Ing. Aleš Hodina, dr. h. c.

Ota Jelínek je 45letý analytik z Brna. Baví jej – dle jeho vlastních slov – děti, šachy, knihy, věda a sport. Pro nás nejzajímavějším faktem ale je, že už deset let vychovává své potomky s bývalou ženou ve střídavé péči.

Oto, jak staré byly děti, když jste se začali ve výchově střídat?

Synům bylo 4 a 6 let. Praktikujeme střídavou péči už od roku 2005, nyní mají tedy kluci 14 a 16 let.

Jak jste ke střídavce dospěli?

Naše manželství jsem dlouhé roky považoval za velmi šťastné, rozvrat našeho vztahu mě hodně mrzel. Ale po roční krizi, kdy se jakákoliv snaha o zachování úplné rodiny ukázala být marná, jsme rozvod já i bývalka nakonec brali jako vysvobození. Na druhou stranu jsem se nemohl ubránit pocitu, přestože se rozpadalo kolem nás i mnoho jiných rodin, že rozpad naší rodiny je do značné míry naše osobní rodičovské selhání. Protože jsem se snažil už od narození kluků podílet rovnocenně na péči o ně a mí kluci byli pro mne vždycky zdrojem opravdické otcovské radosti a pýchy, tak jsem si poměrně rychle ujasnil, že se chci i po rozpadu naší rodiny významně podílet na péči o ně. Že mi v žádném případě nestačí být „víkendový strýček“, který vidí své děti o víkendu dvakrát do měsíce. Hlavním motivem byl pochopitelně můj dojem, že podobný názor na mou péči mají i mí kluci, s nimiž jsem měl od malička hodně blízký, otevřený vztah.

V roce 2005 byla střídavá péče v zákoně teprve 7 let a tato problematika mě předtím pochopitelně nijak nezajímala, tak prvotní moje myšlenka byla, že budu muset usilovat o moji výhradní péči s velmi nadstandardním stykem matky. Až posléze jsem přijal myšlenku střídavky jako rozumného kompromisu. Dodnes jsem vděčný PhDr. Tomáši Novákovi, nestorovi rodinné psychologie, který mě před lety právě na tuto cestu navedl a uchránil nás tak tvrdého a značně nesmyslného sporu o naše děti. Čekal mne však ještě úkol navést na cestu střídavky také bývalku, která o ní nechtěla zpočátku ani slyšet. Psal se teprve rok 2005 a pochopitelně značná část žen měla názor rozšířený ještě z dob komunistické justice, že v případě rozvratu rodiny má matka přednostní právo dostat dítě do své výhradní péče.

Co jsi tedy dělal?

Snažil jsem se udělat pro nějakou rozumnou dohodu v zájmu dětí opravdu maximum, ale zároveň se chystal na nepříjemný soud o naše děti. V práci jsem si zkrátil pracovní úvazek, abych se mohl co nejlépe věnovat dětem, začal si psát deníček pro případný soud, přes svou rodinu jsem si našel rodinnou právničku, navštěvoval s dětmi poctivě školu, školku i dětské lékařky, maximálně jsem se věnoval dětem a snažil se pěkně vybavit náš nový byt a také jsem navázal korektní vztah se všemi sociálkami, které nás měly během našeho stěhování postupně na starosti.

Dařilo se to?

Na OSPOD jednání probíhalo vždy obdobně – na začátku jsem se musel obrnit značnou trpělivostí, abych bez negativních emocí snesl obvyklou velkou nedůvěru ze strany sociální pracovnice k dalšímu otci, který se nechce smířit s výhradní péčí matky. Bylo třeba si zvyknout na počáteční značně manipulativní otázky typu: „Proč vlastně komplikujete situaci a nesouhlasíte s výhradní péčí matky?“ Na ty jsem se naučil odpovídat ve stylu: „Protože se cítím jako rodič, který by strašně rád vychovával své děti a myslím si, že v ničem významném nezaostávám za matkou, tak se stejně tak můžu já ptát, proč vlastně bývalka komplikuje situaci a nesouhlasí s výhradní péčí otce…“

Naštěstí se naše sociálka pak už chovala poměrně korektně. Asi ze mě bylo cítit, že se opravdu snažím o to, aby se kluci měli dobře a rozvod rodičů je poznamenal co nejméně. Při dalších jednáních už sociálka zachovávala poměrně neutrální postoj. Společnými silami se nám nakonec po složitých vyjednáváních (i mých ústupcích v méně podstatných záležitostech) podařilo brzy po počátku soudu přesvědčit bývalku k souhlasu se střídavkou.

Probíhala pak střídavá péče bez problémů?

Úplně ne. Po 3 letech matka dokonce vyvolala nový opatrovnický soud, který tentokrát skončil až u krajského soudu. Tam jsme se po soudně znaleckém psychologickém posudku nakonec dohodli na pokračování naší střídavky. Samozřejmě mne lákala i možnost mé výhradní péče, měl jsem u krajského soudu už o něco silnější pozici než bývalka. Ale jednak jsem střídavku stále považoval za spravedlivý model, který nejméně poznamená děti po rozvodu, a také jsem si byl poměrně jistý, že by se bývalka s mou výhradní péčí těžko smířila. A představa, že se budeme soudit až do plnoletosti našich synů, mne opravdu nelákala. V současnosti máme já i bývalka nové partnery a s nimi i další děti, ale střídavku si stále držíme.

Jak máte nastavené intervaly střídání?

Po týdnu. Když byli kluci menší, tak jsme v naší dohodě umožnili i to, aby každý rodič měl právo na děti některá odpoledne v týdnu druhého rodiče. Zkoušeli jsme i střídání po dvou týdnech či předávání v neděli. Postupem času jsme ale dospěli k této dohodě, která je snad pro naši rodinu optimální a funguje dodnes:

1. V péči o syny se budeme střídat po týdnu. Vždy od pátku odpoledne do příštího pátku do rána.
2. Pečující rodič se během svého týdne o děti kompletně postará, včetně přípravy do školy.
3. Během letních prázdnin bude matka se syny ve dnech 15.7. – 15.8. a otec s nimi bude ve dnech 1.7. – 15.7. a 15.8. – 31.8.
4. Děti budou mít trvalé bydliště u otce.

Způsobuje vám střídavá péče nějaké obtíže?

Musím říct, že žádný zásadní problém jsme naštěstí nemuseli řešit. Nějaké drobnosti spojené se zdvojováním věcí, stěhováním, organizováním či papírováním se čas od času pochopitelně vyskytly. Další problémy mohou být spojeny s tím, že střídavka si vynucuje téměř každodenní praktickou komunikaci mezi rodiči, kteří spolu jinak nemají po rozvodu zrovna idylický vztah. Ale pro děti je to dobře, že se taková komunikace vynutí. Dále střídavka má asi o něco vyšší finanční nároky na oba rodiče a také v pozdějších letech někdy nebylo úplně snadné sžívání s novými partnery či sourozenci. Prostě střídavá péče není všelék, ale všechny dílčí problémy se dají při dobré vůli zvládnout. Radost z dětí mi je bohatě vynahradí. Největší obtíží tak asi bylo, že bývalka měla v prvních letech dost velký osobní problém, aby se vůbec ztotožnila se střídavkou. Protože do rozvodu šla jako mnohé jiné matky s ideou vlastní výhradní péče.

A jak vnímají střídavou péči děti?

Myslím si, že kluci oceňují, že mají kontakt s oběma rodiči. Za celou dobu jsem od mých synů nezaznamenal názor, že by chtěli střídavou péči vyměnit za výhradní péči jen jednoho z rodičů. Z toho usuzuji, že naše děti, když už jsme se rozvedli, považují střídavku opravdu za lepší řešení. Byla tedy po rozvodu v jejich zájmu a o zájem dětí by mělo jít opatrovnickým soudům i sociálce přece především…

Máte také zkušenosti se střídavou péčí a chcete se o ně podělit s ostatními? Napište nám: INFO@STRIDAVKA.CZ