život.

Sedmatřicetiletý trenér David dostal neodolatelnou pracovní nabídku zrovna ve chvíli, kdy se mu narodil syn. Práce ho zavede do světa několikrát za rok a mnohdy na řadu týdnů. David přiznává, že si ze začátku vůbec neuvědomoval, jak těžké bude odloučení zvládnout. Docházelo mu to až průběžně, když syn začal růst a hodně se měnil za dva nebo tři týdny, kdy spolu nebyli. Davidovi nechybí jenom jeho tříletý syn, ale také žena. (Benešovská, 2010)

„Moc se mi stýská. Nejhorší pocity zažívám večer v hotelu, když mám po práci. Přes den, když pracuji, se stále něco děje – to je takové milosrdnější, nemám moc prostoru na ně myslet. Ale večery jsou kruté. To si představuju, jak se k synovi tulím, jak ho hladím, jak se spolu smějeme. To mi skutečně hrozně chybí…“ (Benešovská, 2010, s. 77)

Někteří rodiče litují věcí, které svým dětem udělali, či naopak neudělali. „Pocit viny je strachem svědomí z toho, že jsem neudělal, co jsem udělat mělnebo naopak z toho, že jsem udělal, co jsem udělat neměl.“ (Křivohlavý, 1994, s. 24) Obviňujeme se z viny, že jsme udělali něco jinak než by bylo žádoucí, ale kdo rozhodne o tom, že jednání nebylo odpovědné? V závislosti na tom, jaký je náš hodnotový a morální žebříček, si připouštíme i pocit provinění. Mohu trpět pocitem viny za něco, co druhý vůbec nevidí a nechápe. Zvláště lidé přecitlivělí, úzkostliví nebo ti, kteří trpí pocitem méněcennosti mohou trpět sebeobviňováním až v nadměrné míře.

O vině se hovoří tam, kde selhala odpovědnost za to, co se stalo, ale i za to, co se stát mohlo. V životě dost často hledáme obětního beránka a dost často také roztrušujeme informace, které někoho z něčeho obviňují. Někteří rozvedení rodiče odvádějí pozornost od svých selhání tím, že neustále upozorňují na chyby druhého partnera, které jsou v jejich očích samozřejmě daleko horší než jejich vlastní. Pocit viny může také vést ke křivému obvinění z programování. Rodič, který se provinil, musí pochopit, že nejlepším způsobem odčinění minulých pochybení je soustředit se na současné potřeby dítěte. „Pomluvy, napadání a programování jen znásobují utrpení dítěte a následně budou zvyšovat i pachatelův pocit viny.“ (Warshak, 2003, s. 125)

Aktem vymazání citového dluhu je odpuštění. Pokud chceme usilovat o opuštění zášti, musíme vědomě postoupit od soucitu k odpuštění a otevřít svoje srdce. Abychom se naučili něčemu smysluplnému z této lekce, nesmíme vnímat vykonané skutky jako chyby vedoucí k pocitům viny, ale také se nesmíme sebeobviňovat. Odpuštění má podle Chérie Carter-Scottové⁴ čtyři různé podoby – „začátečnické“ odpuštění sobě (protože s tím, co máme v daný čas k dispozici, uděláme to nejlepší, co můžeme), „začátečnické“ odpuštění ostatním (abychom pochopili druhého člověka, proč udělal to, co udělal, je třeba určit jeho motiv a pak mu prokázat soucit), „pokročilé“ odpuštění sobě (snažme se pochopit své chování a napravme vše, jak nejlépe dokážeme a pak najděme ve svém srdci sílu vyjít svobodně) a patrně nejtěžším stupněm je „pokročilé“ odpuštění druhým (plně připusťme pocity zranění či hněvu, abychom se od nich mohli oprostit a přijměme tuto situaci jako nezbytnou etapu své cesty za duchovním vývojem). V mnoha příbězích se zdá být odpuštění až nemožné. Ale chovat zášť a chystat odvetu nás pouze udržuje v pozici oběti. Jedině prostřednictvím odpuštění lze setřít křivdu a smazat účet.

Odpouštět není snadné. Staré rčení „Čas všechny rány zahojí“ je jistě pravdivé, ale i my sami se musíme přičinit, aby tomu tak bylo. Je třeba aktivně spolupracovat na uvolnění bolesti či zloby, protože jen čas sám ránu nevyléčí.

2.2 Otcové odloučení od svých dětí

Mnoho z nás už jistě někdy zažilo pocit, že nejsme dobrou mámou nebo dobrým tátou a výčitky nás mohou pronásledovat třeba i několik let. A co asi prožívají ti, kteří se musejí rozhodnout mezi úžasnou pracovní nabídkou a vlastní rodinou? Muži mají tuto situaci komplikovanější ještě o to, že oni jsou živiteli rodiny… Hodně mužů odloučení zvládne, protože práce je pro ně obrovskou motivací a bývá jednou z priorit. Ovšem na takové rozhodnutí by si měli dopřát dostatek času, aby si mohli srovnat životní hodnoty a mohli i vyslechnout názor své rodiny. Muži z vědeckého prostředí nebo světa obchodu jsou velmi často svou prací pohlceni a může se stát, že v zápalu práce a neschopnosti udělat si čas sám na sebe si důsledky svého rozhodnutí a pobytu mimo domov uvědomí až po několika letech. V tu chvíli se už mohou hodně trápit výčitkami. Nabídka zajímavého finančního zabezpečení nemusí vždy být pro rodinu tím nejvýhodnějším argumentem. Řada rodin se raději uskromní, než by vyslala jednoho z rodičů na delší čas mimo domov.

Je zapotřebí zmínit se o vzájemném vztahu mezi otcem a dítětem, které je otcovou nepřítomností – ať už několikatýdenní nebo několikaletou – pochopitelně poznamenáno. Do jisté míry může absence otce narušit intimitu vztahu. Nezažívají společné chvíle, ať už ty radostné, nebo i ty vážnější, kdy je dítě například nemocné. V dnešní době světu vládnou komunikační technologické vymoženosti (ICQ nebo Skype), takže je snadné spojit se ve virtuálním světě prakticky denně, avšak ani ty jistě nemohou vynahradit fyzickou přítomnost. I když v tomto ohledu mají dnešní otcové výhodu oproti těm, kteří trávili v zahraničí čas ještě před pár lety, kdy svým dětem mohli pouze telefonovat. Dítě může vyprávět, co právě dělá, co zažilo ten den, z čeho má radost atd. Zajisté i dost často slýchává větu: „Tatínek je v práci a už brzy přijede domů za tebou…“ Pojem času má pro nás dospělé velmi přesnou představu, ale děti v předškolním a v mladším školním věku jej vnímají abstraktně a jakýkoli údaj se jim zdá většinou nesmírně dlouhý. Čím je odloučení s kontaktem minimalizovaným na občasný telefonát delší, tím rychleji může dojít k pomalému odpoutávání dítěte od otce. Po jeho návratu domů může také nastat opačná situace – otec přijímá své dítě chladněji, protože odvykl neustálému vyžadování pozornosti nebo dětskému křiku…

Pro budoucí vzájemný vztah je důležité i to, jak se o tatínkově nepřítomnosti doma mluví a jak je dítěti připomínán. Někdy si nemusíme uvědomovat, že určitými náznaky nebo výroky mluvíme o partnerovi vlastně v negativním světle, což dítě pochopitelně vnímá. Nemluvě o záměrném očerňování a špinění toho druhého po rozvodu.

Někteří „opouštějí“ rodinu ve chvíli, kdy je dítě teprve malé, jiní v období puberty. Malé dítě si asi snadněji zvykne, že táta prostě občas není doma, ale v období dospívání je z vývojového hlediska přítomnost otce nejdůležitější. Tady je na zvážení, zda by pracovní cesta mohla přinést užitek i potomkovi a zda by mohli odcestovat společně.

Zajímavou myšlenkou je výrok jednoho z otců, který si myslí, že když jsou děti dvě, mohou stejnou situaci prožívat paradoxně lépe. Sourozenci se prý snadněji zabaví, mají jiné nové zájmy, zkušenosti a pocity, takže po tatínkovi tak intenzivně nepátrají.

„Dítě ke svému vývoji potřebuje krom zajištění primárních potřeb (teplo, nasycení) stabilní prostředí (domov) a přítomnost stabilních osob (rodičů), na jeho vývoji vysoce citově angažovaných. Tato angažovanost je oboustranná.“ (Matoušek, 1993, s. 10) Děti i rodiče se vzájemně podporují, ztotožňují se, spoléhají se na sebe a samozřejmě se dostávají i do konfliktů. Rodičům většinou záleží na dětech víc, než na čemkoli jiném, jsou dětmi fascinovaní a považují je za jedinečné bytosti. Totožnost dítěte určují už tím, že mu dávají jméno, příjmení zase vyznačuje příslušnost k určité rodině. Děti si z rodiny odnášejí představu o pracovním uplatnění, o manželství a rodině, o hodnotové hierarchii. Rodina má smysl i pro dospělé, kterým dodává pocit přesahu vlastního života. Starost o členy rodiny je víc než starost o sebe. Dospělý se vyvíjí v souladu se svým partnerem, díky dětem má možnost znovu prožívat vlastní dětství a také dostává možnost opravit chyby, jichž se dopouštěli jeho rodiče.

Rodina poskytuje domov, ve kterém se uplatňuje vysoká míra otevřenosti a sdílení. Optimálně dává rodina všem svým členům pocit bezpečného zázemí a v ideálním případě si tento typ přijímání neklade žádné podmínky. Členové rodiny jsou především partnery v komunikaci. Nepřetržité vyměňování zpráv upevňuje jejich rodinné role, umožňuje jim sledování společných cílů, respektování sdílených hodnot. Na druhé straně ale může být rodina také zdrojem stresu, neboť rodič musí být dítěti k dispozici neustále, ať už odpočinutý nebo unavený, případně i nemocný. (Matoušek, 1993)

Podle J. J. Rousseaua (Matoušek, 1993) kazí lidské instituce přirozenost člověka a je nutné se navrátit k přírodě a předcivilizačnímu stavu. Rousseau poskytuje ve svém pedagogickém díle Emil čili o vychování návod na rozvíjení ještě nezkažené, přirozeně dobré lidské přirozenosti. Ústřední tezí tohoto spisu je názor, že výchova by měla co nejméně překážet rozvoji osobnosti a dokud není dítě zkaženo špatným vlivem rodičů a vychovatelů, je obdivuhodným „vznešeným divochem“. Díky jeho studiím začalo být chování dětí studováno, nejdříve na jednotlivých případech a později i na větších skupinách pomocí psychologických metod. V posledních desetiletích se publikují stovky odborných studií o vývoji dítěte a vychází velký počet příruček pro rodiče. Rousseau je také považován za průkopníka romantismu. Prosazoval cit jako protiváhu rozumu a říká, že to, co nás obklopuje, je dobré k tomu, aby rozezvučelo skryté struny lidského nitra.

„Pro moderního člověka je stále velmi přitažlivý ideál plného osobního rozvoje, k němuž patří i intenzívní prožití erotických náklonností. V dnes tak populárních příručkách asertivity tvrdí úvodní kapitoly, že člověk je zbytečně spoután mýtem o své odpovědnosti vůči jiným lidem, jiným skupinám. I vůči rodině. Dilema je jasné – prioritou nemůže být zároveň osobní rozvoj dítěte i jeho rodiče.“ (Matoušek, 1993, s. 12)

Rodina může dobře fungovat jedině tehdy, když se rodiče dokáží podřídit potřebám dítěte, protože jsou za něj zodpovědní, a když jsou vzájemně odpovědní i dospělí členové rodiny vůči sobě.

2.3 Rozvod – a co dál?

Rozvodovost v České republice neklesá. Čím dál více rodičů se domlouvá na střídavé péči, takže problém osamělých matek a osamělých otců s jejich pocitem „teď jsem bez dětí a ze samoty asi zešílím“ se týká stále většího počtu lidí. Domnívám se, že s těmito pocity musejí častěji bojovat ženy, protože muži si spíše založí novou rodinu, takže je tolik netrápí, že ty starší děti nevidí tak často. Ale to neznamená, že se jim nestýská.

Pětačtyřicetiletý Luboš přesně zapadá do zmíněné statistické normy – znovu se oženil a se svou partnerkou má další dva potomky. Jeho bývalá manželka nikoli. Po rozvodu se domluvili, že dál budou děti vychovávat oba. Dostavily se však nečekané pocity. Byl velmi překvapen tím, jak moc ho bolel den, kdy se musel s dětmi poprvé rozloučit a odevzdat je exmanželce. Vzpomněl si na chvíle, jak mu někdy vadilo, když se po něm děti plazily a křikem se dožadovaly jeho pozornosti okamžitě po příchodu z práce. V ty dny, kdy byl sám, si říkal: „Co já bych za to dal.“ Než Luboš založil novou rodinu, vyrovnával se celé čtyři roky s nepříjemnými pocity, že ztratil moc nad tím nejcennějším, co ve svém životě měl. Pro to, aby se zbavil stesku, mohl dělat jediné – těšit se na chvíle, kdy bude s dětmi. Nenašel žádný jiný způsob.

Rozvedený muž nemá asi jinou volbu, než se s danou situací postupně smířit. Čas, který je mu vymezen strávit s dítětem, je určen soudně. Někdy se muž svůj stesk rozhodne řešit trestáním svojí bývalé partnerky, která rozvod iniciovala. Přestane se podílet na výchově a děti nenavštěvuje. Snaží se, aby partnerka trpěla trápením svých dětí, kterým se po otci samozřejmě stýská. Pro budoucnost dětí je tento stav katastrofální. (Benešovská, 2010)

„S tvou mamkou jsem si řekl sbohem u soudu. Ta bolest se prostě nedá popsat. Cizí člověk vynášel rozhodnutí, jež nám všem změnila život. Soudce prohlásil, že patříš mamce. Bolelo to, ale souhlasil jsem. Nikdo nemůže nahradit maminčinu lásku, dokonce ani tatínkové jako já. Mohl jsem bojovat, že chci víc, ale příliš jsem si cenil tvého života. Nedokázal bych rvát srdce zaživa synovi, kterého mám tolik rád. Nařídili mi platit dítěti výživné, ale já se jen zasmál: ,Na oblečení a jídlo? Dokud budu dýchat, můj chlapec nikdy nepozná nouzi!‘ Těžko mohli znát naše tajemství – že jsi všechno, co mám. Že nejsem pouze tvůj otec, ale jsem i já, jsem tvůj tatínek. A pak jsem vyslechl trest: Smím tě vidět dvakrát týdně a každé druhé prázdniny. Z očí mi prosákly slzy.“ (Canfield, 2007, s. 193)

2.4 „Moje dcera mu měla říkat tati“ (případová studie)

Prokop: 35 let, nevlastní bratr (z matčiny strany)

Důležité momenty: rodiče rozvedení od 5 let (oba rodiče znovu vstoupili do manželství); svatba v roce 2000, rozvod po 4 letech, od manželky Zdeňky dostal vypořádání pouze za byt; nyní rok a půl žije s přítelkyní za Prahou a střídavě i u ní v Praze

Zdeňka: 36 let, 2 sestry

Důležité momenty: pochází z úplné rodiny; podala žádost o rozvod; po rozvodu byla nějakou dobu sama, pak měla s jiným partnerem druhou dceru Agátu (nyní 4 roky), ale znovu se už neprovdala; Prokop o stálém partnerovi neví

Dcera Tereza: 8 let, žije s matkou, styk s otcem na jeho žádost soudně upraven

Prokop: „Po svatbě jsme rok bydleli u Zdenčiných rodičů a pak jsme koupili byt v Neratovicích za 470 tisíc korun, který jsme zaplatili napůl. Tam se nám narodila Terezka. Bydleli jsme spolu dva roky. Od narození Terezky bylo Zdeňce pořád špatně, omdlívala a měla nízký tlak. Na magnetické rezonanci se ukázalo, že má na mozku nádor, který ale není zhoubný. Prý ho vyvolalo těhotenství. Brala léky a měla být co nejvíc v klidu a pod dohledem. Jenže se taky měla starat o mimino. Měl jsem strach nechávat ji přes den samotnou, když jsem byl v práci. Navrhla, že se na čas přestěhuje k rodičům, než se stav urovná. Jezdil jsem za ní, jak jen to bylo možné, ale nebýval jsem tam moc rád. Rodiče jí brzy nabídli, aby se k nim přestěhovala s dítětem natrvalo, s čímž jsem rozhodně nesouhlasil. Měl jsem šanci postavit vlastní dům na jejich pozemku, ale toho jsem se bál. Zdenčin otec je rozený generál a všechno by muselo být po jeho. Zdeňka byla holka z vesnice zvyklá na zvířata a v paneláku si prostě nezvykla. Ona nechtěla zpět ke mně domů a já zase k jejím rodičům. Rodiče jsou celkem bohatí a mají spoustu známých, teď jsou v důchodu. Svatbu jsme měli velkolepou, asi 60 lidí. Celou ji zaplatili. Oba jsou sice vzdělaní, ale já si s nimi moc nerozuměl. Tím to všechno začalo…“

Co následovalo?

„Po čase si Zdeňka začala odstěhovávat věci a tlačila na mě, abychom bydleli s jejími rodiči. Padlo ultimátum, že už do paneláku nepůjde a že v Neratovicích nikoho nezná. Postupně zmizely všechny věci, i postel. Spal jsem na zemi. Začínal jsem tušit, že se k sobě nevrátíme. Taky velice záhy jsem obdržel pozvánku k soudu. Šel jsem bydlet k babičce, u které jsem se vzpamatovával a samozřejmě mi hodně pomáhali rodiče. Po nějaké době jsem si zažádal o hypotéku na byt mimo Prahu. Měl jsem všechno a během půl roku mi nezbylo nic. Období to bylo hodně špatné. Když nás ale rozvedli, uvědomil jsem si, že jsem vlastně šťastný. Raději nemít nic, než ženu s rodiči, se kterými si moc nerozumím. Po porodu se Zdeňka neskutečně změnila. Osobně si myslím, že byla závislá na tátovi. Všichni ho museli poslouchat. Na to byl zvyklý z funkce stavbyvedoucího. Když byly jahody, museli jsme jet sklízet, když chtěl žluté kachlíky, byly žluté kachlíky. Byl despota a s manželkou se taky pořád hádali. Celý život poroučel na stavbách i doma.“

Povíš mi, v jakém duchu se odehrávají soudní jednání?

„Rozvedou tě co by dup, během jednoho stání. V devět hodin začnou a pomalu v deset jsi rozvedená. Na řadu jde další pár. Rozvedou tak dvanáct manželství za den. Potom se lidé hádají bůhví kolik let o majetek, o dítě. U nás začala bitva o byt a o Terezku, té byl rok a půl. Bylo jasné, že se o ni bude starat Zdeňka. Soud jí nechal byt, ale musela mě vyplatit. Soudu z toho platíš procentuální část. Jinak soudní výlohy jsme si platili každý sám a každý jsme měli svého advokáta. Mě to stálo něco kolem sto tisíc. Já si vybral advokátku, nějak jsem si myslel, že žena mě víc pochopí. Byt samozřejmě připadl matce samoživitelce a mě se nikdo neptal, kam půjdu já… Zbylo mi 250 tisíc. Nejdřív proběhnul soud o výši výživného, pak o péči o Terku. Zdeňka nám umožňovala vídat se u nich v bytě jen v sobotu 1x za 14 dnů, v rozmezí 9 až 12 hodin a ke všemu za přítomnosti jejích rodičů. Hrával jsem si s Terezkou a oni mi ani nenabídli pití. Tchán mi jednou u rozvodu řekl, že mě chtějí zničit. Chtěl jsem dceru vidět častěji a na celý den, tak jsem šel za advokátkou a podali jsme k soudu návrh na změnu: žádal jsem setkávání jednou za 14 dní od soboty od 9h do neděle do 18h plus o Vánocích jsem chtěl 2 dny, na Velikonoce taky 2 dny a v létě 1 týden. Můj návrh se ale Zdeňce nelíbil. Vůbec se o tom se mnou nebavila a u soudu pak vypověděla, že se mi Terezku bojí dávat přes noc. Když jsem ji koupával a uspával, tak jsem se na ni prý ,špatně’ koukal a Zdeňku vůbec nepouštěl do ložnice, čímž se snažila naznačit, že jsem pedofil. Ačkoli neměla vůbec žádné důkazy. Soudkyně se vyjádřila ve smyslu, že neví, komu má věřit, a tak jsem musel jít v zájmu dítěte k psychologovi a sexuologovi. Advokátka mi poradila, abych tam šel a doložil nevinu. Byl jsem u doktora Weisse, který pak svědčil i u soudu. Dělal jsem test inteligence a nějaký profil. U sexuologa mi promítali fotky nahých žen, dětí a mužů, u kterých se mnou vedli rozhovor a já byl napojený na diody, což jim ukazuje, jak v tu chvíli mozek reaguje. Nepotvrdilo se nic. Člověk, který by měl choutky na malé děti, by nikdy k psychologovi nešel. Dokonce i dítě pošlou k psychologovi, pokud nechce k druhému rodiči.“

Ale to snad nebyl váš problém, že by k tobě Terezka nechtěla, nebo ano?

„Jak jsem vídal Terku zpočátku strašně málo, tak si na mě nemohla zvyknout, nebyl jsem pro ni táta. Netěšila se a po chvíli už zase chtěla jít domů. Zdeňka nějaké partnery vystřídala a od Terezky vím, že jí dokonce nabádala, aby jim říkala tati. To naštve. Taky jsem se s jedním z nich jednou málem popral, i když skončilo jen u slovní přestřelky.“

Už si dcerka na tebe zvykla? Je to lepší?

„Teď si spolu chvíle volna užíváme. Chodíme do ZOO, koupat se nebo sáňkovat, do divadel, kina, cirkusu…Snažím se ji učením neotravovat, takže ho s sebou ani nemívá. Měla samé jedničky. Zdeňce vždy dopředu volám, jestli není Terka nemocná. Potvrdím, že si ji vezmu a řeknu, kam půjdeme, aby měla vhodné oblečení. Pokud nemocná je, tak si ji vzít nemohu, ale Zdeňka mi musí doložit potvrzení od lékaře. Pokud by lhala, musím přivést policii na návštěvu k nim a ona jim to musí dokázat. Pokud ne, policisté provedou zápis, že setkání neproběhlo. Já se pak zase můžu obrátit na soud.“

To mě děsí, každý problém vláčet k soudu…

„To taky jo! Ale představ si, že jsem dokonce jednou dostal obsílku z občanskosprávního odboru Úřadu městské části Praha 10, abych se dostavil k podání vysvětlení, proč jsem za Zdeňku podával nabídky na poskytování sexuálních služeb. V nějakých časopisech prý vyšly inzeráty, ale dodnes vlastně nevím, co to celé mělo znamenat. Většinou si manželky vymýšlejí, takže policie dospěje k zápisu, že se nic nestalo. Když to člověk čte, je v šoku, co je možné vymyslet…“

Jak jste vyřešili výživné?

„My jsme se nedohodli na ničem. Výživné určil soud podle mých příjmů za posledního půl roku, ale kdykoli se může požádat o změnu. Je tam nenávist a Zdeňka je pořád finančně závislá i na rodičích. Do šesti let jsem Terezce platil 2500 Kč, s nástupem do školy pak 3500 Kč. Soud trval rok, možná rok a půl a rozhodnutí platí na dlouho, teda podle toho, jestli se odvolám…“

Uspěl jsi u soudu s návrhem na změnu péče o dítě?

„Terezku jsem ,vyhrál’ teprve nedávno. To se vleče, protože nejdřív jsem podal návrh k Městskému soudu v Mělníce, ti ale díky mému obvinění nerozhodli. Pak to šlo ke Krajskému soudu v Praze, což trvalo tak 15 měsíců. Průtahy vznikly i díky vyšetřením u těch psychologů. Taky se dodržují prázdniny a svátky a soudy jsou prostě zahlcené. Na Zdeňku jsem asi měl podat trestní oznámení za pošpinění svého jména. Neměla žádné důkazy, byly to jen dedukce. Rozmyslel jsem si to, abych měl klid a směl se s Terezkou vídat. Vysoudil jsem styk s dítětem podle svého návrhu, ale i to má svoji nevýhodu. Pokud totiž nemůžu třeba kvůli práci, tak mám smůlu, termín se nepřesouvá. Musím se řídit soudním rozhodnutím, jinak mi Zdeňka ,dělá kůže’.“

Jaká je se Zdeňkou komunikace teď a co její zdraví?

„Teď docela v normálu. Komunikace probíhá pouze přes soudy. Spolu se nebavíme o ničem, jen o Terezce. Zdravotní stav se urovnal, jen musela dojíždět na kontroly na magnetickou rezonanci. Nikdy jsem s ní už o tomto tématu nemluvil, ale kdyby to dobré nebylo, určitě by jí doktoři další dítě rozmlouvali. Až když ty její problémy vypukly, přiznala se, že v dětství dostala do nohou streptokoka a musela ležet v nemocnici několik měsíců. Vypadalo to dokonce, že nebude chodit. Dostávala léky a nesměla se hýbat. Díky rehabilitacím se vrátila do normálního života. Jenže nikdo netušil, že se streptokok přemístí do hlavy. Kdyby nebyla nemocná, tak myslím, že manželství vydrželo, ale kdo ví… Nebylo špatné, vzali jsme se z lásky.“

Děkuji ti za vyprávění. Tvůj příběh je pro mě hodně silný a přemýšlím o každém detailu, který jsi zmínil. Zažil sis hodně zlého… Přeji ti, abys v novém vztahu našel jistotu a otevřenou milující náruč.

Podle mého názoru byla Zdeňka nezralá k citovému osamostatnění od původní rodiny a k založení své vlastní. Jako kdyby u ní zafungoval „genetický program“, kterým se spustila dočasná zamilovanost, dočasná snaha odtrhnout se od rodičů a touha po dítěti. Po narození dcery se stal program nepotřebným a brzy odezněl. Jako v případě Natálie, i tady vstupuje do hry osobnost generála, který si tvrdě umí jít za svým, bez ohledu na potřeby druhých. Na Zdeňce se myslím podepsalo otcovo sobectví natolik, že když přišel čas, pokračovala i ona v jeho šlépějích. Sobectví je taktéž známkou nezralosti. Přesun dítěte bez vědomí otce, nebo i proti jeho vůli, je zcela pravidelným jevem v podobných případech. Hlavním motivem je přerušení nebo alespoň podstatné oslabení vzájemného vztahu dítěte s tatínkem. Mnohé maminky jsou dokonce mistryněmi ve vypuzení otce ze společného bytu. Zdeňce se nejspíš bytostně příčilo, aby Prokop zasahoval do výchovy a dalšího osudu své dcery, viděla ho jako nepřijatelného, záporného a nebezpečného otce. Dochází tu k tzv. zakřivení spektra emocí, kdy žena veškeré negativní emoce soustřeďuje na muže. Mám pocit, že se Zdeňka ve svém životě nějak ztratila. Pečuje o dvě dcery, stálého partnera nemá a stále žije s rodiči. Nejspíš se neumí postavit na svoje vlastní nohy a neumí se rozhodovat, možná trpí i pocitem méněcennosti, a tak si ho vybíjí na druhých. Přílišná péče rodičů jí nedovoluje žít svůj vlastní život, stále se má na koho spoléhat. Těžko ovšem říci, zda o to vůbec stojí. Ač si ze začátku asi nepřipouštěla kritizování Prokopa ze strany otce, nakonec mu uvěřila, že pro ni není dost dobrý a nevážila si ho. Z jednání Zdeňky je patrná neochota komunikovat, pracovat na vztazích a přizpůsobovat se změnám, nemá vůli rozhodovat se a řešit problémy sama za sebe a také nedokáže přiznat svoji chybu. Myslím si, že jen těžko může být šťastná a bude ji stát mnoho energie, aby se vymanila z vlivu otce a aby opustila svoji, pro ni bezpečnou, ulitu.

2.5 Chci dítě, ale ne muže

Stále častěji slýcháme svobodné ženy říkat, že touží po dítěti, ale s jeho otcem by žít nechtěly. Tyto ženy mění tradiční podobu rodiny, ale odmítají si to přiznat. Zažíváme tedy dobu novodobého mateřství? Proč je dnes individualita vším? Proč se ženy po třicítce už nepídí po životním partnerovi, ale spíš po dárci vhodného genetického materiálu? Je to reakce na nejisté vyhlídky do budoucna, vysoké nároky na individuální štěstí nebo názor, že vybudování stabilního vztahu je v dnešní době nereálné? Na vině je nejspíš i nerovnoměrná struktura „sňatkového trhu“, kdy nezadanými zůstávají na jedné straně vysoce kvalifikované ženy s vyššími příjmy a na straně druhé málo kvalifikovaní muži s nízkými příjmy. Je málo pravděpodobné, že se tyto dvě skupiny dají dohromady.

Naše zákony nedávají dobrovolně svobodným matkám moc možností, jak si dítě pořídit, a tak vyrážejí hledat vhodného dárce do „terénu“. Pokud se podaří ženě takto otěhotnět, její biologické hodiny zřejmě utichnou a hledání lásky se tak odloží na neurčito.

Ve svém okolí jsem zaznamenala případ, kdy můj kamarád žijící s partnerem byl svou kamarádkou osloven s prosbou o tzv. „výpomoc“. Kamarád nevyhověl… S jakým vědomím by pak asi žil, kdyby věděl, že po světě běhá jeho klučina nebo princezna s krásnýma očima? Co by prožíval, kdyby nesměl mít žádné nároky? On má navíc děti velmi rád a mrzí ho, že současná legislativa neumožňuje adopce homosexuálním párům.

Tato příhoda mi připomněla zkušenost z mého pobytu v Kanadě. Zúčastnila jsem se tradiční akce „Montréal´s Gay Pride Parade“, kdy asi během hodiny projde ulicemi Montrealu průvod různých organizací a sdružení, které tak demonstrují a upozorňují na problematiku týkající se jejich sexuální orientace. Tehdy mě zaujala dvojice krásných mladých mužů, kteří společně tlačili jeden kočárek s batoletem a oba se nad ním velmi něžně a láskyplně skláněli. Přišlo mi na mysl, že mně by stačilo najít jediného tatínka, což se mi dlouhodobě nedařilo, a tady byli hned dva tatínkové najednou, kteří ten kočárek chtěli vozit… Úsměvné, ale i s odstupem času vzpomínám velmi živě, co jsem cítila. Byl na ně moc hezký pohled a zároveň vyvolával spoustu otázek.

Dalším případem je kolega z práce, který s partnerkou dva roky normálně žil ve společné domácnosti a mají spolu ročního chlapečka. Ona se ale z ničeho nic rozhodla, že s ním už žít nechce a dala mu měsíc času na to, aby se někam odstěhoval. Pro něj byla tato situace překvapivá, protože žádné závažné konflikty nikdy neřešili a vycházeli spolu velmi dobře, ačkoli každý pochází z rozdílných poměrů. Ona vysokoškolačka z Prahy, s dobrou prací a finančně naprosto soběstačná, on středoškolák z jižní Moravy, vedoucí ve skladu soukromé firmy s platem lehce přesahujícím průměrný plat.

Dnes smí vídat syna kdykoli po vzájemné domluvě. Z kolegova vyprávění vyplynulo, že si připadá využitý a zneužitý, a že tento scénář byl naplánován předem. Důvodem, proč se chtěla rozejít prý bylo, že on není dostatečně zralý. Z jeho pohledu s odstupem času je nakonec rád, že spolu nežijí, neboť ji velmi ovlivňují rodiče, se kterými bydlí v jednom domě. Oni považují za normální a samozřejmé, že do všech jejích osobních záležitostí mají právo mluvit a radit, jak by se měla zachovat. A tak se ptám, kdo z těchto dvou „dospělých“ lidí je ten nevyzrálý? Myslím, že rozhodně ne ten, kdo je i v pětatřiceti letech závislý na svých rodičích.

Sama jsem si prožila čtyři roky života bez otce svého dítěte a tento úmyslný záměr nedokážu pochopit. Na jedné straně je finanční zajištění samozřejmě přínosné a život svým způsobem usnadňuje, ale peníze nikdy nemohou vynahradit lásku jednoho z rodičů. A ani drahé dárky ne. Nehledě na to, že pokud jsou zejména chlapci vychováváni bez přítomnosti otce, jsou mnohdy v dospělém věku nedotčeni mužským vzorem a nelze se pak divit, že nejsou schopni budovat a udržet vztah s partnerkou. Vůbec nemají představu, jak se k ní chovat, jak komunikovat, jak řešit problémy, jak se dělit o domácí práce, jak společně trávit volný čas…

Pokud ženě přestane partner po nějaké době vyhovovat, raději zůstane sama v přesvědčení, že dítěti sama dá to nejlepší. Finančně to totiž bez něj dost často zvládne. Lidé jsou v dnešní době rozpolcení – hledají nezávislost a zároveň partnerství, díky němuž ale o svou nezávislost zase přicházejí. A tak vládne chaos, nejistota, rychlá změna pravidel. Co je dnes plus, může se stát zítra mínusem. Podle toho vypadají vztahy, do kterých vstupujeme. Při prvním zaskřípání křehkého mechanismu soužití se „snadno“ můžeme zase rozejít. Nejspíš se neustále pouštíme do hledání ideálu, o kterém však není známo, jestli ho skutečně někdy najdeme a jestli vůbec existuje.

Ženy jsou díky biologickým hodinám, které zvláště po třicítce bijí jako o život, schopné ledasčeho. Paní Bohdana už sedm let hledá partnera, se kterým by byla šťastná. Stále potkává jen ty zadané nebo ženaté, vrstevníci se nechtějí vázat a neví, kde hledat ani ty starší rozvedené. Našla si ženatého muže a dohodla se s ním, že až nastane správný čas, on splní úkol – počnou spolu miminko. A pokud to nevyjde, je rozhodnutá odjet třeba do Bulharska a nechat činit „nějakého plážového inženýra“. Tak moc touží po dítěti. (Kholová, L. Chci dítě, ale ne muže, říká stále více single žen [online]. [cit. 2010-02-21].)

Je každá novodobá proměna rodiny vhodná pro dítě, které v ní má žít? Jaký vliv může mít na dítě výchova pouze jedním rodičem? Americký psycholog Richard Warshak má za to, že tyto děti mohou v budoucnu zažívat zmatek v sexuálních rolích, mohou trpět depresemi, úzkostí, nedostatkem sebevědomí. Častěji se také potýkají s hyperaktivitou nebo sníženou schopností vytvářet intimní vztahy. Z jiného průzkumu naproti tomu vyplývá, že rovnítko mezi problémy rozvoje dětí a otcovou nepřítomností neleží. Spíše se na dětech podepisují rodičovské konflikty nebo nuzné poměry v rodině. Stoupenkyně tzv. single rodičovství se domnívají, že je lepší ušetřit děti stresujícího rozvodu, který by je poznamenal na celý život. Mužské vzory jsou jistě nezastupitelné, ale prý je děti vnímají prostřednictvím jiných mužů v okolí – kamarádů nebo dědečků. Ovšem na zvážení je, zda stres matky, která je na všechno sama, dítěti neuškodí mnohem více. (Dudová, 2008)

2.6 Chlap domácí

Kdybychom se zeptali nynějších padesátníků, jak kdysi prožívali své otcovství, asi by řekli, že tenkrát nebylo moderní ukazovat se s dětmi na veřejnosti, natož se s kolegy v práci bavit o miminech! Řeči o dětech se považovaly za výhradně ženskou záležitost a u mužů spíše vyvolávaly posměšky typu „to je bačkora“ nebo „ten je pod pantoflem“. Neznamená to však, že by tehdejší tátové měli své děti rádi méně než dnešní generace tzv. „nových otců⁵“.

Různí sociologové, lékaři a psychologové došli k závěru, že se o děti umějí stejně dobře postarat ženy i muži. Jen to muži nikdy dříve nedělali. Nebylo to společenskou normou a ženy to po mužích nevyžadovaly. Žena v roce 1930 by si mohla nechat jen zdát, aby její manžel naložil dítě do kočárku a vyrazil na odpolední procházku. A ona by mezitím navštívila kadeřníka či kavárnu se svou přítelkyní. Zdá se, že se ženy v dnešní době mají lépe, když se muži začali více zapojovat a tolik se změnili k lepšímu. Proč tedy stále více manželství končí rozvodem? Proč je stále obtížnější najít si partnera a přibývá nezadaných žen kolem třicítky, které touží po dítěti, ale nemají je s kým mít?

Psycholog Jeroným Klimeš nazývá proměnu mužů jako domestikaci⁶ chlapa. Dříve muži sekali dříví, uměli stavět či opravovat domy a dnes se od nich očekává, že budou hlídat, přebalovat, pomáhat s úklidem a s úkoly. „,Je to přesun mužů z exteriéru do interiéru a to pro ně není typická role,’ míní psycholog. Ano, teď můžeme namítnout, že ženy přece také prošly proměnou. Přesně opačnou proměnou, z interiéru do exteriéru. Z hospodyněk čekajících doma, až muž přinese výplatu, se staly samostatné osobnosti s vlastní prací a výdělky. Problém je v tom, že ženy si tou proměnou pomohly. Život je pro ně zajímavější, protože mají své peníze, koníčky, přátele. Muži přesně o toto už zmíněnou domestikací přicházejí. Jsou na tom hůř a cítí to.“ (Wilková, 2009, s.30)

Občas mám pocit, že ženy vlastně nevědí, co od mužů chtějí. Dříve nebylo běžné, že by táta vyrazil na hory jen s dětmi, nebo že by jim připravoval večeře. Dnešní otcové jsou schopni svým dětem bez problému připravit jídlo a dokážou s nimi sami v létě strávit týden na chalupě. Přesto se manželé hádají, protože žena má pocit, že muž málo pomáhá: „On si myslí, že když se věnuje dětem, je to až až a domácí práce zůstávají jen a jen na mně.“ Ovšem jiný táta zase klidně vezme vysavač a zapne pračku nebo dvakrát v týdnu stráví čas s dcerou. Ale ani to není záruka pohodového vztahu. Ženy přiznávají své pochybnosti, jestli nevyžadují po svých mužích příliš mnoho. A co od nich vlastně mají chtít? V čem pomáhají rádi a v čem jen proto, že jsou k tomu nuceni?

Wilková (2009) ve svém článku uvádí, že podle průzkumu ministerstva práce spočívá zajišťování každodenního provozu domácnosti a péče o děti stále převážně na ženách. Nyní je výhradně starostí více než 44% žen. Zatímco dříve tvrdilo více než 31% českých žen, že jim muž v tomto směru zásadně nikdy nepomáhá, při tomto výzkumu stejný postoj u svých mužů přiznalo pouze necelých 10% žen. Naopak výrazně přibylo případů, kdy mají partneři povinnosti v rodině rozdělené. Z necelých 8% českých rodin se počet vyšplhal na téměř 30%.

2.7 Aktivní otcovství

Od roku 2001 se období, kdy jeden z rodičů zůstává doma s malým dítětem, říká rodičovská dovolená. Termín „mateřská“ byl nahrazen, protože na ni začalo nastupovat čím dál více mužů. V naší republice jich je okolo 1,5 procenta, v Rakousku se počet pohybuje kolem 3% a ve Švédsku se blíží až k 9%. Nejčastěji se jedná o muže vysokoškolsky vzdělané – často z humanitních oborů (učitelé, novináři, překladatelé), ve věku 30 – 40 let. Nejčastějším argumentem je fakt, že žena vydělává více peněz a její pobyt na „mateřské“ by citelně poznamenal rodinný rozpočet. (Wilková, 2009)

Pečovatelské, tj. aktivní otcovství a genderově vyrovnaná partnerství představují další krok v pomyslném trendu změny podob rodinných vztahů. Existují světlé výjimky mužů, kteří vybočili z tradičního genderového rodinného uspořádání⁷, ať už jsou hybatelem těchto změn oni sami nebo jejich partnerky. Do vztahu si každý přinášíme vlastní představy o tom, co je normální a správné, či možné. Není tedy pečující otec proti přírodě? A co teprve matka, která odejde do práce hned po „mateřské“ a nenastoupí rodičovskou?

„Měnící se muži“ jsou představováni především jako otcové, kteří se aktivně podílejí nejen na výchově svých dětí, ale také na péči o ně, na domácích pracích a činnostech, které jsou s rodinou spojeny (nepatří však k těm zábavným). Existují muži, kteří s láskou pečují o své děti, koupají je, přebalují, krmí a uspávají. Vozí je v kočárcích, foukají bolístky a sedí u postýlek, když jsou děti nemocné. A nedělají to jen o víkendech nebo po večerech. Jsou s dětmi každodenně, od rána do večera. Tátové na plný úvazek. Otcovství může mít spoustu podob – od nepřítomného otce, přes tradičního přísného otce živitele až po „mateřského“ tátu. Je slovo mateřské s otcovstvím neslučitelné? Nejspíš by mělo, neboť matka a otec tvoří přece dva protiklady. Měli bychom připustit, že i muži mohou oplývat dovednostmi a vlastnostmi, které označujeme jako mateřské. Neboť přídavné jméno „mateřský“ v tomto významu není vázáno na ženské pohlaví, stejně jako ve spojení „mateřský jazyk“.

V českém prostředí se nám také mohou vybavit iniciativy mužů, jež se berou za práva otců na děti zejména po rozvodu. Podjatost soudních rozhodnutí v případě svěřování dětí do péče matkám se zdá do očí bijící.

Společnost, ve které žijeme, je zorganizována tak, aby reprodukovala zaběhlé vztahy. Je to nutnost, bez níž bychom jako civilizace nepřežili. Zároveň však je ve všech dobách a ve všech kulturách zabudovaný potenciál ke změně – jen tak se posouváme a vyvíjíme.

Mohou muži disponovat takovými vlastnostmi, aby dokázali s dítětem navázat blízké pouto? Ženy mívají mateřský instinkt, ženskou intuici. Nezapomínejme ale, že jsou k pečovatelským dovednostem vedeny a vychovávány odmalička. Zejména prvorodičky se setkávají s nejistotou a praktické péči o dítě se učí „za pochodu“. Péče tedy nemusí být otázkou pouze instinktu, ale také záležitostí každodenní praxe. Brenda Geiger ve svém výzkumu poukázala na to, že se muži od žen ve schopnosti tuto praxi zvládnout nijak neliší. (Sedláček, 2008)

„Nebudu si přeci pořizovat děti jako nějaký rybičky do akvária s tím, že se na ně večer po práci chvíli mrknu a to je celý. Prostě jsem věděl, že ty děti chci a že o ně chci pečovat a starat se stejně, jako se stará a pečuje moje žena. … Tak pořád ten model pečujícího táty není moc obvyklý, takže lidi se tváří spíš jako že je to divný. Ale občas se mi už stává, že mi nějaký chlap nabídne pomoc s kočárkem do tramvaje, takže si asi lidi začínají zvykat, že i táta může řešit podobný starosti jako máma.“ (Sedláček, 2008, s. 46)

Primární pečující osoba vytváří s dítětem pevné pouto, vazbu. Ta se projevuje mj. tím, že dítě ve chvílích ohrožení či strachu vyhledává bezpečí a fyzický kontakt právě u této osoby. Novější psychologické studie poukazují na to, že děti jsou lhostejné k tomu, zda touto primární osobou je muž či žena, neboť nerozlišují pohlaví pečovatele, ale posuzují zejména kvalitu vztahu a to, jak tato osoba dokáže uspokojovat jejich primární potřeby. Pokud se o ně stará muž, chovají se k němu stejně jako k matkám. (Sedláček, 2008)

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST

4 Kniha Je-li život hra, pak má tato pravidla

5 „Noví otcové se liší od tradičního otce tím, že se angažují v péči o své děti a navazují s nimi emocionální vztahy již od útlého miminkovského věku. Tito otcové disponují vlastnostmi, které jsou v naší kultuře jinak vyhrazeny matkám, proto se pro ně někdy užívá pojem Matkové. Není to název posměšný, nýbrž má naopak poukázat na to, že i muži si mohou osvojit vlastnosti, které jsou typické pro osoby, které pečují o malé děti. Fakt, že v naší kultuře je primární pečující osobou většinou matka, není rozhodně univerzální a všeplatný: existují kultury, jak v současnosti, tak minulosti, kde tuto roli plní běžně muži.“ (Sedláček, 2008, s. 51-52)

6 Kniž. zdomácnění, zdomácňování, ochočení, ochočování; přetváření divoce žijících zvířat ve zvířata domácí

7 „Tradiční rodina je rodinou, kde přetrvává striktní rozdělení mužsko-ženských rolí a vlastností. Muž je živitel, žena pečovatelka. Muž je dominantní, racionální, aktivní, žena emocionální, pasivní, submisivní atd. Muž reprezentuje rodinu ve sféře veřejné, žena zastává sféru soukromou.“ (Sedláček, 2008, s. 52)