Mgr. Erika Olbertová

3. Ženské „zbraně“

„Důležité je považovat za minulost životní okamžiky, které už skončily. Ponenáhlu jsem začínal chápat, že se nemohu vrátit zpátky a chtít, aby bylo všecko jako dřív.“

3.1 Dítě už neuvidíš!

„Často žena blokuje po rozvodu manželovi kontakt s dítětem. Důvody bývají různé, ale jde o přenesení osobního sporu i na dítě. Matka také často a intenzivně formuje v dítěti protiotcovské smýšlení. Chce své dítě jednoznačně a silně připoutat jenom k sobě. … Každopádně je chyba, když rozvodem rodičů je otec zbaven možnosti výchovy, protože otec je pro výchovu prostě matkou nenahraditelný.“ (Täubner, 1993, s. 13)

Pan Radim se s manželkou rozvedl před několika měsíci. Spolu mají tříletého chlapečka. Po rozvodu mu manželka ze všech sil brání v setkávání se synem. Jednou je prý nemocný, jindy se ho bojí nebo mu dokonce neotevřou dveře. Žena syna straší, a tak se svého táty začíná opravdu bát.

Že jste tohle už někdy slyšeli? Scénář jedné rodiny je velmi podobný rodině jiné? Proč tohle dělají bývalé manželky svým partnerům? Co zatemňuje jejich racionální uvažování?

Všechna rozumná předsevzetí vezmou za své, jakmile vypukne rozvodový boj a emocionální vyčerpání po něm. Podle zkušeností mnoha bezradných otců, kteří to nechtějí vzdát, bývá soud neschopný cokoliv vyřešit. Boje o dítě, o majetek a nenávist provázejí rozvádějící se manžele. Neplní se sliby a místo nich panují výhrůžky. Zvláště manželky chápou rozvod jako rozpad rodiny se vším všudy. Otec bývá využíván jen jako „finanční dodavatel“ a přestává plnit roli otce. Psycholog E. Bakalář publikoval na základě zkušeností soudního znalce několik hlavních příčin, proč matky blokují kontakt dítěte s otcem a nedovolí mu, aby se podílel na výchově, na kterou má právo a samozřejmě i chuť. (Täubner, 1993)

3.2 Motiv pomsty

Matka ví, že má otec své dítě rád, a tak si z něj vytvoří nástroj pomsty. Moc dobře si je vědoma toho, že zasáhne svého bývalého manžela na nejcitlivějším místě, v emocích. Vidím to jako prostý výměnný obchod: „Když ty nechceš mě, nebudeš za to mít své dítě!“ Děsivě primitivní a nesmírně účinné. Nad zdravým rozumem zvítězí nenávist a uražená ješitnost.

Budiž snad ženám alespoň trochu obhajobou, že toto jednání bývá řízeno více podvědomím než promyšlenou strategií. „Mateřská láska, sebeobětování a boj o dítě je i ,instinktivně naprogramovaná forma chování, stejně jako je páření a žraní‘ (Lorenz, 1990).“ (Täubner, 1993, s. 58)

Odmítnutá žena se cítí zrazená, velmi ponížená a rozhodně utrpí její sebevědomí. Vůči ní to nebylo spravedlivé, takže to partnerovi touží oplatit. A jak jinak, než ho připravit o lásku dětí. Tady schází jen malý krůček k programování dětí. Není zase tak těžké přesvědčit je o tom, že když si tatínek našel jinou ženu, je lhář a podvodník, člověk nepoctivý, zlý a vlastně si ho není proč vážit.

Nejúčinnější protilátkou proti vzteku a touze po pomstě je odstranění jejich příčiny. Když manžel např. přiznal nevěru, měl by i otevřeně přiznat zodpovědnost za to, že svým chováním podnítil rozchod. Měl by se omluvit za bolest, kterou tím způsobil, aby za mužovy chyby netrpěly děti. V tomto případě se doporučuje společná terapie (Warshak, 2003) – viz rodinná mediace v kapitole 5.2.

3.3 Potřeba ochránit své dítě

Matka může také napadat manžela a označovat ho za patologického zvrhlíka, který svou výchovou dítě jen poškozuje. Tady bohužel platí, že to může být pravda, zejména u asociálních otců. Proto matka chrání své dítě, aby muž neměl šanci pokračovat v deformování osobnosti dítěte. Častější ovšem bývá, že si matka tyto argumenty pouze smýšlí a někdy jim i sama věří. Díky hluboké sebelítosti a pocitu křivdy se výrazně zvyšuje orientace na dítě. Dítě se najednou stane jediným smyslem života, který je třeba chránit proti všemu zlému. Matka vyráží do boje s představou, že muž, který ublížil jí, bude ubližovat i jejímu dítěti.

3.4 Potřeba vlády a moci, vlastní bezpečnost

Dominantní a emancipovaná matka získává po rozvodu velký prostor pro realizaci své potřeby řídit a ovládat. Získává moc nad dítětem a jeho výchovou, s nikým se nemusí dělit o řízení domácnosti. Ženy, které se nehodlají dělit se svým mužem o moc nad jejich dítětem, bývají velmi často silně podporované svými rodiči.

Rodiče radí, naléhají, zasahují do rodinného života svých dětí. Pro muže je tato pozice velmi stresující, protože se snaží respektovat své příbuzné – tchána, tchyni, ale musí se často překonávat. Citově nezralá manželka se nechává v argumentaci s manželem podporovat rodiči a poměry před nimi prezentuje tak, že se na něj začnou dívat velmi kriticky. Manželka citově zralejší a dospělejší je v určitém konfliktu loajality: rodiče nechává pomáhat, podporovat a zasahovat, ale prioritu se snaží dávat manželovi. To se ovšem někdy ne zcela daří… (Bakalář a kol., 2005) Touha vládnout a mít moc bývá i důvodem, proč se některé svobodné matky nechtějí vdávat.

Matka se také může obávat, že dítě bude otci sdělovat důvěrné informace z matčina „nového“ života a on je pak použije proti ní v soudním řízení. Je pro ni zajisté výhodnější, jestliže je bývalý muž přesvědčen o morálnosti své ženy a má výčitky svědomí.

3.5 Žena je přesvědčena, že ona je jediným správným vzorem dítěte

Věřím, že se v partnerských vztazích neustále vyvíjíme. Bohužel nastávají chvíle, kdy se každému z partnerů změní jeho životní hodnoty. Muž žije více pro práci a kariéru, kdežto žena preferuje rodinné hodnoty. Začne si tedy myslet, že dítě kráčející v otcových šlépějích neprožije šťastný život. Proto nedovolí, aby otec předával dítěti své hodnoty a blokoval ty její.

Dítě vyrůstající ve výhradní péči matky si do života může přinést různé formy psychologických postižení: nejistotu z hlediska sexuální role, omezení schopnosti vytvářet intimní vztahy, depresi, úzkost, nedostatečné sebeovládání, nízkou míru sebeúcty a nízké sebehodnocení.

„Sebeúcta rozkvétá, když vztah rodičů k dětem je vztahem vřelé, chápající a pozitivní pozornosti. Pro rodiče, kteří procházejí rozvodem, jsou však tyto komodity nedostatkovým zbožím.“ (Warshak, 1996, s. 48) Děti nerozumějí depresím starších. Matčina nepozornost, vlažné chování a málo citů mohou vést dítě k domněnce, že něco udělalo špatně a začne se obviňovat. Otcova role je v tuto chvíli velmi důležitá, protože může dítěti jeho trápení v závislosti na přístupu zmírnit nebo naopak zhoršit. Měl by dát dítěti najevo svou starostlivostí a péčí, že o svou lásku nepřišlo. Otec by měl mít na paměti, že svou nespolehlivostí a nedodržováním domluvených pravidel a dohod může dítěti předat pocit, že si ho mnoho necení, což má za následek pocit nízké sebeúcty. „Většina dětí začne pociťovat chybu spíše u sebe, než aby si začaly myslet, že jejich otec je špatný jako rodič.“ (Warshak, 1996, s. 49)

Sebeúcta dítěte je úzce spojena s pocitem, jak přiměřeně naplňuje svou mužskou nebo ženskou roli. Chlapec vyrůstající před nástupem do školy pouze s matkou jedná méně mužsky a jeho zájmem jsou většinou hračky, hry a typy činností podobnější zájmům dívek. Tito chlapci by chtěli být jiní, ale nevědí, jak na to. Jsou příliš nejistí v jednání s vrstevníky a nemají odvahu to zkusit. Bývají jimi ignorováni nebo odmítáni.

Je-li matka ustrašená, omezuje-li aktivní chování svého syna a otevřeně ponižuje otce, pak se zvyšuje pravděpodobnost, že její syn bude plachý, nadměrně závislý a nejistý v pocitech své příslušnosti k mužskému pohlaví. Otec by měl mít šanci dítěti pomoci. Je třeba udržovat spolu vřelý a úzký vztah, aby chlapce neovlivňovaly pouze matčiny postoje a chování.

Aby dítě v budoucím životě uspělo v lásce, je pro něj nesmírně důležité, aby bylo přesvědčeno o své vnitřní ceně jako partnera, aby důvěřovalo v lásku toho druhého, dostatečně se odpoutalo od rodičů, aby bylo schopno navázat pevný vztah s jiným dospělým a aby bylo také schopno účinně řešit situace, které v intimních vztazích nevyhnutelně vznikají. Ale ani dívky nemají vyhráno, žijí-li ve výhradní péči matky. Pokud otec nefunguje – ať už svými postoji, chováním či nedostatkem zájmu o dceru – může v ní vyvolat pochybnosti o své atraktivnosti coby ženské partnerky. Hlubší narušení této důvěry v sebe může do budoucna znamenat, že jen těžko nalezne uspokojení v lásce. Dospívající a mladé dospělé ženy vychovávané jen matkami vyjadřují obavy, že by je mužští partneři mohli zranit, opustit, zradit. Do vztahu si tedy vnášejí více obav a méně uspokojení. Je-li dívka odmítnuta hned svým prvním mužem v životě – svým otcem, pak všechna další setkání s muži jsou viděna optikou zamlženou obavami a podezřením. A ačkoli se setkávají s jinými muži – bratry, strýčky, dědečky, učiteli, kteří mohou důvěru v sebe posílit, i tak obavy příliš často přetrvávají.

K problémům v intimních vztazích zakoušených dětmi vychovávanými u rozvedených matek přispívá i nadměrná závislost na matce. Otec zkrátka hraje pro své dítě klíčovou roli při rozvoji dovedností potřebných pro zdravé mezilidské vztahy. (Warshak, 1996)

3.6 Realisticky praktický důvod

Když žena získá nového partnera, snaží se ho velmi rychle převést do role nového tatínka. Usiluje o vymazání bývalého manžela ze své minulosti, protože se bojí, že na něj bude nový muž žárlit. A tak se snaží co nejdříve odpoutat dítě od biologického otce a připoutat ho k novému partnerovi. Tím si zajistí nejen sexuálního partnera, ale i nového otce. Vrcholným vítězstvím této strategie je i změna příjmení dítěte.

Základním východiskem pro jednání muže s takovouto ženou je pochopení jejích motivů. Odstavení otce od výchovy přináší daleko větší problémy a starosti nejen dítěti, ale i jí samotné. Moudrá matka by měla přistoupit na těsnou spolupráci s otcem.

„Moudrost nedostáváme. Musíme ji sami objevit na cestě, kterou za nás nemůže nikdo vykonat, ani nás jí ušetřit.“

M. Proust

Moudrost je konečným cílem naší životní cesty. Je nejvyšším i nejhlubším stupněm poznání, chápání a porozumění. Poskytuje nám nejširší životní obzor, jeho účel a lekce, kterým se v průběhu života učíme. Nemá to nic společného s úrovní našeho IQ ani se školním prospěchem. Je to stav, kdy své nejhlubší poznání uvádíme do harmonie s každodenními činnostmi. Mluvíme o rozvážnosti v hodnocení založené na vysokých intelektuálních, a zejména pak kognitivních schopnostech. Na rozdíl od chytrosti však vždy obsahuje etický rozměr a nemá vazbu na zlo, ale na odmítání zla.

Každý z nás nepochybně zná někoho takového, koho obdivuje pro jeho přehled o životě, ačkoli dosud nedosáhl tak vysokého věku. Lidé, kteří moudrostí disponují, ji předávají dál, aby druhým pomáhali růst. V tom spočívá její skutečná krása. Je to stejné jako s láskou: „Čím více jí dáváte, tím více se vám jí vrací.“

V následující případové studii se dostáváme i k roli opačné, tedy že zavrženou se stala právě matka. Otec se snažil podporovat ženino právo na štěstí a děti přesvědčoval k tomu, aby projevily pochopení pro její rozhodnutí. Nejedná se v pravém smyslu slova o syndrom zavrženého rodiče, ale můžeme skrze příběh Ireny alespoň nahlédnout pod pokličku tomu, co prožívá matka bez každodenní přítomnosti svých dětí a čím si procházejí ony samy.

3.7 „Stálo mi to za to?“ (případová studie)

„Jsou chvíle, kdy život odloučí některé osoby jenom proto, aby obě pochopily, jak důležité jsou jedna pro druhou.“

Paulo Coelho (Vítěz je sám)

Irena: 45 let, účetní, syn 22 let (studuje VŠ) a dcera 19 let (letos maturuje), 1 sestra starší o 10 let, vyrůstala v úplné rodině, nyní žije s maminkou

Důležité momenty: když jí bylo 18 let, rodiče se rozvedli; otec pil, s matkou se hádali kvůli penězům – ona prý moc utrácí a on zase moc pije; po rozchodu spolu ještě nějaký čas bydleli, pak se táta odstěhoval; ve 22 letech se vdala – strašně zamilovaná a přála si mít děti, syn se narodil brzy po svatbě

Irena: „Muž je o 3 roky starší a poznali jsme se na gymplu. Prvních 5 let bylo skvělých. Celkem jsem strávila 7,5 roku na mateřské, pak jsem nastoupila do práce a děti chodily do školky. Manžel se na výchově ani moc nepodílel, v 6 hodin ráno odcházel a vracel se v šest sedm hodin večer, kdy děti už většinou spaly. Obchoduje se sportovním zbožím a vždycky říkával, že v práci jsou věci důležitější než ty blbosti doma… Jak tomu říkám já: vždycky byl ,negativní pesimista‘, všechno bylo hned špatné. Manžel míval potřebu svým jednáním druhým dokazovat, že jsou hloupí. A jak děti rostly, byl čím dál protivnější. Trávila jsem čas s dětmi většinou sama, čímž jsem si na nich vytvořila závislost a hodně se na ně fixovala. Výchovu jsem brala volněji. Manžel začal po deseti letech vztahu stavět chalupu v Českém Ráji, ale já tam za ním nejezdila. Měli jsme jen jedno auto a on nechtěl, abych mu pomáhala. Taky jsme museli šetřit, jak se dalo. Dnes si myslím, že tohle byl ten okamžik, kdy jsme se sobě začali vzdalovat. Od rozchodu je najednou jako vyměněný – pomáhá, všechno zařídí, nic není problém. Řekla bych, že je v chování jemnější a zatím se ho to drží.“

Co se stalo, že jste se rozešli?

„Rozešli jsme se v květnu 2007. Já jsem se na jedné letní dovolené zamilovala. Zbláznila jsem se do ,kempaře‘. Bylo po letech nezájmu najednou fajn, že si mě někdo všímá. Manželovi jsem oznámila, že s ním nechci být a v srpnu jsem si našla byt na stejném sídlišti. Chtěla jsem být blízko dětí.“

Jak je v novém vztahu?

„Už nijak. ,Věrozvěst‘ odešel po půl roce, vrátil se ke své ženě. Já jsem se vrátila k rodině a naivně si myslela, že vztah půjde slepit. Přes týden bydlely děti na internátě a já jsem pobývala s mamkou. Na víkendy jsme bydleli všichni spolu doma. No, bylo to divoké. Nějakou dobu to takhle šlo, jenže pak si moje maminka postupně vykloubila obě ramena, takže jsem se musela natrvalo nastěhovat k ní.“

Vyhledala jsi někde odbornou pomoc? A jak jsi o rozchodu řekla dětem?

„Vyhledala, jsem dlouhodobě v péči psycholožky a absolvovala jsem i dva pobytové víkendy. Bylo to přínosné, ale stejně pořád nevím, co mám udělat. S dětmi jsem tehdy vůbec o rozchodu nemluvila a nic jim nevysvětlovala. Jednou jsem se jich zeptala, jestli chtějí, abych s nimi aspoň o víkendech bydlela. Řekly, že ne, že je to takové divné. Syn mi řekl, že to na návrat nevidí, že taťka má už svojí cestu. Ze začátku jsem cítila, že se mnou mluví jakoby ze slušnosti, asi mě oba zavrhli. Asi vůbec nevěděli, co ode mě můžou čekat. Pak naštěstí pochopili, že jim úplně z dohledu nezmizím.“

Víš, jak se má muž teď?

„Chodí s mojí bývalou spolužačkou a děti žijí v bytě s ním. Má občas období, kdy mi o své partnerce vypráví, jindy zase ne… Místo abych byla ráda, že se z rozchodu vzpamatoval, tak na ni žárlím.“

A jak se daří tobě?

„Myslím na manžela. Zkouším meditace… Jsem sama, rozervaná, rozlítaná. A pořád si říkám: Stálo mi to za to?“

Děkuji ti a ze srdce přeji, abys brzy našla pevnou zem pod nohama, aby tě děti pochopily a našli jste si k sobě zase cestu…

Některé případy zavržení nejsou spjaty s chováním rodičů, ale s chybami, které udělají samy děti. Zavržení rodiče může vycházet z nesprávného vyhodnocení situace, kdy se děti snaží vyrovnat se složitými pocity. Jedním z nejtěžších rozhodnutí Ireny musel být souhlas, že obě dospívající děti zůstanou s otcem.

Děti se mohou cítit odstrčené a bývají dotčené, že matka postavila své potřeby nad potřeby a nároky jejich. Hněv a zklamání může dokonce přerůst v absolutní odmítnutí. Občas si trvají na tom, že je chování matky neomluvitelné a že si už jejich náklonnost a lásku nezaslouží.

Mám za to, že se mezi Irenou a dětmi vtah v minulosti vyvíjel pozitivně, takže absolutní odmítání komunikace s matkou za její čin bylo reakcí neadekvátní. Myslím si ale, že chyba nastala ve chvíli, kdy se Irena rozešla s manželem a s dětmi o tom v podstatě vůbec nemluvila. Rozumím tomu, že se bláznivě zamilovala, protože pokud se cítila ve vztahu nespokojená a manžel jí nevěnoval pozornost, bylo nasnadě podlehnout někomu, kdo jí tou pozorností najednou zahrnoval. Také chápu, že odchod od dětí, které matka nade vše miluje, musí být neuvěřitelně bolavou zkouškou. A nejspíš tedy zamilovanost způsobila, že nechtěla vidět, natož domýšlet veškeré důsledky, které z toho všeho vyplynou. Prostě upřednostnila v tu chvíli uspokojení svých psychických potřeb.

V tomto dramatu není viníků, ale je pochopitelné, že se děti snažily vypořádat s komplikovanými pocity a měly snahu zmírnit své zklamání tím, že nechají své srdce „zkamenět“. Zvláště syn mohl svým způsobem žárlit na matčina nového partnera. Možná si ve skrytu duše moc přál, aby se jeho rodiče smířili. Pokud druhý rodič neposiluje a nenapomáhá dítěti zavržení upevňovat, je reálná šance, že se časem zmatek a zklamání zmírní nebo vytratí úplně, aniž by došlo k totálnímu zpřetrhání vztahů. Je důležité, aby zavrhovaný rodič nečelil situaci zpětným zavrhováním dětí a nechoval se necitlivě. To by mohlo negativní pocity v dětech upevnit natrvalo. Doktor Warshak (2003) uvádí ze své praxe, že zavržení vycházející výlučně z dítěte je nejméně častý způsob, jak k zavržení rodiče dochází. A také, že k tomuto jevu dochází spíše u starších dětí, protože ty malé jsou snadněji rodiči ovlivnitelní. Adolescenti mívají názor, že jsou rodiče hloupí a strnule si hájí svůj postoj, takže ignorují všechny pokusy rodičů celou situaci jim vysvětlit. Občas se stává, že už dospělé děti se po rozvodu rodičů přikloní na stranu toho, který není brán jako viník rozchodu.

Dospívající většinou dopřávají více sluchu myšlenkám lidí, které přicházejí z jiných stran než od vlastních rodičů. Zde by zajisté pomohlo požádat o pomoc někoho, koho dítě samo uznává – nějaký oblíbený příbuzný, kamarád, učitel…

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ ČÁST