Mgr. Erika Olbertová
7. Praktická část
Dotazníkový průzkum byl zaměřen na tři oblasti. Za prvé na získání informací o tom, zda respondenti ve svém životě někdy potřebovali a vyhledali odbornou pomoc na řešení partnerského konfliktu, jakým způsobem se o ní dozvěděli a zda byla pomoc účinná. V této souvislosti mne také zajímalo, jestli mají lidé nějaké povědomí o službě rodinné mediace, která podle mého názoru může sehrát velmi důležitou roli při rozchodu manželského páru, který řeší porozvodovou péči o děti.
Druhým záměrem bylo získat názory na porozvodovou výchovu dětí formou střídavé péče. Zjišťovala jsem, jaké v tomto systému spatřují plusy a mínusy, zda respondenti sami vychovávají dítě ve společné péči nebo zda případně znají jinou rodinu a jak jim dohodnutá pravidla „hry“ vyhovují.
Třetí otázkou jsem zjišťovala, zda respondenti někdy slyšeli o syndromu zavrženého rodiče a mají-li ponětí, kdo je označován zavrženým rodičem.
Témata pro sestavení dotazníku vyplynula v průběhu zpracovávání této práce. Respondenti byli oslovováni zasláním e-mailu. S prosbou o rozeslání dotazníku jsem se obrátila na své přátele a známé. Zaměřila jsem se i na generaci ve věku našich rodičů a snažila jsem se oslovit větší počet mužů, aby skupina byla co nejvíce heterogenní. To se mi bohužel příliš nepodařilo zajistit. Velmi si proto vážím těch devíti mužů, kteří svými názory přispěli.
Charakteristiky souboru
Dotazníkového šetření se zúčastnilo 46 respondentů – 9 mužů a 37 žen. Věkové rozmezí celého souboru bylo 22-67 let, věkový průměr 39,8 ± 8,8 let (průměr ± směrodatná odchylka). Věkové rozmezí mužů bylo 34-58 let, věkový průměr 44 ± 8,7 let, u žen věkové rozmezí 22-67 let a věkový průměr 38,9 ± 8,7 let.
Rodinný stav respondentů je podrobně uveden v tabulce. Výrazně převažovali ženatí/vdané.
Tabulka 1: Rodinný stav
Pozn.: rodinný stav „jiný“ zahrnuje ženu v rozvodovém řízení a ženu žijící v partnerském svazku s nerozvedeným mužem
Ve vzdělanostní charakteristice souboru byli přibližně stejně zastoupeni respondenti se středoškolským vzděláním s maturitou a respondenti se vzděláním vysokoškolským. Jiné stupně dosaženého vzdělání byly zřetelně méně obvyklé. Podrobnosti jsou uvedeny v tabulce.
Tabulka 2: Dosažené vzdělání
Rodinné poměry respondentů
Výrazná většina respondentů vyrůstala v úplné rodině. Všech osm, kteří vyrůstali v rodině neúplné, byli v péči matky, nikdo nežil v péči otce či jiného rodinného příslušníka.
Téměř polovina (21/45) zažila vážnější konflikty rodičů. V případě, že tito vyhledali pomoc (9/44), jednalo se většinou o pomoc rodiny či přátel (6/9), odborná pomoc byla využita zřetelně méně (3/9).
Rodinná mediace
Povědomí o rodinné mediaci udalo 18 respondentů oproti 28 respondentům, kteří o ní povědomí nemají. Tento údaj svědčí ale spíše pro sebepřeceňování části účastníků dotazníkového šetření, než aby skutečně popisoval znalost problematiky rodinné mediace.
Z respondentů, kteří udávají povědomí o rodinné mediaci (18/46), si totiž pouze 8 představuje mediaci správně jako zprostředkování komunikace mezi znesvářenými stranami, ostatní zaměňují mediaci za odbornou pomoc charakteru psychologa či rodinné poradny.
V představách o očekávaných vlastnostech mediátora panuje široká shoda – většina se shoduje na charakteristikách jako empatický, komunikačně zdatný, objektivní, nestranný, odborník, se schopností naslouchat, s životní zkušeností. Raritně zazněly i poněkud neobvyklé charakteristiky jako „borec“ nebo ženatý/vdaná, s vlastními dětmi.
V odhadech ceny rodinné mediace převažují odpovědi v pásmu 201-500Kč nebo 501-1000 Kč (viz tabulka), což znamená, že všichni respondenti zřetelně podcenili nákladnost této služby.
Zajímavé je také hodnocení ochoty za službu rodinné mediace skutečně zaplatit. Pokud započítáme všechny platné odpovědi (tj. včetně respondentů, kteří nejsou ochotni za službu platit nic), je průměrná částka 397 Kč. Při započítání odpovědí pouze respondentů, kteří by za službu ochotní platit byli, je částka vyšší a činí 504 Kč.
Tabulka 3: Očekávání ceny za rodinnou mediaci
Kdo by měl za službu mediátora platit? Většina respondentů (33) se shoduje na tom, že služby mediátora by měli partneři platit napůl, pouze malá část navrhuje jako plátce toho, kdo navrhuje rozvod (3). V osmi případech byla odpověď „jiná“ – většinou navrhující hrazení dle dohody mezi partnery. Zaujaly i některé neobvyklé odpovědi jako: „Platit má ten, kdo víc chce“ a „sociální odbor příslušný k místu trvalého bydliště partnerů“.
Pomoc v partnerské krizi
V případě odpovědi na otázku: „Kde byste hledali pomoc v případě partnerské krize?“, spadá přibližně polovina odpovědí do kategorie manželská poradna nebo psycholog/psychoterapeut. Další větší skupinou jsou odpovědi přátelé, kamarádi a rodina (zaujala odpověď „u maminky“). Viz následující tabulka
Tabulka 4: Potenciální pomoc v partnerské krizi
Pozn.: Někteří respondenti uvedli i více než jednu odpověď, proto je součet jednotlivých odpovědí vyšší než počet respondentů.
V případě závažné partnerské krize (21 respondentů) celá třetina (7) žádnou pomoc nevyhledala, ostatní volili obvykle psychologa/psychoterapeuta nebo manželskou poradnu. Viz tabulka
Tabulka 5: Vyhledaná pomoc v partnerské krizi
Hodnocení efektu vyhledané pomoci je dosti symetrické: přibližně polovině respondentů vyhledaná pomoc pomohla (7/13), druhé polovině nikoli (6/13).
Syndrom zavrženého rodiče
V odpovědi na otázku: „Slyšel/a jste někdy o syndromu zavrženého rodiče?“ jsou odpovědi „ano“ a „ne“ rozděleny téměř přesně napůl (22 x 23/45), správnou definici však označila menší část – jen 19/45 respondentů. Ve skupině těch, kdo o syndromu zavrženého rodiče slyšeli, odpověděla správně polovina (11/22), druhá polovina však přesný obsah pojmu nezná. Ve druhé skupině dokázala správnou odpověď odhadnout přibližně třetina respondentů (8/23). Z výsledků lze usuzovat, že aktivní znalost syndromu zavrženého rodiče má jen malá část respondentů – polovina tento pojem vůbec nezná, další čtvrtina nezná jeho obsah dostatečně přesně, a část těch, kteří správnou definici uvedli, ji zřejmě pouze odhadli (protože odhadnout správnou odpověď dokázala i část těch, kteří o syndromu nikdy neslyšeli). Protože neexistuje rozumný důvod, proč se domnívat, že v obecné populaci bude znalost této problematiky systematicky větší, než ve vyšetřovaném souboru, lze vyvodit závěr, že problematika syndromu zavrženého rodiče se v naší společnosti netěší velké pozornosti.
Střídavá péče
V postojích ke střídavé péči zaujímá přibližně pětina (9/46) respondentů neutrální postoj a ostatní se k ní přibližně v poměru 2:1 vyslovují pozitivně (25/46) nebo negativně (12/46).
Pozitivní názory respondentů by se daly shrnout do několika bodů:
- dítě má právo na oba rodiče,
- pokud si to dítě přeje, rodiče se vzájemně respektují,
- je lepší než péče jen jednoho z rodičů,
- dítě by mělo mít dobrý vztah k oběma rodičům, proto by se rodiče měli vzájemně podílet na výchově svého dítěte,
- na bázi dobrovolnosti, nenutit do ní hlavně větší děti,
- dohoda všech zúčastněných, stejná škola, kamarádi, bydliště blízko
Ve třech případech byl navržen model, kdy dítě zůstává v jednom prostředí a rodiče se u něj střídají. Zamyšlení nad touto variantou bylo podrobněji popsáno v kapitole 4.4.2 na straně 61.
Negativní názory:
- pro dítě to může znamenat větší riziko vykořenění nebo pocitu stálého provizoria,
- chybí pro dítě stabilní prostředí, mohou se lišit představy o výchově, nároky,
- při střídavé péči dítě často neví, čí je, což narušuje jeho psychický vývoj a deformuje představu o normální rodině,
- důležitá je také vůle dítěte – pokud by chtělo zůstat s jedním z rodičů, je dobré respektovat jeho přání.
Při hodnocení nejvhodnějšího dělení času mezi oba rodiče převažují tři skupiny odpovědí. Nejčastější odpovědí jsou různé variace na dělení půl na půl v časovém intervalu 1-2 týdny, s nejdelším udávaným intervalem 6 měsíců, pokud rodiče žijí v jiném městě. Druhou skupinu tvoří odpovědi typu individuálně – záleží na přání dítěte a možnostech a dohodě rodičů. Spíše ojediněle se objevují odpovědi prosazující zřetelně asymetrické rozdělení času (ob víkend + nějaké odpoledne; otec 1 víkend za 14 dní apod.)
Vlastní zkušenost se střídavou péčí má jen minimum respondentů (4/46), což neumožňuje podrobnější kvantitativní hodnocení jejich spokojenosti s tímto uspořádáním a srovnání s postoji těch, kterým tato vlastní zkušenost chybí.
Více už je těch, kteří se setkali se střídavou péči ve svém okolí (26/43). Do jejího hodnocení se je ochotná pouštět pouze část z nich (15/26). Tři pětiny z nich (9/15) se domnívají, že model střídavé péče rodinám vyhovuje, ostatní (6/15) uvádějí, že nikoli.
Plusy:
-
spravedlivé rozdělení péče,
-
spravedlivé rozdělení času stráveného s dítětem i bez něj,
-
kontakt s oběma rodiči,
-
rodič netrpí pocitem prázdnoty, nesplněním životního cíle, odloučením, je to celoživotní obohacení,
-
matka má více času na svou práci,
-
v rodině spokojenost, dítě (14 let) si samo určilo délku pobytu u jednotlivých rodičů,
-
asi nejlepší ze všech špatných možností.
Mínusy:
-
odlišný přístup k výchově,
-
dva domovy, nutnost neustále se adaptovat na nové prostředí,
-
zapomínání školních pomůcek u druhého rodiče, rodiče ztrácejí přehled o školním prospěchu,
-
nový matčin partner = problém s identifikací tatínka,
-
dlouhé dojíždění do školy, nepřijetí nového partnera matky dítětem,
-
citově zatěžuje děti,
-
je složité pro dítě střídat rodiny, zvykat si na jiné rodinné stereotypy.
O vývoji situace a změně dohodnutých pravidel vypovídají dva respondenti:
-
v rodině se na střídavé péči sice dohodli, ale děti se v nové domácnosti cítily jako na návštěvě, takže se obě při nejbližší příležitosti domohly zrušení tohoto způsobu a přešly na dohodnuté návštěvy, dovolené a prázdniny,
-
plus – udržení vazeb s dítětem i v rámci každodenních starostí, nejen svátečních výletů; mínus – matka špatně snášela odloučení; významné plus je změna na péči u matky, kterou otec nevnímá jako prohru, ale jako přirozený vývoj.
24. 10. 2013 at 15:02
Proč je „nepřijetí nového partnera matky dítětem“ zařazeno mezi mínusy ??? Když při střídavce dítě nepříjde o vlastního tatínka, tak nemá přece důvod nějak přijímat matčina partnera. Je to její partner a tím to končí. Tatínka přece má. Já naopak toto vidím jako velké pozitivum střídavky !
25. 10. 2013 at 13:20
Tomáši, myslím, že uvedené Plusy a Mínusy nejsou objektivním zhodnocením kladů a záporů SP, není to ani názor autorky; chápu je pouze jako „citace“ odpovědí a názorů respondentů. Čili, jde jen o to, že jedna matka (1/46) uvedla „dlouhé dojíždění do školy, nepřijetí nového partnera matky dítětem“ jako negativum.
25. 10. 2013 at 13:23
Tomáši, stejně tak mne v první chvíli „zarazilo“, že mezi klady je „matka má více času na svou práci“, když by to mělo být genderově vyvážené, tj. „rodič má více času na svou práci ve srovnání s časem, který by měl při výlučné péči“, ale zase jde zřejmě „jen“ o jeden z názorů, které se v dotazních vyskytly.
26. 10. 2013 at 0:44
Michale, samozřejmě je to dobrý postřeh, že místo „matka má více času na práci“má být „rodič má více času na práci. Nevím kolik lidí uvedlo mezi mínusy, „nepřijetí nového partnera matky dítětem“, ale mne překvapuje i to, kdyby takový nesmysl uvedl třeba jen jeden člověk.
27. 10. 2013 at 9:36
Rodič má při střídavé péči více času na práci je nesmysl, pokud se otec bude o dítě starat osobně a to by měl, tak bude mít času méně. Dokonce mě napadlo, že některá povolání nebude mít kdo dělat, protože s péčí o dítě se nedají skloubit. Co se týče výroku „nepřijetí partnera matky dítětem“, divím se, že vám spíše nevadí „nový matčin partner=problém s identifikací tatínka“. To je podle mě nesmysl. Mě spíše udivuje, že nikdo neupozornil na problém soužití dítěte s novou partnerkou otce – tak chápu výrok o nepřijetí nového partnera rodiče, nikoli jako snahu o náhradu, to je ve střídavé péči nesmysl. Se soužitím dítěte s novým partnerem matky jsou zkušenosti a střídavá péče problém spíše zlepší, ale se soužitím s cizí paní, která do života dítěte zasahuje podstatně víc než cizí pán zkušenosti nejsou a myslím, že se to podceňuje. Zřejmě s důvěrou, že se ženy nějak přizpůsobí a rády se budou starat o cizí dítě a ještě jen tak napůl.
27. 10. 2013 at 23:05
Abych pravdu řekl, tak uvedená mínus střídavky „nový matčin partner = problém s identifikací tatínka“ jsem vůbec nepochopil, co tím bodem chtěli říct. Jako že když si matka najde nového partnera, tak má dítě problém se identifikovat se svým tatínkem ? Ale to je přece nesmysl, práve při střídavce dítě přece nemá žádný problém s identifikací se svým tatínkem. A nový partner matky tuto identifikaci přece nemůže nijak narušit právě zvlášt při střídavce. Naopak, pokud střídavknení a tátínek je vytěsňován ze života dítěte, tak by se mohlo chtít identifikovat s cízím pánem (partnerem matky), což je přece průser pro zdravý vývoj dítěte.
28. 10. 2013 at 17:10
No hlavně, že to není průšvih, když otec není vytlačován, ale sám nemá zájem. Mimochodem, stát možná může omezit otci právo vychovávat vlastní dítě, ale určitě ho nemůže dát milenci matky.
29. 10. 2013 at 11:40
jello, pokud otec nemá zájem o výchovu dětí, tak to průšvich je. Ale nikoho nedonutíte, aby měl zájem své děti vychovávat. Pokud však oba rodiče mají zájem své děti vychovávat, měl by jim být k tomu vytvořen prostor, stanovéním střídavé péče. Zatím se často děje to, že stát možná může omezuje otci právo vychovávat vlastní dítě tím, že stanoví kontakt pouze na víkend co dva týdny. A pokud matka děti otci nepředá, tak neudělá nic. A touto situací pak nahrává matce v její zvrhlém záměru nahradit tátu svým milencem.
30. 10. 2013 at 12:46
Zajímal by me názor „odborníka“na téma mateřská laska.Mateřská láska je prý tím nejpřirozenějším citem na světě. Mnohé maminky ji pocítí, sotva se dozvědí, že jsou v očekávání. Jiné jsou jí doslova zavaleny při prvním pohybu miminka v bříšku. A většinou se o jejím skutečném zrodu mluví při samotném porodu, kdy je hormonální bouře provázející těhotenství i mateřství na maximu a pro ženu samotnou existuje jen ona a dítě, nic jiného. Přesto se najdou naopak takové ženy, které říkají: „Že své dítě miluji, jsem si uvědomila až postupem času. Po pár dnech. Týdnech…“ Protože u nich prostě převážily porodní bolesti a starosti o dítě emocionální stránku mateřství. Takže se u nich i mateřská láska jako jakýkoliv jiný cit zrodila až časem. V každém případě: MATEŘSKÁ LÁSKA JE NENAHRADITELNÁ, v mnoha ohledech nepopsatelná a OVLIVNÍ ŽIVOT DÍTĚTE A MÁMY NAVŽDY.
30. 10. 2013 at 17:30
Dane, zdá se, že výchova nevlastním otcem zanechala na tvé psychice fatální poruchy. Psal jse že máš děti, že jsi otec. A teď ti píšeš o mateřské lásce.Ty sám jsi nepocítil radost, když jsi se dověděl, že budeš tátou ? Ty jsi nežil 9 měsícu v očekávání na potomka ? Nesledoval jsi jak se mění bříško tvé partnerky ? Neproýíval jsi se svou partnerkou porod a pak následně první žvatlání, první „pasení koníčků“, první krůčky, první slova ? A jinde jsi psal, že otcové bojují za své děti jen proto, aby uškodili bývalé partnerce. Ne, ty opravdu nemůžeš býát otec ! A pokud jsi, tak máš poškozenou schopnost mít city …..
Zajímal by me názor „odborníka“na téma mateřská laska.Mateřská láska je prý tím nejpřirozenějším citem na světě. Mnohé maminky ji pocítí, sotva se dozvědí, že jsou v očekávání. Jiné jsou jí doslova zavaleny při prvním pohybu miminka v bříšku. A většinou se o jejím skutečném zrodu mluví při samotném porodu, kdy je hormonální bouře provázející těhotenství i mateřství na maximu a pro ženu samotnou existuje jen ona a dítě, nic jiného. Přesto se najdou naopak takové ženy, které říkají: „Že své dítě miluji, jsem si uvědomila až postupem času. Po pár dnech. Týdnech…“ Protože u nich prostě převážily porodní bolesti a starosti o dítě emocionální stránku mateřství. Takže se u nich i mateřská láska jako jakýkoliv jiný cit zrodila až časem. V každém případě: MATEŘSKÁ LÁSKA JE NENAHRADITELNÁ, v mnoha ohledech nepopsatelná a OVLIVNÍ ŽIVOT DÍTĚTE A MÁMY NAVŽDY.