Dr. jur. utr. Albin Nees
21. října 2013 se v Senátu Parlamentu České republiky konala XII. mezinárodní konference o rodinné politice pod názvem „Rodina jako garant odpovědnosti ve společnosti“. Klíčový referát zde přednesl Dr. jur. utr. Albin Nees, emeritní saský státní sekretář pro sociální otázky a prezident Německého rodinného svazu. Přinášíme překlad zásadní části jeho přednášky:
Téma, které mám přednést, se krátce a výstižně nazývá: Rodinná politika není sociální politika. Budete se ptát, proč se zdůrazňuje právě vymezení rodinné politiky vůči sociální politice, nikoli k politice trhu práce, zdravotní politice nebo hospodářské politice. Toto vymezení k sociální politice je nutné, protože právě ve vztahu k ní je rozšířena mylná představa, že rodinná politika je součástí sociální politiky a měly by pro ni platit podobné zásady jako pro sociální politiku.
V oblasti sociální politiky jde v zásadě o státní příspěvek k dosažení sociální spravedlnosti a sociální jistoty občanů. K dosažení těchto cílů sociální politika usiluje o:
- vytvoření rovných podmínek pro svobodný rozvoj osobnosti,
- umožnění získávání životních potřeb prostřednictvím svobodně volených činností,
- zabránění nebo kompenzace vyjímečných životních situací také pomocí ke svépomoci,
-
umožnit každému občanu důstojný život.
Cílová skupina sociální politiky jsou potřební lidé, tedy osoby, které nejsou z důvodu nemoci, z důvodu svého věku nebo z důvodu zdravotního postižení, resp. zvláštního osobního omezení, schopny poskytnout dostatečné zabezpečení pro sebe a pro ty, za které jsou zodpovědné. Potřebným poskytovaná pomoc není nic jiného než přerozdělování peněz přispěvatelů a daňových poplatníků příjemcům.
Specifikou je důchodové pojištění. Platba během aktivní fáze výdělečné činnosti neslouží pro vlastní budoucí důchod, ale kromě sociální péče pro dnešní důchodce, také pro ty, kteří dříve příspěvky zaplatili pro tehdy staré lidi a nyní jsou závislí na placení příspěvků další generace. Jediní, kteří mohou vlastní stáří zabezpečit, jsou lidé, kteří mají děti, které budou do tohoto systému přispívat nejen pro ně, ale pro celou jejich stárnoucí generaci.
Je proto v zájmu všech občanů, zejména bezdětných, a v zájmu těch, kteří tvoří cílovou skupinu sociální politiky, aby trvale pečovali o dostatečně silnou následující generaci a aby její příslušníci byli výkonní lidé a takto byli i vychováni. Takováto výchovná práce přináší dobro všem. Bez ní chybí celému systému sociálního zabezpečení spolehlivost a trvalá bezpečnost, nezbytná pro zajištění daňového poplatníka a přispěvatele ve stáří.
Úkolem rodinné politiky je plně chránit manželství a rodiny a povzbudit je, aby to, co stát a společnost od nich očekává, neustále nově – trvale udržitelně – naplňovaly. Tato očekávání státu a společnosti lze shrnout takto:
a) Manželství a rodina dává novým občanům život a uvádí je do života, socializuje je, začleňuje do společnosti, kultury a pracovního života a dává jim domov, což jim umožní vyrovnat se s problémy života a dává jim dobrý start pro odpovědný a solidární život.
b) Instituce manželství a rodiny jsou jako obchodní a životní společenství v každé životní situaci – tak říkajíc, v radosti i ve smutku, v dobrých i špatných časech – partneři, resp. rodinní příslušníci, se provází životem, vzájemně si pomáhají a podporují, pěstují odvahu a vytrvalost, žijí spolu a pro sebe.
c) A konečně, měli by blízkým příbuzným ve stáří (někdy také v mladém věku) poskytnout blízkost a doprovod, aby mohli důstojně zemřít a dát jim uklidňující jistotu, že nebudou po smrti, zvláště v tomto rodinném společenství, zapomenuti.
Při těchto úkolech manželství a rodiny se nejedná o sociální politiku. Není to nic jiného než kulturní zajištění existence celého státního společenství a budoucí bezpečnosti státu a společnosti. Jedná se o záruky lidské komunity, o klíčové prvky lidského soužití. Je to nikdy nekončící výstavba základu lidské společnosti.
V souladu s článkem 6 Ústavy Spolkové republiky Německo bych měl jako první úkol rodinné politiky uvést ochranu manželství a rodiny. Tato ochrana zahrnuje příkladmo odvrácení zneužívání rodiny. K ochraně rodiny patří také přijetí opatření proti vnitřní erozi rodiny. Patří sem i odmítnutí velmi nebezpečného zlehčování významu rodiny.
Ve vztahu mezi státem a rodinnou je prvořadý princip subsidiarity. Stát by neměl rodině ulevovat, ale měl by jí – s ohledem na zásadu subsidiarity – umožnit plnit své povinnosti tak, aby mohli pomoci sami sobě. Pouze v případě, a pouze tam, kde to není možné nebo není dostačující, např. v ochraně proti nemoci, proti úrazu nebo nezaměstnanosti, je dána příslušnost státních a místních orgánů nebo větších společenských organizací.
Druhým výkladem ústavy k naplnění povinnosti státu směrem k rodině je podpora rodiny. V podpoře rodiny není prvořadá nebo zcela výhradní hospodářsko-finanční podpora. Bez této materiální podpory se sice podle očekávání rodin výsledky nedostaví, prioritou je ale morální podpora rodiny. Nejprve se musí změnit myšlení, a to trvalým úsilím o rozšíření prostředí přátelského rodině ve veřejnosti. V Evropě potřebujeme jasné znamení úcty k rodině, uznání každodenní náročné práce v rodině, zejména práce, kterou přináší výchova dětí. Nepotřebujeme odrazující příklady, ale povzbuzující.
Tato morální podpora rodiny je nutnou podmínkou pro očekávanou účinnost hmotné podpory rodiny. Z hlediska právní situace a výkladu práva ve Spolkové republice Německo můžeme
- nejprve mluvit o spravedlivých příjmech rodiny,
- poté o právně zaručené infrastruktuře a v závěru
- a v závěru poukázat na některých příkladech možnosti přímé pomoci rodinám z veřejných prostředků.
Při dosahování příjmů v běžném pracovním životě je stěží možné, aby výše příjmů závisela na velikosti rodiny. Ale jinak je to v rámci zdanění dosažených příjmů. Německý ústavní soud v letech 1990 a 1998 rozhodl, že základní potřeby lidí nemohou podléhat daním. To, co člověk potřebuje k životu, co potřebuje k jídlu, ošacení, bydlení, vytápění a zabezpečení dalších energií a pro účast na životě společnosti, nesmí být snižováno daněmi. Měřítkem přitom je minimální mzda, od které se odvozuje sociální pomoc na živobytí.
Z tohoto právního výkladu ústavy vyplývá částka, která nemůže být dětem a dospělým zdaněna. Podle mého názoru je třeba tento výklad Ústavy, který vedl k uznání nezdanitelných příjmů, uplatnit také na jiné daně. Podobně také na sociální pojistné, což by zlepšilo finanční situaci rodin, aniž by se hovořilo o podpoře.
V rámci rodinného práva by mohly být uvedeny oblasti infrastruktury, které souvisí s rodinou. Omezím se na bydlení a nabídky péče o děti. Bydlení má pro rodiny mimořádný význam. Bydlení rozhoduje o tom, zda se rodinný život daří, zda děti pociťují domov a mohou se socializovat a jak proběhne jejich další rozvoj. Státní podpora na pořízení nemovitosti nebo výstavbu vlastního bydlení vyhovuje potřebám rodin:
- společně něco vytvořit,
- napříč generacemi se zajistit do budoucna,
- dlouhodobě převzít vzájemnou odpovědnost.
Výstavba pečovatelských zařízení dosáhla během posledních 20 let vysokou politickou prioritu. Téma se dokonce se stalo bitevním polem pro různé prorodinné a feministické politické zájmy. Klíčová slova, pod kterými je veden politický spor, je: „Slaďování pracovního a rodinného života“. Nemám nic proti úsilí, jehož cílem je dosáhnout rovnováhy mezi pracovními a rodinnými povinnostmi. Když mluvíme o pečovatelských službách, jsou ale děti – a jen ony – měřítkem. Německá ústava hovoří o počáteční a hlavní odpovědnosti rodičů za výchovu svých dětí. Rodiče jsou ti, kteří mají rozhodnout, zda splňují povinnosti s tím spojené sami nebo zda při naplňování této povinnosti využijí k tomu zřízené infrastruktury. Rodiče mají právo vybrat si mezi těmito dvěma způsoby. Tato svoboda volby je prvořadá a musí být zajištěna možnost svobodné volby. Rodiče se nesmí rozhodovat pod tlakem žádné strany, ani politiků, ani zaměstnavatelů.
Kromě výše uvedených požadavků podpory osvobozením od sociálního pojištění podle existenčního minima musí být systém sociálního zabezpečení přeměněn na pro rodinu kompatibilní produkt. Vždy přitom musí hrát roli i počet dětí.
Pro ilustraci vztahu rodinné politiky do jiných oblastí politiky, mohu také částečně upravit výchozí tézi a formulovat:
- Rodinná politika je nejlepší sociální politika nebo
- Rodinná politika je nejlepší hospodářská politiká nebo
- Rodinná politika je nejlepší zdravotní politika nebo
- Rodinná politika je nejlepší politika životního prostředí.
Od známého německého ekonoma jsem jednou slyšel větu: „Budoucí ekonomická pozice Německa záleží na zdraví, kvalitě a motivaci.“ Myslím, že toto tvrzení platí pro každou hospodářskou jednotku i pro každou zemi. Jak může země, stát, společnost nebo ekonomika dosáhnout těchto tří, možná dalekosáhlých, příznaků? Moje odpověď: Skrze úspěšnou rodinnou politiku, jejímž cílem je mít silné rodiny, budovat kompetence rodin a zlepšovat jejich schopnost k optimálnímu plnění úkolů při výchově dětí a celoživotní vzájemné pomoci a podpoře. Čím úspěšnější rodinná politika, tím úspěšnější je mnoho dalších oblastí politiky.
Zda je člověk zdravý a zůstává zdravý, závisí (nejen, ale také) na tom, že vědomě zdravě žije, že hlásá odpovědnost za své vlastní zdraví, vyhýbá se všemu co zdraví škodí, že se dost pohybuje, zdravě se stravuje a vede smysluplný a řádný život. Vlastní odpovědnosti, zejména odpovědnosti za své zdraví, se člověk učí především v rodině. Učí se prostřednictvím trvalé zdravotní výchovy, která v rodině začíná velmi brzy, devět měsíců před dnem narození. Každému, kdo se v průběhu let naučil zdravému a vědomému životnímu stylu, zdravému stravování, bude se dostatečně pohybovat a povede řádný život, se výrazně zvyšují jeho šance zůstat zdravý.
Totéž lze říci o charakteristikách kvality a motivace. Dbát ve své práci na kvalitu, být vysoce motivován ke splnění převzatých závazků se učí – pokud vůbec – v rodině!
Takže, rodinná politika je nejlepší hospodářská politika. A bez dalších podrobností, mohu také přidat téze:
-
Rodinná politika je nejlepší politika v oblasti zdraví.
-
Rodinná politika je nejlepší politika v oblasti vzdělávání – jak důležití jsou pro akademický úspěch dítěte rodiče.
Nemohou existovat spolehlivé sociální politiky, založené jen na solidaritě, bez dostatečně velké následné generace, bez – věcně vyjádřeno – důsledného plnění reprodukčních potřeb obyvatel, bez výchovy dětí vedoucí k jejich odpovědnosti a společenské aktivitě, aby se staly schopnými, ochotnými a solidárními lidmi, k čemuž by měla přispívat rodinná politika.
Co se tu děje znovu a znovu, že je možné kompenzovat nedostatek vlastního potomstva prostřednictvím imigrace, je za prvé iluze a za druhé by to bylo nezodpovědné. Musíme odstranit všechny pobídky v Evropě, které mohou upřednostňovat bezdětnost. A musíme vytvořit pobídky, aby lidé rádi přijímali rodičovskou zodpovědnost. Imigrace není řešením.
Rodinná politika není (jen) sociální politika nebo část sociální politiky. Rodinná politika je správa věcí veřejných, protože to, co dělá rodinu, vnímaná odpovědnost za sebe sama a vlastní odpovědnost vůči jiným lidem, dotýká se samotné podstaty lidského života. V rodině získává člověk znalosti o tom, co znamená odpovědnost. A v rodině si procvičuje odpovědnost tak, že to nikdy nezapomene.
Dlouholetý německý ministr práce a sociálních věcí Norbert Blüm kdysi formuloval vztah mezi osobní odpovědnosti a solidarity velmi jednoduše:
„Pokud každý jen na sebe myslí a o sebe se stará, jde každý stát do záhuby. Když se ale o sebe nestará nikdo, zvláště když všechno od jiných očekává, pak stát jde rovněž do záhuby.“
Rodinná politika, pokud se úspěšně naplňuje, zabezpečuje základy státu a společnosti a zabezpečuje budoucnost každé komunity.
Přeložil Ing. arch. Jan Florian
17. 11. 2013 at 11:19
Zlatá slova…